Týden jednoho Evendžra VII. - Owari

Den sedmý, a také poslední

Sakura se roztržitě rozhlížela po pokoji. Má všechno?
Snad ano. Pokud bude mít štěstí, tak si Sasuke nevšimne, že vzrostl počet předražených čokoládových bonboniér od jejích tajných ctitelů, z čehož polovinu tvořily ty od vodního hřebce Suigetsua, který s nějakým tajemstvím ovšem žádné cavyky nedělal. Dvacetkrát se jí veřejně vyznal a dvacetkrát byl odmítnut, přičemž po té poslední ráně její tvrdé pěsti se už ani neobtěžoval připlazit. Proč se taky nechat mlátit, když má v záloze jako náhradu ještě celý harém? Tsss.

Jestli bude mít štěstí, nevšimne si Sasuke ani toho, že má na krku podivnou, fialovou skrvnu, o které ani neví, co je, ale tuší, že tam nepatří, zvláště, když jakožto majitelka onoho „cucfleku“ je vdaná a má dvě děti.

Na druhou stranu doufala, že Evendžr nebude ignorovat dvě věci. A sice to, že má ještě lepší postavu než kdy dříve (masérky Karin a Tayuya byly holt unikátní - nejlepší v celé Hi no Kuni!) a zadruhé, že s sebou přivede jistou... návštěvu. Však Sasan ještě bude valit bulvy!

Podle se zasmála (znělo to jako medvěd s tuberkulózou v posledním tažení). Vzápětí se však naprosto neelegantně poroučela k zemi, protože zakopla o jedinou nezabalenou věc ve svém apartmánu.

Kde se tu sakra vzaly Narutovy použité plínky?!!
…

V Uchiha hausu bylo ticho. Až děsivé.
A nemohlo být věčně. Skrytý/Neskrytý Zvrhlík hlasitě zachrápal, překulil se, spadl z kuchyňské linky a s výkřikem „Nestřílejte, vzdávám se!“ se probudil. Nechápavě se díval kolem sebe, a teprve, když pohledem zavadil o Evendžrovu hlavinku, došlu mu, kde je, co se děje a kdo jim hrozí.
„Sakra, Sasuke, vstávej!!“ vyjekl překvapeně, když se podíval na hodiny. Ani ne za třicet minut přijede ona.

Ta, kvůli které protrpěl vůbec nejhorší týden svého života. Co na tom, že mu pohlídá tým! To bude jen malá protislužba za tohle peklo... snad nejvíc ho děsilo, že se po vesnici šířila zpráva, že se ho Tsunade pokusí zabít... navíc, do místního bulváru to poslal Deidei, postrach konožského ringu...
Asi se stanu věřícím, pomyslel si Ebisu. Spásu od Spasitele... nebo jak to bylo v tom reklamním letáku, co mu ho kdysi přivál vítr otevřeným oknem...

„Co je?“ vytrhl ho ze zamyšlení rozespalý dívčí hlas. Otočil se za ním a s vypětím všech sil udržel vážnou tvář. Malá Hinata se neúspěšně snažila vyprostit z odpadkového koše, což jí očividně nešlo. Se supěním a četnými nadávkami jí tedy Ebisu pomohl a říkal si, jak je možné usnout na takovém místě. Asi je chudák holka přizpůsobivá... nebo zvyklá.

Pak si ale uvědomil, že nebezpečí v podobě Sasukeho manželky se nezastavitelně blíží. A jejich dům - v naprostém chaosu se zde válely všechny možné i nemožné věci. No to by měla mamka Sakura radost.

„Jdeme uklízet!“ vřískl pronikavě a Uchihovci se pustili do navracení svého domu do obyvatelného stavu (zbytek již není třeba popisovat - vše probíhalo úplně stejně, jako předešlý den, tedy až na to Zvrhlíkovo slavné závěrečné kýchnutí. Tentokrát totiž drhnul záchod sám Evendžr).

„Hotovo,“ povzdychla si Hinata tak šťastně, jako ještě nikdy. Dospělé osazenstvo se na ni zkoumavě podívalo. Vrací se už k „normálu“, nebo je ještě dospělejší? Těžko říct... - ale Sakura bude asi příjemně překvapená.

A přesně v tu chvíli se v předsíni ozvalo odsouvání dveří. Všichni, tedy až na Naruta, který už se „Šakuly“ nemohl dočkat, začali v duchu panikařit. Ebisu, kteý si pozdě uvědomil, že tam vlastně nemá co dělat, se schoval pod futon a klepal se jak ratlík ve vánici.

Zbytek čekal... a čekal... ozvalo se supění, jako když někdo táhne něco obzvláště těžkého, smích a otázky typu „Co tam sakra máš?!“.
Z toho ostatní Uchihové vyvodili, že tam jsou dvě osoby. Jinak by totiž Sakura musela být silně schizofrenní (což vlastně tak trochu byla, ale její vnitřní Já se většinou uchylovalo pouze k nadávkám, a ne k otázkám, a ještě k tomu tak slušným) - prostě tu možnost zavrhli.

Co Sasana vyděsilo, byl ten druhý hlas. Bože, bože, to mu něco připomíná!!! Ale že by to byl opravdu on? To není možné...
Bylo.

„Itachi?!!“ zařval hystericky, vyskočil z pohovky, ukazoval na velkého bratra prstem a cosi si pro sebe tiše mlel.
„C-C-Co tu d-děláš?!“ křičel nepříčetně dál.
„Jsem na návštěvě, Sasuke,“ uklonil se Itachi a bez okolků vešel dál. Zamířil k Hinatě, dřepl si na jedno koleno, políbil ji na ruku a promluvil:
„Je mi ctí vás poznat, Hinata-san. Přeji vám krásné narozeniny. Mám tu pro vás připraven malý dár-.“
„Nešahej na ni!“ praštil ho po kebuli Sasuke.
„Ona má narozeniny?“ zeptal se nechápavě Ebisu, kterého to už samotného pod zaprášeným futonem nebavilo a tady se očividně něco dělo.

„Ahoj, rodinko!“ usmála se Sakura, když konečně vešla. Teď teprve se Evendžr vyděsil. Nezabije ho, že ne?!
Sakura ale nevypadala, že by měla zrovna chuť vymalovat si dům čerstvou krví.
„Stojí..,“ poznamenala, když poklepala na křehkou stěnu jejich příbytku.
„Heh?“
„Dům... stojí... vy jste ho nezbourali... zvláštní... Ebisu, máš moje díky, tým ti pohlídám... a ty, Sasuke... příjemně jsi mě překvapil!“ řekla vesele a skočila mu kolem krku.
„Itachi... proč máš to mráčkový tentononc?“ zeptal se Sasuke zcela mimo mísu.
„Jen nová móda,“ pronesl s mírným úsměvem.
„Závidíš?“
Sasuke jen ohrnul nos, přivinul si svou drahou manželku blíž a vyplázl na Itachiho jazyk.

Byl to překvapivě pohodový den. Sakura nikoho nezabila, Jiraiya byl po svém návratu stále stejně EROrní, Oro chystal pomstu, Sasuke chystal pomstu, Itachi ho ignoroval a vesele se mu zabydloval v domácnosti (nájem platil vykonáváním domácích prací) a vše bylo vlastně úplně stejné.
Až na jednu věc.

Hinata se nezměnila. Měla své vyspělé řeči, které museli poslouchat všichni okolo. Možná proto z ní o rok později udělali radní...

KONEC
(Owari)