Zapomenuté legendy

Místnost připomínala staré vězeňské sprchy, všude bílé kachličky, které byly pokryty rzí, špínou, plísní. Na stropě hučely rezavé trubky z kterých na několika místech odkapávala voda. Místnost byla vybavena velkým zrcadlem, které zabíralo půlku stěny, nad ním se vznášela malá žárovka, která bzučela a každou chvilku blikala. Na protější straně od zrcadla byl muž jehož ruce byly svázány řetězy. Houpal se ve vzduchu jako prase, které čekalo na porážku na jatkách. Dlouhé, zelené vlasy mu padaly po lopatky. Tvář měl zdobenou několika škrábanci, pod pravým okem měl podlitinu. Černé oči znuděně bloumaly po místnosti a počítaly dlaždičky. Široká ramena, tělo samý sval, jako vrcholoví atleti.
Železné dveře začali vydávat skřípavé zvuky, když se odemykaly všechny západy, aby v zápětí do místnosti vešel Druhý Hokage s jednotkou Anbu.
„Sundejte ho,“ přikázal Hokage. Dvojice po jeho boku vyrazila muži sundat pouta, zbytek se držel stranou.
Hbitě odemkli pouta držící muže v pevném ocelovém sevřením a nechali jej spadnout na zem bez menší pomoci. Zelenovlasý dopadl na kolena a začal si mnout rozedřené zápěstí. Se zlostným pohledem vzhlížel k Hokagemu. Místo černých, hlubokých, temných očí, zíral na vůdce vesnice Sharinganem.
„Vstaň,“ pokynul Hokage. „Komise rozhodla,“ promluvil po chvíli a pozoroval reakci nedávno svázaného. „Shledali tě nevinným, Rei Uchiho,“ sdělil nakonec osvobozující verdikt. „Vrátí se ti zpátky tvoje funkce ve vojenské polici,“ mluvil dál Hokage.
„Říkal jsem vám,“ promluvil Rei drsným a přesto melodickým hlasem. „Že, kdybych s ním měl co dočinění, tak už tady přeci nejsem.“
„Madara,“ usmál se Hokage. „Kdybys s ním měl co dočinění, tak by tě můj bratr zabil,“ dodal s vyceněnými zuby.
„Můžu jít?“ Rei se narovnal a rameny odstrčil dva z Anbu, jenž vedle něho pořád stáli. Ti lehce zavrávorali a hned šahali po svých katanách, jenž se jim houpaly u boku.
Hokage zvedl ruku, aby tak zastavil Anbu a i Uchihu: „Ještě jedna věc,“ opět se odmlčel, aby dodal následující věci na dramatičnosti. „Konoha bude hostit zkoušky chuuninů,“ další odmlka. „Budeš jeden z velitelů, kteří budou dohlížet nad bezpečností průběhu celé této akce,“ rukou ukázal na dveře a dovolil tak Reiovi odejít.
Jakmile procházel kolem, tak se k němu Hokage naklonil a zašeptal mu do ucha: „Několik členů tvého klanu zběhlo.“
Rei se ani nezastavil a jen lehce přikývl na srozuměnou a vyrazil za slunečním světlem, které dlouhé týdny neviděl.

Přišlo mu to jako schody do nebe. Nechával za sebou chlad, vlhkost, samotu a nejistotu. Stoupal dál a už slyšel hluk ulice. Rozrazil dveře a nechal se oslepit teplými letními paprsky zářícího slunce. Prohnal si plíce mohutným nádechem čerstvého vzduchu a vychutnával svobodu. Pomalu si přivykal na prudké denní světlo a rozhlížel se po okolí. Lidé se kolem něho zastavovali a ukazovali na něj.
„Chodit tu polonahý není zrovna nejlepší nápad,“ promluvila žena schovaná ve stínu budovy. Fialové vlasy jí lehce vlály kolem krku, sluneční brýle zakrývaly hnědé oči, měla krásnou tvář, pro kterou by neváhalo vyplout rovnou celé loďstvo. Perfektní postava dosažená léty tréninku a odříkání byla zahalena v klasických barvách klanu Uchiha. Modrá košile s červeným znakem na zádech, černé kalhoty. Byla velice neformální. V ruce držela další košili, kterou hodila po Reiovi. I přesto jak krásně vypadala, jak se tvářila mile, ten její postoj a půvab, kdy by nikdo neřekl, že by dokázala ublížit mouše, i přesto z ní byla cítit nepřátelská aura, která přímo lačnila po zabíjení.
„Kusanagi,“ procedil Rei skrz zuby a začal si oblíkat košili.
Žena vykročila k Reiovi a začala mu zapínat knoflíky u košile: „Copak mne nevidíš rád?“ zamrkala a její dlouhé řasy upoutaly Reiovu pozornost.
„V tý díře jsem skončil jenom díky tobě,“ připomněl muž s chladným úsměvem.
Kusanagi odvrátila zrak: „Byla to nehoda,“ stále však měla ruce položené na jeho hrudi.
„Měl bych tě zabít,“ řekl Rai vážně a nedal najevo žádné blafování. Jeho tvář zůstávala ledově klidná.
„Tak do toho,“ Kusanagi přejela Raiovi prsty po hrudi, ke krku, až k tvářím, kde jej pohladila a lehce políbila na rty.
„Vypadni,“ odstrčil ji od sebe. „Chci se napít,“ vykročil do davu a nechal dívku za sebou.
„Myslím, že to půjde,“ Kusanagi si olízla rty a vychutnávala si tu chuť.

Druhý Hokage stále stál v místnosti ve které byl Rei držen a pohrával si s pláštěm. Anbu stále čekali na své další rozkazy, ale žádné nepřicházely.
„Myslíte, že to bylo opravdu moudré?“ promluvil konečně jeden z maskovaných strážců.
Hokage se jenom usmál: „Myslím, že jsem právě rozehrál největší politickou hru, která se kdy v této vesnici odehraje. Všechny figurky se daly tímto do pohybu a já budu sledovat, jak se klíčový pěšák, Rei, zachová,“ s tímto Hokage vyrazil do schodů a neskrýval lehký úsměv na tváři.

Rei konečně dorazil domů. Jestliže chtěl zajít do baru na skleničku, potřeboval peníze a ty měl ukryté právě doma. Jakmile otevřel dveře od svého malého příbytku, poznal, že je vše na svém místě. Věci rozházené po celém pokoji. Špinavé prádlo se válelo všude, prázdné flašky čekaly pod špinavými tričky na nepřítele, který by na nich mohl uklouznout. Zaprášený nábytek v jehož poličkách, nebylo, krom nánosu špíny, vůbec nic. Rei přešel k oknu, aby vyvětral zatuchlost, která se v pokoji usadila za dobu jeho nepřítomnosti. Paprsky osvětlily místnost a on mohl začít hledat peníze, které si zašil na několika místech pro podobné chvíle, jako je tato.
„Takže tě pustili?“ promluvil muž v bílém kimonu a dlouhými černými vlasy, které sahaly až ke kolenům.
„Hyuugo,“ zavrčel Rei. „Co ode mne chceš?“
„Jenom proto, že tě pustili neznamená, že nejsi nepřítel a já tě rozhodně nepřestanu sledovat,“ mluvil člen rodu Hyuuga chladně. „Nedopustím, aby se Listové něco stalo!“
„Uklidni se,“ promluvil Rei. „Byl jsem osvobozený samotnou Radou,“ připomněl, že tento verdikt musí mít nějakou váhu.
„Rada?“ uchechtl se Hyuuga. „Pustili tě na příkaz samotného Hokage. Všichni ví jak jsi chytrý, ani členové klanu Nara se s tebou nemohou měřit. Jakmile jsi věděl, že Madara nemůže ve svém plánu uspět, tak jsi jej opustil a teď si hraješ na neviňátko, které bylo neprávem odsouzené!“ Hyuuga podporoval svoje slova přílišnou gestikulací.
Rei se konečně narovnal, v ruce držel flašku v níž byla jakási tekutina. Odšrouboval víčko a čuchnul si. Vzápětí ohrnul nos nad zápachem: „Shin Hyuuga,“ podíval se zpět na svého soka. „Opět tvrdý zastánce spravedlnosti,“ jejich pohledy se setkaly. Byl to psychický souboj o to, kdo uhne pohledem první. „Jestli mne chceš chytit,“ usmál se Rei. „Tak se budeš muset víc snažit!“ hodil flašku směrem k Shinovi a začal tvořit pečetě. Z pusy vypustil malý proud ohně, který zasáhl tekutinu, jenž vylétávala z rotující flašky, ta ihned vzplála a došlo k výbuchu. Střepy začaly lítat na všechny strany.
„Hakkeshou Kaiten!“ Hyuuga odvrátil všechny střepy, ba i oheň a zničil přitom půlku místnosti. Byakuganem začal pátrat po Reiovi, ale ten už nebyl v dohledu. Musel za sebe použít náhradu, aniž by si toho byl Shin všimnul.

Kusanagi, tentokrát v krátké černé sukni lemované červenými proužky, fialovými silonkami, které ve tmě krásně zářily a podtrhovaly ještě víc barvu jejích vlasů, v modrém tričku, které si v půlce uřízla, aby dala na odiv vypracované bříško a s náušnicemi připomínající planoucí oheň, vstoupila do jedné z místních hospod. Taverna byla umístěna na rohu ulice a chyběli jí dvě stěny, které byly jenom lehce zakryté látkou. V létě to nebyl moc velký problém, když mohl vítr lehce profukovat a odvádět alkoholové výpary. Bylo zde několik stolů u kterých seděli dělníci, kteří si potřebovali odpočinout od denní práce na výstavbách nových domů v Konoze, která stále expandovala.
Na barové stoličce seděl Rei, který se díky zářivě zeleným vlasům nedal přehlédnout. Kusanagi vkročila mezi zákazníky a lehkým krokem pokračovala k zelenovlasému muži, aby se usadila na volnou stoličku po jeho levici.
„Obsazeno,“ prohodil Rei mezi doléváním a pitím skleničky saké.
Kusanagi si počkala, až Rei odloží láhev z které si nalévá a bez dovolení po ní chňapla a celou ji vyprázdnila, zatímco vlastník flašky polykal svého posledního panáka.
„Co to sakra děláš?“ zněl Rei naštvaně. „Na další nemám!“ bouchl panákem naštvaně do baru.
„Měl bys mi poděkovat,“ usmála se dívka. „Takhle si ničit mozek,“ zakroutila hlavou a olízla si kapičku alkoholu, která ji zůstala na rtu.
„Co kdybych tě,-„ v tom se Rei zarazil. Dívka se k němu přitiskla a dávala si záležet, aby se do jejího hrudníku zabořila celá Reiova paže. Ten z toho byl v takovém šoku, že úplně zapomněl na to jak ji chtěl urazit. Na sucho polkl a podíval se na dívku. Ta si zatím položila bradu na jeho rameno, s úsměvem a těmi velkými hnědými oči pobaveně pozorovala reakci.
Rei cítil teplo dalšího lidského těla, bylo tak hřejivé, ne jako rozdělaný oheň v lese v zimě, ne jako slunce, které vám v létě svítí do tváře, ne jako doušek tvrdého alkoholu na jaře na zahnání ranních mrazíků, tohle byl jiný druh hřejivého pocitu, který jej zahřál i na duši. Pustil skleničku, kterou stále svíral v rukou a ihned ji chytil, aby něčím zahnal stres, než bude moci pokračovat. Cítil jak se mu z hrudi do krku dere ten zvláštní pocit, při kterém je dýchání těžší, při kterém se hned začnete potit. Odvrátil pohled od dívky a podíval se na skleničku, následně se vrátil pohledem zpět k dívce, která na něj stále s úsměvem zírala, tentokrát zavřela oči a ještě více roztáhla ústa v úsměvu. Nenapadlo ho co říct, stále cítil křivdu za minulost, ale chvilka okamžiku byla silnější. Bez dalšího přemýšlení dívku políbil, ta se vůbec nebránila a polibky oplácela ještě větší měrou.
„Půjdeme?“ zeptala se po chvíli dívka.
„Ale k tobě,“ přitakal Rei. „Můj dům je zničený.“
„Kde by jsi spal nebýt mě?“ škádlila jej dívka a pohrávala si s jeho košilí.
„V parku je pěkná lavička,“ usmál se Rei.

Shin Hyuuga právě meditoval na dvorku domu svého domu. Děti už šli dávno spát a on tak měl klid na rozjímání. Nedaleká řeka zurčela a dávala tím podklad pro odpoutání mysli od těla.
Hibari Uchiha, současný vůdce klanu poté co jej zradil Madara, vykonával také povinnosti coby velitel Vojenské policie. Byl oblečený v předepsané policejní uniformě se znaky klanu. U pasu měl zastrčenou šerpu, která značila jeho příslušnost k Dvanácti strážným ninjům. Na krku měl stříbrný řetízek na kterém se houpal černý prsten s vyrytým znakem „Hrdost“. Černé vlasy měl nedbale udržované a dávaly mu divoký vzhled, který dokreslovaly černé, pronikavé oči. Bez okolků si to zamířil přímo za Shinem přes udržovaný trávník, nedbal na vyhrazené cestičky z drobných bílých kamínků.
„Prosím, nešlap mi po trávě,“ promluvil Hyuuga a ani neotevřel oči.
„Říká se, že jsi napadl člena mého klanu,“ stoupl si Hibari přímo před Shina a zakryl jej stínem. Slunce bylo ve své konečné fázi a okolí upadalo do červené barvy, která nevěstila nic dobrého.
„Říká se hodně věcí,“ oplatil mu Shin.
„Jsem policejní důstojník pověřený samotným Hokage a nestrpím v této vesnici žádné potyčky, které by ohrozily mír!“ řekl Hibari rázně.
„Mír?“ Shin konečně otevřel oči. „Kde jsi byl, když člen tvého klanu, Madara,“ Shin si odplivl na zem při vyslovení toho jména, jako, kdyby to bylo něco zkaženého. „Když Madara bojoval s Prvním Hokage a chtěl zničit ten tvůj mír. Uchihům se nedá věřit,“ uzavřel Shin, ale nedalo mu to a musel ještě dodat: „Mír ve vesnici dokáži ochránit sám.“
„Nepotřebujeme tady žádného fanatického strážce zákona,“ rozkročil se Hibari.
„Jakým právem se mne dovoluješ soudit? Policie, nebo Uchihů?“ zeptal se Shin a začal si měřit svého protivníka. Počítal svoje šance, byl v lotosovém sedu už hodně dlouho a jeho nohy byly ztuhlé, ale i přesto by dokázal vyskočit a zasáhnout svého protivníka jednou ranou a ukončit tak jeho život, ale otázka zde byla, zda-li by dokázal jeho soupeř také provést útok, aby nakonec nezemřeli oba, to by bylo velmi nepříjemné.
„Tentokrát jsem tady jako strážce zákona,“ narovnal se Hibari a vztyčil hlavu, aby se podíval na vycházející hvězdy. „Být tu jako Uchiha, tak už jsi mrtvý,“ otočil se na patách a vyrazil k východu, aniž by čekal na odpověď. „Tohle je poslední varování!“ řekl hlasitěji. „Drž se dál od členů mého klanu,“ zavrčel, když opouštěl zdi domu Hyuuga.
Shin se jenom usmál z takto pomíjivé návštěvy, která jej měla jenom varovat, nebo snad vystrašit?

„Jak to šlo?“ zajímalo Kusanagi, která stála pod stromem, který rostl naproti přes cestu domu Hyuugů. Byla ve své večerní róbé ve které se setkala s Reiem.
„Dupnul jsem na něj,“ odpověděl Hibari a dál pokračoval ve své cestě, aniž by na dívku počkal.
„Teď stačí počkat jestli udělá chybu,“ přicupitala dívka.
„Zajímalo by mne,“ zamyslel se Hibari. „Jestli je to opravdu jeden z těch co plánují převrat a další války, nebo je to možný spojenec, který chce zabránit další vlně chaosu a nesmyslného zabíjení,“ přemítal Hibari nahlas. „Alespoň jeho slova jsou plná ochrany vesnice.“
„Přetvářka je výhradou mnohých,“ připomněla Kusanagi a šibalsky se usmála. „Hlavně vůdců klanů,“ připomněla.
„Zmiz už,“ vytáhl Hibari v rychlosti kunai a bodl dívku do krku. Ta se rozplynula v obláčku dýmu. „Nesnáším klony,“ zamrmlal Hibari a vyrazil cestou lemovanou stromy sakur k domovu.

Záře měsíce osvětlovala les, bílé paprsky prosvítaly mezi listy a ozařovaly malou mýtinku ukrytou v hlubokém lese. Lehký letní vánek šustil listy a travou. Do toho oddechoval muž, který si na mýtince právě dopřával spánek. Obličej mu zakrývaly delší hnědé kudrnaté vlasy, které měl až po ramena. Oblečený byl v hnědém kimonu, který měl ledabyle zavázané a odkrýval, tak hruď. Na chodidlech měl staré, obnošené, sandále. Vedle těla měl položenou katanu v červeném pouzdře.
Muži nad hlavou přeletělo několik stínů, mraky zakryly měsíc a les upadl do temnoty.
“Chtěl jsem jenom trochu klidu,“ zívnul, když v dálce od něj zaznívaly výbuchy. Promnul si čelist a přejel po vystouplých lícních kostech, krku, až k vlasům, které se pokusil svázat do culíku. Další ohnivé výbuchy jej přinutily znovu zívnout. Tentokrát byla světla blíž a blíž, i celá zem se chvěla.
Na mítinku vtrhla mladá dívka, obličej očouzený od kouře, kimono na několika místech potrhané, na rukou a nohách měla oděrky z kterých ji stékala krev. Blond vlasy jí vlály ve větru, velkýma zelenýma očima zmateně pozorovala okolí, tvář měla plnou strachu. Křečovitě svírala své pestrobarevné kimono na kterém převládal motiv květin a růžové, byla ráda, že trhance jsou pouze na těch místech, které nic neodhalovaly. Jakmile spatřila sedícího muže uprostřed mýtiny, vyrazila k němu, aby v zápětí padla na zem. Řetězy ji obmotaly nohy a způsobily tak bolestivý pád. Dívka zvedla prosebně hlavu: „Pomozte mi,“ z nosu ji začala stékat krev.
„Zpátky!“ zařval muž oděný v černém plášti a trhl řetězem. Dívka poposkočila několik metrů nazpět. S mužem přišli další dva. Druhý muž měl jasně viditelný Sharingan, ale pouze s jednou čárkou v každém oku, měl na sobě typické oblečení ninjy z Listové. Druhá postava byla žena s nakrátko střiženými bílými vlasy, oděná pouze v přilnavém tílku a krátkých šortkách, vše v černé barvě. Ledovým pohledem zírala na nebohou dívku, jež se zmítala na zemi.
„Měla jsi se vzdát, jako ostatní,“ přešel muž v plášti k dívce a trhl řetězem, který měl na každém svém článku drobné háčky, které dívce zajížděly do masa a postupně jej trhaly.
„Prosím, pomozte mi!“ zkoušela dívka znovu naříkat a obracela pohled na muže, který stále seděl a občasně zívnul.
„Tak už jí zabijte,“ popoháněl muž uprostřed mýtinky trojici a položil se na bok. „Chci mít na spaní klid.“
„To ne,“ vydechla dívka. Nehty zajížděla do hlíny, aby se udržela co nejdál od muže v plášti, ten si ji, ale s velkým smíchem přitahoval k sobě.
„Zaplatím vám,“ zkoušela to znovu dívka.
V tom se muž na mýtince zastavil při hledání nejlepší možné polohy ke spánku: „Kolik?“ zajímalo jej.
Dívka začala brečet. Věděla, že má jenom dvacet zlatých a za tolik si nemůže nikoho najmout, žádný život přece nestojí jenom dvacet zlatých. Slzy a krev jí stékaly přes úzké rty, které měla rozkousané do krve: „Dvacet,“ vyhrkla plačky ze sebe. Trojice se dala do upřímného smíchu.
„Dvacet?“ zopakoval po ní muž a sebral katanu ze země. „Za dvacet si mě ještě nikdo nenajal,“ vstal a dal si katanu za opasek.
„Děláš si z nás srandu?“ vyhrkl muž v plášti. „Zabij ho,“ poručil Uchihovi, jenž stál po jeho pravici.
„Nemáš šanci,“ Uchiha vytasil několik shurikenů a kunaiů. „Moje oči vidí všechny tvoje pohyby,“ honosil se Uchiha svojí silou.
Jakmile dořekl větu stál muž za ním a zasunoval katanu z pátky do pouzdra. Uchiha lehce otočil hlavu: „Kdy?“ a v tom začínal cítit bolest, která uvrhla jeho mysl do nicotného bytí. Před očima svých společníků se jeho tělo rozpadlo na dvě půlky. Byl rovnoměrně rozpůlen, krev začala stříkat na všechny strany, jako nějaká bizardní fontána, vnitřnosti padaly všude kolem.
„Zabij ho!“ zařval muž v plášti tentokrát na ženu. Ta stačila udělat dva kroky do předu, když jí hlava spadla z krku. Sek přesekl i několik stromů, které byly za ní. Další krvavý gejzír rozjasnil letní noc.
Muž v plášti uvolnil řetězy, které do té doby trýznily dívku: „Dvacet zlatých?! Dám ti dva tisíce!“ chtěl nad situací opět převzít moc.
Jeho soupeř se začal smát: „Promiň, ale obchod je obchod,“ mával s katanou ve vzduchu a užíval si strach svého soka. Řetězy, které proti němu vyslal lehce odklonil švihnutím meče, byly tak pomalé, několika kroky přešel k muži v plášti a lehce sekl. Plášť vyskočil do výše a zakryl právě vycházející světlo měsíce sprškou krve. Rozpůlené tělo dopadlo na zem.
Dívka, ležící na zemi, jen těžko zadržovala slzy, na sucho polkla a snažila se vyjádřit svoje díky, ale místo slov jen neslyšně otevírala pusu.
Světlo měsíce ozářilo mýtinku a ona si tak mohla prohlédnout svého zachránce.
„Jubei,“ podával ji ruku muž při představení. Dívka se lehce dotkla jeho pravačky, aby v zápětí vysílením omdlela.
„Hej,“ snažil se ji Jubei vzbudit lehkým poplácáním po tváři, ale nic nezabíralo. Poté si všiml jaké má rány a dal se do první pomoci.
„Šmarjá,“ řekl si pro sebe, když si hodil dívku na záda a vyrazil směrem k nejbližší vesnici.

Rei si mohl představovat ženský pokoj různě, ale určitě jej nenapadlo, že bude tvořen pouze z bílých zdí a jedné velké postele. Seděl nahý na kraji postele a měl přes sebe přehozený malý kousek deky, která byla velmi slabá a její úkol vůbec nebylo chránit před zimou. Podíval se na Kusanagi, která stále spala. Ležela na zádech a její fialové vlasy ji padaly do očí. Lehce oddechovala a pořád se usmívala i ve spaní, sledoval jak se jí nadýmá hrudník. Zajel rukou pod deku, aby ji pohladil po stehně, až po lýtko. Chtěl si zapamatovat ten pocit klidu, žádných starostí, tepla druhého lidského chtěla. Nakonec začal ze země sbírat svoje oblečení z včerejšího dne, aby mohl vyrazit do společnosti.
Jak už hluk napovídal do města začali proudit davy lidí, ninjů z okolních vesnic, které usilovaly o nezávislost, o uznání, o moc.

Sotva slunce vystoupila nad domy vesnice, začali branou proudit davy ninjů. Vylézali z lesa jako mravenci, kteří cítí cukr. Vojenská polici ve spolupráci s Anbu jednotkami je musela usměrňovat na správná místa. Všechen ten rozruch, strkání, nadávání a výhružky pozoroval Rei z hlavy Prvního Hokage vytesané do skály. Vítr si pohrával s jeho vlasy a on začínal cítit tíhu odpovědnosti, která na něj začala pomalu dopadat. Modlil se, aby byl průběh zkoušek bez konfliktů a on neměl nic na práci.
„Tady jsi,“ vynořil se za ním vůdce klanu, Hibari. „Tvoje vlasy,“ pronesl poté co si stoupl vedle svého kolegy. „Jsi stejný jako Kusanagi, proč se chcete od ostatních ze svého klanu odlišovat?“ nečekal na odpověď, kterou by stejně nedostal a dál pokračoval. „Ale to je teď jedno,“ připustil. „Chci, abys věděl,“ pokračoval dál vážným hlasem. „Že ti stále nevěřím, ať si Hokage říká co chce. Madara uškodil našemu klanu a ty v tom máš taky nějaký podíl.“
Rei si začal svého nadřízeného měřit pohledem, ale nic neříkal, nechával Hibariho v nejistotě.
„Chci očistit jméno našeho klanu,“ pokračoval pochvíli Hibari. „Zkoušky mohou být dobrou ukázkou jak Uchihové zvládají svoji práci. Nezklam mne ať ti mohu zase věřit, ať nám může opět věřit celá vesnice!“ s tímto složil ruce do pečetí a zase zmizel.
Rei opět zaostřil svůj pohled na davy lidí, kteří vcházeli do vesnice, tolik různých čelenek, tolik vesnic, tolik příležitostí k rozpoutání války, pomyslel si.

Jubei si povyhodil dívku na zádech, která byla stále v bezvědomí. Sluneční paprsky začaly prosvitat mezi hustými stromy.
Vzpomínal na události včerejšího večera. Netrvalo mu dlouho a našel skupinu drobné blondýnky, která byla zabita nedaleko od místa, kde spal. Poznával znaky na čelenkách, které patřily ninjům z malého ostrova Albion na severu. Nevěděl proč, ale intuice mu řekla, aby sebral pár čelenek, mrtvým už k ničemu nebudou. Nechtěl se na tom místě dlouho zdržovat, co, kdyby přišli další útočníci. Pohřbívání mrtvých nebyla zrovna velká zábava a trochu ho rmoutilo, že musel bezbranná těla nechat na pospas vlkům.
Šel po cestě už několik hodin, když dorazil na další skupinky lidí, byli to ninjové z různých vesnic. Z doslechu se dozvěděl o zkouškách Chuuninů, které se chystají v Listové vesnici.
„Princeznička pořád spí,“ řekl si pro sebe, když mu dlouhé blond vlasy dívky začal vítr vlát před obličej. Za chvíli se celá kolona, ve které šel, zastavila. Postupovala krokem.
Za další hodinu uviděl obrovskou bránu do Listové, kde se tlačilo velké množství lidí, kteří si nechtěli nechat utéct tuto událost, nebo se ji zúčastnit. Bylo zde i několik obchodníků, kteří stavěli před branami stánky. Jeden z takových provizorních stánků vyrostl přímo před jeho očima, když malý obtloustlý obchodník začal stavět dřevěné tyče, natahovat provazy, hrát si s plachtou, poskakoval necelé dvě minuty a stánek byl na místě. Ihned začal vystavovat svoje zboží. Mezi drobnými lesklými předměty, ozdob do vlasů, šperky a dalšími různými cetkami, vyvěšoval i masky na zakrytí obličeje. Mimo jiné i masku démona Hannya, červená šklebící se tvář s dvěma rohy. Jubei si s tichým zabručením pohladil několikrát bradu.
Obchodník začal otevírat další krabici se zbožím, když v tu si všimnul prázdného místa na rohu stánku: „Ale?“ vydechl. „Myslel jsem, že jsem tam už něco dával,“ utřel si pot z čela růžovým kapesníkem a pověsil na prázdné místo jednu z replik Anbu masek.
„Nmpf,“ vydechl Jubei zpoza červené masky a usmíval se nad svojí šikovností.

Konečně pronikl s davem do vesnice, kde vyhledal nejbližší možný přístřešek v podobě narychlo postaveného motelu. V přízemí se nacházela hospoda, která byla přímo k prasknutí. Příchozí návštěvníci si potřebovali kde svlažit hrdlo a zaplnit žaludky. Jubei pochyboval, že najde nějaké místo, které bude prázdné, nebo alespoň poloprázdné. Přišel k baru, kde u výčepu sloužil postarší muž s lysinou. Černá prasečí očka kmitala místností a pozorovala hosty a nejspíš počítal, kolik mu to všechno vynese: „Tenhle provizorní hotel a hospoda, byl můj nejlepší nápad,“ říkal si v duchu.
Jubei položil dívku do jedné z volných stoliček, které stály po straně místnosti. Přejel pohledem všechny pobudy, většinou se jednalo o tu samou chásku, kterou nacházel na všech podobných místech. Zahalení v kápích, s tetováním a jizvami, kteří si mysleli, kdoví jak nejsou nebezpeční. Nepochyboval, že se mezi nimi nachází nějaký predátor, ale teď neměl čas. Musel se postarat o tu neznámou dívku.
„Chci pokoj,“ Jubei začal věnovat svoji pozornost barmanovi.
Ten si mastnými, tlustými prsty začal přejíždět po bradě z které mu rostlo několik vousů: „Tak pokoj, jo?“ mrkl na blondýnku, kterou Jubei položil na židli a zpátky k maskovanému. „Asi jste se spletl, ale tohle není tenhle druh hotelu,“ na chvíli se odmlčel, ale pak vycenil svoje žluté, kazy prožrané, zuby. „Ale myslím, že se můžeme nějak dohodnout.“
„Jsem její mistr,“ oponoval Jubei.
„Jistě,“ přitakal hostinský. „Cokoliv,“ a natáhl dlaň.
Jubei zpod kimona vytáhl pár mincí a hodil je hostinskému do připravené dlaně, která ihned sklapla. Se zachmuřeným pohledem vytáhl z pod baru klíč a dal jej maskovanému: „První patro na konci chodby,“ řekl s nastrojeným úsměvem, ale v duchu nadával nad místními poměry, čekal, že dostane víc, ale i tak jeho pokoj přeplatil více, než trojnásobně.
Jakmile se Jubei otočil, zjistil jak u dívky, kterou doprovází, stojí tři muži. Všichni tři měli dlouhé bílé vlasy, které jim volně padaly přes záda jak vodopád. Kromě roušek, které jim zakrývaly pas na sobě neměli zhola nic. Všichni tři si byli velmi podobní jako bratři, stejná stavba těla, hubení, až skoro vychrtlí, lehce vyrýsované svaly na rukou.
Jubei k nim přišel ze zadu a oddechnul si, aby jej bylo slyšet: „Nmpf!“
„Ha?“ otočila se trojice, která se předtím skláněla nad blondýnkou a netrvalo by dlouho, aby ji začali svlékat z potrhaného kimona.
„Na co tak vejráš?“ zeptal se nejvyšší z nich.
„Zabijeme ho?“ zeptali se druzí dva.
„Proč ne,“ souhlasil nejvyšší. Celá hospoda rázem ztichla, aby vzápětí všichni zákazníci utíkali ven, bez placení.
„Stůjte!“ řval hospodský celý nešťastný.
„My jsme z klanu Kaguya!“ zařval ten nejvyšší a začal si z ruky vyndávat dlouho ostrou kost. „Tahle kost je tvrdší, než diamant a za chvíli bude celá od tvojí krve jestli nevypadneš,“ vyhrožoval nejvyšší.
„Nmpf,“ odpověděl Jubei. Kost vyrazila přímo k jeho srdci, aby v zápětí spadla na zem rozkrájená ně několik menších kousků. Trojice si všimla akorát zvuku, který udělala Jubeiova katana, když zaklapla do pouzdra.
„Ty jeden!“ vrhli se všichni tři proti maskovanému.
Dva z nich okamžitě prolítli oknem ven na ulici. Třetí zůstal v baru a těsně u svého krku zastavil katanu kostmi, které mu vyrůstaly odevšud, aby zastavily smrtící ostří.
Jubei vyprostil katanu z kostěného sevření a zaujal bojové postavení, druzí dva z klanu Kaguya přišli zpátky do hotelu, aby se mohli pomstít.
„Tak dost!“ zařval Hibari, který se zjevil mezi trojicí a Jubeiem. Ten ihned schoval svoji čepel do pochvy. Hibari poté svůj pohled směřoval na trojici, která nemínila jen tak zůstat bez odplaty. Hibariho Sharingan se začal roztáčet, aby vzápětí trojice upadla do bezvědomí pod nátlakem genjutsu.
Jubei přešel k blondýnce, kterou jemně vzal do náručí a zmizel v horních patrech. Hibari si jej notnou chvíli prohlížel, ale poté vše pustil z hlavy. Podobných potyček bylo ve vesnici hned několik.
Vojenská policie mezitím stačila nahnat nazpět neplatící zákazníky, kteří ochotně, pod dohledem ozbrojených složek vesnice, zaplatili hostinskému, který účtoval přirážku za útěk, aby, tak mohl pokrýt náklady na nové sklo a vybavení.

Pokoj byl přesně takový, jaký by každý čekal. Dvoulůžková postel, přes kterou byly přehozené staré seprané deky, dva bílé polštáře, které zdobily skvrny. Jubei radši nechtěl vědět od čeho to skvrny jsou, přešel ke staré skříni a otevřel ji, vyselo v ní jenom jedno ramínko. Zběžně prohlídl i ostatní nábytek, který se skládal z poličky s třemi šuplíky, malého stolu a jedné židle. Přešel oknu z kterého byl výhled na postranní uličku a pro jistotu zatáhl žluté závěsy.
Blondýnka ležela na posteli a začala se pomalu probouzet. Jakmile si promnula oči, aby lépe viděla, začala ječet. Jubei si neuvědomil, že má na sobě pořád masku démona, jak stál naproti oknu vrhal dlouhý černý stín, který podtrhoval jeho démonickou vizáž.
„Klid,“ sundal si masku a usmál se. „To jsem já, Jubei. Zachránil jsem tě.“
Dívka ve strachu svírala jeden z polštářů a krčila se u dveří, kam předtím dopadla, pokoj byl vcelku malý. Poté si všimla obvazů, přes svá zranění a začala pomalu chápat. Klekla si na kolena a uklonila se, čelem se dotýkala podlahy: „Děkuji,“ řekla roztřeseným hlasem.
„Takže,“ řekl Jubei a přitáhl si židli. „Mám pár otázek.“
Dívka konečně zvedla hlavu a lehce přikývla. Teprve teď si všimla, že její zachránce má jizvu přes levé oko, které má stále zavřené. Rychle odvrátila pohled do kouta, aby si její zírání nemohl špatně vysvětlit.
„Za prvé,“ zvedl Jubei ukazováček. „Jsi z vesnice Albion?“ hodil jí k nohám dvě čelenky, které sebral jejím bývalým společníkům.
Dívka vzala čelenky do ruky a začala lehce plakat. Svírala je vší silou a vzpomínala na svoje přátele, učitele, kteří jsou teď mrtví. Přikývla na potvrzení, že pochází z vesnice Albion a utřela si zarudlé oči.
„Za druhé,“ Jubei zvedl ukazováček a prostředníček. „Kdo jsi? Proč po tobě šli?“
„Jmenuji se,“ dívka si odhrnula vlasy, které ji zakrývaly obličej. „Arturia Pendragon,“ znovu vyhrkla a slzy jí řinuly po tváři. Nemohla je zastavit, emoce byly příliš silné. „Nevím proč po nás šli. Naše země není nikterak významná, ani já nejsem z bohaté rodiny.“
„Za třetí,“ k ukazováčku a prostředníčku přidal Jubei palec. „Tvůj cíl cesty?“
„Chuuninské zkoušky,“ odpověděla Arturie bez přemýšlení.
„Slzy jsou dobré,“ Jubei se přestal vyptávat a přešel k blondýnce. „Když přijdou ve správnou chvíli,“ pohladil ji po hlavě a pomohl ji dojít k posteli.
Dívka jej chytla za ruku, když chtěl odejít ke dveřím a svýma velkýma zelenýma očima několikrát prosebně zamrkala: „Mohl byste hrát mého mistra po dobu zkoušek?“
„Šmarjá,“ odvrátil Jubei pohled zpátky ke dveřím.

„Tohle je všechno?“ Druhý Hokage hodil štos papírů na stůl a podíval se na Hibariho, který přikývl. „Lehčí potyčky, které se dali čekat,“ pokračoval Hokage dál. „Nesmíme dovolit, aby to přerostlo v něco většího. Nepřestávejte ve své práci,“ vstal od pracovního stolu a zadíval se z okna ke vzdálenému obzoru, kde právě zapadalo slunce. Zkoušky právě začínaly a Listová měla upadnout do noci.
„Máme problém!“ rozrazil dveře jeden z pomocníků Hibariho.
Oba muži se otočili na udýchaného muže, který sotva popadal dech: „Našli jsme těla.“

Těla byla nalezena u jednoho z pomníků na kraji vesnice. Kamenná deska s vytesanými jmény hrdinů, kteří položili životy za další rozvoj Listové vesnice. Dřevěná střecha stála na dvou červených sloupech a kryla tak desku před nepříznivými vlivy počasí. K desce vedly tři schody po kterých teď stékala krev.
Rei se skláněl nad jednou z mrtvol. Byl to muž ve středních letech, ryšavé vlasy byly slepeny krví, měl piercing v nose a ve rtu, na ruce několik tetování. Čelenka napovídala, že se jedná o ninju z Travnaté vesnice, stejně tak i ostatní zabití měli čelenky se stejným znakem.
„Co jste našli?“ zeptal se Hokage, který přišel v doprovodu Hibariho.
Kusanagi, která stála opodál si vzala slovo místo Reie: „Jsou z Travnaté vesnice a byli zabiti,“ ukázala zakrvavený kousíček kosti. „Tímhle,“ hodila špičatou věc Hibarimu. Ten ji chytil a ukázal Hokagemu: „Kost?“ zeptal se Druhý.
„Hmm,“ zamručel Hibari. „Klan Kaguya používá ke svému ninja umění kosti,“ pohlédl na Hokageho. „Dnes tři z klanu Kaguya dělali výtržnosti. Použil jsem na ně genjutsu, abych je načas zklidnil, ale nezavírali jsme je. k***a!“ zařval Hibari vztekle a praštil pěstí do země, aby si vybil frustraci.
Hokage zvedl ruku, rázem kolem něho stála jednotka Anbu: „Najděte je,“ vydal rozkaz a jednotka záhy zmizela.
„Ne,“ promluvil konečně Rei. „Tohle je moc jednoduché.“
„Proč?“ zajímalo Kusanagi, která byla tentokrát konečně oblečená podle předpisů Vojenské policie. „Klan Kaguya je známý svojí agresivitou a horkou hlavou. Měli vztek a potřebovali někoho zabít, aby se uklidnili. Tihle,“ ukázala na mrtvoly. Měli akorát smůlu, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Neměl bys v tom hledat nějaké větší konspirace,“ zakončila nakonec.
„Všechno to do sebe sedí,“ přitakal Hibari. „Ale,“ zdůraznil. „Co jsi chtěl říct tím, že je to jednoduché?“ obrátil se na Reie. Hokage se pousmál, přesně tohle byl důvod proč Reie pustil.
„Klan Kaguya jsou horké hlavy, ale nejsou idioti,“ připomněl.
„No,“ Kusanagi se snažila odlehčit atmosféru.
„Pokud vím, tak jejich kosti se nelámou snadno,“ ignoroval poznámku své přítelkyně a vyndal z těla, které předním leželo, další kus kosti. „Všimněte si těch kostí,“ přejel prstem po jedné straně. „Jsou úplně hladké, jako, kdyby je někdo přeseknul, ale na druhé straně jsou zbroušené,“ přejížděl zakrvácenými prsty po obou stranách.
Hibari dělal to samé a snažil se oponovat: „Dokážou vystřelovat z prstů kosti, které jsou podobné těmto.“
„Ano,“ souhlasil Rei. „Ale,“ přiložil si kost k ukazováčku. Kost byla několikrát větší. „Takhle velkou kost by z prstu nevystřelil. Ne, tohle je špatně, tohle všechno je špatně a někdo chce, abychom si mysleli, že za to můžou Kaguyové,“ Rei vstal a přešel k Hokagemu, který neskrýval úsměv.
„Pokračujte dál v jejich hledání ať si pravý vrah myslí, že jsme blbý,“ podal zakrvácenou kost Hokagemu a dal si záležet, aby mu krví co nejvíc ušpinil bílý plášť.
„Je dobrý, že?“ podíval se Hokage směrem k Hibarimu.
Ten neskrývaně skřípal zuby, že si toho nevšimnul sám: „Ano,“ nakonec přiznal. „Jestli má pravdu a někdo tohle nastražil,“ pronesl tichým odměřeným hlasem.
Kusanagi zůstala stát nehybně na místě a jenom pozorovala jak Rei mizí v noci. Očima jej přímo probodávala.

Rei si dopřál sprchu a jenom v trenýrkách si sednul na židli před okno a dumavě pozoroval hvězdy. V hlavě měl několik otázek, které si žádaly vyřešení. Měl tolik teorií, jedna šílenější, než druhá. Když v tom kolem svého krku ucítil teplé ruce Kusanagi, která na sobě měla jenom průsvitnou noční košilku a pod tím fialové krajkové spodní prádlo.
„Musel to být někdo, kdo mistrně ovládá taijutsu,“ vysoukal ze sebe, kdy se jej dotkla.
„Tak to pořád může být kdokoliv,“ kousla jej něžně do ucha.
„Mistrně? Ne, to nám okruh snižuje skoro na čtvrtinu. Většina ninjů používá ninjutsu, nebo genjutsu,“ podpořil Rei svoji domněnku a nevšímal si dorážení svojí milenky.
„Kamenná, nebo Mlžná,“ přemítal nahlas zatímco jej Kusanagi začala kousat do krku.
„Samozřejmě, že by to také mohli být ti z klanu Kaguya…“ na chvíli se odmlčel. Kusanagi si na něho obkročmo sedla a zakryla mu tak výhled na hvězdy.
„Nebo taky někdo z Listové. Umění jemného Taijutsu, kdo by dokázal zakrýt něco takového, kdo by z toho měl nějaký profit?“ přemýšlel stále nahlas.
„Uchihové?“ odpověděla za něj Kusanagi. „Nebo snad Hyuugové?“ dívka se zasmála. „Tohle radši nikomu neříkej nahlas,“ položila mu ukazováček na rty a sjela mu z nohou, až si klela na zem. Rei konečně zmlkl a začal se oddávat slasti okamžiku.

Hibari kráčel po ztemnělých chodbách vězení Listové. Tlusté zdi budily sklíčené dojmy. Na každém kroku byla kontrola a ještě mohutnější mříže, než minule. Stráže s větší hodností, od Chuuninů, přes specializované Jouniny, až po Jouniny, kterých se zde nacházelo hned několik. Byla zde ta největší spodina z celé Ohnivé země. V Hibariho stínu kráčel jeden z jeho pobočníků, byl to právě ten, který oznámil první zabité osoby.
„Kladli odpor?“ zeptal se Hibari, poté co prošli poslední kontrolou.
„Ne,“ odvětil menší Uchiha s jizvou na čele ve tvaru půlměsíce.
„Přiznali se?“ zajímalo dál Hibariho.
„Ne,“ odpověděl stejně pobočník. „Říkají, že jsou nevinní.“
„To tady říká každý,“ zachraptěl za nimi hluboký hlas. Hibari se nechtěl otáčet, protože už jenom z pouhé vzpomínky na toho chlapa mu začal žaludek vibrovat a snídaně se mu valila do krku. Chtěl položit ruku na rameno svému společníkovi, ale bylo pozdě, jakmile otočil hlavou a uviděl muže stojícího za nimi, začal zvracet.
„To dělají všichni,“ zasmál se skřípavým hlasem velící důstojník Anbu, Listových mučících a vyslýchacích jednotek.
„Morino Ibiki,“ Hibari se zhluboka nadechl, aby se mohl otočit.
„Tak jako se jmenoval můj děd, otec a jak se jmenuje můj syn,“ zasýpal smíchy Ibiki.
„Milé,“ usmál se Hibari a konečně se otočil. Ten pohled byl přímo traumatizující, tak odporný a přitom svým způsobem nádherný, že jste z něho nemohli spustit oči. Chtěli jste si pořádně prohlédnout celé jeho znetvořené tělo. Ibiki byl celý zahalený v černém plášti, který měl sepnutý zlatými cvočky, všechno zahalené kromě tváře. Místo vlasů, měl jenom spálenou pokožku, která byla na několika místech ještě polita kyselinou a vytvářela tak zvláštní ďolíčky, na pravé straně měl lebeční kost prohnutou dovnitř lebky, jeho tvář byla jedna velká jizva, která se skládala z desítek menších jizev, místo levého oka měl pouze prázdný, černý důlek. Nos měl zkrácený mačetou o polovinu, jazyk zastřihnutý do špičky. Krk měl na pravé straně také ošklivě popálený, kůže byla černá, spálená na uhel a naprosto bez života. Kvůli tomu, tak sípal. I přes všechny tohle všechno musel Hibari obdivovat jeho vitalitu a touhu žít, každému jinému by tyto rány stačily, aby zemřel nejméně dvacetkrát, ne však Ibikimu.
„Mám je tady vedle,“ pokynul Ibiki a dovedl Uchihy k menší izolované buňce určenou pro zadržené zločince.
„My nikoho nezabili!“ vyhrkla trojice jakmile spatřila Ibikiho, který je už několikrát navštívil.
„Zatím jsem na ně nic nezkoušel,“ začal se Ibiki smát, až se z toho rozkašlal.
„Mám na vás několik otázek,“ začal mluvit Hibari. „Jestli mi bude připadat, že nemluvíte pravdu,“ odmlčel se. „Tak bude klást otázky můj kolega,“ a ukázal rukou na Ibikiho, který se pokusil o úsměv.

Rei si zrovna užíval pohodlí na Hokageho židli a pročítal si spisy, které mu včerejší večer přinesl Hibari. Konečně našel záznam o šarvátce, které se zúčastnil klan Kaguya. Slunce mu vstávalo za hlavou a osvětlovalo Listovou. Paprsky osvětlovaly dvě rostliny, které měl Druhý v každém rohu u okna, které se táhlo přes celou zeď.
„Hmm,“ zamručel Rei. „Maska Hannya?“
„Co tu děláš?“ zeptal se Hokage, když otevřel dveře. Rei si ihned všiml, že si vzal nový plášť na kterém nebyly žádné krvavé skvrny, které mu včera udělal.
„Hledám odpovědi,“ odpověděl Rei a položil papíry zpátky na stůl.
„Máš správné otázky?“ vykročil Druhý ke své židli.
„Možná,“ připustil Rei. „Zatím je moje jediné vodítko ten muž v masce Hannya. Viděl někdo jak s nimi bojoval?“
„Já jsem Hokage!“ rozkřikl se Druhý. „Nepleť si mě s nějakým vyšetřovatelem! Tohle máš vědět ty a když to nevíš, tak to koukej zjistit, nebo tě pošlu zpátky do kobky!“ Hokage přistoupil k oknu, pozoroval svoji vesnici a pomalu se uklidňoval.
Rei pochopil, že je čas odejít. Už jenom pomyšlení na konfrontaci se samotným Druhým mu nahánělo hrůzu. Pochyboval, že by přežil déle jak půl minuty.
Přešel ke dveřím a už se chystal rukou dotknout kliky, tak se dveře opět odevřely. Vešel jeden z kapitánů Anbu týmů: „Našli jsme další těla,“ podával hlášení Hokagemu.
„Reii,“ Hokage ani nepootočil hlavu. „Vyřiď to.“ Jmenovaný zavřel oči a lehce se uklonil, aby vzápětí vyrazil na místo činu.

Před zdmi Listové vyrostly ze dne na den menší tábory, kde se usazovali nově příchozí. Všechny budovy ve vesnici již byly plné, tak nezbývalo jiné možnosti, než zřídit tyto stanové tábory. Právě v jednom z takových táborů našli ráno čtyři lidská těla.
„Tohle se nesmí dostat mezi lidi,“ promnul si Rei spánky, když sledoval rozpačité pohledy okolních lidí, kteří chtěli vidět co se stalo. Vojenská policie a Anbu jednotky, je ale drželi v úspěšné vzdálenosti.
Kapitán Anbu jednotky přikývnul a začal koordinovat své lidi, aby zajistili všechny, kteří těla našli.
„Tak co to tady máme?“ prohodil Rei řečnickou otázku a začal si prohlížet místo činu. Čtyři těla různých velikostí. Tři Geninové a jeden Jounin, všichni měli kimona bílé barvy. Rei se více nahnul, aby viděl znak na čelence: „Vesnice ukrytá v Páře?“
„Ano,“ přitakal jeden z Anbu.
„Co má společného vesnice v Páře a Travnatá?“ pronesl Rei myšlenku nahlas.
Členové Anbu týmu na sebe nervózně mlčky koukali.
„Nic,“ přerušil Rei jejich nervózní pohledy. „Jsou od sebe vzdálené stovky kilometrů. Skrytá v Páře je hrozně malá a bezvýznamná. Žádná krev?“ zajímal se dál.
„Ne,“ odpověděl další člen Anbu.
„Hmm,“ Rei hluboce zamručel a aktivoval Sharingan, aby si důkladně prohlédl okolí. „Na tohle by byl lepší Byakugan…“ poté se zarazil a začal rozepínat nejbližší mrtvole oblečení. „Žádné výrazně viditelné stopy příčiny smrti,“ začal projíždět jednomu z mladíků po hrudi. Byl mrtvolně bílý po celém těle, pěkný mladík s černými vlasy, který si přijel se svými kamarády a učitelem splnit sen a místo toho nalezl smrt.
„Mohl to být jed?“ Rei začal svoje myšlenky vyslovovat ostatním, aby jej mohli případně opravit. Zajel prsty mladíkovi do pusy a přejel mu po dásních, po jazyku, až hluboko do krku, poté si k prstům čichl: „Nic,“ po jedu bývají většinou nějaké stopy. „Ne, tady jde o něco jiného. Tady jde o…“ lehce zatlačil na kosti, které chránily srdce. Bylo to jako, kdyby mačkal do nějaké houby. „Byakugan,“ pronesl do ticha. „Kdo umí zabíjet jedním úderem? Uživatelé Byakkuganu, členové klanu Hyuuga,“ odpověděl sám sobě na otázku.
Hloučkem policistů z klanu Uchiha a mezi jednotkami Anbu to začalo šumět, toto tvrzení bylo natolik odvážné, že by si ho neměl nikdo dovolit říct na hlas. Pro Listovou by to znamenalo něco nepředstavitelného. Válka uvnitř vesnice a zároveň bránění proti ostatním vesnicím, které byly napadeny v průběhu zkoušek.
„Ale!“ řekl Rei nahlas. „I minulé vraždy byly nastraženy, abychom si mysleli, že to udělal někdo jiný. Pravda, že tyhle vraždy byly lépe zamaskovány,“ připustil nakonec. „Ale Hyuugové nejsou blázni, aby zabíjeli svým speciálním chvatem, který pozná každý lepší velitel z Anbu jednotek. To by mohli rovnou napochodovat před Hokageho a zkusit ho zabít,“ hukot mezi strážci zákona rázem utichl. Podezření proti klanu Hyuuga nebylo potvrzeno.
„Pane,“ přispěchal jeden z mladších Uchihů, který zjevně dělal posla, podle čepice s kšiltem, kterou nosil. „Další oběti.“
„Kdo, odkud?“ zajímalo Reie.
„Výprava z Albionu, našli je několik kilometrů před vesnicí. Jejich těla jsme převezli do špitálu, ale,-„ mladík se v půlce věty zastavil.
„Co?“ vzdechl Rei, nemínil z mladíka tahat všechny potřebné informace.
„Sledovali jsme stopy a jeden, nejspíš dívka, z Albionu přežila. Podle stop utíkala před útočníky a pak se tam objevil někdo další. Podle stop boje musel všechny porazit a dívku s sebou vzít, ale útočníky jsme nenašli. Jejich těla tam nebyla,“ připustil smutně.
„Chci ta těla vidět,“ řekl Rei po chvíli přemýšlení.

Toki, byl jeden z nejlepších lékařů, které kdy Listová měla, právě on dostal za úkol ohledávat mrtvá těla a zjišťovat příčiny úmrtí případů, které se odehrávaly v poslední době.
Právě teď se zabíral ninjy z Albionu. Toki měl dlouhé, husté bílé vlasy, které jej dělaly mnohem starším, než vypadal. Čelo zdobila čelenka z kůže, která byla pozlacená a byl v ní vsazen malý rubín, jenž jasně zářil. Černé vousy se táhly od lícních kostí, až po bradu a knírek a dodávaly tak muži eleganci. Jeho vzhled dával vědět, že jde o vyzrálého, lety ošlehaného, muže. Ač šlo o doktora postavou si nezadal s Reiem, široká ramena, vypracované svaly, ruce jako dva silné kmeny, přesto byly jeho pohyby lehké a půvabné. Pohled jeho šedých očí a úsměv bledých rtů dokázal v jeho pacientech vzbudit pocit bezpečí.
Měl na sobě dlouhý bělošedý plášť, který měl u pasu sepnut dvěma pásky. Pravé rameno zdobil pochromovaný chránič, jako památka na časy, kdy ještě chodíval do boje, od něho vedly dvě kožené přezky přes záda a hruď, až k volnějšímu pásku u pasu. Na páscích měl vytkané stříbrem směsici run.
Jak tak chodil po světlem zalité márnici, oblečený celý v bílém, vypadal jako anděl, který přichází pro duše zemřelých.
Pitevna nevypadala nikterak zvláštně. Chladná místnost, které dominovaly velké boxy na mrtvoly, jenž byly po stěnách místnosti. Jednu stěnu si zabíralo umyvadlo s poličkami, šuplíky a menším pojízdným stolečkem na nástroje. Uprostřed místnosti, pod silně svítícími zářivkami, byl kovový stůl, který měl po stranách menší kanálky na odvod krve, která mohla volně padat do připraveného odpadu, který byl pod stolem. Žluté dlaždičky, zdobící podlahu, jak byly čím blíž ke středu, tak nabíraly rudý nádech, až k úplné temně rudé barvě, která byla okolo stolu.
„Jak se daří?“ pozdravil Rei svého dlouholetého přítele a nabídl mu dlaň. Byl pro něj jako starší bratr.
„Nemoc si stále podmaňuje moje tělo,“ Toki stiskl nabízenou dlaň. „Ale jako medik mohu stále sloužit,“ usmál se Toki. Jeho tělo bylo pomalu ničeno záhadnou nemocí na kterou nikdo neznal lék. Sám Toki si dával rok života.
„Pojďme k věci,“ opustil Rei zdvořilosti a začal se zabývat tím, kvůli čemu přišel.
„Vyndal jsem jedno tělo, které bude mluvit i za ostatní,“ Toki přistoupil ke kovovému stolu na kterém byl černý pytel. Rozepnul jej, aby ukázal na mrtvém všechny své poznatky.
„Tělo bylo na několika místech spáleno,“ ukázal na několik popálenin. „Další zranění jsou řezná, ty ukončili život tohoto muže,“ ukázal na krk, kde byly viditelné zářezy. „Ostatní těla jsou na tom podobně. Vypadá to na normální boj, jako za starých časů, kdy tě mohli napadnout bandité, ale tohle byly ninjové, věděli kam mířit. Kdyby zásahy ohněm trvaly déle,“ ukázal na kůži, která byla jenom lehce popálená. „Nebo si všimni řezů na krku. Proťaly krční tepnu,“ Toki začal ukazovat na svém krku pod jakým úhlem byly zásahy nožem vedeny. „Všimni si, že má na krku několik bodných ran, nejspíš šlo o ne příliš zkušené ninjy, kteří měli teprve nabrat zkušenosti z boje, nebo šlo o bandity, ale podle toho co jsem slyšel o dalších stopách, které našly…“ Toki dokončil svůj rozbor a nechal zbytek na Reiovi, aby si udělal svůj vlastní úsudek.
„Někdo poslal skupinku ninjů, aby získala zkušenosti, proč?“ přemýšlel Rei nahlas. „K čemu v době míru nutně potřebuješ zkušené ninjy na zabíjení. Většina ze starších stejně má dost zkušeností z válek, takže se muselo jednat o poslední generaci, která měla to štěstí, že vyrůstala do míru,“ Rei začínal být potěšený nad svým úsudkem. Toki mu s úsměvem přikývnul a dal najevo, že došel ke stejnému závěru.
„Viděl jsi ostatní hlášení?“ Rei se opět otočil na Tokiho.
„Všechny,“ přikývl Toki.
„Nenapadá tě nějaký klan, který dokáže zabít jednou ranou jako klan Hyuuga?“ zajímalo Reie.
„Mluvíš o těch nebožácích z vesnice ukryté v Páře?“ potvrzoval si Toki. Rei přikývl.
„No,“ zamyslel se Toki. „Taková technika je v skutku vzácná, možná by se dala okopírovat Sharinganem, ale to by i uživatel Sharinganu musel být velmi zkušený v taijutsu. Všechny klany si chrání svoje techniky, proto můžeme pouze spekulovat, jaké techniky ovládají, nebo skrývají klany, které nežijí v Listové, ale je velmi možné, že tací jsou. Domnívám se, že takových lidí, ale mnoho nebude. Někdo, kdo ovládá mistrně taijutsu, maskuje vraždy, tak, aby to vypadalo, že je zabily techniky jiných klanů a má zájem na cvičení mladých ninjů v zabíjení a chce rozpoutat další věk chaosu,“ Tokiho tvář byla nad touto myšlenkou velmi pokleslá.
„Nikdo tě tedy nenapadá?“ řekl zasmušile Rei.
„Já,“ přiznal Toki. „Díky své práci doktora vím o lidských tlakových bodech stejně, ne-li víc, než Hyuugové se svým Byakuganem. Dokázal bych zabít jednou ranou,“ v tom Toki začal kašlat. Jakmile záchvat kašle ustal podíval se na svoji rukou, kterou si zakrýval ústa. Byla pokryta drobnými kapičkami krve.
„Měl by sis odpočinout,“ navrhl Rei. Toki to díky své nemoci být nemohl, ale dal tak Reiovi další stopu. „Nějaký lékařský ninja?“ řekl si v duchu. „Ale stále cítím, že mi něco uniká.“

Jubei seděl u otevřeného okna a nechával si svěží vánek foukat do tváře a ochlazoval si tak mysl. Nohy měl opřené o rám okna a houpal se na židli. Přemítal nad událostmi posledních dnů, na to jak se nechal lehce přemluvit do takového nebezpečného podniku, ale teď pro něj nastala konečně chvíle klidu. Arturie měla štěstí a byla přidělena k týmu, kterému právě chyběl jeden ninja. Jak se později dozvěděl, Arturie byla velmi zručná v lékařských technikách.
Ťukání na dveře přerušilo jeho tok myšlenek: „Vstupte,“ odpověděl, aniž by natočil hlavu ke dveřím.
Do pokoje vešel jeden z instruktorů Chuuninských zkoušek. Byl oblečený v předepsané šedé uniformě s černými boty. Jeho tvář zakrýval bílý šátek a sluneční brýle. Jakmile se porozhlédl po pokoji začal věnovat pozornost Jubeiovi: „Na poslední zkoušku jsou přizváni všichni mistři žáků, pane,“ odříkal naučený text.
„Nmpf,“ odfrkl si Jubei. „Budu tam, díky,“ vytrousil nakonec ze sebe.
Instruktor přikývl na souhlas a zmizel jako se objevil.
„Poslední zkouška, hm?“ Jubei pohlédl na slunce. Vstal, sebral ze stolu masku Hannyi, upevnil si katanu u pasu a vyrazil.

„Všichni máte své rozkazy,“ udeřil Hibari pěstí do stolu. „Rozchod!“ místnost určená na porady byla plná Uchihů, jakmile, ale jejich vůdce zavelel, tak se všichni rozprchli za svými úkoly. Den poslední zkoušky nastal, a tak všechny jednotky vyrazily hlídat velký les, který měl být svědkem zakončení úsilí Geninů a přerodu některých z nich na Chuuniny.
Hibari pohlédl na tabuli za sebou, kde každému vysvětloval stanoviště na kterém bude hlídat. Nic nemělo podlehnout náhodě. Poté obrátil zpátky svůj pohled z posluchačského stupínku na prázdné židle. V místnosti zůstal jenom Rei a Kusanagi.
„Nemáte co na práci?“ zavrčel Hibari.
„Pořád mi něco nesedí,“ odpověděl Rei a přešel k tabuli, kterou začal mazat špinavým hadrem.
„Všechny jednotky budou v lese, nebo u lesa. Musela by to být celá armáda, aby si troufla zaútočit,“ řekla Kusanagi.
„Dlouho jsem tě neviděl,“ připomněl Hibari její nepřítomnost.
„Měla jsem své úkoly,“ Kusanagi vyplázla jazyk v odpověď.
„Většina jednotek bude v lese,“ Rei nakreslil velký kruh, který měl představovat hranice lesa. „Na severní straně bude tribuna z které budou aristokrati, obchodníci a další vlivní lidé, sledovat zápasy. Ta bude chráněna lépe jak pannenství jediné dcery feudálního pána,“ zakresloval značky Anbu jednotek a Vojenské policie. „Náhodně rozmístěné jednotky budou v pohybu po celé oblasti. Tady máme další plošiny pro návštěvníky, mistry žáků,“ zakresloval další značky. „Les byl vybrán jako simulace prostředí, kde se budou nacházet i divoká zvířata, která je mohou napadnout,“ pokračoval Rei dál. „Nenapadá mě jak tady chce začít válku,“ připustil nakonec a odložil křídu.
„Hokage,“ promluvila Kusanagi. „Hokage poskytl většinu ze své osobní ochranky. Teď není dobře chráněn a může být napadený,“ s každým slovem atmosféra v místnosti houstla. „Jak nejlíp chcete rozpoutat válku? Zabijete Hokageho!“ vyřkla to co si Hibari s Reiem už domysleli.
„Kde je teď Hokage?“ vyhrkl Rei a pohlédl na Hibariho, který znal denní rozvrh nejsilnějšího muže vesnice.
„V pracovně. Chtěl se jít podívat, až na poslední souboje,“ odpověděl Hibari.
„Já jdu za Hokagem,“ rozhodl Rei. „Vy dva běžte ke zkouškám!“ nečekal na odpověď a ihned vyrazil. Hibari chtěl namítnout, aby za Hokagem šel on sám, ale teď nebyl čas na hádky.

„Nemám rád tyhle obřadní hadry,“ posteskl si Hokage ve své pracovně. Velký klobouk s pláštěm nikdy neměl rád, ale v posledních dnech je musel nosit kvůli své reprezentativní pozici. Už chtěl vyrazit, když za dveřmi uslyšel hluk, tupý náraz, jako, když něco spadne.
Vstal od stolu a přešel pracovnu, až ke dveřím. Jakmile otevřel dveře uviděl tělo svého strážce, kterému vytékala z úst a nosu krev.
„Takže přišli,“ Hokage si sundal klobouk a položil jej přes obličej mrtvému. „Vím, že tu jste,“ řekl Hokage zvýšeným hlasem a vyšel po chodbě směrem ke schodům do nižších pater. Jedna ze stěn začala lehce pulzovat, neslyšně z ní začal vystupovat ninja oděný celý v černém. Jediné co zůstalo nezahaleno byla škvírka pro oči. Bez jakéhokoliv hluku přistoupil k Hokagemu ze zadu a začal vyndávat katanu, kterou měl pověšenou na zádech. Napřáhl se a švihl.
„No, no,“ chytl jej za zápěstí Hokage. „Vážně jste tak naivní?“ pevně stiskl a zkroutil mu zápěstí za záda. Nohou se mu zapřel o páteř a začal využívat svojí síly. Nepřátelský ninja pustil katanu na zem a začal řvát bolestí. Moc dobře jej nevycvičili. Ruka v rameni začala praskat, nejdřív povolila kost, poté následovaly šlachy, svaly a maso. Hokage odhodil urvanou ruku stranou a chytl nájemného vraha pod krkem: „Kdo tě poslal?“ krev z jeho ruky stříkala všude kolem a z šoku už dávno ztratil vědomí, tak nemohl odpovídat na žádné otázky. Odhoil muže stranou: „Já jsem Hokage!“ zařval Druhý a spráskl ruce při vytváření pečetí. Cítil že další lidé s nepřátelskými úmysly jsou v budově: „Kokuangyou no Jutsu!“ všechny místnosti rázem upadly do temnoty, ač byl jasný den v této budově právě nastala černočerná tma. Druhý sebejistě kráčel temnotou, patro po patru a lovil svoje lovce, kterým dal zažít skutečný strach.
Z několika patrového stavení vycházel zvuk boje, jak o sebe řinčí železo, skryté techniky klanů rezonovaly zdmi, výbuchy a vše bylo zakončeno zoufalým řevem. Mezi vrahy nastala panika, každý se snažil najít cestu ze tmy, každý chtěl vidět světlo, ale místo toho stále byli uvězněni v temnotě a slyšeli pouze zoufalé výkřiky, nebo smrtelný chrapot svých společníků.

Jubei stoupal po dřevěných chodech, které mu připadaly nekonečné. Vedly na věž s plošinou, kterou zkonstruovali teprve nedávno ku příležitosti pozorování závěrečné Chuuninské zkoušky. Věž byla vyšší, než okolní stromy, byl právě v prostředku, který byl ze všech stran obklopen stromy a jejich zelení. Jubei právě začínal litovat tohoto podniku, alespoň měl čas na další přemýšlení: „Těla z Albionu už museli dávno najít,“ uvažoval sám pro sebe. „Musí vědět, že jsem podvodník, i když na sobě mám masku a nikomu jsem neukázal svoji tvář, tak o co jim jde?“ Ten samý instruktor, který jej zval na zkoušku s ním právě stoupal na plošinu, aby jej mohl usadit.
Jubei nespouštěl z instruktora pohled, stále mu sledoval záda a nelitoval toho. Netrvalo to dlouho a instruktor se otočil s kunaiem v ruce. Chtěl chladné ostří prohnat Jubeiovým krkem, ale ten byl připravený. Na jílci meče měl vždy uvázanou strunu, která mu už několikrát zachránila život. Obmotal ji instruktorovi kolem ruky s kunaiem, otočkou se přenesl za jeho záda, kde jej tvrdě udeřil ze zadu do hlavy, až instruktor přepadl přes zábradlí. Obmotal kus struny okolo jedné z dřevěných šprušlí a nechal nebožáka vyset nad propastí, ten se na laně zhoupnul a dal si hlavou o nejbližší strom, to jej probralo. Nejdříve začal ječet strachy z té výšky, ale poté se uklidnil. Struna mu řezala zápěstí a zajížděla do kůže, byl to nepříjemný bolestivý proces.
„Nmpf,“ zvedl ruku Jubei na pozdrav.
„Vytáhni mne!“ řval instruktor.
„Mám otázky,“ zahlaholil Jubei skrz masku. „Jsi pořadatel, nebo cizí frakce?“
Tázaný se na chvíli zamyslel a pak zařval: „Pořadatel!“
„Lžeš!“ Jubei vytáhl katanu. „Nikdo z pořadatelů by na mne nezaútočil ze zálohy, natož, aby byl sám.“
Muž houpající se na laně stále mlčel. Jubei se pod maskou usmál a začal scházet ze schodů: „Tak si tu zůstaň, než ta podívaná skončí. Na horu nikoho nepošlu,“ a ukázal na zápěstí, které instruktora pekelně bolelo a s každou minutou to bylo horší a horší.
„Ne! Nenechávej mě tu!“ zařval zoufale instruktor.
„Proč tak zoufale?“ pomyslel si Jubei. „Proč? Co chystáte?!“
„Je to tu podminovaný!“ vyhrkl instruktor a začal brečet ze svojí neschopnosti, byl zklamaný, že zradil a také z bolesti.
„Nmpf!“ odfrkl si Jubei hlasitě. „Žádné bomby jsem neviděl, nic takového. Ale podle jeho vyděšeného výrazu to vypadá, že mluví pravdu,“ začal uvažovat v mysli. „Co všechno je podminované?“ vyřkl poslední otázku a začal se natahovat po struně.
„Všechno,“ odpověděl instruktor.
Jubei ztuhnul, pohledem měřil celý areál: „Celý areál?“ vydechl a podal instruktorovi ruku. Ten ji chytil a pomalu se začal zvedat v zápětí mezi nimi došlo k výbuchu. Jakmile se instruktor dotkl nohou pevného dřevěného podkladu, vybouchl. Výbuch instrikturovi roztrhal hrdlo, Jubei jej musel pustit, a tak tělo padalo do zelené hloubky, dokud nebyl slyšet tupý náraz. Výbuch Jubeie zranil jen lehce, na ruce měl pár oděrků, kdyby neměl masku mohlo to být horší, ta byla na jednom místě lehce popraskaná a očouzená.
„Výbuch museli slyšet všichni na plošině a nejspíš i pod ní. Kdo mohl takhle zabít vlastního člověka?“ říkal si Jubei zatímco sprintoval po schodech dolů, dokud se nedostal k pevným větvím stromů na které seskočil a začal utíkat k místům, kde se nacházela Arturie, kterou přislíbil chránit a právě teď jeho ochranu potřebovala. Musel ji odtud dostat co nejdřív.

Arturie měla své blond vlasy sčesané do drdolu, který ozdobila modrou stuhou, přes černé triko měla oblečenou standardní ochrannou zelenou vestu. Černé, upnuté kalhoty zakončovaly hnědé kožené šněrovací boty.
Její drobné nožky tiše našlapovaly mezi napadaným listím a větvemi. Zelené oči tikaly ze strany na stranu a hledaly nepřítele, kterého ji vybrali, aby prokázala, že je hodna stát se Chuuninem. Obrovské stromy vrhaly dlouhé stíny a v temných zákoutích mohl čekat, tak dobře její protivník, nebo jakýkoliv predátor z říše zvířat.
Shrbená s pokrčenými koleny postupovala opatrně vpřed jako kočka hledající potravu, když v tom narazila na stopy krve. Několik listů na zemi bylo zbarveno krví. Smočila do kapiček prst a ucítila jak je temně rudá tekutina vlažná. Někdo tady byl zraněn teprve nedávno. Stopování jí nikdy pořádně nešlo, ale sledovat krvavé stopy by dokázal i naprosto nezkušený člověk. Sotva došla k velkému kořenu mohutného stromu, mohlo její stopování úspěšně skončit. Protivník proti kterému stála, mladík z Oblačné, zde ležel mrtev. Tělo měl přímo prošpikované šurikeny. Arturie byla hrdá na své lékařské schopnosti, ale ani ty by teď nepomohli mladíkovi zpět k životu. Začala cítit úzkost, která ji svazovala. Kdo, nebo proč? To byly otázky, které ji tanuly v mysli. Výbuch na nedaleké věži, která sloužila pro pozorování, vyplašil tamní zvířata. Ptáci s ohlušujícím vřeštěním začali celí vyděšení odlétat po hejnech. V tom proti Arturii vyletělo ze křoví kolem deseti shurikenů, blondýnka se zmohla jenom na výkřik.

Rei pospíchal uličkami Listové nejbližší cestou k Hokagemu. Na ulicích bylo lidí poskrovnu, všichni chtěli vidět závěrečné zkoušky. Jak běžel začal si pomalu uvědomovat co se kolem něho děje.
„Hokage podle svých slov nikdy osobní stráž nepotřeboval, bylo to podle něho nutné zlo,“ vzpomínal na svoje dávné rozhovory s Druhým. „Jeho síla není o nic menší, než Prvního. Na to, aby jej někdo zabil by musel mít armádu a tu by do vesnice nemohl nikdo nepropašovat,“ Rei začal zpomalovat. „Hokage není jejich cílem. V současnosti je to snad nejsilnější člověk na světě,“ Rei se úplně zastavil a praštil se do hlavy za to jak mohl být tak hloupý. „Musím se vrátit zpátky,“ otočil se a začal sprintovat zpátky k lesu, kde se odehrávaly zkoušky. Stále však cítil jak mu jedna podstatná věc uniká. Věděl, že je blízko rozřešení záhady a modlil se, aby na ni přišel dřív, než bude po všem.
Hokage složil prsty do pečetě: „Kai!“ zrušil své genjutsu. Temnota začala rychle ustupovat a odhalovala spoušť, kterou Druhý napáchal. Po chodbách se váleli mrtví nepřátelští ninjové. Po stěnách stékala krev, různé lidské končetiny byly rozházené všude kolem, stejně tak torza lidských těl. Pod schody se tvořilo menší jezírko z krve. Hokage do něj právě zabořil nohu, až to začvachtalo. Jeho bílý plášť byl teď temně rudý, jak byl pokryt krví, Hokage sám neměl ani škrábnutí: „Mířili jste moc vysoko,“ otočil hlavu ke dveřím svého úřadu, kde ležela bezvládná těla.

Lesem zazněly nárazy ocele o ocel. Hibari s aktivovaným Sharinganem odrazil katanou většinu šurikenů, které směřovaly na Arturii. Zhluboka oddechoval a prohlížel si okolí. Celý ten sprint jej stál hodně fyzických sil. Pot mu stékal po tváři: „Já budu vaším soupeřem!“
„Jste zraněný,“ uslyšel za sebou Arturii, která se snažila dostat k šurikenu, který se zabodl Hibarimu kousek pod rameno. Hibari si ten kus ihned vytrhl a odhodil na zem, aniž by dal najevo nějakou bolest. Arturie hned začala léčit poraněné místo.
Hibari na to nedbal a zabodl katanu do země, odstrčil blondýnku za sebe a zařval: Tak pojďte,“ začal skládat pečetě: „Katon: Gōka Mekkyaku!“ Hibari ze svých úst vypustil přímo vlnu obrovských žhavých plamenů, které spalovaly vše před ním. Neudržel však techniku příliš dlouho a musel ji přerušit, ale i to stačilo, aby toto malé inferno zlikvidovalo podstatnou část porostu v kterém se schovávali nepřátelé. Několik z nich zůstalo naivně dál schovaných, proto teď na bojišti ležely jejich zuhelnatělé mrtvoly. Několik jich vyskočilo do vzduchu a pár z nich se i podařilo vlnu plamenů přeskočit, další utíkali do stran, nebo použili svoje techniky, aby plameny přečkaly.
Hibari na nic nečekal a začal házet šurikeny na ty co byli ve vzduchu. Na rozdíl od nich měl zkušenosti a Sharingan. Dokázal předvídat všechny jejich pohyby a podle toho usměrňoval svoje chladné nástroje, které se zabodávali do krků, očí a kunaie probodávaly srdce. Na Arturii začala pršet krev z ninjů, kteří utekli vlně ohně, ale už se nedokázali vyhnout Hibarimu přesnému oku.
Kolem Hibariho začala praskat zem z které následně vyskočili dva ninjové. Uchiha na nic nečekal a zabodl katanu muži po pravici hluboko do krku. Ten chtěl začít řvát bolestí, ale místo ódy na bolest mu z krku stříkala krev s velkými červenými bublinkami. Vše se odehrávalo v neuvěřitelné rychlosti. Jen co se stačil otočit k druhému ninjovi, měl už Hibari dokončené další pečetě. Pravičkou chytl nepřátelského ninju za ochranou vestu a nadzdvihl jej do výšky: „Katon: Karyuu-Endan!“ Hibari vydechoval proud neuvěřitelně horkého ohně přímo nepřátelskému ninjovi do obličeje. Jeho vlasy ihned vzplály, kůže začala praskat, až bublat, jak se vařila ve vlastní šťávě. Oči pochvíli pukly, nelidský řev nebožáka ustal, Hibari pustil znetvořené tělo na zem a vyrval z druhého ninjy katanu. Kapičky krve dopadaly z ostří do trávy, zatímco Arturia bezhlesně otevírala pusu, krčíc se u kořene stromu. Z očí jí kanuly slzy: „Tolik zbytečného zabíjení,“ opakovala si v hlavě.
Hibari se na ni otočil: „Už je to v pořádku,“ v tom trhl hlavou, když zaregistroval novou postavu na bojišti: „Kusanagi, kde jsi byla?“

Jakmile Rei uslyšel výbuch přidal seč mu síly stačily. Konečně dosáhla lesa v kterém sprintoval, ač pořádně nevěděl kam má běžet. Bylo mu divné, že nevidí žádné stráže.
Zanedlouho narazil na dalšího utíkajícího muže, který měl masku démona Hannya. Oba dva se do sebe bez váhání pustili. Rei nenechal Jubeie vytasit katanu. Kunaiem zastavil její vytasení z pochvy, oba muži zůstali zaklíněni ve vzájemném sevření, kdy si drželi ruce, aniž by mohl jeden z nich provést jakýkoliv útok.
„Vím, že do toho jsi nějak zapletený,“ supěl Rei.
„Spěchám,“ zavrčel Jubei.
„Co s tím máš společného?!“ zařval Rei a začal Jubeie přetlačovat.
„Byl jsem ve špatnou chvíli na špatným místě!“ zapřel se Jubei. „Najala si mě ta holka z Albionu, abych jí zachránil, když jí napadli nějaký hajzlové. Jeden měl stejný oči jako ty!“
Rei povolil v sevření: „Jako já?“ Sharingan aktivoval automaticky při každém boji.
„Celá tahle oblast je zaminovaná. Po celém areálu jsou bomby,“ řekl Jubei to samé co mu sdělil instruktor.
„Co? Jak to víš?“ zajímalo Reie.
„Napadl mne jeden z instruktorů, ale, než mi stačil říct nějaké podrobnosti, tak na něm někdo odpálil jeden z těch výbušných lístků,“ vysvětloval Jubei dál.
„Kdo to odpálil?“ zařval Rei.
„Nevím!“ zařval Jubei. „Nikoho jsem neviděl. Muselo to být na dálku!“
Rei si vzpomněl jak vidí kouř na jedné z plošin pro hosty. Bylo to ze severní strany, která byla obklopená stromy.
Rei pustil Jubiee a udělal několik kroků na zad. Právě mu zatmělo před očima, nyní to všechno dávalo smysl.
„Všechno to do sebe zapadá,“ řekl Rei. „Už vím, kdo za to všechno může,“ pohlédl na Jubie, který byl stále zamaskován.
„Přišel jsi na to pozdě,“ uslyšeli za sebou hlasy. Kolem nich se rozestoupilo kolem třiceti ninjů. Všichni vypadali, že už za sebou mají nějaký boj. Každý z nich držel v ruce katanu, nebo svitek, či měli připravené ruce na skládání pečetí.
„Jdi, já je zastavím,“ zašeptal Jubei směrem k Reiovi.
„Nemáš šanci,“ hlesl Rei nazpět.
„Nmpf,“ odfrkl si Jubei. „Někde tam je mladá dívka, blondýnka, Arturie, kdyby se mi něco stalo, tak se o ni postarej.“
V tom se otřásla zem, velká plamenná stěna v dálce začala rolovat vše před sebou. Nepřátelští ninjové se otočili v úžasu nad touto technikou a toho Rei využil, aby utekl. Do cesty se mu postavili pouze dva ninjové.
Pro ně to bylo jako problesknutí, ani si nestačili všimnout co se stalo a Rei už stál za nimi. Kunaie, které Rei držel, zářily modrým plamínkem chakry, který prodlužoval ostří a dělal je ještě ostřejší. Dvojice ninjů na sebe pohlédla a věděla, že je něco špatně. Oběma se začaly po celém těle dělat malé krvavé čárky z kterých začala pomalu stékat krev. Netrvalo to dlouho a jejich těla se sesypala jako domeček z karet. Byli naprosto rozřezáni na několik krvavých kousků.
Tohle byla Reiova nejsilnější technika. Upoutal nepozorné nepřátele do genjutsu a změnil jejich vnímání toku času a během této chvíle použil svoji větrnou podstatu a napustil do kunaiů chakru kvůli větší ostrosti a délce, aby mohl nepřítele dokonale zabít.

„Takže,“ pronesl Jubei a začal si sundávat masku. „Vy mě chcete zabít?“ odhodil masku démona do trávy. Přistoupil k nejbližšímu stromu, aby mu kryl záda a zabodl katanu do země přímo před sebe. Kruh nepřátel kolem něj se stále přibližoval. Všichni netrpělivě čekali co Jubei udělá. Ten si pravou rukou přejel po zdravém oku a zavřel jej: „Tohle jsem dlouho nepoužil,“ jeho levé oko, přes které vedla ošklivá jizva, se začalo pomalu otevírat. Víčko se pomalu zvedalo, až se nakonec plně rozevřelo. Jubei pozvedl hlavu, aby všichni viděli jeho oko. Bylo jako samotné slunce. Neměl žádnou zorničku, pouze velkou duhovku, která zářila žlutě jako tisíc sluncí, byla lemována červenými plamínky, které se hýbaly, jako, kdyby tancovaly, místo bělma měl neprostupnou temnotu.
„Pojďte,“ hlesl Jubei. Ninjové, kteří byli nejblíže k němu obrátili katany proti sobě a probodli si krky. Ti co drželi svitky, nebo chtěli dělat pečetě pomalu vytahávali z kapes kunaie, nebo sbíraly katany po padlých a vráželi si je jeden po druhým do krku, přeřezávali si tepny, nebo spáchali sebevraždu probodnutím svého srdce. Všude stříkala krev a nepřátelé padali jeden po druhém dokud nebyli všichni mrtví.
Jubei ztěžka oddechoval, načež si zakryl levé oko a znovu otevřel pravé: „Musím si pospíšit,“ vytrhl svoji katanu ze země a udělal dva kroky kupředu, ale ihned padl na kolena a začal se dávit: „k***a, moc mě to vysílilo,“ začal klít, i přesto postupoval pomalu kupředu a snažil se postavit na nohy.

„Byly tam další nepřátelští ninjové,“ usmála se Kusanagi a olízla kunai, který byl od krve.
Hibari přikývl a sehnul se k Arturii: „Nejsi zraněná?“ zajímalo jej.
„Ne,“ odpověděla blondýnka a zakroutila hlavou.
„Pojď,“ nabídl jí Hibari ruku. Jakmile se zvedal ucítil slabé píchnutí v boku. Bolest projela celým jeho tělem a on spadl na záda. Měl zabodnutý kunai až po jílec mezi žebry. Kusanagi se nad ním tyčila se zasmušilou tváří: „Škoda, že jsi nebyl od začátku pro naši věc,“ pronesla suše a podívala se na Arturii, která se snažila zranění hned vyléčit. Kusanagi ji kopla silně do hlavy, až odlétla ke stromu, u kterého se celou dobu krčila a padla na zem.
„Mám ji zabít?“ otočila se na postavu v bílém kimonu, která přicházela na scénu.
Arturia neztratila vědomí úplně. Chytře spadla těsně vedle Hibariho a přiložila ruku do blízkosti jeho rány a začala jej léčit jak nejlépe uměla. Krev z rány, ale stále tekla a Hibari začínal vidět rozmazaně. Nevěděl z čeho se mu dělá hůř, jestli z té zrady, nebo z bolesti.

Rei přiběhl na spálené bojiště, kde se nacházeli čtyři osoby. Uviděl Hibariho jak leží pod stromem a je celý od krve. Vedle něj drobnou blondýnku, která také ležela v tratolišti krve.
Shin Hyuuga stál s Kusanagi opodál. Všude se válelo plno mrtvých ninjů.
„Dobře, že jdeš,“ zvolal Shin. „Napadlo nás několik něpřátel. Hibari to schytal,“ vysvětloval Shin Hyuuga.
„Rei,“ vyběhla Kusanagi a objala jej. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ podívala se mu do očí. Ty, ale byly naprosto chladné. V krku cítil hořkost, která pulzovala celým jeho tělem, drala se mu do pusy a chtěla z něj vytrysknout, ale nemohla, musel držet svoje emoce, teď bylo třeba zachovat si chladnou hlavu.
„Dost toho divadla!“ odstrčil Kusanagi od sebe. „Jak dlouho jsi v tom zapletená?“ zeptal se ji aniž by s ní navázal oční kontakt. Pohledem přímo zabíjel Shina.
„Zvaž to,“ špitla Kusanagi, jako, kdyby se styděla za to co dělá. „Prosím,“ dodala šeptem. „Kvůli mně.“
„Ne,“ řekl Rei rozhodně a stiskl pevně pěsti.
„Kdy?“ vykročil dopředu Shin. „Kdy jsi poznal, že za tím stojím?“
„Nejdřív první vražda, která záměrně vypadala, že ji spáchal někdo jiný. Tak očividně to odkazovalo na klan Kaguya, že mne to mělo hned napadnout. Druhý případ jenom těžil z toho, že nebudu podezřívat očividného původce smrti, tedy klan Hyuuga, který ovládá techniku jemného taijutsu s kterým byla udělána i první smrt, stačilo si jenom tohle spojit, ale přišel jsem na to, až, když jsem potkal muže v masce Hannya. Jenom někdo s Byakuganem mohl vidět jeho boj s instruktorem na tak nepřístupném místě a aktivovat výbušný lístek, který měl skrytý v krku. Jenom ty jsi ze svého klanu dost šílený a zkušený, abys mohl provést tento plán,“ vysvětloval Rei a cítil lehkou úlevu, která přicházela, když se jeho předpoklady potvrdily. „Ostatní vraždy, které se udály v Ohnivé zemi měli na svědomí mladí ninjové, které jsi nabíral z okolních klanů a vesnic. Byli mladí a nezkušení, nebylo moc starších, bojem zocelených ninjů, kteří by souhlasili s tvým plánem a ty jsi těm mladíčkům chtěl dopřát, alespoň nějaké bojové zkušenosti. Plánoval jsi celou dobu zaútočit na tohle místo, Hokage nebyl v tvém plánu, nikdy bys jej neporazil. Chtěl jsi zabít co nejvíce hostů, okolních ninjů, všechny klany, vesnice by obvinili Listovou a Ohnivou zemi. Vypukla by další válka po které tolik toužíš,“ Rei dokončil vyčerpávající monolog v kterém vysvětlil všechny Shinovy plány.
Modrou oblohy zakryla temná mračna, celý svět byl rázem ponořen do temnoty, nebesa začala burácet, až se otřásala celá země. Blesky protínaly oblohu, postavy na bojišti byly obklopeny temnými, zlověstnými stíny.
„Jsi jediný, kdo odhalil mé plány, ale i tak je pozdě,“ Shin si rozvázal kimono, které volně spadlo do trávy. „Dnes tady zemřeš,“ rozkročil se do bojové pozice. Začaly padat kapky, jenž se rozprskávaly o Shinovo svalnaté tělo. S potem tvořily na jeho těle řadu potůčků, které se vsákaly do bílých kalhot.
„Já s ním budu bojovat,“ vstoupila mezi dvojici Kusanagi. Přítmí prosekl blesk a ozářil tak protagonisty nastávající bitvy.
Rei začal v duchu bědovat, že vše došlo tak daleko. Slovo „Ne“ bylo jediné co v duchu zařval, když mu do cesty vstoupila Kusanagi, jeho fame fatale.
Začalo pršet, pravý tropický liják díky kterému bylo vidět jenom pár metrů před sebe.
Kusanagi vytáhla kunai, namířila jej na Reie a čekala, její tvář byla najednou jako z kamene, proudy vody jí sjížděly po tváři, ale ani na vteřinu nemrkla, voda jí stékala do očí, ale nedala nic znát, čekala na pohyb Reie.
„Musím si udržet čistou hlavu,“ opakoval si Rei stále v hlavě. „Jde tady o víc, než o mě,“ být to v jakékoliv jiné situaci, tak by mohl dát najevo svoje emoce, ale teď ne. Všechna hořkost, zklamání a zrada, která mu projížděla tělem musela být uvězněna, alespoň na chvíli. Malá černá tečka, která se objevila v jeho srdci začala růst a stravovat celou jeho mysl, ale teď nebyl čas zabývat se takovými zbytečnostmi. Emocionálně se může složit až poté, teď musí zastavit Shina, ale nejdřív musí bojovat s tou, kterou miluje.
Rei v odpověď také vytáhl kunai a zamířil s ním na Kusanagi. Oba čekali na nějaké znamení, na signál, který jim dá povel k útoku. Dívali se jeden druhému do očí, které byly v tuto chvíli naprosto prázdné, bez emocí, bez života. Další blesk pročísl temnotu a následný hrom vše odstartoval. Obrovské zahřmění dalo povel k zabíjení, dvojice proti sobě vyrazila. Rei věděl, že je ve značné nevýhodě, Kusanagi byla o něco rychlejší a hlavně hbitější, díky svému ženskému tělu. Byly to sotva dvě vteřiny, ale Reiovi to připadalo jako celá věčnost, i když proti sobě běželi s úmyslem zabít jeden druhého, stále se dívali do očí. Oba mířili na smrtelné body toho druhého, ostré špičky kunaií byly připraveny zabořit se do masa a ochutnat jejich teplou krev.
V tom si Rei všiml, jak se Kusanagi lehce pousmála a do jejích očí se opět vrátil život. Jejich těla se srazila. Rei ucítil jak mu po rukách stéká něco teplého, byla to krev.
„Promiň,“ zašeptala Kusanagi, z koutku úst jí stékal stroužek krve, natáhla se, aby jej mohla políbit, a poté mu padla do náruče. Byl to ohromný šok, jako velká černá díra, která se pod ním rozevřela, aby jej vtáhla do svých temných útrob zoufalství. Rei ihned vytáhl kunai z jejího břicha, v poslední chvíli uhnula a nechala se schválně zranit. Měl ruce pokryté od její krve, krev jeho milované, k tomu, aby se nezbláznil mu chyběl jenom kousíček, i přesto všechno si pořád naivně opakoval, že nesmí ztratit chladnou mysl, nešlo to. Vzal ji do náručí a přenesl pod strom, kde ji opřel o kmen, utrhl si oba rukávy a položil je na krvácející ránu, kterou stlačil: „Drž to,“ vzal její ruce a položil je na ránu. „Díky, že jsi si vybrala mě,“ hlesl Rei. Přes všechno co k ní cítil, přes všechno co mu udělala, chtěl, aby žila, nevadilo mu, že jej zradila, nakonec si vybrala jeho. Teď nebyla ta správná chvíle: „Teď ne,“ problesklo mu hlavou, malý hlásek zahnal všechny pocity zoufalství, bezmoci a utrpení. Zaměřil svoje poslední kousíčky zdravého rozumu na svého soka.
Shin se nehodlal do ničeho vměšovat, jenom tam stál a čekal na svého soupeře. Jediné co dokázal respektovat byl dobrý souboj na který byl čím dál tím víc natěšený.

Arturie využila příchodu Reie, který strhnul veškerou pozornost, opatrně vytáhla Hibarimu kunai z boku a začala jej léčit jak nejlépe dovedla.
„Mám propíchnutou plíci,“ vydal ze sebe Hibari. U úst se mu tvořily malé červené bublinky. „Nikdy mě nedokážeš vyléčit,“ začal plivat krev. „Akorát umřeš vysílením,“ odrazoval dívku od svého léčení. Ta nedbala na jeho rady a pokračovala, krev z jeho rány pomalu přestala proudit.

Jubei při každém druhém kroku upadl, vypadalo to jako kdyby spíš šel po třech. Byl skrčený a levačkou se pořád dotýkal země, každou chvíli padl na kolena. Déšť mu chůzi ještě více znesnadňoval, půda začínala být promočený a měkká. Oblečení nasáklé vodou rázem ztěžklo.
Každou chvíli vyplivl směsici slin a krve, ale i přes všechnu bolest, která mu jeho tajná technika způsobovala, pokračoval dál.
Najednou ucítil jak mu někdo pomáhá na nohy, přehodil si jeho ruku přes záda a pomohl mu v chůzi. Jubei zvedl hlavu a uviděl muže v s bílými vlasy.
„Kdo jste?“ vysoukal ze sebe s velkým sebezapřením.
„Toki, přítel,“ usmál se muž a značně zrychlil Jubeiovo postup. „Byl jsem se podívat na zkoušky, ale v tom Hyuuga odvolal většinu jednotek s tím, že byl Hokage napaden. Z moci svého postavení ve vesnici na to měl pravomoc, ale něco se mi na tom nezdálo, potom jsem uviděl ohnivou vlnu a ihned jsem k ní vyrazil,“ vysvětloval Toki svůj příchod.
„Musíme si pospíšit,“ Jubei vyplivl další krev.
„Doufám, že nepřijdeme pozdě,“ Toki zvedl hlavu k nebi.

„Shine!“ zařval Rei hlasem plný hněvu. Stál proti svému úhlavnímu nepříteli a celý dychtil po boji. Každá buňka v jeho těle řvala po odplatě, po krvi.
Shin Hyuuga v samolibém úsměvu pozoroval svého protivníka. Už teď si byl jasný svým vítězstvím, jelikož Rei ztratil kontrolu nad svými emocemi a to v boji dvou ninjů znamenalo jasnou smrt: „Byakugan!“ aktivoval svůj kekkei genkai.
„Sharingan!“ pronesl Rei.
Shin vyrazil do útoku a vyskočil, ve vzduchu se začal točit a uvolňovat chakru: „Hakkeshou Kaiten!“ mířil přímo na Reie, zásah této techniky by znamenal prohru.
Rei hbitě uskočil do zadu, což Shin čekal a začal po svém sokovi házet šurikeny. To pro uživatele Sharinganu nebyl žádný problém a všechny hravě odklonil. Rei vytáhl z kapes dva kunaie, které rázem vyhodil do vzduchu, aby mohl začít tvořit pečetě: „Katon: Gouryuuka no jutsu!“ Rei vypustil z úst dlouhý proud plamene, který na konci nabral podobu dračí hlavy. Shin akorát dopadl na pevnou, když proti němu vyrazila tato nebezpečná technika.
„Fuuton: Atsugai!“ vypustil Rei další techniku, která byla tentokrát větrné podstaty. Srazila se s ohněm a ještě více jej rozdmýchala.
„Můj Vír Proroctví tohle neprorazí!“ zařval Shin a opět se roztočil, plameny od něj odskakovaly, techniku dokonale v otáčkách ničil.
Kunaie, které Rei předtím vyhodil do vzduchu, mu padly do rukou přesně ve chvíli, kdy vypustil větrnou techniku, ihned se rozeběhl za ní, stačilo mu málo, potřeboval slepý bod. Oheň na malinkou chvíli obklopil Shina, ale ten jej hned rozmetal, ale i to stačilo, aby Rei se svým Sharinganem postřehl tu malinkou skulinku, tu slabinu, kterou jeho ultimátní technika měla. Pustil do svých kunaií chakru, aby je prodloužil a bodl do slabého místa Shinovi techniky.
„Věděl jsem, že tam půjdeš!“ zařval Shin vítězoslavně. „Já znám moc dobře svoje slabiny!“ lehce plácl Rina do rukou, aby odrazil jeho slabý útok a spustil svoje mistrovské dílo. V kontaktním boji se mu nemohl nikdo rovnat. Začal do Reie mlátit jako do fackovacího panáka, ten nestačil uhýbat a schytával všechny údery plnou silou. Z jeho kunaií rázem zmizela všechna chakra a stali se opět normálními noži.
„Je po všem,“ chytl Reie za zápěstí. „Zavřel jsem ti všechny důležité chakrové body, do půl hodiny zemřeš v obrovských bolestech,“ stiskl mu pevně zápěstí a začal je lámat, jakmile mu zvedl ruce do patřičného úhlu, tak se Rei usmál. Do jeho kunaií se vrátila chakra, vystřelila jako šíp probodla Shinova ramena, Rei z posledních sil trhl. Shin nelidsky zařval, jeho ruce padly na zem. Hyuuga zíral na svoje ruce, které se právě válely v trávě, všude stříkala krev.
Rei padl na zem, celé jeho oblečení se začalo zbarvovat do ruda, Shinova technika si začínala vybírat svoji daň, kdyby neusměrňoval chakru do kunaií, mohl si prodloužit život.
Padl na kolena a ztěžka oddechoval. Shin se i přes bolest začal smát: „Vyhrál jsem! I když oba zemřeme, tak nikdy nezastavíš výbušniny, které jsem tady rozmístil, sami se každou chvíli aktivují! Tvoje oči je nikdy nemohou najít!“ pokračoval v smíchu zatímco pomalu umíral.
„Reii!“ zařval Toki, když konečně došel na místo bojiště. Pustil Jubeie, který padl tváří do bláta, a ihned spěchal k Reiovi. Jubei se s klením zvedl, utřel si špinavý obličej, pohledem vyhledal Saber ke které se hned začal belhat.
Toki hned poznal co se stalo: „Hakke Hyakunijuuhachishou,“ ultimátní technika klanu Hyuuga. Toki neprodleně odstartoval sérii podobných chvatů, aby zvrátil průběh krvácení.
„Přestaň,“ zastavil jej Rei za nějakou dobu. „Musíme zastavit ty bomby,“ ač mohl říkat co chtěl, po Tokiho zákroku se začínal cítit lépe. Krvácení viditelně ustalo. Rei přikročil k Shinovi, který si užíval poslední chvilky svého života jako vítěz.
„Moje oči to nemohou vidět,“ pronesl Rei. „Ale tvoje ano,“ žádný jiný uživatel Byakuganu teď není na blízku, takže zbývá jediné, problesklo Reiovi hlavou. Vytáhl z kapsy kunai a namířil si ho na levé oko. „Postarej se o zbytek, Toki,“ pronesl ke svému příteli.
„Co to děláš?“ zařval Shin.
„Reii!“ vykřikl Toki a snažil se Reie zastavit, bylo pozdě, probodl si kunaiem oko. Bolest to byla strašlivá, zařval bolestí, až přehlušil hřmění nebes.
Nebyl čas na jakékoliv další vymýšlení, Toki přistoupil k Shinovi a začal spolupracovat na Reiově plánu.
„Ne! Ne!“ řval Shin z posledních sil. Toki mu hbitě vyndal Byakugan a vložil jej Reiovi do prázdného důlku. Tato unikátní operace trvala jenom pár chvil.
„Byakugan!“ zařval Rei, oko se ihned aktivovalo. „Prohrál jsi,“ podíval se na Shina, který právě v tu chvíli zemřel. Rei začal zkoumat okolí a viděl, prohlédl všechny Shinovy plány, viděl rozmístění bomb. V tom na místo dorazil Hokage s několika Anbu jednotkami.
„Poslouchejte všechno co vám řeknu,“ zařval Rei z posledních sil. Toki se jej snažil dále léčit, ale i na něj to začínalo být příliš, jeho nemoc se opět začala probouzet, ale i přesto dál pokračoval. Nedbal na krev, které mu tekla z pusy, teď měl důležitější práci.
Hokage pokynul svým Anbu jednotkám, které se ihned, po vyslovení Reiových pokynů, vydali zničit bomby v areálu.

Hokageho šedobílé vlasy byly zmáčené deštěm. Stál u náhrobku na který se zapisovala jména hrdinů, kteří položili život za Listovou. Lehký letní déšť mu stékal po tváři, a tak nebyly vidět jeho slzy.
Hibari stál vedle něj, měl obvázaný hrudník a čelo, podpíral se o berli, na rukou měl oděrky z nedávného boje.
„Shin chtěl zpátky starý svět,“ promluvil Hokage při pohledu na pomník. „Svět bez vesnic, kde byl každý klan sám za sebe, který se s nikým nedělí, aby nastolil staré pořádky musel zničit ty nové. Proto se rozhodl rozpoutat další válku a doufal, že přitom zaniknou veškeré vesnice. Silný klan, jako Hyuuga, nebo Uchiha, měli dříve velké výhody, jakmile nastoupila éra vesnice, tak tyto výhody vzali za své ve prospěchu všech klanů žijící v jednom uskupení,“ pronášel Hokage. Hibari mlčky naslouchal. „Smutné,“ sklonil Hokage nakonec hlavu. „Svým způsobem jej chápu, ale nemůžeme upřednostňovat jednotlivce, nebo klan nad zájmy většího uskupení. Mír je přednější, pro ten se už obětovalo mnoho dobrých ninjů,“ pohlédl opět na pomník.
„A našich přátel,“ doplnil jej Hibari. Druhý přikývl.

„Takže,“ Jubei si zastrčil za opasek meč a podíval se na dlouhou prašnou cestu, jež se táhla z Konohy. „Jak daleko je Albion?“ podíval se na Arturii, jež stála vedle něj. Ta mu odpověděla úsměvem.