Jiné a přesto stejné 2.díl-"Nečekaná" událost

Po cestě do Deštné spolu moc nemluvily. Až v tam si začala Tory stěžovat: „Jsme v Deštné, a já sídlo Akatsuki nevidím! Jsi si jistá že je to tady?"
"Kdo říkal že je to přímo v Deštné? Nebo to si myslíš, že kdyby ninjové věděli, kde přesně Akatsuki jsou, že už by se je dávno nepokoušeli vyvraždit?" odvětila nevzrušeně Mira.
„Ale ty jsi říkala, že víš kde přesně jsou," vztekala se dál Tory.
"Ach jo, další změna nálady," pomyslela si Mira. Blondýnce se totiž posledních několik dní nálada měnila až neuvěřitelně rychle. Chvíli si něco vesele prozpěvovala a za malý okamžik už nasupeně dupala po všem, co jí přišlo do cesty- včetně Miřiných nohou.
„Hele, uklidni se, určitě je brzy najdeme" pokusila se černovláska o optimismus, i když právě ona byla většinou pesimista nejvyššího řádu
„Ale určitě víš, kde jsou, že?" ujišťovala se ještě Tory.
„Pokud tím myslíš v okruhu deseti kilometrů plus mínus pět kilometrů, tak tě můžu ujistit, že jo," pokusila se Mira o úsměv.
„Tak jo, věřím ti. Ale kde začíná ten okruh?"
„Někde v okolí pěti kilometrů,"a pak nejistě dodala: „asi."
Ale to už blondýnka nezaregistrovala. Další chvíli šly opět mlčky, až na Toryino tiché pobrukování. Už se začalo stmívat a pak už bylo jasné, že Akatsuki sídlo v této tmě nemají šanci najít.
Jako první se s tím smířila Mira: „Dneska už to nenajdeme. Budeme tady muset přenocovat." Nervozně očekávala blondýnčinu reakci, ale ta to vzala s klidem. A tak už si počtvrté začaly hledat vhodné místo na spaní.
Ale o pět minut později začalo pršet.
„Takhle to dál nejde, už toho mám dost!" rozčílila se jindy klidná Mira.
„Klid, nerozčiluj se," prohlásila naprosto spokojeně Tory a přetáhla si přes hlavu kapuci.
„Hmm, to se ti řekne." V duchu si ale nadávala: "jak může být Tory tak klidná?" Najednou si vzpomněla, proč toto vlastně dělá a uklidnila se.
„Tak kam teda půjdeme?" zeptala se Tory, když padla téměř absolutní tma.
„Tak to fakt nevím," odpověděla Mira popravdě.
V tu chvíli se Tory rozplácla na zemi.
"Do p*dele! Já spím přesně tady." A na znamení toho, že se tam vážně chystá nocovat, si začala vytahovat věci z batohu.
Dneska se s ní Mira nechtěla hádat a tak ji napodobila.
„Hele, Tory, neměla by jedna z nás mít hlídku? V deštné jsou prý chladnokrevní vrazi."
„Já nechci hlídku," začala okamžitě vzdorovat blondýna, ale pak si uvědomila, že Mira přece nemůže hlídat celou noc, „nebo víš co? Když musím, tak hlídám jako první."
„Jak myslíš," odpověděla jí černovláska a vlezla si do přikrývek. Déšť jí už nijak moc nevadil
„Jenom na jednu věc se tě zeptám," pokračovala, „proč nosíš tohle oblečení? Promiň, ale nevypadáš v něm moc jako ninja," a sjela nechápavým pohledem Toryinu vytahanou zelenou mikinu, která vypadala dost ošuntěle a byla zjevně klučičí, a její černé kalhoty, které vypadaly jako něco mezi riflema a teplákama.
„Ani nevím," zalhala Tory, „už to nosím dlouho. Tvoje oblečení navíc taky nevypadá nejlíp." A začala si prohlížet její mikinu s krátkým rukávem a černé tříčtvrteční elasťáky, na kterých měla džínové kraťasy .
„A ten obvaz na ruce to úžasně doplňuje,"řekla s náznakem ironie v hlase
„Ty máš co říkat! Proč máš obvázané dlaně?"
„Máš s tím problém?" zeptala se Tory trochu uraženě.
"Ani ne,"odpověděla jí Mira a otočila se k ní zády
Tory na hlídce plynuly hodiny nesnesitelně pomalu. Po nějaké době už ani nevěděla, jestli sedí na tvrdé studené zemi jednu hodinu, nebo jestli už uplynula půlka noci. Strašně se jí chtělo spát. Noc byla temná a ani neviděla, jestli je Mira ještě vedle ní. Uvědomovala si to jen díky jejímu hlasitému dýchání.
Najednou se černovláska s trhnutím probudila.
„Co se děje?"zeptala se jí Tory
"Něco jsem slyšela"
„Zase máš bludy," uklidňovala ji blondýna ospale.
„Jak zase?"naštvala se černovláska a rozhlížela se kolem.
„Nejsi náměsíčná?" zeptala se Tory, protože už se stalo, že s ní Mira normálně mluvila, pak se v půlce věty odmlčela a spala dál.
„Ne nejsem, taky bys mi mohla pomoct najít někoho kdo ten zvuk způsobil!" po těchto slovech se Miře zdálo, že konečně našla to co hledala.
„Cože? Já tady nic neslyším! O čem to pořád-" najednou i ona zaslechla podivný zvuk.
Ale Mira už ji nevnímala připravovala se na útok
(Najednou z vedlejšího křoví vylezl malý roztomilý králíček :3 Ne, dělám si srandu (Psala Tory))
Hodila do vedlejšího keře kunai a ozvalo se: „Ku*va kdo to byl?" Z křoví vylezl nějaký týpek s jejím kunaiem v hrudi.
„To je ale úžasná bolest!" šíleně se rozesmál.
To bylo poprvé, co Tory zjevně došla řeč. Neměla totiž oči jako Mira, a tak všechno viděla jen velmi nezřetelně a když se kousek od ní ozval ten šílený chechot, málem se počůrala strachy.
„Nebuď srab!" okřikla ji Mira, která viděla, jak se rozklepala a dodávala tím odvahu i sobě.
„Malé holčičky se vydaly pod stan?" vyptával se ten chlap hlubokým hlasem s náznakem smíchu.
„Nech je Hidane, málem jsi je rozbrečel," řekl někdo další posměšně z křoví
Mira se ohlídla na Tory, ale ta nevypadala, že by byla bojeschopná, tak se rozhodla získat trochu času.
„Vidíš tu někde stan?" zeptala se posměšně.
„Drž hubu ty malá potvoro, nejsi v situaci, kdy bys mohla klidně vykecávat. Ty totiž ani ku*va nevíš, kdo my jsme. Jsme Akatsuki, dop*dele! Tak si nedovoluj!"
Jeho společník jen zadržoval smích.
„Nejsem malá potvora a mluvit můžu když se mi zachce" naštvala s naoko černovláska, a přitom připravovala útok.
I Tory už se trochu vzpamatovala.
„Někoho mi připomínáš," zamyslel se chlap, „ale spíš vzhledově. Kdo to ku*va může být?"
„Hmmm, koho?" řekla posměšně.
„Dop*dele, nevím! Neprovokuj mě!"
„Uklidni se Hidane," prohlásil jeho společník, a konečně se pořádně ukázal. Vypadal jako hadrová panenka, ale mnohem hrůzostrašněji. Teď bylo štěstí, že Tory viděla jen obrysy.
„Přece se nebudeš vztekat kvůli malé holce."
Mezitím co se ti dva bavili vytáhla Mira další kunai a nečekaně se s ním rozběhla a usekla Hidanovi hlavu. Když se otočila aby se podívala, co udělala, uviděla Hidanovu hlavu, jak říká tomu druhému:„Kakuzu prosím?"
Tory vyděšeně vykřikla. Jak může hlava bez těla mluvit?
Kakuzu -tak se zjevně jmenoval ten sešívaný- se vydal pomalým krokem k hlavě. Ani Mira se už nezmohla na slovo.
„Teď už mlčíš, ty spratku, že?" posmíval se chlap, když mu Kakuzu přišíval hlavu. Byl na to děsivý pohled. Teď se pro změnu ozvala Tory: „Nemůžete nás vzít s sebou?" zeptala se naivně.
Protože jejich pozornost směřovali k Tory tak se Mira pokusila znovu zaútočit zezadu.Když se znovu trefila do zad Hidanovi a ten zvolal :„Pane Jashine ta bolest je skvělá!"
Pak už útoky na nesmrtelného vzdala.
Tory už to celé přestávalo bavit. Sáhla si do kapsy a chvíli tam pohybovala rukou. Potom za sebe něco upustila a zakřičela:„Prosím! Vemte nás! "
„A proč bychom vás někam měli brát?" zeptal se posměšně šedovlasí chlap.
V Toryině tváři se objevil rozzuřený výraz: „Dobře, jak chcete. Ale můžete si za to sami. KATSU!"
Za oběma Akatsuki členama vybouchl maličký pavouček. I to ale stačilo, aby oba odletěli o dva metry dál a tam se svalili na zem.
„Ku*va, Deidaro! Co tady děláš? Nezakázal ti náhodou dop*dele dělat nám výbuchy za zády?"
„Dida-co?" divila se Mira. Nikdo jí neodpověděl.
„No tak ukaž se!" křičel dál šedivec, „ty srabe! Takhle nás zezadu ku*va překvapíš, ale ani se neukážeš! -" To co chtěl říct dál už nestihl, protože po něm skočila rozmazaná žluto-zelená skvrna.
„Jak jsi to nazval Deidaru?" Ptala se výhružně.
„O kom to sakra mluvíte?" Zajímala se znovu Mira a připadala si jako úplný de*il.
Opět ji všichni ignorovali.
„Ale, ale! Tady je někdo citlivý na Deidaru!" Posmíval se dál nesmrtelný. Na to mu Tory odpověděla pěstí co zubů.
„To jste tak tupé, že jste ještě nepoznaly, že mě to nebolí, do p*dele už! " Rozesmál se a vytáhl svou kosu. Potom vlepil blondýnce takovou facku, že odletěla o kus dál.
Mira to pozorovala s otevřenou pusou. Naštěstí jí nikdo nevěnoval pozornost a tak se snažila se vymyslet taktiku. Nic ji ale nenapadalo, tak se pomalu začala smiřovat s tím nejhorším. Když ale dal ten nesmrtelný Tory facku a ještě se jí snažil zasáhnout, obrovskou rychlostí, že skoro nešla vidět, se postavila před Tory aby té ráně zabránila. Stihla to jen taktak ale bohužel to nezvládla vykrýt a ten nesmrtelný jí dal pěstí do břicha, až odletěla pár metrů dál kde se svíjela v křeči.
Blondýnka na ni udiveně civěla. Skoro neznámá dívka se před ni postavila! Překvapilo ji to natolik, že několik vteřin nedávala pozor. Několik osudných vteřin. Šedovlasý se po ní rozmáchl svou kosou. Tory si myslela, že tohle nemůže přežít, ale pak si udiveně všimla, že má jenom malé škrábnutí. Nechápavě se podívala na nesmrtelného a všimla si, že olízl krev z kosy. Co se to tady děje? Na zemi kolem něj se utvořil kruh s podivnou runou.
„Už si vzpomínám, koho mi připomínáš!" ozval se najednou ten sešitej, „černé vlasy a oči - ty jsi určitě Uchiha - jako ten ha*zl Itachi," tyčil se nad Mirou.
Ta se právě zvedala :„Jak jsi to nazval někoho tak dokonalého jako je Itachi?" zasyčela se zakrývanou bolestí.
„Ha*zl, slyšela si dobře." odpověděl posměšně Kakuzu. Mira po něm skočila s kunaiem v ruce, ale on ji jediným máchnutím své obrovské paže odhodil, takže narazila do stromu. Tam se zjevně omráčená svalila na zem.
Mezitím šedovlasý změnil podobu. Tory na něj jen vyjeveně civěla. Potom sebral ze země kunai, který po něm Mira předtím hodila, a zabodl si jej do paže s šíleným smíchem.
"Co to dělá?" pomyslela si Tory, ale potom ucítila strašlivou bolest ve své ruce, ze které jí zároveň vytryskla krev.
„Na Uchihu byla slabá vyřiď to s tou druhou co nejrychleji," ozval se zase ten sešitý.
„Kakuzu! Už jsem ti do p*dele říkal, že se Jashin nesmí odbývat!" vztekal se nesmrtelný.
„Jaký Jashin?" zajímala se Tory a získávala čas.
„Stejně chcípneš, tak co je ti ku*va do toho?" odbyl ji, a pomalu si dělal dlouhou ránu na noze. Tory se už neudržela a spadla. Zdálo se jí, že se Mira opět začíná hýbat, ale možná to byl jen klam světla. Začínalo svítat.
Mira se opravdu probrala a pomalu se zezadu po čtyřech blížila k nesmrtelnému. Doufala, že když ho dostane z té ruiny, tak by to mohlo něco udělat. Stihla mu podkopnout nohy než si jí všiml ten druhý: „O co se to snažíš? A neprobrala ses nějak rychle?" Mira byla hotová tak mu ani neodpověděla. To toho sešitého tak naštvalo že proti ní poslal černé věci jimiž předtím sešil Hidana. Probodalo jí to a právě když zase ztrácela vědomí uslyšela: „Kakuzu! Hidane! Co se tady děje?"
Hidana (to byl zjevně ten nesmrtelný), který se zrovna zvedal ze země, Mira úplně rozzuřila.
„Co si ku*va myslíš, že děláš?" Zakřičel na ni, ale pak viděl, jak ji pobodal Kakuzu a tak se dál věnoval obřadu. Tentokrát si udělal hlubokou ránu do druhé ruky, od loktu až po zápěstí. Úplně se do toho zažral, že si ani nevšiml přicházejících osob.
„Kdo to je?" ukázal na ty dvě jeden z příchozích.
„Ty dvě tady spaly, jedna z nich je nejspíš tvoje sestra," odpověděl Kakuzu.
„Mitora? A co tady dělá?" ptal se zmateně Itachi a běžel se podívat blíž.
„A ta druhá je kdo?" zeptal se Kisame.
„To kdybychom věděli ale má na rukou pusy jako Deidara," odpověděl mu Kakuzu
„Cože?" protlačil se dopředu Deidara, „Vjatoro!!! To si děláš p*del! Vždyť jsem ti říkal, ať zůstaneš doma!" rozkřičel se na Tory.
„Co si teď jako myslíš že bude?!" Blondýnka se na něj jen usmála, i přes závoj slz: „Taky tě ráda vidím, brácho," odpověděla.
„Kdo jí to udělal?" zeptal se na něj poměrně naštvaně právě příchozí Itachi. Miru držel v náručí.
„Eh... Víš... My jsme nevěděli kdo to je," koktal Kakuzu.
„A jak jsme to, ku*va, měli vědět?" ospravedlňoval se i Hidan.
„Oba jste de*ilové!" nadával jim i Deidara a šel pomoct Tory, která se snažila vstát. Všichni se vydali k Akasídlu.