Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … II. | 5. |

„Po dlouhé době mise … nemůžu se dočkat. Chybělo mi to,“ řekla ještě než otevřeli dveře do pracovny Páté…………

5. Nová mise;Vzpomínky se vracejí!

Chytila za kliku a spolu s těma dvěma vešla dovnitř. Všichni už tu čekali jen na ně.
„Jste tu všichni ?“ přejela je Hokage očima a oni přikývli.
„Skvěle. Vítám vás všechny,“ podívala se směrem k Nano a pokračovala : „jistě už víte, že vás čeká mise. Zvolila jsem dva tými, protože Tým Kurenai je výborný na stopování, což se v téhle misi bude hodit. Tým Kakashi zas víc pro boj, obranu a léčení.“ Koukla se na Sakuru.
„Bábi Tsunade a koho budem sledovat?“ vykřikl nadšeně Naruto. Růžovláska ho dloubla loktem do žeber a on si mnul jen bolavé místo.
„To tě možná bude zajímat Naruto,“ opřela si lokty o stůl a spojila bříška prstů. Všichni nastražili uši. Poté Pátá pokračovala:
„Budete sledovat poskoky Orochimara. Díky jistým informacím víme, že jdou po nějakém meči. Ten leží uschován u muže jménem 藤原 Fujiwara 祐司 Yuuji.
Fujiwara žije na okraji Zemi Země (Tsuchi no Kuni; Iwagakure no Sato) na statku. Je to kovář a meče vyrábí. Tenhle je ovšem nějak hodně unikátní, když se o něj zajímá sám /slizoun/ Orochimaru,“ zamračila se.
„Vaším úkolem je, za každou cenu zabránít jeho poskokům získat ten meč.Když se vám to podaří, tak je zajměte. Moc v to nedoufám a proto, jsem povolala Tým Kurenai. Budete je stopovat. Měli by se vrátit do sídla svého pána. Tím pádem by vás mohli dovést k Orochimarovi a … Sasukemu,“ dokončila svou řeč. Při slově „Sasuke“ sebou Naruto trhli a zatnul ruce v pěst.
„Kdy vyrážíme?“ vyhrkl ze sebe.
„Hned teď,“ pokynula jim k odchodu.
„Jo a až bude možná chvíle, informujte mě o stavu mise,“ prohodila ještě k senseiům.
„Sbal te si a co nejdříve se sejdeme u hlavní brány!“ dala rozkaz Kurenai a všichni se rozprchli. Netrvalo to dlouho. Všichni přešlapovali před bránou. Kupodivu tu jako první byl Naruto, který obvykle chodí s posledními. Jenže jak se jedná ho jeho přítele, tak je velice aktivní. Vysvětlili si plány boje jen tak na oko, kdyby je někdo napadl a další věci proberou až se někde utáboří. Konečně vyrazili.
Měli celkem na spěch, takže první noc se neutábořili a běželi dál s většími přestávkami. Ty sloužili většinou k oddechu nebo k jídlu či na dohodnutí co a jak dál. Nano se držela skoro pořád ve předu.

„Sensei ! Musíme zastavit!!!“ zakřičela Sakura podpírající spolu s Kibou Hinatu, která upadla a omdlela únavou.
„Chvilku pauza!“ souhlasil Kakashi. Sakura se dala ihned do léčení.
„Nechceš něco k jídlu?“ nabídl dívce po pravici Naruto nějaké ovoce.
„Ani ne jinak dík,“ odmítla slušně Nano.
„Chudák Hinata. Ani se jí nedivím. Podívej se na ostatní. Taky tu zívají a snaží se popadnout dech,“ kývl směrem k ostatním. Měl pravdu. Skoro všichni vypadali unaveně. Vždyť už taky pomalu svítalo a celou noc běželi. Na rozdíl od nich Nano cítila minimální únavu. Naruto vypadal celkem taky v pohodě až na pár zívnutí.
„To ano, ale nemáme čas. Jestli tuhle misi pokazíme, tak by to pak v budoucnu mohlo mít následky…“ nandala si batoh zpátky na záda.
„To je fakt,“ zahleděl se Naruto někam do neznáma. /Sasuke …/
Sakura akorát doléčila.
„Můžem pokračovat?“ otázala se jí Kurenai.
„Ano. Za chvíli by se měla probrat,“ oznámila jim Hinatin stav.
„Ponesu jí,“ nabídl se Naruto a vzal spící dívku na záda. Poté se všichni vydali dál.
Vítr lehce vanul a slunce pomalu vycházela na nebe. Tvořilo tak směsici barev vlévající se do sebe… Nano zabloudila pohledem ke Kibovi, který sledoval větve pod sebou.
/Nad čím asi přemýšlí ???/ ptala se sama sebe. Stihla jen tak tak uhnout pohledem, jelikož chlapec na sobě ucítil něčí pohled a vzhlédl. Dostihla Kakashiho se Sakurou ve předu.
Mezitím se Hinata probudila. Jakmile si uvědomila, že jí nese Naruto, málem znova omdlela. Nakonec se jí to podařilo ustát.
„Em … díky Naruto,“ broukla a slezla z jeho zač.
„Není zač,“ ten se na ní zářivě usmál.
„Jak jsme daleko?“ zeptal se Shino, který byl celou dobu tak tichý, že si až teď Nano uvědomila, že je vůbec tady.
„Den a půl cesty … zhruba,“ ozval se jounin. Podíval se na svůj tým jak to zvládá. Sakura si povídala s Hinatou, Naruto nad něčím přemýšlel a Nano byla úplně ve předu. Neviděl jí do obličeje, ale hádal, že také tápá ve svých myšlenkách.
/Skoro nejdela a občas se napila … vypadá to, že není vůbec unavená … má výdrž, to se musí uznat. Zajímalo by mě, kolik toho vlastně umí … každopádně se změnila. Jen nevím, jestli to bylo správně…/ zamyslel se a dohnal jí.
„Nechceš něco k jídlu?“ nabídl jí.
„Ani ne. Počkám, až se utáboříme,“ odpověděla muži vedle ní.
„Dobrá …“ nastalo ticho. /Nedá mi to a nedá …/ po chvíli se ozval Kakashi :
„Všechno v pořádku?“ pohlédl na dívku.
„Nemělo by?“ odpověděla otázkou.
„No nevím. Připadá mi, že něco není v pohodě,“ dál jí sledoval. Nano se ošila.
/Sakra já jsem v pohodě, tak co všichni mají ?/

´ Rogene !!! Rogene … nenchávej mě tu !!! Řekla plačící dívka nad mrtvým tělem chlapce v jejích náručích … ;
/Sakra ….. to ne už ne … nesmí se to vracet !/ zatřepala hlavou.
„To je jedno. Jsem ok!“ vyhrkla ze sebe a zmírnila tempo tak, aby se Kakashio zbavila.
/Není v pořádku … a možná vím proč…/ odtrhl od dívky pohled a věnoval se jiným věcem.
Vydrželi až do 3 hodin. Poté se utábořili na plácku kousek od řeky. Rozbalili si stany a potřebné věci.
„Půjdu se podívat po jídle,“ navrhnul Naruto.
„Jdu s tebou,“ přidala se k němu Nano, když viděla vyděšený pohled ostatních. /Bůh ví, co by bráška přinesl …/ uchechla se v mysli. Zanechali za sebou rozdělaný tábor a vydali se do lesa.
„Srnka!“ zašeptal blonďatý chlapec a ukázal před sebe. Měl pravdu. Za keřem oždibovala trávu mladá srnka. Už už se chystal hodit kunai, ale dívka ho zastavila.
„Ne … je ještě mladá,“ podívala se na něj přísně.
„Ale je to jídlo ne? No dobrá,“ složil neochotně zbraň a pokračovali dál. Netrvalo dlouho a poštěstilo se jim. Nažli zaječí noru a pár jich pobíhalo kolem. Naruto se vrhl proti nim. Pobíhal jak splašený a snažil se chytit jednoho.
„Živel vítr: Větrná Past,“ zašeptala Nano a zadívala se na 4 zajíce před sebou. Kolem nich se utvořila klec z větrného tlaku do tvaru zdí. Obklopil je a zahltil. Za necelou minutu se past rozplynula a na zemi ležela mrtvá tělíčka obrovských zajíců. Blonďatý chlapec se otočil na Nano s úsměvem:
„Hele mám králíka-“ a zadrhl se v řeči, když viděl stojící dívku se 4 zajícema v rukou naprosto nehybně vysícíma.
„Jak si to udělala?“ vyzvídal po cestě zpátky do tábora.
„Použila jsem chakru,“ prohodila akorát když došli k ostatním. Narutovi to nahnalo husí kůži.
/Nechtěl bych být tím zvířetem …/ nasucho polknul.
„Super!“ vykřikl Kiba spolu s Akamarovým zaštěkáním, když se ládovali upečeným zajícem.
„Je to dobré,“ přikyvovala Sakura. Ostatním nezbylo nic jiného, než souhlasit. Po vydatné večeři se Narutova sestra potichu vypařila do lesa. Šla za zvukem vody. Odhrnula poslední větev a stanula u břehu řeky. Třpytící se hladina už skoro ve tmě lákala jako bludičky pocestný do bažin. Nano neodolala vodě. Odložila si všechny věci až na spodní prádlo a vstoupila do příjemně chladné vody.

***

„Kam zmizela Nano?“ zeptal se starostlivě Kiba Sakury, když nikde neviděl dívku, po které se scháněl.
„Myslím, že říkala něco o tom, že se jde projít,“ přiložila růžovláska další dřevo do rozpáleného ohně ozařující mýtinu, kde měli přespat.
„Dík,“ poděkoval jí a vydal se do lesa. Porozhlédnout se po okolí a případně na ní narazí. Alespoň v to doufal. Měl o ní starost, když jí nějakou dobu nenašel. Blízko sebe uslyšel šum vody. Vydal se tedy za ním. Naskytl se mu úchvatný pohled na lesknoucí se řeku ve svitu hvězd a měsíce. To ovšem nebylo jediné, co spatřil. Uviděl věci položené na břehu a dívku plavající směrem do středu řeky. Chvilku jí pozoroval. Dívčiny rozpuštěné mokré vlasy odráželi záři nebe a s třpytily se spolu s vodní hladinou. Pomalu došel až k okraji řeky. Nano ho vůbec nezaregistrovala.

***

Plavala až doprostřed. Řeka nebyla až tak hluboká, takže si mohla stoupnout na špičky. Její pozornost upoutal měsíc v úplňku. Zvedla k němu pohled a sledovala jeho oslnivou zář.
„Krása že jo ?“ ozvalo se jí u ucha. Nano se lekla. Otočila se a jakmile spatřila Kibu, ponořila se víc do vody a znejistěla.
„Co tu děláš?!“ řekla celkem vyděšeně.
„Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat. Byla si dlouho z tábora pryč a tak jsem se bál, aby se ti něco nestalo.Šel jsem se po tobě podívat a spatřil jsem tě tady. Stála si uprostřed nehybně a tak jsem šel blíž. Nezaregistrovala si mě a tak jsem se vydal sem,“ řekl mladík stojící naproti ní taktéž ve spodním prádle. /Dobře možná kecám. Stál jsem tam trochu dýl …/
„Aha … no … jak vidíš jsem v pořádku,“ usmála se na něj. /Měl starost … to je hezký …/
„Není ti náhodou zima? Máš pěknou husinu …“ podíval se jí na holá ramena.
„Hm … ani ne …“ /Je mi děsná kosa, ale to ti říkat nebudu … radši … / probíhalo Nano v myšlenkách.
„Nemyslím si,“ přiblížil se až k ní. Nano se rozbušilo srdce a zrychlil dech.
/Ne tohle prosím ne … už ne …./ snažila se zastavit zběsile bušící srdce.
Cítil její vůni vždy když zavál vítr a její vlasy se pohybovali do jeho rytmu. Její oči ho uchvacovali a vtahovali do sebe. Její rty … jak po nich toužil. Toužil jí být na blízku, ale něco mu bránilo.
„Měli bychom jít ať nezmrzneme. Navíc jsme dlouho pryč,“ zaťal ve vodě pěsti tak, aby to neviděla. Rychle se otočil a mířil ke břehu. Měl takovou chuť si jí k sobě přitisknout a obejmout jí. Neudělal to. Nemohl …
/Kdybys věděla Nano …./ oblékl se a počkal někde mezi stromy. Dívka pomalu vylezla na břech a také na sebe navlékla oblečení.
/Mám být ráda, že se tak zachoval? Jsem zmatená …/ ptala se sama sebe Nano. Připnula si kapsu s kunaiema a vyrazila za Kibou. Celou cestu nepromluvili. V jednu chvíli měla chuť něco říct, ale nevěděla co. Zavřela pootevřená ústa a poslouchala zvuky lesa dokud nedošli k ostatním.
„Báli jsme se pomalu, kde jste!“ přiběhl k nim Naruto. Shino seděl u ohně a ostatní byli zalezlí už ve stanu.
„Běžte si lehnout máte jako třetí hlídku. Hinata se Sakurou vás vzbudí,“ oznámil jim Shino.
Kiba se podíval na zalézající Nano do stanu. /Skvělý … (ironicky)/ pomyslela si a okamžitě usnula.

´ Všude je oslňující světlo … nic jiného než bílá barva kolem … Kde to jsem? Ptá se dívka sama sebe. Najednou se před ní zhmotňuje postava. Teď jí vidí jasně … Rogene … zašeptá dívka a ponoří se do jeho oceánových očí. Mladík se na ní usměje … Nano vykročí směrem k němu, ale místo podlahy padá dolů a dolů. Světlo se vzdaluje až se objeví jen černá tma.
Jediné světélko co září je u nehybně ležícího těla Rogena. Rogene!!! Zavolá na mladíka, ale ten se nepohne. Dívka chce udělat krok dopředu, jenže nemůže. Kolem ní se objevila bílá klec. Chytne mříže a lomcuje se nimi. Ty drží pevně a tak to vzdá. Ukápne jí slza … jedna strana klece zmizí. Bohužel je to na opačnou stranu od mladíka. Odmítá jít dál bez něj … stojící u mříží a hledící na mladíka tiše pláče dívka s rozbitým srdíčkem …´
Nano se posadí celá zpocená se slzami stékající po tváři. Všimne si, že jí někdo drží za ramena.
„Jsi v pořádku Nano?“ optá se jí Kiba a starostlivě na ní hledí. Dívka na něj nepřítomně pohlédne.
„Co ?“
„Ptám se, jestli si v pořádku …“ zopakuje.
„Já nevím …“ myšlenkami se vrátí ke snu. /Co mi chce říct?/ hádá, co znamenal její sen.
„Máme hlídku. Budu u ohně,“ pustil ruce z dívčiných ramenou a vylezl ze stanu.
/Začínám se o ní bát … / pomyslel si smutně Kiba. Usedl k teplému ohni, který o chladnější noci přišel vhod. Zachvilinku se k němu přidala i Nano. Oba pozorovali plamínky ohně hrající si z polínkami rozpáleného či ještě neohořelého dřeva.
„Jdu se porozhlédnout po okolí,“ zvedla se po nějaké chvíli Nano a zamířila do lesa. Před očima se jí zjevil záblesk snu, který se jí dnes zdál. Chytla se pravou rukou za hlavu.
„Už nechci …“ zašeptala. Znova záblesk. Spatřila usmívající se Rogenovu tvář. Zapíchlo jí u srdce.
„Proč … proč se to vrací…“ opřela se o strom.
„Nano…“ chytl jí Kiba za rameno, který se potichu dostal k ní. Cukla sebou.
„Co je?!“ vyjela na něj až jí to zamrzelo. /Nechápe, že potřebuju být sama ?/
„Vím, že tě něco trápí...“ nenechal se vyvést z míry její reakcí. Čekal takovou.
„A neříkej že ne a nic podobného. Vidím to na tobě….“ Obešel dívku, aby jí viděl do obličeje. Podívala se něj smutným utrápeným pohledem.
„Možná,“ uhnula pohledem.
„Proč si se do sebe uzavřela? Kde je ta Nano, co jsem znal? Ta veselá dívka?“ chytil jí za bradu a otočil obličej k jeho obličeji.
„Ta už tu není …“ utápěla se v jeho očích. Teď potřebovala obejmout … a on to věděl. Znal jí až moc dobře. /Určitě ví, že to potřebuju …/ Stýskalo se jí … po Rogenovi. Na tréninku na něj zapomněla… už se netrápila, ale tady v Konoze. Jakmile spatřila jeho … Kibu, tak se jí minulost vrací.
„Ale proč?!“ řekl smutným hlasem.
„Proč …..“ chtěla mu to říct, ale něco jí drželo zpátky „…prostě protože!“ uchopila jeho ruku a odtáhla jí od své tváře.
„Měli bychom se vrátit zpátky do tábora …“ prohodila zády k němu. Po tváři jí stekla slza.
To byla poslední věta za ten večer, co prohodili. Poté je přišli vystřídat Kakashi s Kurenai a oni dva se uložili beze slova ke spánku.
Nano připadalo, jako kdyby spala jen hodinu, když je ráno probudil sensei se slovy :
„Sbalte si. Za chvíli vyrážíme.“ Jak řekl, tak učinili. Cesta byla poklidná, ale pro některé nepříjemná. Nano se držela ve předu dál od ostatních hloubající ve svých myšlenkách. Kiba se s ní ani nepokoušel komunikovat. Věděl, že by to stejně nemělo cenu. Ovšem každou chvíli jí pozoroval. Akamaru z toho byl neklidný, když viděl, jak se oba podle výrazů trápí. Naruto se Sakurou těkali očima z dívky na mladíka a zpátky. Vůbec netušili o co jde. Věděli ale, že se něco stalo.
„Nevíš, co jim je?“ optal se Naruto růžovlásky.
„Netuším.Taky by mě to zajímalo…“ odpověděla mu Sakura. Po obědě a chvilce odpočinku se zas vydali dál.

Netrvalo dlouho a do půl třetí přešli hranice. Poté se drželi už jen hlavní cesty, která je zavedla až k obrovskému stavení. Byli u cíle…………………………. .