Týden jednoho Evendžra VI.

Den šestý

Zvládli to. Evendžr, Skrytý Zvrhlík, Hinata a Naruto byli úspěšně zabarikádovaní v Konožském skladu surovin pro dobu případného obléhání obřími hady či jinou havětí. Tsunade mlátila do dveří, přičemž po třech úderech vždy na chvíli usnula a básnila o saké, údělu Hokage, saké, Shizune, která jí zapomněla přinést saké o páté a dluzích za placení pašeráků převážejících saké dvacet šestku (v celé Hi no Kuni zakázané).
„Otevřete! Otevřete, nebo vás zabiju!“
„Spíš naopak, ne?“ šeptl vyděšeně Ebisu. Obočí mu vystřelovalo nebezpečně vysoko a už dávno shodilo ty jeho rádoby-sexy-a-kůl-brejle.
„Nepleť se jí do proslovu, nebo, až se sem dostane, tě odkrouhne jako prvního,“ odtušila Hinata.
„A co hodláš dělat?“ rýpl si Sasuke.
„Já tu neumřu! Ještě toho musím hodně stihnout! Zabít Sakuru, pomstít se Itachimu... vlastně naopak... a obnovit klan!“ zařval Evendžr v náhlém návalu uvědomění.
„To poslední se ti už úplnou náhodou povedlo...,“ podryla jeho autoritu Hinata.
„Každej se občas splete...,“ plácl Sasu alespoň něco na svou obranu. Ani ne vteřinu potom se opět ozval úder.
„Sakra, dělej něco, jseš elitní jounin se Sharinganem, ne?“ křikla Hinča na tatínka.
„A ty bys měla mít zase Byakugan, že!“ pokusil se jí oplatit stejnou mincí.
„Byakugan má Hyuuga, ty baka. A neopovažuj se mě srovnávat s tou upípanou-“
„Poslouchejte...!“ napomenul je Ebisu. Všichni včetně Naruta nadskočili, protože na jeho existenci dočista zapomněli. A pak poslouchali.

Přede dveřmi se ozvaly kroky, pak nějaký Tsunadin výžblept, a hned nato promluvil ten, v němž všichni poznali Ibikiho:
„Tsunade-sama, mohu se vás zeptat, proč se po Konohagakure pohybujete pouze v ručníku, v podnapilém stavu a vypadá to, že se chcete dobýt do skladu s krizovou zásobu saké?“
„Nemůžu. A ty tu taky nemáš co dělat, Ibi. Jdi si za ženou, za dětma... a mě tu nech, v**e!“
Ibiki si odkašlal a pokračoval:
„Mohu-li poznamenat, ani ženu, ani děti nemám. A vy byste vážně-“
„Tak si je třeba vymysli!“
„Promiňte mi to, Hokage-sama,“ šeptl vrchní mučitel/mučedník.
„Za trest se dobrovolně pověsím za uši do průvanu a nechám si odoperovat všechny své falešné jizvy,“ řekl kajícně a vzápětí se ozvala tupá rána a zvuk taženého... Tsunadina těla?!

Sasuke věděl jediné. Že je rád, že to přežil, že je rád, že nemá nic zlomeného, a že někde v nitru cítí i trochu soudržnosti s ostatními zabarikádovanými.
„Tak, přežili jsme, tudíž naše tělesné schránky jsou plné ne ve všech případech zdravého ducha, takže ty zátarasy sundáme a dáme to doma trochu do pořádku, než se vrátí moje máma a tvoje manželka.“
„Vony jsou dvě Sakury?“ zeptal se tupě Sasuke.
„Ne... jen jedna, ale každý z nás k ní má jiný vztah.“
„Jo, tak s tím souhlasím...,“ povzdychl si Evendžr a pokoušel se odblokovat pancéřované dveře vyztužené nanovlákny, protkané stříbrem a plné vnitřního vybavení, od kukátka přezdívaného „šmírovačka“ až po plně funkční švýcarský nožík.
„Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se velkoryse Ebisu a v příští setině sekundy Sasukemu pustil na nohu supertěžkou bednu střelného prachu.
Po další deseti bolestných minutách se jim podařilo „odbarikádovat“ dveře a konečně vyklouznout ven na čerstvý vzduch (prosycený výpary z Jiraiyovy výnosné továrny na žabí olej a silikon).

„Tadaima!“ zvolal Sasuke, když odsunul dveře. Už ani nečekal na jakoukoliv odezvu a pozval se dovnitř sám.
„Já umyju nádobí, Hinata vytře, Naruto... se někam uklidí a Ebisu se postará o koupelnu.“
„Hele, proč bych já měl cokoliv dělat?!“ bránil se Skrytý Zvrhlík.
„No, teď už jsi v podstatě součástí rodiny,“ zašklebil se Sasuke.
„Coo?!“
„... A k tomu se váží jisté povinnosti...“
„Počkat, to jako že jsem teď ženská...?!“
„Co to meleš, ty idiote?“
„No tak prej součást rodiny...“
„Myslel jsem třeba strejdu... nebo dědu... na to jsi senilní dost...“
„E-Eh,“ vydralo se Zvrhlíkovi z hrdla a poraženecky zaržál. Taková potupa, prohrát při slovní potyčce se Sasukem Uchihou... Kami-sama, kam to klesl...
„Nezdržovat!“ křikla Hinata a praštila oba smetákem. Pak se s ním rozehnala po podlaze s elegancí přiopilého hypochondra, zpívajíc „Ódu na Konohu“.
„Pustíme se do toho,“ přikývl Sasuke a Ebisu se musel k úklidu nedobrovolně připojit.

Po bezmála pěti hodinách byli hotoví a unaveně klesli na jakýkoliv nenaleštěný povrch. Málem nedýchali a pohyb molekulárních částic se zpomalil. Samotná materie toho světa se pozastavovala nad tím božským klidem a čistotou.
A pak náhle Ebisu kýchl*.
(* Což bylo pravděpodobně způsobeno jeho silnou alergií na jistý čisticí prostředek, kterým drhnul útroby záchodu. Nebo Hinatiným šamponem. Nebo z nudy.)
Pohyb se zrychlil, prach se zvířil, usedl na obří LCD televizi a vše mohlo začít nanovo.
„Já tě zabiju!“ zařval mezi vzlyky Sasuke. Leštění jednoho centimetru čtverečního mu zabralo deset minut. Televize měla přes metr.
„A moji krev by pak musela vytírat Hinata. Nesnaž se připravit svému dítěti stejné trauma, jaké jsi měl kdysi ty! Chodil jsi pak kvůli tomu k psychologovi, který musel vydržet tvé neustálé návaly vzteku a nesmírně morbidní až sadistické popisy způsobů zabití tvého bratra!“
„No jo furt... ale když tě uškrtím, žádná krev nebude!“ vykřikl Evendžr a už už se pokoušel svůj nápad zrealizovat, když mu najednou zazvonil mobil. V tu chvíli se zastavil čas. Sasuke polknul knedlík v krku, svědomitě si ze zvyku prohrábl vlasy a zvednul ho.
Esemeska.
Třesoucím se prstem kliknul na Otevřít (pro tentokrát nevybral možnost Otevřít co nejvíc cool způsobem za doprovodu fanfár a pěti extra světelnými efekty.)

Ahoj lasko!
Jak se vam dari? Ja se tu mam skvele! Presto se nemohu dockat, az se zitra vratim a privedu vam prekvapko! Teste se!
Sakura

Všechny polilo horko. Zítra...!