Stačí málo

Pojala jsem k nim nedůvěru od první chvíle. Byli takoví…jiní. Poslouchali a nemluvili. Jako loutky. Až na to, že u dřevěných loutek nikdo nečeká, že by měly srdce.

Malá vesnička žila až na občasné návštěvy shinobiů poklidně. Ninjové, kteří měli na misi problémy, se nerozpakovali skoupit zásoby. Většina z nich koneckonců ani neplatila. A čím více jich bylo, tím větší spoušť po nich zůstala. Občas se jim v tom někdo pokoušel zabránit, ale po pár zlomených končetinách toho všichni nechali. Nemělo to cenu. Právě tady se zrodil její odpor k ninjům. Byla to jen malá dvanáctiletá holka. A jediné, co v celém svém jinak krásném dětství ze srdce nenáviděla, byl jakýkoli ninja, který prošel jejich vesnicí. Nenáviděla je všechny.

Šla po ulici a kopala do kamenů. Všechny okolojdoucí ignorovala. Aspoň fantazii jí ti zatracení shinobiové nemohli vzít.
„Hej! Ty!“
Mrkla koutkem oka za sebe a šla provokativně dál. To tak! Jemu bude sotva odpovídat!
„Tak slyšíš?!“
„S tím si jdi za někým jiným, jasný! Nech mě na pokoji, ty špíno!“ odsekla a rychlým úprkem zmizela za rohem.
Když byla dost daleko, zastavila se. Hned poté, co se rozběhla, ji napadla spousta lepších věcí, co mohla říct, ale už bylo pozdě. Pitomí ninjové! To jí vážně nikdy nepřestanou ničit život?

Byla jsem moc malá. Neuvědomila jsem si, že si za svou nenávist můžu sama. Dál jsem se tím užírala, i když to bylo jen na škodu. Jenom díky náhodě jsem nezamrzla na mrtvém bodě.

Její otec nešťastně spadl, když opravoval střechu a zlomil si obě nohy. Bydlela s ním v domě sama, a tak ji poslal pro lékaře. Hledala ho po celé vesnici, ale všichni jen kroutili hlavami. Nakonec jí jeden vesničan řekl, že Taiki-sama na týden odjel. Pokoušela se tedy někoho přemluvit, aby jí šel pomoct, ale opět se setkala s odmítavými pohledy. Začínala si připadat jako blázen. Proč jí sakra nikdo nechce pomoct!
„Hej! Ty!“
„Ale né!“ zaklela tlumeně. Jako by toho nebylo málo. Pokračovala bez povšimnutí dál, jako to dělala vždycky, když ji nějaký shinobi oslovil.
„Nepotřebuješ pomoct?“
Zarazila se. Byl to někdo z vesnice, nebo co? Pro jistotu se ohlédla. Ne. Nespletla se. Skutečně to byl ninja.
„Nepotřebuju,“ řekla odmítavě a doufala, že to pochopí a nechá ji na pokoji.
„Zdálo se mi, že ano,“ promluvil znovu.
„Zdálo se ti špatně!“ začínala ztrácet trpělivost. Na tohle nemá čas! Rozběhla se, ale vzápětí zastavila. On ji chytil za ruku! Chtěla se mu rozzlobeně vytrhnout, ale když mu pohlédla do očí, zarazila se. Vypadal docela normálně. Vlastně by ho bez čelenky ani nepoznala. Díval se na ni a pak řekl: „Věř mi.“ Nechápala, proč řekl zrovna tohle. Ale záhadným způsobem si ji získal. Řekla mu všechno a on ji pozorně vyslechl. Potom se zvedl a bez dalších řečí ji následoval k ní domů, kde pomohl jejímu otci.

To bylo poprvé, co mě napadlo, že všichni ninjové asi nejsou stejní. Začala jsem o nich smýšlet trochu jinak. Přestala jsem je házet do jednoho pytle a najednou mi skoro všichni připadali milí. A nejvíc on.

Seděla na verandě a komíhala nohama, když k ní přisedl. Zprvu si ho ani nevšimla. Chodil vždycky jako duch. Sedávali spolu často. A mnoho nemluvili, ačkoli na verandě běžně trávili i hodiny.
„Shigehito-san, proč jste u nás zůstal?“
„Už jsem ti přece říkal, že mi můžeš říkat Shiki,“ mrknul na ni a teprve pak zareagoval na otázku: „Copak, vadím ti tady?“
„Tak jsem to nemyslela, Shig… Shiki-san.“
„Jsi nepoučitelná,“ znovu se usmál. Vlastně si ho bez úsměvu ani neuměla představit.
„Komu sloužíte, Shiki-san?“ porušila po dlouhé době mlčení.
„Já nesloužím žádné osobě, sloužím své vesnici,“ odpověděl bez rozmýšlení.
„A kdo tedy vede vaši vesnici?“
„Hokage.“
„Hokage? Kdo je to Hokage?“
„Nevíš? Hokage je nejsilnější ninja ve vesnici,“ pravil s nádechem hrdosti v hlasu.
„Chm, ninja,“ pravila zachmuřeně.
„Copak, nejsme ti po chuti?“ znovu se neubránil smíchu.
„Tak jsem to nemyslela, Shiki-san!“
„To už jsi jednou říkala,“ řekl poťouchle.
„Vy si ze mě děláte blázny!“
„Ale vůbec ne,“ zvedl se. „Půjdu pomoct tvému otci, dobře?“
Kývla a zůstala na verandě. Chvíli přemýšlela o tom, co řekl. Ano, kdyby se jí zeptal před nedávnem, odpověděla by bez váhání, že ninjové jsou nafoukaní a zlí a že jí rozhodně nejsou po chuti. Teď už si nebyla tak jistá.

Pomalu jsem začala shinobi obdivovat. Nikdy bych si to sama nebyla přiznala, ale zidealizovala jsem si je a představovala si je všechny takové, jako byl Shiki. Už to nebyli ti nepřístupní a bezectní pololidé, které jsem si pamatovala. Teď to byli hrdinové.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se spíše jen tak ze zvyku.
Přikývla. Chvíli mlčela a pak se odhodlala k otázce: „Shiki-san, jak dlouho u nás zůstanete?“
„Tak dlouho, jak to půjde,“ řekl.
To jí trochu zvedlo náladu. Tahle otázka ji už dlouho tížila. Její otec i ona sama si Shigehita oblíbili. O to víc ji děsila představa, že jednou bude muset odejít.
„Budu ti chybět?“
Upřímnost jeho otázek ji vždycky zarazila. On vůbec nerad chodil kolem horké kaše. Vždycky se na otázky, které by jiní nedokázali položit, ptal zpříma a klidně. Ještě nepotkala nikoho, kdo by to tak dělal.
„Samozřejmě, že budete, Shiki-san, vždyť to víte,“ odpověděla podle pravdy.
„Ty mně taky,“ řekl bez obalu.
Později si nebyla schopna vysvětlit, proč ji z toho všeho, co jí kdy řekl, tahle slova potěšila nejvíc.

Náhle v dálce na obloze spatřila orla. Orli tu nebyli neobvyklí, ale tenhle byl poštovní. V duchu zadoufala, že nemíří k Shikimu-san. Její předtucha se naneštěstí pro ni vzápětí vyplnila.
Orel se snesl k Shigehitovi a ten od něj zprávu převzal. Všimla si, jak při čtení zbledl. Jen co dočetl, beze slova vstal a zamířil rychlým krokem dovnitř. Otřásla se. Co se mohlo stát, když to jeho takhle rozrušilo. Zvedla se a nahlédla dovnitř. Klečel nad svými věcmi a balil si.
„Shiki-san, co se stalo?“
„Na Konohu zaútočil Kyuubi.“
„Kyuubi? Kdo je to?“
„Démon,“ odpověděl úsečně.
„Takže odcházíš?“
„Nechápeš to?! Můj bratr je Hokage! Jeho žena měla nedávno rodit. Možná jsou oba mrtví. Zatímco já dřepěl tady, místo abych tam byl a pomáhal!“
To bylo poprvé, co ho slyšela křičet.
„To jsem nevěděla,“ hlesla jen.
Dobalil si a vyběhl ven.
„Shiki-san! Počkejte!“
Zastavil se před dveřmi. Chvíli jen stál, jako by litoval toho, co řekl. Pak se obrátil.
„Sbohem,“ a s tichým zasvištěním zmizel.

Samotnou mě překvapilo, jak moc mi tehdy chyběl. Cítila jsem se hrozně. Pozdě jsem si uvědomila, kolik pro mne znamenal. Koneckonců by to stejně nic nezměnilo. Dny plynuly a já pořád trochu naivně doufala, že se vrátí.

Uplynuly necelé dva roky. Na Shigehita už skoro zapomněla. Jen výjimečně sedávala na verandě a přemýšlela, jak se mu daří. A vždycky ji zamrzelo, když otec řekl: „Jó, kdyby tu tak byl Shiki-kun. Ten uměl panečku zabrat. Všechno mi tu s ním šlo rychleji.“
O to víc ji překvapilo, když ho jednoho dne uviděla kráčet po vesnické cestě.
Nejdříve mu chtěla vyběhnout naproti, ale pak si všimla, že nemíří k nim. Doufala, že ji aspoň pozdraví, ale přešel kolem beze slova.
„Shiki-san!“ neudržela se a zavolala.
Obrátil se a jeho vpadlé oči se zajiskřily, když ji poznal. Doufala, že se usměje, ale jeho oči vzápětí pohasly.
„Nezastavíte se aspoň?“ řekla zklamaně.
Odvrátil a pravil ledovým hlasem: „Mám misi.“
Nechala ho odejít. Tohle přece nebyl ten Shiki, kterého znala. Tohle byl prachobyčejný shinobi. Ten shinobi, kterého v malém koutku duše stále nenáviděla.
Kdyby byla menší, rozbrečela by se. Ale z toho už vyrostla. Zamračila se a šla si po své práci.

Byl to trochu šok, ale od té chvíle mi Shiki přestal chybět. Už jsem nevzpomínala na to, jaký byl. Teď z něj byl zase ninja. Moje nechuť se s časem úměrně zvyšovala a nenávist pohřbená kdesi v koutku vstala z hrobu a vše se vrátilo ke starému. Jako by tu Shiki nikdy nebyl. Jako by se nic nestalo.

Někdo zaklepal na dveře. Neochotně se zvedla a rozběhla se ke dveřím. Kdo to může v tuhle hodinu být? Někdo z vesnice? Podomní obchodník? Shiki? Nesmysl! Shiki nemá důvod, aby sem chodil!Otevřela. Přede dveřmi stál muž v podivném obleku a s pěti čísly na čele.
„Dobrý večer. Mám vám vyřídit zprávu od Namikaze Shigehita.“
„Jakou zprávu?“ vykoktala nevěřícně.
„Je mrtev. Utrpěl těžké zranění v bitvě. Byl ještě přenesen do nemocnice, ale jeho rány byly příliš vážné. Přál si, abych vám vyřídil omluvu a předal vám tohle,“ a posel vyňal z vaku, co měl na rameni, čelenku. Jeho čelenku. Chvíli na ni jen hleděla.
„Ale proč ji poslal mně? Proč ji neposlal své rodině?“
„Namikaze Shigehito nemá žádnou rodinu. Čtvrtý Hokage Namikaze Minato, jeho bratr, zemřel i se svou ženou Uzumaki Kushinou v den útoku Kyuubiho na Konohu.“
Na to už neměla co říct. Popřál jí upřímnou soustrast a odešel.
Vzpomněla si na tu noc, co odešel. Jak se tehdy strachoval o svého bratra. Teď už věděla, že oprávněně. A pomalu začínala chápat, i proč byl tehdy tak jiný.

Moje sympatie k Shikimu se rázem vrátily. Začala jsem ho omlouvat. Teď, když byl mrtvý, věděla jsem, že už mi nikdy nezničí mou představu o tom, jaký byl kdysi. Věčně usměvavý a upřímný mladý kluk. Ta čelenka, kterou mi poslal, byla jako zpráva. Jako by mi říkal: „Byl jsem ninja. Pořád ještě ti kvůli tomu nejsem po chuti?“

Brzy poté její otec zemřel. Teď už ji v rodné vesnici nic nedrželo. Odešla a přidala se ke speciální výzvědné jednotce ve Skryté Mlžné. Napoprvé ji nechtěli přijmout, ale když pak strávila tři roky výcvikem u uznávaného mistra, nechali ji projít a zařadili ji do jedné ze skupin.

Ve svém týmu se často setkávala s názorem, který také dříve zastávala. Že shinobi je jen hromada svalů, která nad všechny priority staví splnění mise. Nechtěla tomu věřit. Určitě nejsou takoví! Rozhodně ne všichni. Rozhodla se prolomit ledy a začala navazovat přátelství s shinobii, kteří je měli za úkol při rozličných misích chránit. A většina z nich byli skutečně skvělí lidé. Ale přístup jejího týmu se nezměnil. Rychle se zlepšovala a brzy jí byly přidělovány čím dál náročnější mise. Byla šťastná. Obklopená lidmi, které měla ráda a kterých si vážila, si připadala skoro tak šťastně, jako když ještě žil Shigehito.

Jen s jediným ninjou nepochodila. Odmítal její nabídky, aby si přisedl, i veškeré pokusy o konverzaci. Ale ona to nechtěla vzdát.
Vstala. Tentokrát určitě přijme.
„Hoshigaki-san, nenajíte se s námi?“
„Nemusíte ke mně být milá,“ řekl se stejným výrazem jako vždy.
„Hej, slyšelas ho. Nech ho na pokoji!“ křikl na ni člen její skupiny, který byl největším odpůrcem jejího bratříčkování se s shinobii, jak to sám nazval.
„Jsme přece na společné misi!“ pokoušela se je přesvědčit.
„Stejně bychom se s ním neměli o čem bavit. My jsme mozek, on je sval.“
Chtěla namítnout, že to, že je chrání, přece neznamená, že nemůže být stejně chytrý jako oni, když Hoshigaki vstal.
„Musíme hned jít! Někdo se blíží.“
Okamžitě vyrazili a ona se znovu pokoušela ho přimět k hovoru.
„Hoshigaki-san? K našemu hovoru, co takhle po misi zajít na večeři?“
Neodpověděl. Vzápětí okolo zasvištěly kunaie. Kisame je poslal napřed a sám se držel vzadu a kryl je.

Utíkala, když si povšimla, že tři z nich chybí. Měla o ně trochu obavy, ale byla přesvědčená, že Kisame se o ně postará.
Náhle jim cestu zahradila hluboká rokle. Byli v pasti. Před nimi zela propast a z lesa za nimi se brzy vynoří shinobi z Konohy. Proč zrovna z Konohy? Z jeho Konohy.
„Hoshigaki-san, co budeme dělat?“
Znovu a naposledy neodpověděl. Jen vytáhl svůj meč.
„Co to děláš?!“ vykřikl jeden z jejích společníků.
Umlkl, když ho Kisame zabil. Stejně tak učinil i jejímu druhému společníkovi. Strach ji paralyzoval, až klesla na kolena.
„Proč?“ ptala se doufajíc, že jí aspoň tentokráte dá odpověď.
„Protože zabití svých druhů je má speciální mise.“
„Hrozný život,“ řekla ještě a zavřela oči před stvůrou nad sebou.

Měl jsi pravdu, Shiki. Shinobi jsou jenom lidi. A většinou čestní a dobří. Ale bohužel ne všichni.

Poznámky: 

Vypadá to na moji nejdelší jednorázovku. Děkuju všem, kdo ztrácejí čas nad mými povídkami.
Zároveň bych chtěla poděkovat všem editorům, kteří toho na konoze už tolik udělali. Bez vás by to nešlo. Díky.

To strigga

Ryuuzaki, Ryuuzaki, Ryuuzaki. Co s tebou? Vypadá to, že budu muset vynalézt zbrusu nové slovo, abych se pořád neopakovala. To bude ale chvilku trvat. No prozatím se asi budeš muset nadále spokojit s Leeovým ohraným díky. (A teď mě nařkneš, že tě kopíruji, viď? )