Podivné věci - 6. Na lovu

Naruto se nikdy nevzdával. Život mu sice už od mala házel blechy pod nohy, ale to nebyl důvod ke stažení ocasu! Vždycky, když se mu něco nepovedlo (a momentálně si zrovna nějak nepamatoval, co to vlastně bylo), zkusil to znovu! A znovu! A zkoušel to tak dlouho, dokud to problém neomrzelo a neodešel někam jinam. Ale teď se Narutovi zdálo, že veškeré problémy, které kdy odešly, se zavřely do té velké bílé věci a nechtějí ho pustit dovnitř!
Při posledním otřesu ledničky se do ovzduší vznesla lákavá vůně prošlé slaniny. Naruto zavrčel. Ocasy měl hrozivě vztyčeny. Čenich skoro u země. Tlapky se téměř propadly do dřevěné podlahy. Jeho aura se začala měnit od světle oranžové na temně rudou.
Lednice, s výrazně promáčknutými dveřmi, jen stála a ignorovala ho.
Pak Narutovo liščí já vzplálo jasným plamenem. Dattebayo!

***

Lázně vypadaly jako každý všední den. Až na pár maličkostí.
„Očividně je tu plno," podotkl Kakashi, když se Sakurou vstoupili do ženské části.
Oba Kibové vstup do lázní jednoznačně odmítli (což vysvětlovali žalostným: „Haf haf haf, vííí vííí haf kňou!") a tak je Sakura uvázala venku, což se jim líbilo ještě méně („Vííí vííí vííííí, kňou kňou haf!"), ale co se dalo dělat...
Tedy, kdyby tu stále byla ta velká dřevěná ohrada, oddělující ženskou část od mužské, byli by v ženské části. Ovšem, místo ohrady tu bylo několik skutečně gigantických, korintských sloupů. Sakura se přesunula stranou po mokré mramorové podlaze a uhnula z cesty lednímu medvědovi. Pokud byl tenhle blázinec alespoň krapet logický, zřejmě uvážil, že současným návštěvníkům je jedno, jestli jsou v mužské nebo ženské části.
„Něco mi tu nehraje," řekla Sakura se zamyšleným výrazem.
Kakashi svěsil své uši. „Něco jinýho, než tohle?"
Medvěd se vrhl do menšího bazénu s růžovou vodou a vyplašil skupinku tučňáků. Ti vyskočili na okraj a počali svým tučňáčím skřehotáním hlasitě nadávat. Medvěd se ve vodě obrátil a posměšně zavrčel. Pak to tučňáky přestalo bavit a rozhodli se okupovat menší kruhový bazének, plný temné kapaliny. Na ní plaval jediný leknínový list, na kterém seděla jedna kvákající část Jirayi.
„Ti tučňáci mi připomínají snad všechny ženský, co znám!" Kakashi přimhouřil oči. „Tamten tlustej by mohl být Choujiho matka! A ten malej zákeřnej, co shazuje do vody ostatní, je celá Anko!"
„Stalo se to přes noc, ale Shikamaru říkal, že šli v tu chvíli po ulici..." odvětila Sakura nepřítomně.
„Nepřipadá ti, že mluvíme jeden o voze a druhej o koze?" zeptal se Kakashi.
„Cože?"
„Ptám se, o čem to vlastně mluvíš?"
Sakura začala vypočítávat na prstech: „Ty jsi říkal, že ses takhle probudil, ale Shikamaru, Hinata a Shino šli zrovna po ulici. A teď tu vidíme hromadu lidí - teda skoro - v lázních!"
Kdyby to Kakashimu povolovala jeho tělesná stavba, zřejmě by na to odpověděl pokrčením ramen. „Různí lidé, různé příběhy... no a co?"
„No a co!?" zopakovala po něm. „Kolik znáš lidí, co chodí do lázní v noci?"
O tom Kakashi ledascos věděl, ale z jistých příčin se to rozhodl nekomentovat. „Jak to souvisí s námi?"
Sakura se opět zamyslela. „Mám dojem, že tu něco překroutilo čas."
„Blbost!" odvětil Hatake. „Čas není ručník... I když, nějaký by se nám tu hodil."
„Co chceš dělat?" Sledovala, jak zamířil ke kulatému bazénu.
„Proč jsme sem asi přišli? Sbalíme Jirayu - nebo alespoň všechny, co tu jsou - a zase pudem. Dones sem tu krabici!"
Sakura přistrkala modrou krabici k okraji bazénu. Žába na ně po celou dobu nehybně zírala svýma obojživelnickýma očima a Kakashi jí pohled statečně oplácel. Tučňáci přestali plavat, neboť vytušili, že se bude brzo dít něco zábavného a zaujali svá místa na břehu.
Po nějaké chvíli ticha psí ninja konečně promluvil: „Tak na co čekáš?"
Sakura k němu sklonila hlavu. „To jako já?"
„Ne, asi? Jasně, že ty!" vyštěkl Kakashi. Samozřejmě to bylo metaforicky, ale Sakura v tom slyšela i trochu pravého štěknutí. „Je tu snad někdo jinej!?"
„Tohle je tvůj plán!" Založila ruce na hrudi. „Co sis myslel, že udělám? Shodím šaty a doplavu pro ni?"
Kakashiho velké uši se opět stočily v další prapodivný úhel. „Um, jo..."

„Sama nechápu, proč tohle vlastně dělám," brblala si Sakura, když vklouzla do kruhového bazénku.
Kakashi upustil provaz, jehož začátek měla Sakura obmotaný okolo pasu a jehož konec měl držet. „Žádný strach! Stačí říct a vytáhnu tě."
„Já nemám strach. Je jen strašně ledová," odpověděla Sakura, když se jí podařilo nahmatat nohama kamenité dno. Voda jí sahala až po krk a občas se k hladině vznesly velké, osamělé bubliny. Otočila k němu hlavu. „A opravdu si myslíš, že mě dokážeš utáhnout? Sotva uzdvihneš to lano!"
Vlastně to byl hedvábný provaz, který našli u temně rudých závěsů, kryjících měděnou vanu plnou mléka (ze které pil párek jelenů).
„Sice jsem pes, ale to nic nemění na tom, že mám za tebe zodpovědnost!" zavrčel v odpověď a vzal lano do zubů. „Uh zhi choo u hi! Ezhi i!"
Sakura postoupila kupředu. U hlavy jí praskla další bublina. Žába-Jiraiya stále posedávala na listě a sledovala ji znuděným pohledem. Sakura vytáhla ruce nad hladinu a natáhla se po ní. „Už ji skoro..." - žába seskočila z listu a odplavala na druhou stranu - „... nemám," dodala sklesle.
Ale to už Kakashi oběhl bazén a odchytil ji na druhé straně. „Výborně! Přesně tohle jsem čekal!" pochválil ji, když se žába ocitla v krabici.
Přihlížející tučňáci shledali, že mají po zábavě a odkymáceli se jinam.
Sakura se na něj zamračila. „A co kdyby se něco stalo se mnou!?" Vylovila z vody konec provazu.
Hatake zakoulel očima. „Je to malý neškodný bazének! Co by se mohlo stát?"
Sakura mu nestihla odpovědět, protože pak se to stalo.

***

Dva Akatsuki nechápavě přešlapovali před branou vesnice. Důvodem jejich nesmírného údivu nebyl fakt, že má vesnice nějakou bránu. Jenom ještě nedokázali pobrat, proč je ta brána celá kovová s divným kormidlem uprostřed.
Kakuzu přistoupil blíž a poklepal na ni hřbetem ukazováčku. „Já to nechápu! Vždycky tu měli otevřeno!" prohlásil tónem, jaký má nespokojený zákazník před obchodem, který otevírá pozdě.
Hidan složil kosu a opřel se o ni. „Já to říkal!"
Kakuzu se podrážděně otočil. „Pokud vím, jediný cos mi povídal bylo o třech AMBU kočkách, jedné AMBU žábě a mořské víle v řece!"
„Jo, to jsem říkal," přisvědčil Hidan. „A byla to pravda!"
„Kdyby to byl Kisame, tak neřeknu..."
„Já se o baby nezajímám!"
„Vážně?"
Jashinista se nad tónem svého parťáka zarazil. „Eh, ne... teda jo, ale ne jak si myslíš, že ne!"
„To je jedno," utnul debatu Kakuzu. „O žádné divné bráně nepadlo ani slovo!"
Hidan protočil oči. „Tak se třeba zmodernizovali..."
„Nebo přiletěli mimozemšťani," odtušil Kakuzu.
„Cože!? To by Jashin-sama nedovolil!" vyjekl Hidan.
„A mořský víly?"
„Nikdo není dokonalý!"
Kakuzu si promnul ruce a v očích se mu zablesklo. „ Věděl jsem, že tato chvíle jednou nastane! Nejsme ve vesmíru sami!"
Načež dostal ránu do hlavy násadou Hidanovy kosy. „Nerouhej se!" zavřeštěl Jashinista.
„Au!" Kakuzu si ohmatal čelo. „Pověrčivej idiote!"
Hidan založil ruce na hrudi. „Kakuzu, myslím že je na čase, abys konečně uznal, že Země je plocha!"
Na chvíli zavládlo tísnivé ticho. Poté se ozval výkřik: „A přece se točí!!"

U brány do vesnice stáli dva Akatsuki a navzájem se škrtili.
„Odvolej to!!" vykřikl Hidan.
„Ty odvolej!" požadoval Kakuzu. Chvíli se točili na místě, než Kakuzu nezmobilizoval síly a nepřitiskl svého protivníka ke zdi. „Jestli chceš ještě někdy vidět svoje tělo, přiznej, že Země obíhá okolo Slunce!"
Jashinista jej probodl nenávistným pohledem. „Pokoj mučedníkům!"
„Jestli nepřestaneš s těmahle kacama, tak... Co je kruci tohle?"
„Můj ohryzek?" zachroptěl Hidan.
„Ne ty!" Kakuzu jej odstrčil za sebe a ukázal na dvě řady domovních zvonků. „Že by nějaká mimozemská technologie?"
Druhý z dvojice odvážně vytasil svou kosu: „Nedotýkej se toho!"
Kakuzu zavrtěl hlavou a - s Hidanovými nadávkami v pozadí - stiskl všechna tlačítka. Kormidlo na bráně se začalo otáčet.