Hiroki 6

Po třech letech si Orochimaru Sabura a Hiroki zavolal.
„Budem mít naší první společnou misi.Půjdem do Francie, přesnějc do Paříže. Vyrážíme zejtra ráno. V osum sraz tady. Cíl mise vám řeknu po cestě.“ Po těchto slovech jeOrochimaru poslal zase pryč.
„Když jsem přišla, tak jsem myslela, že tam stojí nějaká ženská! Jak se teď tři roky o nás nezajímal, tak jsem zapomněla na ten růžovej pásek s kytkama, kterej mu dal před třema rokama Yatako. Nečekala jsem, že si ho na sebe někdy vezme….“ řekla Hiroki.
„Za to já jsem nezapomněl, že si mi ztratila náramek po babičce!“ odpověděl Saburou.
„A já jsem nezapomněla, že jsi mě prozradil Yatakovi, který by si toho asi ani nevšimnul, že mám byakugan!“ řekla Hiroki.
„Můžete se přestat hádat kvůli takovejm pitomostem?!“ naštval se Isame a Saburou s Hiroki se začli smát. Jelikož Isame nevěděl, čemu se smějou tak se naštval ještě víc a šel od nich pryč.
„To se nám povedlo!“ zasmála se Hiroki. „To je vždycky tak vtipný, když se naštve.“
„Jo to jo. Mě by zajímalo, co to bude za praštěnou misi. Doufám, že se do tý Francie nebudem trmácet jen kvůli kupování těch divnejch fialovejch lanovitejch pásků….“ zamyslel se Saburou.
„Hmmm, to mě nenapadlo, ale asi to tak bude. Co bysme jinak dělali ve Francii? Na aifelovku bysme asi nešli, co?“ řekla Hiroki.

*********************************************************************************************

Ráno Hiroki se Saburem přišli na míso srazu. Orochimaru už tam byl a stál mezi dvěma véééééééélikýma báglama.
„Tyhle bágly nesete vy.“ zašklebil se Orochimaru. Sám měl na zádech malý batůžek ve tvaru růžového medvídka…
„Radši budu tahat ten tunovej batoh, než abych měl na zádech takovou úchylnost.“ zašeptal Saburou Hiroki.
Saburou a Hiroki vzali batohy a nechali se vést Orochimarem.
Asi o tři dny později uviděli před sebou postavu, která se motala od jedné strany ke druhé. Když je zpozorovala, trochu se zašklebila.
„Zase se setkáváme Orochimaru.“ škytla.
„Proč si mi sežral můj předposlední lanovitej fialovej pásek?!“ naštval se Orochimaru.
„To je Jiraiya?“ zeptal se šeptem Saburou Hiroki. Ta pokrčila rameny.
„To nebylo moc hezké přivítání.“ škytl Jiraiya a přivolal žábu. Udělal se velký opar a když opadl, seděla před nima malá žába, spíš podobná pulci, než žábě. Otočila se na Jiraiyu a pořádně si krkla. S Jiraiyou to smrady seklo a žába odskákala pryč. Orochimaru dostal záchvat smíchu a šel dál.
O týden později došli do Paříže. Orochimaru vytáhl plánek a něco hledal.
„Ještě si nám neřekl, co je cílem mise.“ ozval se Saburou.
„Potřebuju něco koupit.“ řekl s nezájmem Orochimaru.
Po chvíli ukázal na úzkou uličku.
„Musíme jít tudy.“
Po 2 hodinách chůze se Saburou zeptal: „Nebyli už jsme tady náhodou?“
Orochimaru usilovně prohlížel mapu a tak Saburovi neodpověděl.
Hiroki se podívala Orochimarovi přes rameno a pak se zasmála.
„Co je tady k smíchu?“ naštval se Orochimaru.
„Nic, jen že tu mapu máš vzhůru nahoma.“ zachechtala se Hiroki.
„Co to blábolíš? Vždyť mapa nemá nohy!!!“ nechápal Orochimaru. Hiroki mu neodpověděla, jen mu tu mapu otočila.
Po chvíli Orochimaru našel, co hledal. Vstoupili do obchodu, nejdřív Hiroki se Saburem, prodavačka se usmála a pozdravila je: „Bonjour!“, ale jakmile vstoupil Orochimaru, její úsměv jí na rtech ztuhl a jak se usilovně snažila usmívat, její rty vytvarovaly zvláštní škleb. Orochimaru si stejně ničeho nevšiml a hned spustil: „Máte lanovitý fialový pásky???“
„Pordon, je ne comprend pas.“ (Pardon, nerozumím) „Do you speak….
„Já chci lanovitý fialový pásky ne steak.“ skočil Orochimaru prodavačce do řeči.
„Orochimaru, já myslim, že ti nerozumí.“ podotkla Hiroki.
„Proč by mi nerozuměla? Vždyť mluvim dostatečně srozumitelně a nechtěj po mně, abych mluvil spisovně.“ rozčílil se Orochimaru až byl rudý v obličeji, což u něho je docela neobvyklé.
„Ona mluví anglicky nebo francouzsky, proto ti nerozumí.“ řekl Saburou. Orochimaru se ušklíbl a porozhlédl se po obchodě. Najednou se mu rozzářily oči, jako se rozzáří dítěti, které dostane lízátko. Rozeběhl se k jednomu stojanu tak rychle, že kdyby Saburou a Hiroki nestačili zadržet zbylé stojany, spadly by na zem, vzal z něho vše, co tam bylo a vyložil to na pult.
Prodavačka všechno namarkovala a potom řekla: „Trois mille quatre cents quatre-vingt-dix-neuf euro.“
„Co to na mě mele? Ať si to svý ráčkování nechá pro sebe!!!“ řekl Orochimaru.
Prodavačka to raději napsala na papír. Když si to Orochimaru přečetl, vyvalil bulvy a začal na celý krám řvát: „3499 euro? To si ze mě ta kráva dělá prd**!“
Hiroki mu dala ruku před pusu, aby nemohl mluvit a vystrčila ho ven z krámu. Orochimaru pořád nadával jak dlaždič. Hiroki mu vzala batoh ve tvaru růžového medvídka a vrátila se do obchodu.
„Kolik že to má bejt?“ zeptala se Sabura Hiroki.
„3499 euro.“
„Ha! Našla jsem to!“ zaradovala se Hiroki a držela v ruce růžovou peněřenku ve tvaru králíka. Podívala se dovnitř a spočítala peníze.
„On tu má jen 3419 euro.“
„Tak to má smůlu, tak jich nebude mít 20, ale 19. Musí mu to stačit.“ řekl Saburou a odnesl jeden lanovitý fialový pásek zmátky do regálu.
Prodavačka odečetla jeden lanovitý fialový pásek, vzala papír, začala na něj něco psát a přitom říkala: „Trois mille trois cents vingt-quatre euro et cinq cents s’il vous plait.“
„3324 euro a 5 centů“ četla Hiroki a přitom podávala peníze prodavačce. Saburou vzal zboží, nastrkal ho na baťohu a odešli z krámu.
Prodavačka na ně ještě zařvala: „Au revoir!“ (nashledanou) a oddychla si, že už jsou ti cizinci pryč. Jelikož to byla upovídaná prodavačka, hned další den o této neobvyklé návštěvě která si koupila nejvíc nejneprodávanější věc, celá Paříž. Ale v tu dobu byli Orochimaru, Saburou a Hiroki někde v poušti.

********************************************************************************************************

„Ty jo, mně asi uschne jazyk a pak upadne.“ řekla nakvašeně Hiroki. Dokonce i Orochimaru už přestal nadávat kvůli tomu, že má o jeden pásek míň, jaký mu bylo horko.
Potom uviděli asi 50 metrů před sebou osobu, která měla opravdu, ale opravdu vééééééliký…. hrudník.
„Ne, Tsunade!“ vyděšeně vykřikl Orochimaru a schoval se za Sabura.
Když se Tsunade přiblížila, nevšímaje si Sabura slintajícího blahem ani Hiroki řekla: „Ahoj Orochimaru, myslela jsem si, že už dávno prdíš do země.“
Orochimaru neodpovídal.
„Copak, ty už ani nepozdravíš svou starou kamarádku?“ naštvala se Tsunade. „Tak to ti budu muset nabančit, abys do příště věděl, že mě máš zdravit. Pokud teda nějaké příště bude.“ řekla Tsunade, odstrčila slintajícího Sabura a chystala se udeřit Orochimara. Ale do cesty jí vlítla Hiroki a tak se jí Tsunade trefila přímo do nosu. Hiroki zavrávorala, zkřivila obličej bolestí a pak řekla: „On už je blbej dost a je s nim k nevydržení, tak nevim, jaký by to bylo potom.“
Tsunade se najednou zastavila a začala se třást.
„Tobě teče krev.“ řekla roztřeseným hlasem.
„No a?“ podivila se Hiroki a setřela si třmínek krve a ukázala jí Tsunade. „Neříkej mi, že se bojíš krve.“ podivila se ještě víc, když Tsunade začala couvat.
Čím víc tekla Hiroki krev, tím víc se Tsunade třásla. Když si Hiroki myslela, že vyvolá zemětřesení, tak si Tsunade strčila hlavu do písku. Tohle Hiroki nečekala.
„Tohle má bejt sanin? Tak se mi zdá, že legendární saninové jsou banda hlupáků.“ prohlásila Hiroki.
I Saburovi už přestaly téct sliny blahem. „A to jsem ji tak obdivoval“ řekl sklíčeně.
Orochimaru mezitím omdlel.