Zesílit, nevzdat se a vyhrát! VII.

U AKATSUKI

V jedné z hlavních místností sídla Akatsuki se právě konala porada. Všichni členové seděli nehnutě na svých obvyklých místech a poslouchali projev svého vůdce.
„ Pokusy o navázání spolupráce s Orochimarem, ve věci proti Listové, byly neúspěšné!“ oznámil nabroušeně leader a při tom tvrdě praštil pěstí do stolu.
„ Slizoun jeden…“ ozvalo se z rohu místnosti.
V tu chvíli se hlava stojícího muže pootočila směrem ke zdroji onoho rušivého zvuku. Jeho oči se zaleskly ve světle vydávaném několika svíčkami. I na tak krátký okamžik, bylo vidět, co si myslí. Chvíli hleděl na dotyčnou osobu a pak se vrátil do své původní pozice.
„Tvůj plán tím s největší pravděpodobností padá!“ dořekl a posadil se do svého křesla.
Muž, kterého až dosud skrýval stín, se posunul blíž ke stolu. Lokty se opřel o kamennou desku, prsty propletl v typickém gestu a se zavřenýma očima si spojenými ukazováčky poklepával na horní ret. To dělal několik minut. Náhle se jeho víčka zvedla a ústa se zkřivila ve vítězoslavném úsměvu.
„ Hmf… Orochimara nebudeme potřebovat…“

V KANCELÁŘI HOKAGE

Pátá se zrovna probírala hromadou nevyřízených papírů, které se neustále povalovaly na jejím pracovním stole, když v tom na parapet dosedl sokol. Hokage vstala ze svého koženého křesla a přešla k otevřenému oknu. Zvedla ruku a položila ji na dravcovu hlavu, pak pomalu sjela až na jeho záda. Náhle se ale její dlaň zastavila. Hbitě se přesunula k sokolově pravé noze.
„Copak to tu máš?“ zašeptala. Nato jedním ladným pohybem odvázala kus stočeného papíru.
Jakmile pták poznal, že je zátěž pryč, mocně roztáhl křídla a vznesl se vzhůru k obloze. Tsunade se za ním ještě pár vteřin dívala ohromená jeho majestátností. Pak rozbalila vzkaz a začetla se do něj.

„Vrací se …“ vydechla.

NEDALEKO KONOHY

Čím blíž byli Konoze, tím jí její kroky připadaly těžší. S každým ušlým metrem se jí hrdlo stáhlo o několik milimetrů a neviditelná kovadlina na jejím hrudníku, jako by s každým dopadem nohy na zem, vážila o kilogram víc. Nejhorší ale bylo to, co se jí kradlo do mysli. Ten osudný den jejich poslední společné mise…

...Jejich úkol byl typu C, ale i tak jim dal zabrat. Byli zrovna na cestě zpět do vesnice, když se začalo stmívat, a tak se utábořili. Všichni klidně spali, jenom ona ne, měla první hlídku. Byla hrozně unavená a víčka se jí samovolně zavírala. Snažila se, být vzhůru, ale její tělo si nedalo říct. Už tomu nedokázala déle odolávat, a tak nechala svou hlavu volně klesnout. Spala…
Najednou se z nedalekého křoví ozvalo zapraskání, to jak někdo nedopatřením šlápl na suchou větvičku. Nebylo to nijak hlasité, ale stačilo to, aby se vzbudila.
„Byakugan!“ zakřičela nahlas, čímž probudila ostatní členy svého týmu. Ale bylo již příliš pozdě. Skupina několika ninjů v černých přiléhavých oblecích, se na ni bez varování vrhla. A nejen na ni…

Cítila, jak s ní někdo třese.
„Hinato!“ to slovo jí probrala z transu. Ale srdce jí stále bilo v nepravidelném rytmu a dech se jí zkracoval.
„Hinato, lásko! Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.
„A…ano…proč…“
„Najednou si zastavila, vypadala si tak vyděšeně. Bál jsem se.“ řekl. Jeho ruce stále spočívaly na Hinatiných ramenou. Jeho dotek ji uklidňoval, ale i tak si připadala bezbranná a zranitelná. Přitiskla se tedy k jeho svalnatému hřejivému tělu a nechala ho, aby jí ovinul svými silnými pažemi. Pak schovala tvář do tmavé látky, jež zakrývala jeho vypracovanou hruď. Jedině tak, se dokázala uvolnit. Vnímala každý jeho nádech a výdech, každý stah jeho srdce, jako dlouhou nekonečnou symfonii.
„Miluju tě…“ špitla.
„Já vím…“ pousmál se. Stále měl nutkání zeptat se, co jí tak polekalo, ale mlčel. Nechtěl přerušit tenhle krásný okamžik nějakou hloupou otázkou. Navíc, věděl, že kdyby mu to chtěla říct, už by to udělala...
Po chvíli uvolnil svoje sevření a něžně od sebe Hinatu odtáhl. Zadíval se jí do levandulových očí a v tu chvíli ho přepadla neodbytná touha zase si jí k sobě přivinout. Byla tak nádherná. Pomalu zvedl ruku a začal si hrát s pramínkem jejích vlasů. Pak se dotkl pobledlých líček, a jakmile jeho prsty doputovaly až k bradě, zastavily se. Něžně jí palcem přejel přes spodní ret a nakonec nechal svou ruku volně poklesnout. Opatrně si jí přitáhl blíž a svůj obličej nebezpečně přiblížil tomu jejímu, až se jejich ústa spojila v dlouhém hlubokém polibku. Ani jeden z nich nechtěl, aby to skončilo. Ale byli tu, protože měli důležitý úkol.
„Musíme jít dál…zvládneš to?“ zeptal se Kushiro starostlivě, když se od sebe konečně odtáhli.
Hinata jen s úsměvem kývla hlavou.
„Teď už ano, když jsi tu se mnou!“ řekla si v duchu a společně se vydali k asi kilometr vzdálené Listové.

„Už nám zbývá jen 12 metrů.“ řekl Kushiro, když před sebou uviděl ohromnou kamennou zeď, která se táhla po celém obvodu vesnice. Zastavil se a sundal si batoh, který až doposud spočíval na jeho zádech. Rozepnul ho, aby z něj vyndal dva černé pláště a jeden z nich podal své společnici.
„Oblékni si ho, dal mi je velitel, prý abychom nevzbudili tolik rozruchu.“
„Díky, je vidět, že myslel opravdu na všechno.“ odpověděla s kapkou ironie, když se oblékala.
„Na něco jsi zapomněla…“ zasmál se Kushiro a přetáhl jí přes hlavu kapuci. On sám už byl dávno hotový. Zase vyrazili. Šli pomalu a zastavili se až před ohromnou bránou, na jejímž štítu se skvěl nápis KONOHAGAKURE.
„Jdeme dál?!“
„HAI…“
„Stejně mi nic jiného nezbývá.“ řekla si pro sebe a pak s Kushirem po boku vykročila vstříc vzpomínkám. Docela snadno prošli kolem strážnice. (Izumo a Kotetsu totiž spali.) Od té chvíle převzala velení Hinata.
„Tudy…“ukázala na jednu z ulic „… se dostaneme k budově Hokage.“
Cesta, kterou vybrala, byla delší, za to ale vedla postranními uličkami, kde alespoň jak si pamatovala, nikdy nebylo tolik lidí. Známých lidí. Po půl hodině se dostali ke svému cíli. Měla štěstí, nikoho ze svých známých nepotkala.
„Tady je to.“ řekla a táhla za sebou Kushira dovnitř. Schody a chodby prošli co nejrychleji a zanedlouho již stáli před kanceláří Páté.
Tsunade zvedla hlavu od práce a zadívala se na dva vetřelce, kteří se opovážili vejít bez jejího svolení. Spatřila dvě postavy zahalené v černých pláštích. Nemusela dlouho přemýšlet, aby poznala, kdo to je. Vstala od stolu a přešla k jedné z osob.
„Vítám tě zpátky!“ řekla se slzami v očích a objala ji.
„Shizune!!!“ zakřičela, když ji pustila.
„Ano Hokage-sama.“
„Zavolej všechny velitele týmů!“
„Ale…!“
„HNED!!!“ křikla.
Mezitím, co Shizune odběhla, Pátá začala vysvětlovat Hinatě a Kushirovi, co od nich očekává.
„Akatsuki chtějí pravděpodobně napadnout vesnici. Bohužel zprávy o jejich plánech jsou dost kusé. Víme jen, že se pokusili kontaktovat Orochimara, ale to se jim nepodařilo. Od vás žádám, abyste získali co nejvíce informací, chránili Konohu a její obyvatele, a když bude potřeba, pomohli i na misích.“
Hinata a Kushiro se na sebe podívali a pak souhlasně přikývli.
„Nezapomeňte, teď jste pod mým velením! A…“ nestačila však větu dokončit, protože se ozvalo zaklepání.
„Dále!“ vyzvala klepajícího. V tu chvíli se dveře otevřeli a do místnosti vstoupilo několik lidí.
Hinata cítila pohledy, které na ni dopadaly ze všech stran. Znervózněla a Kushiro to poznal. Jemně se dotkl její ruky, aby jí uklidnil.
„Tak teď jsme tu všichni.“ řekla pátá.
„Chtěla bych vám představit novou posilu.“
Několik junninů se po sobě podívalo a se zájmem očekávalo odhalení oněch osob.
„Bábi Tsunade, co…“
„Sklapni Naruto!!“
V Hinatě hrklo. Okamžitě poznala ty dva hlasy.
„Naruto, Sakura…“
„Jsou to nejlepší členové elitních jednotek ANBU vesnice ukryté v Mracích. Kushiro Hakodate…“ při vyslovení svého jména se otočil a sundal si kápi. Ta odhalila dlouhé uhlově černé vlasy, které mu splývaly až k ramenům, lehce opálený oválný obličej, úzké rty, výrazný nos a temně fialové oči. Ve tváři měl nic neříkající výraz a nepatrně se uklonil na pozdrav.
„…a HINATA HYUUGA.“ Hinata se otočila a po vzoru svého přítele si i ona sundala z hlavy kápi. V tu chvíli se nikdo nezmohl na jediné slovo.