Nositel dědictví - část 3. Dohoda o souboji

Zahnal ty vtíravé myšlenky na otce a matku, které nebyly na místě. Jenže čím více se díval na ně, tím více jeho nenávist odplouvala někam do dáli…
„Půjde bydlet k nám!“ slyšel říkat Mari.
„Cože?“ pronesli to sborově. Vrhli na sebe zlostné pohledy a jen mlčky se měřili.
„Ano, nechci otravovat Shiru, vždyť víš, že se blíží výročí jejich svatby a to vždycky tráví doma. Kimm a Kiba jsou u svých vlčích společníků a Kazemi s Kankurouem jsou na misi. Jedině my ho můžeme ubytovat. Nevím přesně, o co tady jde, ale snažte se to do zítřka vydržet, ano?“
„Ne, odmítám, já si to chci vyřídit tady a teď a nikdo mi nebude bránit, abych to neučinil. Pokud to milá paní nevíte, tak váš muž vyvraždil moji rodinu, která dodržovala zákony a plnila svoji funkci. Můj dědeček mě zachránil a…“
„To mě nezajímá! Vím lépe, jaký byl Gaara, když byl mladý, ale ujišťuji vás, že dnes je jiný. Je to pozorný manžel a pečující otec!“
„Dost! Miláčku, mohla bys odejít? Tohle si musím vyřešit sám.“ Gaara jako obvykle nechtěl svoji lásku do ničeho zatahovat. K tomu s tímto neměla absolutně, co dočinění.
„Dobrá, ale nerada to dělám.“ Dala mu pusu.
„Já vím, že ano, ale prosím, jdi. Teď nechci být nikým rušen,“ doslova ji vystrnadil z kanceláře.
„Kde jsme to skončili?“ obrátil svoji pozornost na Seiyu.
„U toho, že jste mě přesvědčoval, že jste se změnil.“ Připomenul Seiya a moc tomu nechtěl věřit, ale něco mu napovídalo, že Gaara se doopravdy změnil. Nechtěl však přijít o možnost se pomstít.
„Už vím, asi tě nepřesvědčím, co?“ Seiya jen zakroutil hlavou. „Tak potom dobrá, kde a kdy si mě přeješ zabít?“ Gaara mluvil odevzdaným hlasem.
„Den si počkám, zítra v deset, tam na tom místě, které jsem viděl při vstupu do vesnice,“ upřesnil Seiya informace. „Přál bych si, aby náš boj byl v tajnosti. Je to jen můj boj a nestojím o nějaké diváky.“
„V tom s tebou souhlasím.“ Gaara ještě dodal: „Věz, že ti to neulehčím.“
„S tím právě počítám.“ Bez úklony odešel.
„Tak a teď babo raď.“ Gaara byl v pěkné bryndě a úplně nevinně. Nebyl si vědom, že by něco podobného udělal, ale jak to vysvětlit? To netušil, bude muset něco vymyslet. Ale co?

Seiya se již nemohl dočkat zítřka, ovšem s prázdným žaludkem to nepůjde. Našel si jednu restauraci, která mu byla sympatická.
„Co si dáte?“ zeptal se ho při usednutí na místo číšník.
„Jeden miso ramen, jeden tonkotsu ramen, sushi, wasabi a saké.“ No, hlad dokáže divy.
„Ještě něco?“
„Ne,“ během čekání na jídlo si Seiya krátil čas pohledem po restauraci a při zaposlouchání se slyšel pět na kazekageho samou chválu.
„… kazekage, co pamatuji!“
„To je taky jediný, baka!“ si povídali dva muži, pravděpodobně otec se synem. Ti seděli neblíže Seiyovi.
„Neříkej mi baka, ty jeden!“ čertil se mladší.
„Zažil jsem svého otce jako kazekageho a teď můj bratr.“ Ozval se starší.
„No jo, nemusíš mi říkat, že Gaara je tvůj bratr a můj strýc! Těším se na Kaname a Kagome, jakpak se asi mají?“ mladší se zamyslel.
„To zjistíš, neměl by ses taky porozhlédnout po nějaké té nevěstě?“
„Ne, vždyť víš, že Kagome mě bere jako kamaráda a navíc nám by to neklapalo. Jsme přeci jen od dětství spolu.“
„To vím taky, ale nikdy nevíš, Yashamaru.“ Těšil ho Kankurou.
„Ale jo…“ hovor zanikl, protože se mu neslo jídlo.
„Tady to máte,“ ale nějak ztratil chuť k jídlu nejradši by se zvedl a šel domluvit tomu floutkovi, který ho děsně štve.
„Děkuji.“ A dal se s nevolí do jídla. Ovšem neuvědomil si, že mluvil nahlas.
„Rodina se pozná hned! Kaname a Kagome… pche… obě jsou nesnesitelné!“
Jak Kankurou, tak i jeho syn se rázem otočili k tomu, kdo to pronesl.
„Co jste to řekl?“ zajímal se Kankurou.
„Prosím?“ divil se Seiya, že ho oslovili.
„Mluvil jste celkem nahlas a to nešlo přeslechnout.“ Ozval se Yashamaru, který byl naštván, že někdo mluví hanlivě k jeho kamarádkám a skoro sestrám.
„Do toho vám nic není!“ řekl naštvaně Seiya, peníze nechal na stole a odešel, aniž by cokoli dalšího řekl.
„Vypadal přesně jako Sasuke.“ Poznamenal Kankurou.
„Vážně? Mě přišel, jako pěkněj náfuka a ničema.“ Yashamaru věděl, že až příště Seiyu potká něco mu řekne… a pěkně od plic!

Nebyl ve vesnici ani pár hodin a stačil si udělat nepřátele. Tomu ovšem bylo srdečně jedno! Bude mít pomstu a pak… to netušil.
Nechtěl se ubytovat v hotelu, tak si našel takové místo, kde by přespal. Luk a všechny svoje věci si dal pod hlavu a usnul.
Roky samostatného tréninku se vyplatily, než by kdokoli jiný stačil zareagovat, tak vytáhl svůj luk. Napnul ho do plné velikosti, už se chystal vyslat svůj šíp, když si uvědomil, že je to ten klučina, kterého potkal dnes v té restauraci.
„Mohl si být mrtvý.“ Utrousil, když se luk hladce vrátil do menšího módu. Yashamaru ztuhl, netušil, že je tak silný. Takovou zbraň neviděl.
„To vím, ale přišel jsem si s tebou popovídat o Kagome a Kaname. Ty je vůbec…“
„Nech toho, jsi k smíchu. Na těch holkách mi nesejde. Jsem tu z jiného důvodu.“ Seiya považoval tento rozhovor za ukončený.
„Jak chceš, ale varuji tě, jestliže některé něco uděláš, tak jsem na řadě já! Zapamatuj si to! Ty necitelný, chladný parchante! Jak vidím postrádáš jakékoli emoce, je mi tě líto.“ Zlostně odkráčel pryč.
„Já tvoji lítost nepotřebuji. Jsem se sebou spokojený.“
Yashamaru mu přerušil spánek navíc ho opět myšlenky přivedly ke Kagome. Jediná se vymykala z jeho zajetých kolejí. Malinko narušovala jeho plány. Nevěděl, co se s ním děje, tohle ještě nikdy k nikomu necítil, takové hřejivé teplo kolem ledového osamělého srdce, které tepe jen pro pomstu…
Nakonec usnul znovu, jenže neklidným spánkem.

Kagome na tom byla podobně po dni, který strávila s Kaname se těšila do postele, ale jakmile se tam ocitla, bylo po spánku. Nevěděla, že se Yashamaru vrátil z mise a jeho otec taktéž.
Měla plnou hlavu toho jednoho velkého chodícího otazníku, k jakým Ushira Seiya rozhodně patřil.
Vstoupil do jejího života zcela nečekaně. „Proč se musí chovat, takhle?“ šeptla do noci.
Chtěla být s Yashamarem něco víc, než jen kamarádka… teď už to nebude možné, jak zasáhne osud.
Nezvratně.