Dva klany II. Raidon odchází

Jen tak tak jsme stihli uhnout, ale daleko se nám utéci nepovedlo. Nějakým záhadným způsobem nás ti čtyři zahnali do kouta.
„Kdo jste?!“ vyjel po nás páníček toho psa. Viděla jsem, jak chce Raidon zase něco odseknout, ale do řeči mu skočila Miyoko.
„Jsme tým vyslaný na misi z klanu Kita,“ odpověděla stručně.
„Jste snad Tanjiro Raidon, Kichiru Miyoko, Makoto Akemi a Yoshimitsu Katsuro?“ zeptala se ta blondýnka.
„Přesně tak,“ přikývla Miyoko.
„Já jsem Yamanaka Ino,“ ujala se slova zase ta blondýnka, „tohle je Nara Shikamaru,“ ukázala na toho unuděnce, „Hyuuga Hinata,“ černovláska se začervenala, „Inuzuka Kiba a Akamaru.“
„Jsme vyslaný tým ze Skryté listové venice na pomoc klanu Kita,“ vysvětloval Shikamaru.
„Fajn, tak to všechno můžete udělat za nás a my se můžeme svalit do lázně a zajít si na pedikúru,“ zakončil to Katsuro.
„Zmlkni Katsuro! Náš klan je na tom zrovna teď špatně a ty by ses válel v lázni!“ neudržela jsem se.
„No tak klid!“ snažila se nás uklidnit Miyoko. Nově příchozí jen po sobě házeli překvapenými výrazy a moc nevěděli, co mají dělat.
„Myslím, že bychom měli vyrazit na cestu,“ pokračovala Miyoko dřív, než stačil kdokoli něco říct.
Všichni se tedy začali mlčky zvedat. Miyoko byla z našeho týmu jediná, která aspoň přibližně věděla, kde se má vůdce klanu Mina nacházet. Nevím, jaké zdroje měl tým z Listové, ale vypadalo to, že jim nějak moc nevadilo, když se Miyoko ujala vedení.
A naše cesta se změnila v hotové peklo. Všechno začalo vcelku příjemně. Postupovali jsme mlčky a já měla čas na svou oblíbenou činnost, přemýšlení. Ale to se zřejmě moc nelíbilo Raidonovi, který neustále syčel, vrčel a někdy i nadával. Dosáhlo to až takové míry, že se ho Hinata zeptala, jestli nechce pauzu, když mu není dobře. On se na ni následně obořil: „Mně nic není, ale dávej si pozor, aby brzy nebylo něco tobě!“
Jeho náhlá nepřátelskost Hinatu a ostatně celý její tým velmi překvapil, ale nikdo nic neříkal. Ale bylo jasné, že po tomto výstupu mezi námi vznikla velká nedůvěra. Každý by si pomyslel, že to tímto skončí, ale Raidon si nedal pokoj.
„No, copak? Došla ti slova? To nic jinýho neumíš, než mlčet a starat se o druhý? Tak to je ale velice smutné!“
„Dávej si pozor na jazyk!“ zavrčel Kiba a Akamaru souhlasně zavrčel.
„Takže je to tak, slova ti došla a musí za tebe mluvit někdo jinej! A to…“ Z ničeho nic se Miyoko vymrštila, popadla Raidona za límec a narazila s ním do stromu až to zakřupalo. Držela ho ve vzduchu asi metr nad zemí. Kolem jejího těla vyzařovala červená záře. Její tvář byla rozčilená a rozrušená zároveň.
„NECHOVEJ SE JAKO NAPROSTEJ PITOMEC!“ zařvala Miyoko. Ale tohle nebyl hlas Miyoko. Byl to jakýsi chraplavý hlas, které nepatřilo lidskému stvoření. Takhle jsem Miyoko nikdy v životě neviděla a to už ji znám docela dlouhou dobu. Její bílé vlasy jí plápolaly ve vzduchu kolem obličeje, ale přitom bylo bezvětří. Křečovitě držela kunai přitisknutý k Raidonově krku. A pak stejně náhle, jako to všechno začalo se uklidnila a vypadala úplně normálně. Pomalu spustila ruku s kunaiem a Raidona položila na zem a poté ho pustila.
„Myslím, že by bylo rozumné, kdybys na chvíli opustil náš tým a vrátil se, až si to všechno srovnáš v hlavě,“ řekla už klidně, ale přísnost v jejím hlasu byla nepřehlídnutelná.
Raidonův strach náhle nahradila zase nenávist.
„Jak je libo. Ale to se už asi nevrátim!“ zavrčel a odběhl hluboko do lesa.
„Omlouvám se za ten výstup a za jeho chování. On se určitě brzy vrátí a bude se chovat zase normálně jako dřív,“ omlouvala se Miyoko. Ti čtyři jen ještě trošku vystrašeně přikývli.
Avšak Miyoko naneštěstí neměla pravdu. Dny ubíhaly, ale Raidon se tále nevracel. Částo mě přepadávaly myšlenky, že se mu něco stalo. Že ho přepadli z klanu Mina a že ho nemilosrdně zavraždili. Ale tyto myšlenky přepadávali nejspíš jenom mě. U těch čtyř mě to nepřekvapovalo. Přeci jenom ho neznali a navíc se k nim nezachoval zrovna přítelsky. Katsuro si pořád nezaujatě lakoval své nehty a Miyoko se snažila navázat kontakty s týmem z Listové. Je sice pravda, že ona byla vee skrývání svých emocí přeborník, ale stejně bych na sto procent řekla, že se o Raidona vůbec nestrachovala.
Postupem času se naše vztahy v týmu docela ucelily. Ino se pořád smála Katsurovým hloupým vtipům, Miyoko byla obletována Kibou a Hinatou a já se často snažila navázat rozhovor s Shikamarem. Sice většinu rozhovorů on zakončil větou „To je otrava!“ což mě často dohánělo k šílenství.
A pak nastal ten den. Den, kdy jsem si myslela, že to bude ten nejlepší den v mém životě, se změnil v naprostou noční můru.
Všechno začalo jako všechny dny předtím. A možná by to takhle i nadále pokračovalo, kdyby se nestala ta zásadní změna, s kterou už nikdo z nás nepočítal. Když už jsme byli zase na cestě do neznáma, zastoupil nám cestu člověk se zahalenou tváří.