Netvor noci

Dokonale kulatý měsíc svítil na obloze. Jako jeho věrní strážci byly kolem rozesety hvězdy. Občas zafoukal vítr, který přinesl jemný písek z pouště, která vesnici obklopovala. Na jedné z mnoha střech seděl chlapec. Nemohlo mu být víc, než sedmnáct. Lehký vánek mu čechral ohnivě rudé vlasy a poletující písek se o něho otíral tak lehce, jakoby ho důvěrně znal.
Chlapec stočil zrak k měsíci, pánu noční oblohy. Jeho pohled byl plný osamění, smutku a neskrývané zloby. Přivřel oči, pod kterými se rýsovaly tmavé kruhy, značící nedostatek spánku, a nechal na sebe působit účinky úplňku. Pak se celé jeho tělo otřáslo a on začal klidným tichým hlasem něco odříkávat. Už z toho kontrastu, že jeho tělo se zmítalo v křeči a on přece mluvil tak klidně, vyzařovalo cosi šíleného. Najednou se zhroutil na zem a zůstal ležet. Jeho dech se zrychlil, zoufale lapal po vzduchu, který odmítal do jeho plic vejít. Hlasitě zařval. Pomalu se opřel o lokty a se sklopenou hlavou se postavil. Celý se třásl. Pak, jakoby se celý svět zastavil, on na několik málo vteřin přestal úplně hýbat. Zvedl hlavu. Když otevřel oči, jeho světlounce zelené duhovky byly staženy do malé kuličky a jeho poklidný výraz se změnil na děsivý úšklebek. Nastal lov.

Jako každý úplněk obyvatelé této malé vesnice, jež nesla název Písečná, byli doma, za zamčenými dveřmi, zavřenými okny a zhasnutými svíčkami. Jako každý úplněk vypadala Písečná jako vesnice duchů. Děsivé ticho narušoval pouze zvuk rychlého běhu.
Mladá dívka s krátkými hnědými vlasy zběsile utíkala temnou uličkou. Bála se i ohlédnout. Věděla, že je v nebezpečí a musí se co nejdříve dostat pryč z nebezpečí. Celá její bytost se soustředila na toto instinktivní chování, na strach z toho, že ona je kořist a neví, kde je lovec.
Za ní se ozval smích. Šílený smích predátora, který ví, že svou kořist zahnal do úzkých. Ona se podívala před sebe a ztuhla. Zahnal jí do slepé uličky. Přitiskla se zády ke zdi a vytáhla malý nožík.
On se rozchechtal. Jak by mu TOHLE mohlo ublížit.
Vrhla ho po něm. Před nožíkem se objevila písečná stěna a bylo slyšet tupý náraz kovu a prašnou zem. Za chvíli se ozvaly z tmavé slepé uličky zoufalé výkřiky a zapraskání kostí. Noční démon si bral svou daň.

Vysoká dívka rychle utíkala. Ticho narušovaly pouze její kroky. Zvedla si temně modrou ofinu a otřela si pot z čela. Měla na sobě jednoduchou černou vestu s modrými ornamenty a přiléhavé černé kalhoty. Na rameni se jí vyjímalo tetování, jež značilo příslušnost do elity ninjů. Patřila do ANBU.
Její noha narazila na kámen a ona zakopla. Tichem projel dívčin zoufalý výkřik. Namáhavě se zvedala. Utíkala už dlouho a nesměla ztrácet čas. Přesto si dopřála ještě tři vteřiny odpočinku, pak se vymrštila na nohy a rozeběhla se dál. Cestou si otřela krev z dlaní o kalhoty. Ještě víc zrychlila, ačkoliv si byla vědoma, že si pomalu ale jistě blíží ke hranici svých sil. Vyskočila na jednu střechu a rozhlédla se. Pak bez zdánlivě žádného ukazatele směru se rozeběhla, silně se odrazila a přeskočila na další střechu. Takto pokračovala dál a dávala pozor, aby nedoskočila do písku. Přesto si jednou špatně odměřila vzdálenost a spadla ze střechy. Zaklela. Tohle zdržení se může stát osudným.

Ležel na zemi několik stop od mrtvé dívky, kterou zabil. Držel se za hlavu a křičel nesrozumitelné prosby, které se ovšem neshledaly s pražádným úspěchem. Chtěl se postavit. Chtěl se postavit a odejít. Jenže nemohl. Po čele mu stékal pot a na zemi se mísil s těmi pár kapkami krve, kterou písek nepozřel. Znova zabil. Znova a znova. Jeho prokletí se opakovalo každý úplněk. V té chvíli vydal ještě hlasitější zařvání. Už to dál nevydrží. Už…
Najednou zaslechl kroky, které se k němu rychle přibližovaly. Slyšel i hlas, slova ale nechápal. Znova zařval a máchl rukou po nově příchozím. Pak už uslyšel jen tupý náraz, jak tělo vrazilo do zdi. Zaťal ruku v pěst a pomalu jí mačkal. To stejné se dělo s pískem, omotaným kolem postavy. Ozvalo se křupnutí a on zvedl hlavu. Jeho tváří problesklo zděšení. Pohnul rty, nevyšla z nich žádná slova.
Otevřel ústa v němém výkřiku a zíral na to nehybné tělo. Tělo dívky s dlouhými temně modrými vlasy a dlouhou ofinou, která jí nyní padala do očí. Tělo dívky, které leželo na zaprášené zemi bez jediné známky života. Tělo dívky, kterou… Miloval. Tato jediná osoba mu dokázala vnést do života aspoň trochu světla, světla, které jeho život tak zoufale postrádal.
„Já ji zabil…“ Tiše hlesl. „JÁ JI ZABIL!“ Zavřískl do chladné noci. Klesl znova k zemi a tam se svíjel v křečích. Nemohl uvěřit, že to udělal. Zabil jí.
Pomalu natáhl ruku, aby se jí naposledy pocítil její kůži na té své. Možná věřil, že ještě žije, že se mu to zdálo. Na místě, kde se jeho ukazováček dotkl její kůže, se objevila rána. Po jeho ruce rychle klouzal písek a začal se živit její krví. On se na to jen zoufale díval. Nemohl nic dělat. Byl vězněm ve svém vlastním těle. Každý úplněk ho pohánělo šílenství života. Šílenství jménem Shukaku. Třes jeho těla neustával, i když dívka před ním už byla mrtvolně bledá. Písek z ní vysál veškerou krev.

Několik postav uhánělo savanou, která už spíše připomínala poušť. Zanedlouho uviděli tmavé obrysy města. Nikde se nesvítilo, jim se to ale nezdálo zvláštní. Každý slyšel o vraždícím monstru. Vyslali předem jednu členku týmu, tvrdila, že ho dokáže zkrotit.
Zbylé členy začalo sžírat neblahé tušení. Všem se v hlavě honila pouze jedna myšlenka: Mohla snad selhat? Všichni vroucně doufali, že nikoliv. Doufali, že i on přes svou zoufalost pozná, kdo to je. Všichni věřili, že síla jejich víry jí může pomoci. Když zaslechli vzdálený křik, který byl prosycen zoufalstvím, vyměnili si znepokojené pohledy. Doufali, že se právě nevyplnili jejich nejhorší noční můry. Zrychlili na maximum.
Vesnice se k nim pomalu přibližovala. Její, zprvu tmavé obrysy, se začaly pročisťovat, zkušené oko již dokázalo rozeznat jednotlivé věže, které tvořili jednu část vesnice. Pak vstoupili dovnitř. Opatrně našlapovali, písek jim pod nohama skřípěl, jakoby jim chtěl předat tiché naléhavé poselství. Oni však nenaslouchali. A i kdyby ano, pravděpodobně by neporozuměli skryté řeči písku.
Písečná vypadala jako po vymření. Nikde nesvítila ani jedna svíčka, nikde nebylo slyšet sebemenší zvuk. Všichni obyvatelé se choulili ve svých domovech a doufali, že si dnes Noční monstrum nevybere právě jejich dům. Přesto málo početná skupina občas zaslechla zašustění, nebo tiché kroky ozývající se z domů.
Když se rozhlédli kolem, mohli vidět, jak se v pootevřených oknech občas zaleskne oko ve svitu měsíce. Lidé byli zvědaví na ty odvážlivce, kteří se klidně procházeli po ulici, jakoby nic. Vtom se ozvalo další zařvání a veškeré zvuky utichly. Dokonce i skupina venku na ulici zastavila. Všichni synchronizovaně otočili hlavu tím směrem, odkud se hlas ozval. Vyměnili si pohled. Všichni přikývli a okamžitě se rozeběhli tím směrem.

Zaslechl kroky, které se rychle přibližovaly. A nebyly jenom jednoho člověka. Ty kroky znal. To byly kroky člověka, vytrénovaného k zabíjení. Poznal je tak dobře, protože i on k nim patřil. Ovšem se vymkl z kontroly. Všechny naučené věci využíval k nočnímu zabíjení nevinných lidí. Přestože vlastně ani nechtěl. Ten démon v něm ho nutil.
Pomalu zvedl hlavu, tvář měl ještě pořád zbrázděnou hrůzou. Opřel se rukama o zem a přinutil své třesoucí se kolena k tomu, aby ho udržely na nohou. Věděl, že pokud teď neodejde, už jim nedokáže utéct. Rychle se rozeběhl do postranní uličky, která zdánlivě vypadala, jako slepá. Už se ani jedinkrát neohlédl zpátky.
Kličkoval a přeskakoval domy tak, aby ani ten nejzkušenější stopař nemohl s naprostou jistotou určit, který směrem se vydal. Přestože byl ovládán někým jiným, jeho úprk nebyl zvířecí. Zvíře prostě utíká. On měl dokonale promyšlenou cestu. Znal to tu bezchybně. Každou noc se tu toulal, a když znova dostal to nutkání zabíjet, dokázal se ukrýt tak, aby ho nikdo neviděl a on tak mohl bezpečně zaútočit na nic nečekající oběť.
Tentokrát to byl však jiný úprk. Kdyby bylo po jeho, klidně by se nechal zabít, ON mu to však nedovolil. Nechtěl zemřít. Nakonec se dostal z vesnice pryč. Zastavil se. Pomalu se otočil a naposledy pohlédl na vesnici, kde strávil šestnáct neuvěřitelně bolestivých let.
„Ne, nic mi nezbylo.“ Ironicky se ušklíbl. „Nikdo mě nemiloval. A jediného člověka, který mi poskytl tento cit, jsem zabil.“ Zvedl hlavu a nechal si na tvář dopadat měsíční paprsky. „Protože já jsem netvor.“ Přivřel oči ve zdánlivém slastném opojení. Ve skutečnosti i měsíc se mu hnusil. „Protože já jsem Sabaku no Gaara.“ Sotva to dořekl, otočil se k vesnici zády a rozplynul se v písku.