Mimo realitu: 1.záhadné vzkazy

Zde se tvořila historie. Její prameny se rozlévaly do všech koutů světa. Z tohoto místa pochází mnohé báje. Báje o mocných nestvůrách, silných hrdinech co je zabili nebo také o původu všech známých klanů. Zde všechno začalo.
Ale…to už je dávno.
Bábi se zahleděla do oblaků. Líně plynuli po obloze, jako by je teplý letní den zmáhal. Nebo spíš zmáhá jí? Přece jen už není nejmladší. Měla by víc odpočívat.
Bábi lidem, s oblibou, říkala, že je jí tak …osmdesát tři. Pravda je, že jí mohlo být maximálně sedmdesát dva. Ale lidé od ní čekali ,že bude stará . Bez toho se dojem udělat nedal. Ale dřív než je stačila ohromit svým malinko upraveným věkem, je řádně vypeskovala za to, že se jí na takovou věc vůbec dovolili zeptat. Teprve pak jim s opovržením sdělila svůj věk a s kamennou tváří sledovala jak se nešťastník tváří a pak když se chudák začal omlouvat, tak mu nabídla, že mu pomůže s jeho šíleným společenským chováním. Ovšem s tou podmínkou, že jí udělá večeři.
Bábi se pousmála. Její první poučení bylo, že se dámy nemá ptát na její věk. Další poučku nešťastníkovi řekne, až udělá další chybu.
Získala si respekt. Ale né tím, že by si z lidí dělala šprťouchlata. Ne. Když byly problémy třeba u porodu nebo když dřevorubci sjela sekera nebo když se objevili cizí ninjové, poslali pro ni. Protože byla nejlepší. Mnoho lidí dole ve vesnici jí vděčilo za život.
Ale nebude tu na věky. To přece ví každý. A tak si „pořídila“ učednici.
To bylo před šesti lety.

„Cožééé! Já chci pořádnou misi, slyšíš Tsunade-bá…“ křičel Naruto. Sai si toho radši nevšímal a Kakashi se tvářil, alespoň to tak vypadalo, rozpačitě. Od něj se pomoci nedočká… Sakura Narutovi ještě včas stihla zacpat úcta neboť Tsunade už začínala slušně rudnout a bylo téměř jisté, že…
"Ty blbče! Já jsem tvoje nadřízená! Mě musíš poslouchat!!"
...vybouchne.
Sakura dost pádně přesvědčila Naruta, že by se měl omluvit a raději poslechnout. Teprve pak se Pátá uklidnila natolik, že byla schopná pokračovat dál.
„Připojí se k vám kapitán Yamato. A teď pozorně poslouchejte…" Tsunade ztišila hlas. „Posledních pár měsíců mi někdo po poštovních holubech začal posílat vzkazy. Jsou si hodně podobné, určitě je psal jeden člověk.“ Tsunade si povzdechla.
„Ale ten někdo si dal hodně záležet, abychom ho nerozpoznali podle písma. A taky…vzkazy si nejsou podobné jen v tomhle. Vesměs mě ten člověk vždy varuje.“Pátá se podívala na Kakashiho a ten pokračoval místo ní.
„Jsou to varování před různými pohromami, neštěstím nebo neúspěchem.“ Pátá přikývla.
„Párkrát jsem se vydala podle těch vzkazů rozkazy a… ukázalo se, že ten někdo měl pravdu. Takže nakonec vše dopadlo tak jak mělo. Ale…“
„Hééé? Ale to je snad správně ne?“ ozval se Naruto nechápavě. Tsunade se zamračila.
„Ne, Naruto to v pořádku není. Někdo ví o našich misích. Sice mi pomohl, ale nikdo kromě mne nemá, alespoň by neměl mít přístup, k tak důležitým dokumentům.
Na mé nařízení jiné týmy sledovali let těchto holubů, především jejich dráhu. Díky tomu máme dvě možná místa, odkud by dopisy mohli být posílány. Vaší misí je ta místa prohledat, a pokud to bude možné najít a přivést mi člověka, který má ty dopisy na svědomí. Jasné?!“
Trojité „hai“ měla za odpověď.
„A ještě jedna maličkost. Vypadá to, že ten člověk nezná jména těch, které varuje v dopisech se nezmiňoval, ale ví, jak někteří lidé vypadají.“ To znělo zajímavě, ale Sakuru trápila ještě jedna věc.
„Ehm, Tsunade-sama, proč jste vybrala zrovna nás?“
Tsunade se rošťácky usmála. „Vy se pro tento úkol skvěle hodíte. Nikdo jiným by v něm nemohl uspět.“
„Jinak řečeno, jste jediní kdo je právě volný.“ překládala Shizune.“
Tsunade zvedla oči v sloup a pak se znovu podívala na ně. „Týme sedm, vyrážíte ihned! Máte půl hodiny na zabalení všech potřebných věcí! Rozchod!“
A náhle v pracovně nebyla ani noha,jen prázdný papír poletující ve zvířeném vzduchu,dával najevo,že tam před chvílí někdo stál.
Tsunade se s úsměvem otočila na Shizune.A její úsměv jasně říkal „Já to s nima,ale umím,ne?"

Bábi je moc hodná. Ujala se mě. Všichni ostatní jí musí oslovovat Nyoko„-sama “jen já jí můžu říkat „bábi“. Jsem u ní už pět let. Myslím, že mě má docela ráda. Já ji rozhodně mám ráda. Nejenom, že se mě ujala po tom neštěstí, ale i učila a učí mě jak být čarodějnicí .Dalo by se říct, že ona něco jako čarodějnice dokonce i je . Alespoň v to lidé dole ve vesnici věří. A mají ji ve velké vážnosti, a čím je jejich výmysl větší, tím větší bábi budí respekt. Takže, proč by jim něco vyvracela?
Všechno spočívá v jednom jediném triku. Víte věci co obyčejní lidé nevědí. Víte, spoustu věcí například, znáte byliny- víte jaké se můžou přidat do jídla, jaké jsou jedovaté a jaké se používají při přípravě léků. Znáte tisíce nemocí, kterými můžou onemocnět zvířata a jejich příčiny- od špatné potravy začínaje a konče slepým střevem.
Také uměla číst a psát,což ve vesničce dole,uměl málokdo.
Bábi jí naučila spoustu triků. Například jak převést teplo z hrnku čaje do ruky. Vypadalo to jako kouzlo, ale…Šlo jen o silnou vůli a správné myšlenky. Když si uvědomíte, že jde všechno na světě, ale úplně všecičko se vám podaří, jde jen o to chtít. Dokázala splynout s přírodou. Uměla skvěle stopovat. Bábi byla skvělá učitelka.
A taky umím běhat. Běhat mě bábi naučila dokonale, ale především rychle. Často se totiž stávalo, že ve vesnici byl kvůli něčemu poplach, a skoro vždy to byly úplné pitomosti, i když občas skutečně šlo dotyčnému o život, a já s bábi letěli do necelé kilometr vzdálené vesnice a… Tam bábi zjistila, že jí chybí to či ono. A kdo se proběhl nazpět? Ano, samozřejmě já. Její učednice. Vůbec mě přitom nepomáhalo, že mám mladší nohy a ani to, že k bábi do stavení je to pořád do kopce. Po dvou týdnech si, ale zvyknete.
Ale já si to vybrala. Před sedmi lety se navždy změnil život. A já tu změnu nedokázala ustát.
Utekla jsem. S komedianty. To oni mě naučili vrhat hvězdice, chodit po laně a dokonce i chodit po vodě. Ale s tímhle bábi nesouhlasila. Nechtěla, aby se její nevlastní vnučka stala ninjou. Tvrdila, že to je špatný nápad. Už jen proto, že ninjové nesmí ukazovat svoje city. Alespoň to tvrdila, když jsem se jí zeptala.
Občas jsem si vzpomněla na komedianty. Na to jakou jsme měli partu. Byla s námi sranda…Vše má ale své stinné stránky. Občas nebylo co jíst a všichni hladověli. Hlad nás přiměl, abychom kradli.
A tehdy jsem potkala bábi.
Vlastně jsem se jí pokusila okrást. A mezi námi já nebyla špatný kapsář…Ale tentokrát vše dopadlo jinak, než jsem si plánovala.
Bábi mi dala ránu, bylo to, jako když vás kopne kůň, jenže horší. Protože když vás kopne kůň, bolí to, to zas jo, jenomže ten kůň vás pak nezvedne a nezačne po vás chtít vysvětlení. A nutno dodat, že bábi dokázala získat vysvětlení dost rázným způsobem…

Ležela jsem v trávě a dívala se na oblohu. Krásný letní den. Oči se mi samy od sebe začali klížit…A já usnula…

Všude bylo bílo a jakési zvláštní šero. Od země se zvedala hustá bílá mlha. A z ní se vynořili oni.
Bylo jich pět. Mezi nimi byla jedna dívka. Všichni měli zavázané oči bílím šátkem a blížili se. Šli opatrně kousek po kousku s rukama nataženýma. Hledali. A pak nad jejich hlavami proletěla holubice. Přistála mi na ruce. Pětičlenná skupina se otočila směrem ke mně…

Bábi se zahleděla na spící dívku. Vlasy barvy kaštanu protkané světlými pramínky od slunce měla svázané do volnějšího copu. Vypadalo to, jakoby dívka obyčejně usnula. Ale bábi věděla, že to tak není.
Na čele se jí perlil pot a oči pod víčky se cukali. Její tělo bylo podivně strnulé.
Náhle otevřela oči.
Bábi si k ní rychle klekla a pomohla jí do sedu.
„Tak co? Děje se něco?“ zeptala se nedočkavě a vzápětí se za svou nedočkavost zastyděla. Vidět co se děje ve světě nebo lépe, co se může stát, sic jen v náznacích, přece není dar. Ale prokletí.
„Jdou, jsem.“ řekla. Někdy stačí jedna věta, abyste věděli co se děje. Přesto se musela zeptat.
„Kdo?“
„Jdou si pro mě, viď bábi?“ zeptala se Akira a v hlase jí zazníval strach.
„Tak kdo? Mluv prosím tě!“ optala se babička, ačkoli odpověď už tušila.
„Ninjové.“