Zrůda část 5. - Změna k lepšímu

Čas ubíhal… ani nevím jak dlouho ho uplynulo. Když tak člověk visí, asi ztrácí pojem o čase rychle. Ale bylo to dlouho… už mi skoro odumíraly ruce. Nebyla jsem zrovna v příjemné pozici, abych pravdu řekla. Cítila jsem vlhkost v ovzduší. Skála mě nepříjemně tlačila do zad. Ať už to proboha skončí…. Tohle je únavný…
Kromě těchto pocitů přibyl jeden zásadní… svoboda… žádný démon uvnitř mě už neexistoval. Ale otázkou bylo, zda-li to je dobře. Padla na mě nepříjemná váha viny, zodpovědnosti a pochybností.
Kroky…. Vzdálené a nepravidelné… jakoby osoba jimi jdoucí byla opilá? Či snad zraněná? Unavená? Těžko říct. Přerývaný dech… opatrné pohyby. Pak ta osoba upadla. Tiché sténání…. Z bolesti.
Pak ten divný pocit. Pocit osvobození. Pečeť slábla. Nevím, jestli to bylo vyčerpáním Madary, či prostě jenom neměla působit věčnost. Moje síla byla zpět. Při plné působnosti. Bylo neuvěřitelně lehké dostat se z okovů. Proč jsem vlastně neutekla dřív? Asi hned z několika důvodů. Nevěděla jsem, jak je silný, chtěla jsem zjistit, oč mu jde a nechtěla jsem mu ukázat moji sílu, než by bylo nutné.
Přistála jsem těžkopádně na zemi. Jídlo nebo pití jsem viděla před dlouhou dobu…. Slabost. Prostupovala mě všude. S velkými problémy….. ovšem nyní už plně vidící… jsem se postavila na nohy.
Madara ležel u stěny a držel se za bok. Krvácel. Vypadal celý pomlácený. Sharingan stále aktivovaný. Alespoň myslím, že to byl Sharingan. Nikdy jsem ho neviděla. Měl zavřené oči. Jenže mě určitě slyšel a tak je otevřel.
“Heh… tak jsi unikla. Koukám, že pečeť s úbytkem mé moci pro tebe nebyla překážkou.“
“To tedy nebyla…. Co se stalo… mocný Madara poražen? Koukám, že máš plnou tlamu řečí o své síle a přitom ta stojí za nic. ,“ odfrkla jsem si.
“Nebuď drzá… nebo….“
“Nebo co… vždyť sotva dýcháš. Stačil by jeden malý útok a nevyblokuješ ho! Přestaň si už konečně hrát na velkýho machra… prohrál jsi. A každá prohra s sebou nese něco navíc….“
“Ještě nejsem poražen… pořád žiji… “
“Nevadí…. Měla jsem dost času na to, přemýšlet. Zasloužíš si trpět… za všechno, co jsi udělal. Rikkudou mě naučil jedno jutsu…. Nečekala jsem, že ho někdy použiju. Je vysoce nebezpečné…. Ale risknu to…. Měl jsi pravdu… neznám tvojí sílu… jenže toho démona jsi ovládal pomocí Mangekyou Sharinganu…. Tak tedy… o něj příjdeš… “
Kansei sakujo no Jutsu. Aneb totální vymazání jedné schopnosti. Řeknete si… jen jedné? Není to trochu málo? Ale ne… není…. Už ji nemůže získat zpět… nikdy…
Tygr, potkan, opice, tur, ovce, tygr…. Cítím z něj strach, napětí… ale také něco skrytého…. Nemohla jsem to pojmenovat. S Kai polohou prstů se dotýkám ukazováčkem levé ruky jeho čela. Obrovská záře světla. Náhle znovu nic nevidím. Divný pocit sílí. Něco je strašně špatně….
Ležím na zemi, totálně vysílená. S námahou otevírám oči…. Nade mnou stojí on… evidentně plný života a vitality. Usmívá se…. Přibližuje se…. A políbí mě. Cože?! Proč?.... Takhle jsem si první pusu teda nepředstavovala.
“Šikovné jutsu… abych pravdu řekl…. Něco si do mě vložila… dává mi to sílu… hádám, že proběhla malá výměna vylepšených jutsu. Já nemám Mangekyou…. Ale ty už teď nemáš upravený Rin´negan…. A ten polibek to jen zpečetil…. Ale jinak… tohle máš za tu malou krádež… ,“ a kopne do mě.
Zbabělec…. Kopnout do bezbranné a vysílené oběti na zemi. Stále se tak ďábelsky usmívá…. Už mě to pěkně štve. Jenže prostě nemám sílu…. Zmizela….
“Heh… zbabělče…. Aspoň, že Kyuubi už tě neposlouchá. Jsem si jistá, že má teď chuť tě zabít…. ,“ a těžce se zvedám.
Chytne mě pod krkem a prudce mě přirazí ke skále, až cítím v puse krev. Teče mi z koutků.
“Já nejsem zbabělec…. A pro tvojí informaci… Kyuubi teď není ve formě, aby mohl udělat cokoliv…. Zdá se, že jsem Prvního podcenil. Jen tak tak jsem unikl… a Kyuubi po porážce zmizel… “
“Vidím, že podceňuješ každého….. doufám, že to se ti jednou stane osudným ty zmetku! ,“ a plivnu mu do tváře moje krvavé sliny.
Otočí hlavu a pomalu si setře krev z obličeje. Oči mu přímo září krví…. Nebo spíše touze po ní… Sharingan…. Ale už ne Mangekyou…. A ani už nikdy nebude… pak mě jednou rukou odhodí na protější stěnu jeskyně. Zkoušel na mě mnohokrát genjutsu…. Ale moje mysl mě děla imunní…. I když je naivní…. Umí se ovládat… nejraději by mě zabil hned na místě…. Ale raději si vychutnává pomalé mučení.
Bolest… opravdu si myslí, že ji vnímám? Po těch letech utrpení to nic není. Jen se mu směju do oči, což ho dělá více brutálním. Když se mu tak dívám do těch nemilosrdných očí, všímám si velice vzadu v jeho myšlenkách i něžných pocitů. Pocitů, které zůstávají všem skryté. Jenže moje telepatie pronikne všude….
Vidím dívku…. S mladým klukem…. Smějí se spolu…. Ten kluk je určitě Madara zamlada…. Hladí jí po tváři… v očích mu plane chtíč…. Líbá ji…. A pak vidím tu samou dívku, jak je svázaná, roubík v ústech, slzy jí padají po tváři…. A nad ní je muž… muž se znakem vějíře… a zvedá katanu…. Dívka padá k zemi mrtvá…. A muž se otáčí….
“Heh… ,“ šeptnu slabounce “proč jsi jí zabil…. Co sis tím chtěl dokázat….?“
“O čem to mluvíš….?!“
“Koneko… byla tvoje holka, že jo…? Co ti udělala?“
Jeho oči na chvíli změknou…. Zamlží se vzpomínkami…. Hned nato jsou zpět ledově chladné…
“Jak o ní víš…. Heh… no jasně… tvoje vlezlá mysl… do toho ti nic není….“
Vracím se zpět do jeho mysli…. Ta dívka… drží v ruce kunai někam se plíží…. Žena v tmavomodrém kimonu….. neslyšně bodne tuto ženu.….
“Ona ti zabila snoubenku? Protože ti klan určil jinou než byla ona? A tys jí za to bez milosti zabil?“
Udeří mě hřbetem ruky přes tvář.
“Není to tvoje věc do háje, tak zklapni!“
“Je mi z tebe na nic! Seš lidská stvůra! Odpadlík! ,“ křičím na něj.
Náhle se na mě dívá nějak jinak. S touhou… lítostí….
“Koneko…. To samé mi řekla ona, když jsem jí řekl, že je konec…. Já ji nikdy nemiloval… jen jsem ji chtěl…. A určili mi jinou ženu…. Pro posílení klanu… chtěl jsem, aby zůstala mou milenkou…. Ale odmítla… prý mě milovala a nesnesla by dělení s jinou ženou, tak mou snoubenku zabila…. A pak jsem ji zabil já…. Ne vždy člověk dostane po čem touží…. Ona… byla z klanu Senju… tak začala naše válka…. Ale všichni její přátelé a příbuzní v té válce padli…. Nikdo už ji nepomstí… ,“ a zase se ke mně přibližoval… pak mě lehce pohladil po tváři.
“Jsi jí velice podobná…. Škoda, že musíš zemřít…“
Já se vzepjala a rukama ho od sebe odhodila. Koukal na mě vyjeveně, pak rozzuřeně. Ale vyrušil nás úděsný skřek z venku.

Kyuubi. Nějak nás našel. Určitě nás hledal dlouho. Jeskyně byla nevystopovatelná. Krvácel z předních tlap a z tlamy. Uviděl Madaru.
“Madara…. Za tohle můžeš ty… poslal jsi mě do předem prohraného boje…. Nemůžu stát proti pěti démonům sám… a ty ses moc nepředvedl… za ty tvoje rádoby hrdinské činy teď zemřeš! ,“ a rozzuřeně po něm skočil.
Jenže minul. Madara se bleskově přenesl za něj. To si démon nenechal líbit a zadníma nohama ho odkopl metry daleko. Jestli byl Madara doteď těžce naživu…. Silně pochybuju, že po tom nárazu dýchá.
Pak se ten devítiocasý démon obrátil na mě: “Ty mrňavá… tobě jsem něco slíbil…!“
Ale já byla připravená. Tři rychlé pečetě a ztuhl. Mangekyou…. Já ho mám… měl zmizet, ale někde se stala chyba a tak ho mám místo Madary.
Zbytek nebyl tak úplně lehký. Neměla jsem tušení, jak ho ovládat. Jenže to šlo samo. Nařídila jsem Kyuubimu, aby se vrátil zpět do mě. Příjemné to nebylo. Ale určitě to bylo nutné… váha viny polevila…. Vždyť jsem to znala z předchozích dob.
Podívala jsem se na hlubokou rýhu, kterou zanechal Madara v zemi. Sledovala jsem ji… ale…. U stromu, který prudký dopad lidského těla úplně vyvrátil z kořenů, nikdo neležel. Kam k čertu zmizel?!
Pak jsem uslyšela lehké šustění listů a pak jsem se skácela v bezvědomí….. Ne… nikdo mě tentokrát nepraštil, ani nic takového…. Totální vyčerpání. To bylo můj problém.

Ležím v posteli. Měkké a hebké. Oproti té nevábné jeskyni je to luxus. No jo, ale kde to zase jsem?
Mám obvázaný hrudník, bolí mě žebra. Asi mi je Madara zpřerážel všemi těmi kopanci. Ruka v dlaze…. To je špatné…. Že bych v zápalu boje ani nepocítila zlomeninu?? Dokonce i dýchání mě převelice bolí.
Slyším, jak se někdo blíží. Jde ke mně do místnosti. Mladý muž, šedé delší vlasy a pronikavě modré oči. Dívá se na mě. Ne s odporem, ale s okouzlením a zaujetím.
“Vidím, že už jsi vzhůru… jak ti je?“
“Eh.. bylo i líp hádám…. Kde to jsem… a … kdo jsi ty?“
“No…. Já jsem Hinshu…. A jsi u mě doma ,“ a příjemně se usměje.
Je to takový ten smích, který vás zahřeje příjemně u srdce. A povšimnu si, že je i velice pohledný.
Že bych konečně poznala i mír a pravé přátelství? Ne… to takhle nebude…. Nejsou žádné happyendy. Už jen ten Kyuubi ve mně je toho předzvěstí…. Ale tím se budu zabývat později….. teď se budu hřát na laskavosti lidského srdce…. Srdce, které individuu jako jsem já, zachránilo život….