Hrozba dvou světů: díl 3: Shinigami v Konoze!

„Těší mě,“ pousmála se trochu Tsunade a pokynula kývnutím hlavy, abychom jí následovali.
„Připravili jsme vám ubytování, abyste po dobu vašeho pobytu v Konoze měli střechu nad hlavou. Většina zařízení se nachází v jediné lokaci, která byla právě volná. Shizune vás tam zavede. Můžete si odpočinout.“
„Myslím, že bychom měli přejít rovnou k věci, když už jsme tady všichni,“ nadhodila jsem, aniž bych si uvědomovala jak to bylo troufalé.
Toushirou se mnou srovnal krok a přidal se k mému názoru.
„Jsem pro. Měli bychom prodiskutovat náš společný problém,“ souhlasil a beze strachu se podíval na Tsunade, která se na něj otočila.
Vztek v ní doslova vřel. To dítě si na ní dovoluje, jakoby mu to tady patřilo. Vůbec začínala mít obavy, že celá tato věc je naprosto nesmyslná. Její nepříjemné pocity z tolika shinigami v její vesnici jí neúprosně stahovaly žaludek. Snažila se být přívětivá nebo alespoň zahnat všechny pochybnosti, ale její povaha jí to nedovolovala.
„Shizune připrav zasedací místnost pro naše hosty,“ promluvila po chvíli k Shizune, která okamžitě odběhla vykonat svůj úkol.
Neměla jsem ani špetku času na to, abych mohla prohodit pár slov s ostatními. Ichigo kráčel kousek ode mě s trochu zamyšleným výrazem. Všichni vypadali jaksi zaraženě a unaveně.
Dostala jsem od Ukitakeho zpět svůj kapitánský plášť a přehodila ho přes sebe.

„Prosím posaďte se,“ vyzvala nás Tsunade, když jsme asi po čtvrt hodině došli do rozlehlé tmavé místnosti, osvětlené jen plápolajícími pochodněmi na stranách stěn.
Hokage stála v čele a zapřela se rukama o stůl. Chvíli všechny přejížděla pohledem. Nastalo nepříjemné, hrobové ticho. Svýma hnědýma očima se zastavila až u mě, sedící po její pravici.
Naproti mně seděly Kimmini a Kazeke. Vedle nich Kuchiki-taichou, při jehož přítomnosti se necítily příliš příjemně. Tvářil se nečitelně jako vždy. Jeho některé postoje k věci mě doháněly k šílenství.
Tsunade si hlasitě odkašlala a konečně se posadila na dřevěnou židli.
„Takže,“ začala, aniž by věděla co vlastně chce říct. Znovu si odkašlala a položila ruce na stůl. „Moenai-taichou mě seznámila s vaším-,“ při pohledu některých mých společníků se zasekla, načež skoro okamžitě pokračovala, „tedy naším společným problémem. Pro začátek, mohl by mi někdo z vás vysvětlit výstižně podstatu Shinigami?“ zeptala se s lehkým podtónem ironie.
Chvíli to vypadalo, že se k vysvětlování nikdo nemá, ale k překvapení všech se ozval tichý, ale zřetelný hlas Byakuyi. Svou započatou řečí na sebe upoutal pozornost všech a ticho, které se rozhostilo, se zdálo být hlubší než to předtím.
„Shinigami jsou duše, chránící skutečný svět. Naším úkolem je udržovat rovnováhu mezi dušemi nacházející se na tomto světě. Chráníme tento svět před hollows. Pokud bychom je neničili, narušila by se rovnováha mezi světy,“ domluvil s klidem.
„V tom případě, pokud jsem to správně pochopila, není jediným problémem to s čím mě seznámila Moenai-san, ale i skutečnost, že teď není nikdo, kdo by ničil hollow?!“ zamyslela se hokage, ale sotva tuto myšlenku vyřkla, ozval se z druhého konce stolu Ukitake.
„Sice je celé Soul Society v outu, ale zbyly jsme ještě my. Nejen, že se musíme postarat o plán Kiririna, ale zároveň se i snažit ničit hollows,“ vysvětlil.
„To je ale podřadné,“ vložil se do toho Toushirou. „Hollows ničíme pořád a není to takový problém. Jen jich musíme zabít tolik, aby se nenarušovala ona rovnováha. Naším pravým problémem je fakt, že ti hollows, kteří přežijí jsou cílem Kiririna a jeho plánu vytvořit jakési duchovní mega hollow se kterým společně oba světy zruší a vytvoří jeden celek, kterému bude vládnout. Jeho prvním cílem bylo Soul Society a toho dosáhl.“
„Myslím, že není možnost jak mu zabránit ve vytvoření jeho plánu, jelikož se k němu nedostaneme, ale jakmile se rozjedou plné přípravy a on se bude snažit spojit i s tímto světem, máme šanci ho zastavit,“ doplnila jsem svého přítele. „Musíme to udělat ale dřív, než se mu to podaří kompletně dokončit.“
Tsunade se na nás chvíli dívala, jakoby hledala slova, které měla na mysli, ale nemohla je vyslovit.
„Dobrá,“ řekla nakonec a trochu sklonila hlavu. „Souhlasila jsem s naší spoluprací už v okamžiku, kdy jsem povolila váš příchod do vesnice.“
„Jak šlechetné,“ odfrknul si Ichigo tiše, ale ne natolik, aby to nikdo neslyšel.
Hokage nebezpečně zavrčela a zabodla svůj pohled do něj.
„Ichigo,“ zasyčela jsem. „Sklapni.“
Otevřel pusu, aby něco namítnul, načež mu Rukia, sedící po jeho boku strčila do pusy velký kus hadru.
„Takže co ode mě žádáte?“ zajímalo Tsunade a znovu po všech projela pohledem. „Moenai-taichou mě žádala, abych to zatím nechávala v tajnosti, ale nemyslím si, že by si nikdo tady ve vesnici nevšiml přítomnosti tolika cizích lidí.“
„Už není potřeba to ututlávat,“ navázal na její slova Urahara, doposud nenápadně sedící v rohu nejvíce zakrytém tmou.
Tsunade na něj obrátila hlavu.
„Můžete svým lidem říct o co se jedná. Konec konců, dříve nebo později se to stejně musí dozvědět,“ konstatoval.
„Potřebujeme dostatek lidí,“ ujal se slova Ukitake.
„To je kolik?“ pozvedla Tsunade obočí a ruce stiskla trochu v pěst.
Někteří přítomní se po sobě podívali.
„Všechny, které jste schopna poskytnout, Tsunade-sama,“
„Jsem schopna svolat snad všechny své shinobi,“ přitakala trochu prkeně.
„Zjistíme jak jsou na tom s reiatsu a budeme se snažit vybrat co nejvíce lidí vhodných pro boj. Musí ale podstoupit výcvik pod naším vedením. Musíme je dostatečně připravit,“ domluvil Ukitake a zvedl se ze židle.
„Do pozítří shromáždím všechny své shinobi a dám vám vědět. Shizune vás zavede k části vesnice, kde je připraveno ubytování,“ promluvila ke všem hokage a taktéž se postavila, jakoby nechtěla naší schůzi už déle prodlužovat.
Následovala jsem jejich příkladu a udělala jsem totéž.
„Není třeba, aby Shizune-san šla s námi. Trefím na to místo sama,“ odmítla jsem návrh hokage s chystala se vyjít ven z místnosti.
Kimmini i Kazeke mě následovaly téměř okamžitě. Ostatní chvíli ještě seděli, než se vydali směrem ven.
Tsunade si skousla ret a zamračila se. Když všichni odešli, otočila se na Shizune, která doposud postávala v rohu místnosti.
„Jdeme,“ zasyčela otráveně na svou společnici, která následovala její navztekaný krok.
„Chovají se, jako by jim to tady patřilo,“ mumlala si sama pro sebe výhružným hlasem.
Nemohla se dočkat až dojde zpět do své pracovny a vytáhle láhev saké. Tohle bylo potřeba pořádně zapít, aby na tu věc ohledně Shinigami už dále nemyslela. Přesto věděla, že její myšlenky naberou otáčky, sotva pozře první skleničku.

Kráčela jsem mlčky širokou ulicí Konohy. Už dávno byla tma. Zajímalo mě kolik času jsme strávili tím tlacháním. Byla jsem naprosto ponořená do svých myšlenek a jen sotva vnímala kroky, které mě následovaly.
„Vypadáš, že tě něco trápí,“ zazněl vedle mě moc dobře známý, příjemný hlas.
Zavrtala jsem oči do země a chvíli mlčela. Cítila jsem, že je kolem mě hodně lidí, kteří sledují mé reakce, Kimmini a Kazeke nevyjímaje.
Pousmála jsem se trochu a zastrčila si ruce do kapes shinigamského úboru.
„Moc se staráš, Toushirou,“ opáčila jsem a konečně mu pohlédla do těch zelených očí, které mě vždycky dokázaly tak uklidnit.
Pozvedl jedno obočí. „Co se děje? Copak nejsem kapitán 10. divize Hitsugaya-taichou? Že mi každý říká Toushirou,“ odpověděl trochu popuzeně.
Krok s námi po pár sekundách srovnal i Ichigo. Byl vysoký a já musela vždycky trochu zvednout hlavu, když jsem se mu chtěla podívat do očí.
„Je to zvláštní místo,“ začal trochu zamyšleně. Byl dnes neobyčejně vážný.
Na jeho dedukci jsem neodpověděla a zastavila se na místě. Otočila jsem na ostatní, kteří mlčky následovali.
„Támhle to je!“ ukázala jsem prstem před sebe. „Je to obrovský dům s mnoha pokoji. Jsou tam dvě koupelny, kuchyň a velká hlavní místnost,“ seznámila jsem je s rozložením domu, který pro nás Tsunade obětovala.
Ozvalo se souhlasné zamručení a početná skupina se vydala směrem k hlavním dveřím beze mě. Zůstala jsem stát na místě a dívala se, jak se mí přátelé soukají do vchodu.
Zafoukal studený, noční vítr a jen lehce mnou projela zima.
Kazeke se na mě ještě v posledních krocích otočila, jako by na mě čekala. Nahodila tázavý pohled a podržela dveře otevřené.
„Jen běž,“ pobídla jsem jí a podívala se na noční nebe, tak hezky poseté stříbrnými hvězdami.
Ještě chvíli váhala, než beze slova prošla posuvnými dveřmi.
Bez přemýšlení jsem vyskočila na blízký strom a následně na to až na střechu toho velkého domu. Celá budova obklopovala čtvercovité menší nádvoří s nefunkční fontánou uprostřed.
Sedla jsem si na vrch střechy a jednu ruku si přela o koleno tak, abych byla lépe nakloněná ke hvězdám. Všude teď bylo tak příjemné ticho, až mi po chvíli začalo neúprosně hučet v uších.
Myslela jsem, že jsem se vytratila nepozorovaně, ale mé přesvědčení se zbortilo jako domeček z karet ve chvíli, kdy můj bystrý sluch zaslechl jen lehké zašustění pláště.
Jen mírně jsem otočila hlavu na pravou stranu, abych zjistila kdo mě přišel vyrušit v rozjímání. Siluetu postavy, která stála ve tmě jsem okamžitě poznala. Otočila jsem hlavu zpět ke hvězdám a mlčela i přesto, že jsem měla každou sekundou větší chuť křičet.
Konečně se daly do pochodu kroky té osoby a zastavily se až u mě.
„Nemusel jste sem chodit,“ promluvila jsem k němu a zvedla konečně hlavu.
Znovu se na mě jako vždy upíral ten nemilosrdný pohled zamračené tváře.
„Nebuď sebestředná,“ odfrknul si muž. „Nejsem tady kvůli tobě.“
Jeho slova mě donutila k úsměvu. Skoro jako vždy když mluvil. Jeho slova byly natolik poučná a moudrá, že snad nikoho jiného jsem nebrala tak vážně jako jeho.
„Samozřejmě, Zaraki-taichou,“ tvář se mi roztáhla do širokého úšklebku.
Pohodlně se usadil vedle mě a pohled zabodl do fontány pod námi.
„Od té doby, co jsi se stala kapitánkou jsi nějak změkla Moenai,“ promluvil po chvíli. „Je to ubohé a směšné. Dokud jsi byla mým důstojníkem, na tyhle nálady ti nezbyl čas,“ zkritizoval neúprosně mé chování.
„Časy se mění,“ ospravedlňovala jsem se, ale stejně jsem tušila, že tyhle nesmyslné slova na něj nebudou platit.
„Blbost,“ zarazil to přesně jak jsem čekala. „Jen jsi sedla na zadek a nehodláš nic dělat. Místo toho, abys jako kapitánka sílila, tak slábneš. Jak duševně tak fyzicky.“
Znovu jsem se usmála a obrátila k němu hlavu.
„Neříkal jste, že tady nejste kvůli mně? Tak si nechte ty poučky.“
„Ale když už jsem tady, co mi zbývá,“ vysvětlil a taktéž se usmál. „Neznamená, že je teď Soul Society mimo, taky ty můžeš nečinně sedět. Neznamená to, že je konec. Tak se prober, nebo ti budu muset dát pořádnou lekci jako tenkrát,“ postavil se na nohy Zaraki a chtěl odejít.
„Možná byste měl,“ zašeptala jsem.
„Neříkej to dvakrát,“ odvětil. „Ty jsi mimo a naprosto beznadějná. S tvou nynější silou nejsi schopna udělat nic, tak se konečně seber,“ domluvil, nečekal na mou odpověď a zmizel.
Stihla jsem jen otevřít pusu, abych něco namítla, ale to jsem už nestihla.
Zaraki měl pravdu. Kdysi jsem na tom byla lépe. Kdysi, když jsem byla v jedenácté bojové divizi. Myšlenka o ovládnutí Soul Society a možnosti, že se tam nikdo z nás už nevrátí mě oslabovala na tolik, že já sama jsem si to ani nedokázala přiznat. Pořád tady ale byl Zaraki, který byl vždy ochoten mi tento fakt s velkou radostí připomenout.