Mimo realitu: 2. Bábina skvělá dedukce…

„Jdou, jsem.“řekla. Někdy stačí jedna věta, abyste věděli co se děje. Přesto se musela zeptat.
„Kdo?“
„Jdou si pro mě, viď bábi?“ zeptala se Akira a v hlase jí zazníval strach.
„Tak kdo? Mluv prosím tě!“zeptala se bábi, ačkoli odpověď už tušila.
„Ninjové.“

Bábi se zarazila. Ninjové. Samozřejmě, že oni.
„Pověz mi prosím, všechno co se ti zdálo.“A Akira začala. Nevynechala nic. To by totiž mohlo být osudné. Ve vizích totiž, nebylo nic, přesně dané. Většina věcí, měla jiný význam. A často bylo velmi těžké určit, co vlastně Akira viděla.
„Bábi?“
„No, co je?“bábi se zeptala poněkud ostřeji, než měla v úmyslu. Akira sklonila hlavu.
„Co budu dělat?“ otázala se tiše.
Bábi se zamračila. Ona z nich má strach, pomyslela si. A vlastně… není se co divit. Ninjové jí zabili otce a starší sestru.
Akira trpělivě čekala na odpověď.
„Co, myslíš, hm?“ušklíbla se ironicky bábi.Akira se na ni podívala nechápavým pohledem. Bábi si povzdechla.
„Podívej,“začala „hokage někoho pošle na misi. A koho a kam poslala, ví jen ona, nebo maximálně někdo další, kdo jí pomáhá určovat mise, nebo pracuje s dokumenty. To chápeš, ne?“
Akira přikývla. Nevěděla sice, o čem bábi mluví, ale zatím to vypadalo jednoduše. Tedy zatím.
„A pak se objeví holub se zprávou, že tam na té misi si mají dávat na tohle a tamto pozor. A hokage neví, odkud se ten neznámí pisálek, dozvěděl o té misi.“
Akiře začalo svítat. Pomalu začínala chápat kam bábi míří.
„Hokage, to nechce být. Jenže má spoustu práce. Neustálé papírování, zadávání misí, vyjednávání a podobně. Takže, prozatím, zapomene. Ale za nějaký čas, vzkazy začnou chodit téměř pravidelně, a to už nemůže nechat jen tak.“Zakončila bábi,svoji zajímavou myšlenku.
„A tak pošle někoho, aby zjistil, kdože to vlastně posílá ty vzkazy.“Doplnila Akira. Bábi přikývla a pokračovala.
„Jenže netuší, kdo je posílal a proč, tak pravděpodobně, budou mít spoustu otázek. A možná že,… budou chtít, abys… no víš…“ bábi náhle vypadala strašně rozpačitě.
Zhluboka se nadechla. Tohle se Akiře nebude líbit.
„Možná, že s nimi budeš muset jít k hokage-sama.“

„Takže prvním místem, kde by mohl ten člověk být, je tady.“ Yamato zabodl prst do mapy. Sakura koukla do mapy. Bylo to docela velké město. A ihned si všimla tří, pro ně, určitě důležitých značek.
„Další je pak tady, ale…“
„Ale?“zeptal se Sai.
„Ale, není moc pravděpodobné.“Po téhle odpovědi, Naruto nakrčil čelo.
„No jo, ale proč?“ zeptal se. Sakura sevřela dlaň v pěst. Pitoměji se zeptat nemohl…
„Protože tady mají tři holubí pošty a tam není žádná.“Pokusil se logicky vysvětlit problém kapitán Yamato. „Vidíš, zde, tady a tam je značka pro holubí poštu.“ Ukazoval na mapě.
„No jo, jenže když si člověk, vycvičí svoje vlastní tak…“ Dál se nedostal. Sakura mu totiž dala pěstí…
„Sa- Sakura- chan,“koktal „za co to bylo?“
Kapitán Yamato si povzdech. S Narutem to bude těžké… Nakonec promluvil až Kakashi, který se předtím do diskuze nezapojil.
„Protože, než člověk vycvičí holuba, nějakou dobu to trvá, a obyčejný člověk na to nemá čas. Ale existují lidé, kteří se cvičením holubů živí. Chápeš to, Naruto?“
„Asi jo… Ale jak se tím ti lidé uživí…?“ podal Naruto další stupidní dotaz.
„Jednoduše! Půjčíš si holuba, pošleš po něm zprávu a zaplatíš. Co je na tom tak těžkého?“ Zeptala se Sakura vztekle.
„Přesně,“ ujal se opět Yamato „a určitě si vedou záznamy, kdy kdo něco posílal…Už rozumíš, Naruto?“
„Éé… nó… Ne. Nechápu vás…“
Kapitán Yamato vzdal vysvětlování…

Šíleně mě bolí nohy. Ale vážně strašně moc. A jsem ráda, že už je konec dne. Myslím, že víc bych nezvládla…
Bábi mě protáhla všude. Měli jsme obchůzku. To v bábině slovníku znamená, jít a napravovat chyby, které ti hlupáci dole ve vesnici, stihli udělat.
…malá Chikako nacpala králíkům mokrou trávu a pak se divila, že mají nafouklá bříška…
…starý Kentaro zase propad vášni hrát hazardní hry, přestože ani u jedné, nezná pořádně pravidla a tudíž je velmi lehký terč pro podvodníky…
…již skoro dospělí sourozenci Hideaki a Hiroko, se stihli porvat o to, kdo vyhrál v kartách, přestože to bylo nerozhodně. Jejich rvačkou se nechali unést všichni, kdo tu dobu byli zrovna v hospodě. Bábi sešívala roztrhnuté obočí a dávala jim mast, po níž velice úspěšně mizí monokly…
A podobných případů bylo spousta. Prošli celou vesnici. Celou.
A na to jak mrňavá tam bylo takových hloupých, vyloženě hloupých chyb…
Byly jsme i u nás doma. Bábi si chtěla promluvit s mojí matkou. Teď když nad tím přemýšlím, tak by mě zajímalo o čem, ale předtím, mi to bylo, jedno. A nepřijde mě, zrovna dvakrát slušné, se na to bábi ptát. A pak… já byla za bráchou.
Chodím za ním každou neděli, když mám volný den. Asi jsem se nezmínila. Trpí nevyléčitelnou nemocí…
Máma zaměstnává jednu paní z města, aby jí s ním pomohla. Snaží se. Měla jsem jí pomoct já. Ale byla jsem zbabělec, radši jsem utekla. Nedalo a nedá, se to snést.
Zeptal, jak se jmenuju…
Po tváři mi stékaly slzy. Mám ráda svého bratra. Byl to, on kdo nám udržoval naději při životě, když zemřel táta. On kdo tvrdil, že nic není tak složité či těžké jak se zdá. Udržoval v nás naději… Pomohl matce se vzpamatovat ze ztráty jejího manžela, mého otce.
Nepamatuje si mé jméno…

Rozdělili se do dvou skupin.
V první byla Sakura se Saiem a Narutem. V té další pak Kakashi a Kapitán Yamato. Sraz si měli za tři hodiny na náměstí…
Prošli tisíce dokumentů… vypsali desítky jmen a adres… vyslechli hodně lidí, dokud na seznamu neměli pouze čtyři jména…
„To je strašný! Ještě čtyři jména! Sakura- chan, zajdeme na ramen?“ zeptal se (poněkud sebevražedně) Naruto. Vzápětí mu Sakura dala pěstí do nosu… Ale pak si povzdechla.
„Taky bych nejradši zašla někam na jídlo…“
„A to jsi nevěděla předtím, než jsi mě praštila?“ozval se ublíženě Naruto.
Sai přemýšlel.
Pokud nechcete riskovat otevřený střet se svým přítelem, bude nejlepší, když mu sdělíte svůj názor oklikou. A jestliže nevíte, jak svůj názor sdělit, bude lepší, když budete souhlasit s většinou. Ovšem jen, když většina, bude mít, alespoň podobný názor, jako vy.
To si Sai, přečetl před dva dny před misí. Možná, že je čas, si to vyzkoušet v praxi.
„Možná, že by nebylo špatné si někam zajít, ale s pod podmínkou, že už všichni lidé na seznamu budou prověřeni.“
„He?“ Naruto to jaksi nepochopil. Sakura zakoulela očima a začala překládat.
„Sai si říká, že na jídlo si můžeme zajít, až bude po misi a já s ním souhlasím.“ Vzápětí jí, ale, hlady, zakručelo v břiše…

Promiň Akiro.
Vážně se ti moc omlouvám, sice jen v duchu, ale na tom nezáleží. Promiň, nechtěla jsem ti ublížit. Přestože vím, co s tebou dělají všechny ty volné dny, jsem tě vzala s sebou. Ale neudělala jsem to bezdůvodně…
Omlouvám se za to, že jsem po tobě chtěla, abys posílala ty vzkazy. Ty jsi nevěděla rizika, ale já ano. Věděla jsem, že z podobných lidí máš strach a přesto jsem tě přinutila čelit možnosti, že se objeví.
Kdysi jsem slíbila tvojí matce, že se o tebe postarám. Chtěla jsem to splnit do puntíku.
Naučila jsem tě čelit nemocem, lidské hlouposti, chamtivosti, bolesti a spoustě podobných věcí. Ukázala jsem ti, jak vypadá vděk a láska.
A co jsem tě nenaučila já, udělali ti šašci od cirkusu.
Od nich zase víš, jak vypadá pravé přátelství, pochopení a umění. Ale taky bezmoc a hlad.
Jediné co doopravdy zatím neznáš, je skutečná víra věřit v nemožné, odhodlání,… Zatím nevím, kdo ti je ukáže, ale mám takové tušení…
Pokud skutečně, Tsunade- sama někoho vyslala, tak to určitě nebude jen tak někdo. Musí to být někdo, kdo se dokáže dobře rozhodovat a brilantně porovnat nově vzniklou situaci…
S nimi budeš v bezpečí…

Nic. Nemají nic. Už jim zbývá jen to poslední místo. Malá vesnička vysoko v horách.
Kakashi se zahleděl do mapy. Cítil, že tam, je řešení jejich mise.
Zítra vyrážejí. A co se týká té vesnice… Udivovalo ho, jak někdo může žít takhle vysoko. Tam nahoře je přece méně kyslíku, ne? A přesto… ještě nad vesnicí, byla zakreslena chata.
Kakashi si promnul oči. Už bylo dost pozdě. Měl by jít spát. Ale… něco na mapě se mu nezdálo. Znovu a znovu do ní usilovně koukal, než mu to došlo.
Teprve pak šel konečně spát.