Hrozba dvou světů: díl 4: Vzpomínka na Kenpachiho, zachránce Toushirou

„Cože? Ženská!,“ zahřměl mohutný a trochu strach nahánějící hlas. „Nemám zájem se ve své jednotce starat o ženský!“
Stála jsem naproti tomu mohutnému, vysokému chlápkovi a dívala se do těch chladných, hrůzu nahánějících očí.
Začínala jsem mít jisté pochybnosti o mém převelení. Pravda byla, že jsem byla celá hrr do boje a každé zneškodnění hollow pro mě bylo něco úžasného. Byla jsem si jistá svými schopnostmi, ale teď, když jsem stála v té místnosti obklopena muži, kteří už nějaký ten čas bojovali pod velením kapitána Zarakiho, začínala jsem pochybovat. Dívali se na mě jako na ubohé zvíře, které potřebuje ránu z milosti.
„Nesouhlasím s převelením,“ ozval se mi v uších jeho hlas, mohutný jako zvon.
„Cože?“ vykulila jsem na něj překvapeně oči.
„Jak jsem řekl, nebudu se tady starat o ženský a krejt jim při každé příležitosti zadek.“
Navztekaně jsem zavrčela. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě někdo tak zesměšnil.
„Tvoje protekce u Ukitakeho na mě neplatí,“ dodal ještě po chvíli.
„NE!“ zakřičela jsem neovladatelně a sevřela své zanpakutou na zádech.
Kapitán se široce usmál a trochu pozvedl obočí.
„Co chceš dělat?“
Mlčela jsem. Ano správně, co jsem vlastně chtěla dělat?
„Nějak vám dokážu, že mám na to být v jedenácté jednotce!“ trvala jsem na svém a vztek se mě zmocňoval čím dál tím víc.
Konečně jsem ho vytasila. Ten krásný, lesklý meč a pěstovaným červenočerným jílcem.
Bez varování se na mě jeden z řad Zarakiho podřízených vrhnul s napřáhnutou katanou.
Sklonila jsem se a přehodila ho přes záda. Udělal kotrmelec a napřímil se do lehkého úklonu.
Seknul. Blokovala jsem jeho útok a zatlačením poslala k rohu. Druhý z přihlížejících zaútočil v těsném momentu za ním. Sotva jsem se stačila napůl otočit a zabránit tak useknutí mojí vlastní hlavy. Stačilo mi sotva pár sekund, abych ho spoutala pečetí. Už nikdo nepokračoval v dalších útocích a tak jsem se bezhlavě vrhla směrem ke kapitánovi. Seděl si tam tak poklidně, že mě to až dohánělo k šílenství. Na poslední chvíli se zpoza jeho zad objevilo dítě. Holčička, která vypadala jako by tady snad ani nepatřila. Usmívala se a její očka přímo zářily. Zaváhala jsem a chtěla zastavit.
„Moc pomalé!“ zakřičel kapitán a bleskovou rychlostí se objevil přede mnou.
Uštědřil mi silný a nemilosrdný kopanec do břicha. Díky té síle jsem odletěla přes celou místnost a svezla se ještě dobrý metr po zemi. Muži jedenácté divize se rozestoupili před kroky svého kapitána, který ke mně volným krokem přišel. Stál nade mnou a chvíli si jen díval.
„Pořád si myslíš, že sem patříš?“ zeptal se a tasil své zanpakutou.
Sotva jsem vyskočila na nohy a blokovala jeho silný útok. Bez váhání mě začal zasypovat údery ohromné síly. Nemohla jsem dělat zhola nic. Jeho síla mě oslabovala a pod jeho útoky se mi pomalu, ale jistě podlamovaly kolena. Na tváři mi vyrašily kapky potu. Zatnula jsem zuby, abych ještě chvíli mohla odolávat. Kenpachi vypadal, že se docela baví. Nešetřil mě, ani nepolevil ve svém tempu.
„Tak co se děje?! To ani nevyvoláš své zanpakutou?!“ vykřikl.
Neměla jsem možnost sesbírat tolik reiatsu na vyvolání. Ve chvíli, kdy už mi stačil poslední úder k poražení, Zaraki povolil, ale znovu mě vší silou kopnul do břicha. Odletěla jsem a zády narazila na stěnu, po které jsem se následně svezla.
Zhluboka jsem oddychovala a ucítila nepříjemné zapraskání v žebrech. Vyplivla jsem dávku krve, která se mi drala do krku.
Kenpachiho kroky se zastavily až u mě. Chvíli jsem civěla na jeho nohy než jsem se odvážila zvednout hlavu.
Natáhl ruku a v mých očích se zaleskla kapka strachu. Zatnula jsem zuby a čekala na poslední úder.
Nic.
Cítila jsem jeho dlaň na své hlavě. Otevřela jsem oči a překvapeně na něj pohlédla.
„Jsi slabá. Tak moc slabá, že mi ani nestojí za to tě zabíjet,“ promluvil ke mně. „Ale cítím, že máš na to stát se silnější. Trénuj, bojuj a zlepšuj se. Jednou uznám tvou sílu, ale teď jsi dostala lekci, kterou v životě potřebuješ,“ otočil se ke mně zády, ale na poslední chvíli se ohlédl přes rameno. „Chci jen tvou sílu, nic víc.“
Vykuleně jsem na něj hleděla, když odcházel pryč. Ta malá dívka na mě vesele zamávala, doběhla ho a vyskočila na záda. Oba zmizeli za rohem.

Vstala jsem a naposledy pohlédla na noční nebe. Vracelo mi to vzpomínky. Tolik vzpomínek na minulost. Seskočila jsem ze střechy domu a jedním otevřeným oknem vklouzla dovnitř.
Ani jsem nemusela ostatní hledat, protože randál, který se ozýval celou budovou mě vedl až k nim.
Otevřel jsem posuvné dveře velkého, obývacího pokoje a zůstala s užaslým pohledem ve dveřích. Ichigo a Renji byli zrovna uprostřed slovní přestřelky. Hádali se o jeden obzvláště pohodlný a hezky zařízený pokoj. Toushirou stál nejblíže, opřený o stěnu a sledoval oba s jedním pozdviženým obočím. Byla to jedna z těch nesmyslných hádek, které nakonec stejně ukončila Rukia.
„Tak fajn. Ten pokoj si beru já,“ překřičela je a volným krokem zamířila ke dveřím.
„Co to?“ otočil se na ní Ichigo.
„Problém?“ pronesla trochu nebezpečně.
„Ne ne, jasně, je tvůj,“ přikyvovali prkenně oba chlapci.
Všichni si našli v tom obrovském domě svůj pokoj. Většinou se zabydleli ve dvojicích nebo skupinkách. Kimmini a Kazeke si vzaly místnost společně, nejodlehleji od všech ostatních.
Na mě v té řvavě nějak zapomněly.
„Gomennasai, taichou,“ pokusila se Kazeke o chabý úsměv.
„Nějak jsme na vás zapomněly,“ přidala se do toho Kimmini.
Povzdechla jsem si a pozvedla jedno obočí.
„Kde si vy dvě myslíte, že budu spát?“ odfrkla jsem si. „Zapomenout na svého kapitána.“
Otočila jsem se, když jsem uslyšela kroky za mými zády.
„Co je, Shiro-kun?“ zamrkala jsem.
Popuzeně se na mě podíval a zamračil se.
„Neříkej mi Shiro-kun,“ zavrčel. „Jediné volné místo je u mě, takže asi nemám na výběr,“ povzdechl si trochu a zamířil bez dalšího slova chodbou do svého pokoje. Jen za pár sekund se ztratil ve dveřích.
Na tváři se mi objevil úsměv, který jsem se okamžitě snažila zakrýt bolestivým úšklebkem. Ani přinejmenším mi to nešlo a moje dvě společnice si nemohly mého blaženého úsměvu nevšimnout. Nervózně jsem si odkašlala a hodila na obě tázavý pohled.
„Co je?“ vyštěkla jsem.
„Ááále níííc,“ mávla rukou Kimmini a založila si ruce na prsou.
„Nic?“ zopakovala jsem podrážděně.
Vždycky jsem byla podrážděná, když se tyhle dvě daly dohromady a spekulovaly nade mnou jako nad otevřenou knihou.
„No přesně tak, nic,“ potvrdila Kazeke a potutelně se usmála.
„Jak je to dávno co jste měla volný čas, který byste mohla prožít s Hitsugaya-taichou?“ nadhodila najednou Kimmini a na tváři se jí objevil tajemný stín.
„Co-cože,“ vykulila jsem oči a začala trochu rozpačitě lamentovat rukama. „Ehm, ehm. Jdu si lehnout,“ rozloučila jsem se okamžitě, abych jim nedala další prostor pro jejich konverzaci.
Dívaly se za mnou jakoby čekaly, že každou chvíli udělám něco, co mě prozradí.
Zapadla jsem do menšího pokoje. Na pravé a levé straně stěn byly dvě postele.
Místnost ozařovalo jen světlo měsíce, které sem spadalo oknem. Nikdo uvnitř nebyl. Toushirou se zase vypařil. Tak jak to dělával pokaždé, když chtěl přemýšlet nebo pozorovat nebe. Došla jsem až k oknu a otevřela ho dokořán. Vystrčila jsem hlavu a vánek mi rozvířil vlasy. Tentokrát to byl On kdo seděl na střeše a zamračeně přemýšlel. Dívala jsem se na něj chvíli než si mě všimnul a upřel na mě pohled. Trochu jsem sklopila hlavu a raději to okno zase přivřela. Ulehla jsem do postele s hlavou plnou myšlenek. S hlavou plnou vzpomínek, které se mě dnes podezřele zmocňovaly.

„Hej, hej, hej. Studentka akademie by se neměla potulovat po Jiyunrianu sama, nemyslíš?“ protáhl nepříjemný mužský hlas.
Byla jsem tak mladá. Bylo to sotva pár dní co jsem nastoupila na akademii pro Shinigami.
Myslela jsem si, že když se budu pokaždé vracet do Rukongaie třeba se nezměním. Nebyli tady žádní přátelé. Byla jsem jen já, odkázaná sama na sebe.
Někteří tady v tom bídném okolí nenáviděli Shinigami. Pomyšlení, že by se nějaká mezi nimi měl volně pohybovat je dohánělo k šílenství. I přesto, že jsem byla jen nezkušený student, který sotva pár dní docházel na akademii, i přesto jsem se v Jiyunrianu stala pro několik lidí vyvrhelem. Pár takových lidí teď stálo naproti mně s klacky v ruce. Gang, který se tvořil ve většině oblastí Rukongaie.
„Shinigami žijí v Seireitei tak co tady k sakru chceš?“ vyštěkl na mě a přiblížil se nebezpečně blízko.
„Já-,“ začala jsem, ale moje slova přerušil bolestivý úder klackem do žeber.
Zasyčela jsem bolestí a padla na kolena. Chytla jsem se za pohmožděné místo a zvedla hlavu k tomu nepříjemnému chlapíkovi. Zamával mi svojí primitivní zbraní před očima.
„Pakuj se!“ okřikl mě a znovu se napřáhl.
Tentokrát jsem dostala pořádný úder přes tvář a s úst se mi spustil pramínek krve.
Cítila jsem nechutnou chuť železa ve svých ústech. Kapky rudé kapaliny mi spadly až na můj červenobílý úbor.
Rána mě srazila k zemi. Chtěla jsem se vyškrábat, ale bodání v oblasti žeber mi nic takového nepovolilo. Dlouhé vlasy mi trochu bránily ve výhledu, když se mi pletly do obličeje a lepili se ke straně rtu, kde stékala krev.
Další napřáhnutí ruky jsem ale přehlédnout nemohla. Skryla jsem si hlavu a čekala na zásah.
Slyšela jsem to zasvištění, když dřevěný klacek nabíral rychlost. Čekala jsem, už každou chvíli to muselo přijít, ta bolest.
„Co si myslíš, že děláš?“ ozval se nový hlas, který už při vyslovení věty vzbuzoval respekt.
Otevřela jsem oči a podívala se nad sebe. Nade mnou stál zády ke mně otočení chlapec se sněhově bílými vlasy, ledabyle trčící na všechny strany.
Zachytil větev někde nad svou hlavou a díval se do očí tomu chlapíkovi, který zůstal stát úžasem.
„Další Shinigami?“ protáhl, když se vzpamatoval.
Vysmekl se ze sevření toho bělovlasého podivína.
Nechápavě jsem zamrkala, neschopna slova. Možná mi právě zachránil můj bezvýznamný krk.
„Seber si ten svůj klacík i svoje druhy a zmizte,“ pronesl místo odpovědi.
Chvíli bylo ticho a oba se propalovali pohledy.
„Jdeme chlapi. S touhle cháskou se nebudeme špinit,“ kývnul nakonec na svoje stoupence a odkráčeli pryč.
Dívala jsem se za nimi dokud nebyli dostatečně daleko. Ten chlapec se konečně otočil a podíval se na mě, sedící v prachu na zemi.
Měl trochu zamračený pohled, který podtrhovaly jeho výrazně zelené oči. Byl zvláštní.
Opravdu zvláštní. Mlčky ke mně natáhl ruku. Přijala jsem jí a on mi pomohl na nohy.
Znovu mi křuplo v žebrech a tvář se mi zkřivila bolestí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Já--,. Jo, nic to není,“ mávla jsem rukou a pokoušela se usmát. „Děkuju za pomoc.“
„Není za co,“ odvětil a založil si ruce do kapes školního úboru.
„Jsem Moenai. Yukionna Moenai,“ představila jsem se.
„Hitsugaya Toushirou. Viděl jsem tě na akademii. První den,“
„No já- měla bych jít domů,“ snažila jsem se ukončit tuhle trapnou konverzaci.
A co jsem vlastně myslela tím „Domů?“
Můžu říkat domov něčemu, kde na mě nikdo nečeká, jen prázdná a nepřátelská místnost?.
„Měj se, Toushirou. A díky za pomoct,“ loučila jsem se a dala se na odchod.
Stál na místě a cítila jsem, že se dívá a sleduje mé záda.
„Ouch,“ uteklo mi z úst, když se ozvala zase ta bolest a krev se mi drala do krku.
Musela jsem mít zlomené žebra, které způsobily vnitřní krvácení.
Vyplivla jsem dávku krve a padla na jedno koleno.
Žebra mi nepříjemně stlačovaly plíce a dýchalo se mi čím dám tím hůř.
Nakonec jsem znovu padla na zem do prachu a hlíny.
„Hej!“ slyšela jsem zase ten hlas odněkud z dálky a dusot nohou. „Moenai!“
Chytly mě ruce a trochu nadzvedly. Bolestivě jsem zasyčela a zatnula zuby.
Pak se mi před očima rozprostřela tma.
Když jsem otevřela oči, můj pohled padl na černý strop. Ležela jsem na měkké posteli přikrytá teplou dekou. Cítila jsem svoje chladné konečky prstů, ale netušila jsem co způsobilo, že jsou jako led. Posadila jsem se a znovu mě nepříjemně bodlo v žebrech.
Byla jsem uprostřed malé, tmavé místnosti s postelí a skříní. Nevěděla jsem jak jsem se tady ocitla, ale nejlepší co jsem mohla v tu chvíli udělat, bylo zmizet.