Tíha lásky - 03.díl

Vlci běželi ohromnou rychlostí, že jim Kiba, jako právě se zaučující vlk, jen stěží stačil. O to horší to ale měla víla. Chlapec, nyní už vlk, ji nechal usadit se mu na hřbetě a nesl ji po zbytek cesty. Přeskakoval spadané stromy a vyhýbal se jiné zvěři velkým obloukem, protože neznal jejich reakce. Ve chvíli, kdy Kiba spatřil zakouslou srnu se ostatní zastavili. Následoval jejich příkladu a víla sesedla z jeho zad.
Před nimi stálo pět šedivých vlků s šátky kolem krku. Byli značně otrhaní, ale krvelačnost v jejich očích nepohasla. Náhle jeden z nich vystoupil z řady a zavrčel, přičemž vycenil své dlouhé tesáky. Z úst mu kapaly sliny a pořád nenávistně vrčel. Pohlédl na Kibu a zasmál se. Jemu ale moc do smíchu nebylo a raději si stoupl vedle Vůdce.
“Kampak si myslíte, že jdete?” Arogantně promluvil neznámý vlk. Jeho hlas byl chladný, hluboký a zněla v něm i jistá závist. Jeho pohled už nyní nesměřoval na Kibu, nýbrž na Vůdce, který s pevnou vůli odvětil: “Co se staráš? Já se taky nezajímám o to, proč jste nás zastavili!”
Neznámý se opět pousmál a popošel blíž ke skupině. Všichni si vyměnili nechápavé pohledy a připravili se na boj. Boj na život a na smrt…
Vlk pokynul svým poskokům a ti se s řevem vrhli na smečku. Kiba nebyl schopen pohybu, zato jeho druhové bojovali ostošest. Vůdce stál čelem k jejich veliteli a blýskal očima. Ostatní vlci se rvali po dvojicích, či trojicích a rvali si kůži. Chlupy se ve velkých chomáčích povalovaly po zemi, krev stříkala na všechny strany a odevšad se ozývalo bolestné skučení a bojovné štěky. Nejmenší z vlků si to právě rozdával s jedním velkým světle šedým cizincem a zakousl se mu do krku. Padl na zem a svíjel se v bolestech. Poslední vydechnutí a jeho duše byla navždy zatracena.
Další z Kibovy smečky se potýkal s podobným problémem, ale hravě vytasil drápy a svému protivníkovi vydrápal oči. Krev stékala proudem na zem a pronikavé vytí se rozléhalo lesem.
Zato Sora, Kurova matka, bojovala proti druhému nejsilnějšímu vlkovi. Už už se chystala kousnout ho do svalu na noze, ale on zpozoroval její úmysly a zaryl jí tesáky do zad. Sora zaskučela, upadla, ale následně vstala, odhodlána pokračovat v boji. Lehce se sice potácela a ze srsti jí skapávaly malé kapičky krve, ale ona nabyla sebevědomí a pohlédla nepříteli zpříma do oči.
V tu chvíli si Kiba uvědomil, že nic nedělá a tak se jal ochraňování víly. Přiskočil k ní, bráníc ji svým vlastním tělem. Chvíli se rozhlížel, jak to se všemi vypadá, když v tu chvíli jeho pozornost upoutal boj Sory. Nebyl ale jediným pozorovatelem. Spatřil Kura, jak se na svou zuboženou matku smutně kouká. Druhý vlk se do ní opět zakousl, tentokrát to ale odneslo její hrdlo. Bolestivě zavyla, ovšem byl to poslední zvuk, který se jí vydral z krku. Vlk skousl a její hlava se odkutálela stranou. Svit v očích jí pohasl a tělo bezvládně leželo několik metrů od čenichu. Její soupeř se skácel k zemi vyčerpáním, a z důsledku vykrvácení z řezných ran umřel.
Kuro se opatrně sunul k matčině tělu, očichal ho a zavyl. Druhové, kteří jich zneškodnili své protivníky se otočili jeho směrem. Přiběhli k chladnému Sořinu tělu a očichali ho stejně, jako předtím Kuro. Sklopili hlavy a poté je zvedli k obloze s protáhlým zavytím, plném smutku a loučení. Jejich přítelkyně sice opustila tento svět, zato pořád bude žít v jiném, ve světě srdcí…
Všichni pomalu opustili bojiště, ještě trochu ochromeni ztrátou kolegyně a kamarádky, ovšem už připraveni na nová dobrodružství. Víla opět seděla na Kibově hřbetu a nechala se nést celou cestu.
U jednoho stromu se zastavili a ulehli do hloučku, ve kterém postupně jeden po druhém usnuli. Noc byla temná, ale prozatím jim žádné další nebezpečí nehrozilo. Všechny vlky z blízkého okolí zneškodnili, takže mohli v klidu snít.