Čtvrtý Uchiha část 11. - Hon za povinností

Tato část obsahuje materiál spoilerů!

Náhle Haruna uslyšela kroky…. To už nadešel čas? Opravdu právě provzpomínala hodiny? Zřejmě ano, protože když kroky ustaly a otevřely se dveře, stála v nich Tsunade.
Bez okolků šla rovnou k věci: “Tak jsem tady, začneme, abychom to měli rychle za sebou. Nejdřív ti vysvětlím, co a jak budu dělat a… budu potřebovat pomoc tvých léčitelských schopností…“
Chvilku se na Harunu celá nervózní dívala a když nic nenamítala, spustila nanovo: “Prvně ti upravíme ten tvůj malý problém s chakrou, protože ji budeš potřebovat. Bude to těžké… s takovýmto zákrokem nemám žádné zkušenosti. Je tu ještě jedna věc…. Přijdeš o svojí enormní obnovu chakry… nebo alespoň o část. Analyzovala jsem tě, tvoje problémy… zdá se, že nějaká neznámá síla v tobě blokuje tuto schopnost, aby fungovala naplno a správně, takže jakmile chakru rychle vyčerpáš, sesypeš se, jak se už stalo mnohokrát. A jsem si jistá, že díky tomu se nemůžeš ani pořádně sama léčit. Takže ti ji odeberu…“
“Jak mi chcete odebrat dědičnou schopnost?“
“Dědičné? Tak toho tě zbavit potom nemůžu….potlačit ovšem ano…“
Pomohla ji se svléknout do spodního oděvu a posadila si ji zády k sobě. Byl to problém, jelikož Haruna nemohla svoje tělo ovládat a tak nedržela tělo v jedné pozici. Nakonec ji jaksi zapřela a už nepadala. Tsunade složitě vytvářela pečetě. Pak ji prudce plácla dlaní do zad a vytvořila tak jeden znak. Haruna vykřikla a začala zářit modře. Pak ji Tsunade položila zpátky do postele. Neodolala a pohledem spočinula na znaku zla. Veděla téměř jistě, že tohle její moc neblokuje. Přece jen… Orochimarovy praktiky znala až moc dobře…
“Dobře… to bychom měly…. Jak ti je?“
“Bylo i líp… ,“ zamumlala skoro neslyšně Haruna.
“Tak… teď půjdeme na problém číslo dvě…. Zároveň to bude důkaz, zda pečeť funguje. No a pokud tě to předtím nebolelo… tak teď bude určitě. Utrpíš drobná zranění po celém těle…. Protože ti v podstatě napadnu nervovou soustavu. Musíš se léčit sama, nebo pravděpodobně zemřeš… Připravena?“
Haruna jen lehce přikývla. Tsunade udělala dva rychlé pohyby a dala jí své ruce nad tělo. Z jejích dlaní vycházela nazelenalá záře. V ten moment Harunu zachvátila oslepující bolest . Byla doslova jako v ohni. Dokonce její fyzická bolest sama probudila Mangekyou Sharingan. Z úst jí vytékal pramínek krve.
“Začni se teď hned léčit! ,“ zakřičela Tsunade.
Zaťala tedy zuby a soustředila veškerou svou sílu do léčení. Jenže z ničeho nic se vzedmula neznámá tlaková síla a odhodila Tsunade dozadu. Bolest polevila. Haruna se jen vyděšeně podívala na svoje tělo a pak na Tsunade, která se s nevěřícným pohledem na ni dívala a pomalu se zvedala. I ona se zkusila pohnout alespoň trochu. Postavila se na nohy. Sice zavrávorala, ale stála a mohla pomalu chodit.
“Já….já se můžu hýbat! Fungovalo to!“
“To jsem ráda… ale co se stalo? Něco v tobě se mi postavilo na odpor….“
“Já… nemám zdání..“
Cítila teplo okolo břišní dutiny a tak shlédla dolů. Znak zla jí pulsoval a zářil rudě.
“Co…co to ksakru je? Tohle se mi ještě nestalo….“
“Asi to, co mělo chránit Orochimara před tebou, teď chrání tebe před ostatními… asi jeho smrt efekt obrátila…“
“O čem to mluvíte?! On je po smrti? ,“ rozkřikla se Haruna.
Tsunade se smutně pousmála.
“Proč mi to nikdo neřekl?! Kdo ho zabil nebo jak zemřel?!“
“Tvůj bratr…Sasuke…nevím jak…. Nevím podrobnosti…“
Pohled oči jí značně potemněl, beze slova se obrátila a začala se pomalu oblékat, jenže ji tělo moc neposlouchalo.
“Co chceš dělat? Obléknout se a běžet za ním? A co pak? Ve svým stavu NIC nezmůžeš… právě si přežila jednu s nejnebezpečnějších procedur, které jsem kdy dělala. Můžeš mluvit o štěstí sakra! Teď musíš mít klid na celkovou regeneraci…“
“Já tady nemůžu ztrácet čas!“
“Ale musíš! Nebo jsem se na tebe mohla vykašlat a nechat tě umřít! Efekt by byl stejný!“
“Vy…vy vůbec nic netušíte….co má Sasuke za cíl… co udělá…“
“My víme, že jde po Itachim….dlouhou dobu…“
“To se nesmí stát! Musím mu v tom zabránit…ten hlupák nezná pravdu… já mu ji zkoušela říct….ale nevěřil mi…“
“O čem to mluvíš?“
Haruna se na ní s překvapením podívala: “Chcete mi říct…. Že jste Hokage a nevíte, proč Itachi zabil svůj klan?“
“Já…já tu nebyla… dlouhou dobu jsem v Konoze nebyla…před nějakým časem jsem ji opustila a můj starý přítel mě našel a přivedl na tuto pozici hned potom, co Orochimaru zabil Třetího….A jak to vůbec víš ty? Jsem si jistá, že tys tu taky nebyla…“
“Asi je to nějaká moje schopnost, ale dokážu vidět vzpomínky jiných lidí… události různých míst…. Jako by domy mohly vyprávět… a tak vím leccos….“
Tsunade se na ní s otázkou podívala, ale Haruna už neřekla ani slovo a odešla do postele. Ač nerada, musela přiznat, že je ve velice špatném stavu. Celé tělo ji bolelo. Nejspíš opravdu musí tady ztratit nějaký čas.
“Tohle děvče je opravdu velice výjimečné… ,“ pomyslela si Tsunade, když se tak dívala na její záda, kterými se k ní Haruna otočila, “Viděla jsem velice silných shinobi….byla jsem také označována za jednu z nich, ale zdá se, že opravdu novější generace přebíjí starou…. ,“ a tiše opustila místnost.
Druhý den za úsvitu Haruna vstala. Ale ne, nehodlala ještě opustit vesnici. Šla jen trénovat. Musela zkusit, kam až může zajít se svou chakrou. V podstatě nikdy nezakusila limit, protože vždy skončila v bezvědomí… cítila se skvěle, asi jako ptáček, kterému někdo vyléčí zraněné křídlo. Její nejoblíbenější trénink byl se zavřenýma očima. Nejen, že se takhle mohla perfektně soustředit, ale také její smysly zbystřily.
Po chvíli se přistihla, že myslí na Kakashiho. Zajímalo by jí, kde je. Od té doby, co jí prý zachránil, ho neviděla. Nevěděla, čemu má věřit. Vždy si dávala pozor, aby její city neovlivnily její chladný logický úsudek. Jenže teď to nějak nešlo. Pořád se do její hlavy nutily slova, co řekly jak Tsunade, tak i Rin. Obě trvaly na tom, že on jí miluje. Jenže… proč ji to neřekl? Zarazila se…. Řekla by mu to ona? Nejspíš ne… a on byl stejný typ elitního ninji, jako ona. Ach jo… vracela se k tréninku jen s velkými obtížemi.
Večer se vrátila zcela vyčerpaná, ale ano, mohla dosáhnout limitu bez nějakých problémů. Jen jí trápil ten znak a ta věc uvnitř ní. Nevěděla, co by to mohlo být. A jediná osoba, která by mohla vědět, byla mrtvá dlouhá léta. Ano, její matka měla mnohá tajemství. I její strýc na to často poukazoval. Pro teď měla ale trochu důležitější věci na starost.
Třetího dne ráno ji přišla navštívit Tsunade. Vypadala šokovaně a velice uměle se to snažila zakrýt.
“Co se děje?“
“Nic… nic extra….“
“Nejste moc dobrá lhářka Godaime-sama… ,“ jízlivě řekla.
“No dobrá… asi bude lepší jít s pravdou ven. Sasuke zabil jednoho ze členů Akatsuki… právě jsem dostala zprávu od teamu Kakashi…“
“Teamu Kakashi? Chcete mi říct, že vaši shinobi honí mého bratra a mě se opět nic neřeklo? ,“ zeptala se mírně rozmrzele.
“Ano, pár mých lidí bylo vysláno, aby ho sledovali. Zdá se, že tvůj bratr si zformoval okolo sebe malou skupinku shinobi z Orochimarových zajatců, kteří ho teď doprovázejí.“
“Vyrážím na cestu…teď hned… ,“ řekla po chvíli mlčení.
Tsunade jen pokrčila rameny: “Věděla jsem, že už tě tu nemůžu déle držet…. Tak běž a buď opatrná.“
Haruna se na ni jen letmo otočila a pak lehce vyskočila z okna. Byla velice rychlá. Dokonce rychlejší než kdy předtím. Trvalo jen pár hodin, než zachytila známku něčeho povědomého. Zastavila se a podívala se na mýtinu před sebou ze svého provizorního úkrytu.
Na místě před ní stálo asi osm shinobi, nepochybně z Listové, mezi nimiž poznala Sakuru, Naruta a Kakashiho. Jeden chlapec s kápí na hlavě právě zděšeně sledoval, jak se jeho past z hmyzu hroutí.
“To není možné! Vždyť tam byl! I Hinata ho viděla!“
Najednou ho uviděla na větvi na stromě před celou skupinkou. Muže v černém plášti s červenými obláčky a maskou na tváři. Cítila, že ho odněkud zná, jen si nedokázala vybavit odkud. Takže takhle vypadá člen Akatsuki. Ten muž se začal děsivě smát, to už ale Haruna nevydržela a vstoupila na scénu. Ladně přistála před překvapenými lidmi, jako baletka, která vystupuje na pódiu.
“Představovala jsem si lepší entreé… ,“ nespokojeně zamumlala.
“To… to je Haruna… co ta tu dělá?“
Otočila se k Narutovi s aktivovaným Sharinganem: “Jsem ta, co teď zachrání situaci… ,“ a ironicky se ušklíbla.
Pak jí pohled utkvěl na Kakashim, který v ten moment sklopil zrak. Z jeho pohledu vyčetla bolest, smutek… ale také štěstí. Otočila se zpátky na cizince.
“Kdo jsi a kde je Sasuke…. Můj bratr?“
Po této otázce zavládlo hrobové ticho.....