Nic nového II, díl 4: Půlnoční jezdec

„Co se to stalo? CO SE TO STALO? Neji!!! Prosím, vzbuď se, vzbuď se!!“ Neji vyděšeně otevřel oči do kořán a spatřil Leeho rýsujícího se ve světle, které pronikalo škvírami mezi prkny dovnitř.
„Lee, uklidni se, proboha!“ vyjekl Neji, kterému se nelíbilo, že s ním takhle brzo po ránu třepe jako s králíkem. Lee tedy přestal, ale nepřestal se tvářit vyjeveně.
„Proč jsou všichni tak zřízení? Vzbudím se a první, co vidím, je, že Hinata má krvavé šrámy na obličeji! Co se to v noci dělo?“
„Ale... to nic...“ škrábal se na hlavě rozespale Neji. Jejich rozhovor probudil i Báru, která teď zpod své deky nenápadně mžourala na polonahého Leeho a spokojeně se uculovala.
„Lee, to se tu budeš producírovat takhle? Jsou tu dámy...“ Nejimu nic neuniklo. Lee se na něj chvíli nechápavě díval, pak se začal rozhlížet po stodole. Neji nenápadně zakašlal a pokynul hlavou k Báře. Leemu v kulatých kukadlech přeskočila chápavá jiskřička a se zajíknutím se skokem zase ocitl pod svou dekou. Zabalil se a přitáhl si ji až k bradě.
„Tak co se stalo?“
To už se probudila i Tenten.
„Ále, trochu jsme se nepohodli kdo bude kde spát...“ zazívala a pokusila se protáhnout. „AU! Chytila se za koleno a vystavila slunečnímu světlu svůj krásný akvamarínový monokl, který si přes noc pořídila.
„Nechodil jsem ze spaní, že ne?“ vyděsil se Lee. Takové věci se mu občas stávaly a někdy dokonce napadal kolemspící.
„Nee, to víš že né,“ chytila se situace Tenten a vyhýbala se mu pohledem. Lee se rozhlédl po ostatních, kteří už se začínali pomalu také probouzet. Tenten na všechny významně mrkla a zavrtěla hlavou, jako že né...
Lee to zachytil.
„Vy my něco tajíte! No tak, řekněte mi, nikoho jsem v noci nenapadl, že ne... Barunko-san?“ upřel zoufalé oči směrem, odkud očekával tvrdou pravdu.
Bára ale jen mlčky sklopila zrak.
„Nééé,“ zakvílel Lee. „Odpustíte mi to někdy? Že jsem nikomu neublížil?“
„Neboj, Lee, nic se neděje,“ uklidnil ho pevným hlasem Neji.
Lee na něj upřel vděčné oči.
„Děkuju, Neji. Jsi dobrý kamarád.“
Neji shovívavě pokývl hlavou a Tenten měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas.

Když se vrata stodoly otevřela, vyhřezla z nich hromada udusaného sena, osm velmi ospalých mladých lidí, pes, kočka a Lee. Pes, kočka a Lee začali hned běhat kolem a řádit v té spoušti. Zbytek skupinky se postavil o něco dál a s notným zíváním, protahováním a nadáváním na zranění postával opodál. Maminka, která to všechno pozorovala z lavičky, kde se vyhřívala na ranním sluníčku, jenom nechápavě zavrtěla hlavou. Ale co, na dívky to mělo dobrý vliv, takhle ráno ještě nikdy na nohou nebyly. Bára začala pomalu zkoumat všechny nově objevené bolesti svého těla.
No, pomyslela si, jestli chci do poledne stihnout pustit husy na pastvu, asi bych se už měla vydat ke kurníku... Dobelhám se tam tak v deset... Nakonec ale bolest nebyla tak zlá. Některé věci se prostě udělat musely, bez ohledu na to, co vás právě žralo. Teda, Leeho nic nežralo. Naházel všechno seno zpátky a ještě ho hezky naklepal, aby bylo nadýchané, a teď si se zděšením prohlížel svoje soudruhy. Vypadali, jako by se na ně vrhla nějaká přepadová jednotka. Ale kdo by se pral v noci, ne?
Shikamaru zazíval a protřel si oči.
„Dík že jste mě nevzbudili,“ přišoupal se k Nejimu. „Jak dopadlo skóre?“
„No, těžko říct... Kiba se pěkně zamotal do Kátina genjutsu a Shino ztratil i poslední iluze, a pak už je to všechno nějak rozmazané...“odpověděl po pravdě Neji.
Shikamaru se uchechtl. „To si dokážu představit...“

Když bylo po snídani, nezbylo než se zase vrhnout do práce. Bára si s uspokojením všimla, že Neji má zpět na hlavě onen strašný slamák, který mu včera dala. Na jeho dlouhých havraních vlasech se hezky vyjímal a k tomu hipízáckému ohozu se taky hodil. Ještě vidle a úplně sem zapadne... pomyslela si Bára, když za jeho vydatné pomoci vyháněla housata i s mámou na pastvu. Kousek za nimi klusal Kiba s Akamaru, doprovázen Hinatou, a poháněl stádo vyděšeně bečících ovcí.
„Ale notak, vy páprdy! Nebuďte takový sůši, tělocvik po ránu je zdravý...“ pokřikoval na rozladěné býložravce. Vypadal, že být ovčáckým psem se mu opravdu zamlouvá. Asi to bylo lepší, než koně. U těch vydržel jenom Shino. Jak si tak za sebou vedl vznešenou Haksnu, na chvíli zapomněl na svůj bol ohledně Heather, což bylo podle všech dobře. Káťa je všechny, ještě s Fandou a Máňou, navigovala na jižní pastvinu, kde bylo takhle po ránu hezky. Na zádech nesla vak s potřebami na čištění. To sice nebyl standardní postup, ale rozhodně se jí nechtělo v té vyhřáté a zadýchané stáji zůstávat o nic déle, když mohla s klidem hřebelcovat tady. Tenten s Leem a Shikamaru šli trhat rybíz.

„Řeklo se do kýble, ne do pusy!“ rozčilovala se Tenten a obviňujícím ukazováčkem šermovala před nosem Shikamaru.
„No jo pořád, šmarjá, stejně je to kyselý...“ pokrčil rameny Shikamaru, jakože cokoli, jen ať mu dají všichni pokoj. Už dost na tom, že se tady musel lopotit v pražícím sluníčku u rybízových keřů, místo aby si hověl někde ve stínu... Proč nemohl sakra jít třeba s těma husama? To vypadalo docela klidně! Ách jo... Tenten jen zavrtěla hlavou. Aspoň že Lee nelenil a poslušně všechny kuličky dával do kyblíku, ani si nezobnul. Bohužel měl tendenci si u toho prozpěvovat. Tyhle dva koordinovat, to byla fuška.

K polednímu se začali postupně pracanti, kteří už vykonali svůj úkol, scházet na dvorku, kde se pěkně vyjímal dřevěný stůl obklopený židlemi a špalky. Když byli všichni asi v půlce oběda, konečně dorazili i Neji s Bárou, oba ve tváři narůžovělí a nenápadně se držíc za ruce. Tenten se neznatelně zamračila a zafuněla. Sakra! Tak ona se celý ty roky tak snaží a teď tohle... No ale když si vzpomněla, jak Neji každý večer na misích čučel na ten růžový šutr, tak nějak to čekala. Kiba jen protočil panenky. Moc dobře viděl, že kdyby tam nebyl Akamaru, housátka by se jim pěkně rozutíkala, protože si zřejmě chtěli vynahradit objímání za předchozí tři roky nebo co. Akamaru totiž asi cítil, že je jeho povinností se postarat o cokoli, co je alespoň z části bílé a dělá nějaký zvuk. Takže o husy bylo hezky postaráno. A pohled na obrovského hafana, jak se snaží ohlídat všechna housata najednou a jak mu ty malé potvory pobíhají pod tlapami, byl k nezaplacení.
Maminka je počastovala škaredým pohledem, že teď už jim všechno vystydlo, ovšem nezdálo se, že by je to nějak moc rozhodilo. Tatínek si Nejiho podezřívavě změřil, jakože takového hipízáckého typana si teda za zetě nepředstavoval. I když po pravdě řečeno ten zubatý psí muž nebyl zas o moc lepší... Ale aspoň byl docela slušně oblečený!
„Takže když jste konečně přišli, tak poslouchejte, hlavně Bára s Káťou. Říkali jsme si s tatínkem, že je vás tu na práci dost i bez nás, tak že bysme si vybrali nějakou tu dovolenou v lázních, třeba na týden... Zvládli byste to tady, ne? Nechali bysme vám tady seznam, co je potřeba udělat, a jinak byste si tu mohli dělat, co chcete… posloucháš mě vůbec?“ vybafla na Báru, která opravdu vypadala, že je myslí kdesi jinde. Možná ne až tak daleko... ale jinde.
„Ne... Káťo, posloucháš?“
„Jo, Báro,“ řekla ironicky Káťa. Na to jí byla dobrá.
„Notak to je dobrý, ona mi to pak řekne.“
„Já ti to klidně taky pak řeknu, Barunko-san,“ nabídl se Neji potutelně.
„Dokonce...“ úkosem na něj Bára pohlédla. Dala si za úkol v příštích dnech aspoň na chvíli rozptýlit jeho soustředěnost!
„Ach jo... notak co říkáte? Teda co říkáš, Káťo?“
„A co Matěj?“
„No nevim, jak dalece tady s váma pobude...“
„No jako klidně, já myslím, že v téhle společnosti nás ani nikdo neukradne...“ uchechtla se Káťa.
„No já se spíš bojím, aby tady ta farma byla, až se vrátíme,“ pronesl tatínek, který si nebyl tak úplně jistý, jestli opravdu chce tohle udělat.
„Dobře, tak za to mi bude ručit Lee, platí? Že to tady nezapálíte nebo tak...“ navrhla maminka.
„Notak to nevím, jestli to dáváte na starost tomu pravýmu...“ zahučel Kiba do svého hrnku s čajem. Lee si ho nevšímal.
„Rozkaz! Kdyžtak to znova postavím, můžete se spolehnout, paní Vlčice!“
„A my pohlídáme Leeho!“ řekly Káťa s Tenten.
„A všechny dohromady by měl správně pohlídat Neji, protože on je tady přece jounin, tak by měl mít i největší zodpovědnost! Takže né že se tady něco za ten týden poškodí, jasný?“ zavrněl sladce Shikamaru. Neji na něj pokýval hlavou, ať si nechá svoje škodolibé rozumy.
„Cože, vy někam jedete nebo co?“ optala se zmateně Bára.

Když všichni doobědvali, vrhli po sobě rodiče Hývlovi významné pohledy a raději se rychle zdejchli. Banda kolem stolu se po sobě podívala.
„Teda lidi, smrdíte slušně...“ zalichotil jim Kiba.
„Čichni si k sobě, nádhero,“ oplatil mu Shikamaru, ale jinak s ním musel souhlasit.
„Hele, kde se tady myjete?“ napadlo Tenten.
„No...“ Káťa si představila, jak se všichni snaží vystřídat v malé koupelničce s vanou příliš krátkou i pro ni, a nevěděla co říct.
„Máte něco proti rybníku?“ řekla sugestivně Bára.

Cáky cáky cáky.
„Hej, holky! Pojďte taky do vody! Je akorát!“ hulákal Kiba. Sám stál po pás ve vodě, celý mokrý a rozesmátý. Děvčata na břehu nějak nevěděla, co si o tom myslet. Jednak nechtěla ztratit výhled na švarné hochy, a jednak byla ta zatracená voda dost studená.
„Tak jo,“ rozhodla se nakonec Káťa. „Jdu do toho, ale večer si ještě ohřejem bojler.“
Jakmile Kiba zmerčil, že se blíží k vodě, nasadil vypočítavý úsměv a ponořil se pod hladinu. Bylo z něj vidět jenom rozcuchanou kštici a mlsné oči. Káťa si ho všimla a tak se raději přesunula od strmého břehu k pozvolné plážičce a namočila si palec.
„Fuj, blé, to je to ledový...“ Ale v ponořování pokračovala. Nakonec se k ní přidaly i ostatní dívky. Leeho vlnobití bylo sice hrozivé, ale představa, že zůstanou špinavé, byla ještě o něco horší. Nakonec se ukázalo, že to s tou vodou řekla Káťa jen tak. Byla příjemně prohřátá po několika dnech parna. Tenten využila příležitosti a přidala se k Leemu při tvoření malstrómu. He, jestliže nemůže Nejiho mít, pořád ho ještě může namíchnout. Neji si jí ale nevšímal. Pokojně plaval do středu kachňáčku a zpět a Bára šťastně funěla za ním. Jelikož Lee neuměl plavat, stačilo jim prostě držet se od mělčiny dál.
„Hej, nechte toho, vy dva...“ ozval se ze břehu otrávený Shikamarův hlas, který spatřil, že Kibovo topení Káti (to měla za to genjutsu) se podezřele zvrhává v něco úplně jiného, a vzápětí je zasáhla ledová sprška.
„HAF!“ Akamaru se ani trochu nelíbilo, co jeho páníček vyvádí, a tak si zašel k Shikamaru postěžovat. Už se patřičně osvěžil a teď si hezky vysoušel kožich.
„Héj, nech tohó!“ zařval na něj Kiba a zaclonil si oči před přívalem vody. Z takového kožichu se jí dá spousta vyklepat. Káťa se mezitím vzpamatovala a s uličnickým výrazem pár metrů uplavala. Kiba se po ní zadíval. Tak ona si chce hrát! No, proč ne, zazubil se. Den ještě zdaleka nebyl u konce a třeba se naskytne jiná příležitost...

Shino se nekoupal. Shino nesmrděl. Shino nikdy nebyl špinavý. Využil tedy svého volného času k návštěvě stájí. Haksna stála přilepená ke stěně boxu a zdálo se, že na něj čeká. Pozdravila ho zafrkáním. V tuto dobu byla ve stáji sama. Fanda a Máňa měli někde práci spolu s tatínkem Hývlem. Ve stáji bylo pěkné parno. Normálně by byli všichni koně na pastvě, ale Haksna měla takový nehezký zvyk z louky utíkat, a i když kulhala, nikdo na farmě ji nedokázal dohonit. Museli počkat, až se sama uráčí vrátit, a to mohlo trvat i několik dní. Chvíli proti sobě zase jen tak stáli a koukali. Pak Haksna netrpělivě zafrkala, dupla a pohodila hlavou směrem k užitkovému boxu. Shino si nemohl pomoct a musel obdivovat křivku jejího krku, ale když to udělala po druhé, otočil hlavu, aby viděl, na co se ho snaží upozornit. Probíral se vybavením boxu. Krmivo, kartáče... a támhle... Na zdi úplně vzadu viselo staré jezdecké sedlo a ohlávka. Shino se tázavě otočil na koně a zjistil, že na něj Haksna upírá temné oči v němém pobídnutí. Přistoupil tedy k sedlu a sundal ho. Bylo těžší, než čekal. K sedlu ještě patřila poduška na hřbet koně. Chvíli ještě váhal u ohlávky, ale nakonec ji nechal být. Pomalu, klidným pohybem otevřel vrata ke klisně do boxu. Haksna vypadala nervózně, jako by sama úplně nechápala, proč se k němu chová tak odlišně. Podupávala, pohazovala hlavou, ale žádnou hrozbu nevysílala. Shino k ní pomalu přistoupil. Položil jí dlaň na čumák a pomalu přejel přes ladně klenutý krk až k bokům. Pak pohladil klisnu po zádech a teprve potom jí nasadil na hřbet dečku pod sedlo. Haksna mrskala ocasem, ale jinak se neprojevovala. Prostě ztuhla na místě. To taky nebylo nejlepší. Shino se přesunul zpátky k její hlavě a jal se ji chlácholit.

Vrata od stáje zavrzala a pak se jejich křídla rozlétla dokořán. Ze stínu vyjel noční jezdec. Aburame Shino seděl vzpřímeně na zádech vznešeného oře, jeden pro druhého připraveni i zemřít. Hrdinská fanfára, tralalá... No, dojem možná kazilo, že vyjeli ve dne, hned po poledni. Svědkem jim bylo jen pár ovcí a ospalý pes, který se ani nenamáhal zvednout hlavu. Shinovi to ale nevadilo. Vrata stáje se za ním opět zavřela, broučci se vrátili zpátky. Haksna jen zastříhala ušima a klidným krokem, aby svého jezdce náhodou neshodila, se vydala přes dvůr.

Maminka vypisovala seznam všeho, co bylo potřeba udělat a co chvíli propadla pochybám.
Zvládnou to sami? Je moudré je nechávat samotné? Bůh ví, co se tu bude dít, až odjedou... No... Hehe, vnoučátko nebo dvě by se klidně hodilo... S dohazovačským úsměvem dopsala seznam a začala balit. Do jedněch lázní už zavolala a řekli jí, že od zítra tam mají pokoj volný. Výborně. Už se těšila, jak se namočí do pořádného bazénu plného horké vody a dá si lok lázeňské minerálky... A samozřejmě alespoň dvě láhve dobrého vína, to teprve bude. Nakonec, co zlého by z toho mohlo vzejít? Dovolenou už neměla pěkně dlouho.

„Hej, mohli byste toho laskavě nechat?“ vrčela Bára na Leeho s Tenten. Ráda by už doplavala ke břehu, kde měla šaty, ale přes ty jejich napěněné vlny se jí fakt nechtělo.
„Ne, musíš to proplavat,“ výskala na ni Tenten. Neji se potopil pod hladinu, kde na něj nikdo stříkat vodu nemohl.
„Chjo, nesnášim, když si musím namočit hlavu!“ zakňourala Bára otráveně a soustředěně se rozpustila. Nejdřív Tenten a pak i Leeho na chvíli zaplavil ledový proud, načeš se Bára zhmotnila na mělčině a už se hrabala na břeh.
„Nechceš dojít pro nějaký ručníky?“ nadhodila Káťa, která právě taky vylézala z vody.
„Nepotřebujem...“ mávla rukou Bára a veškeré vodě z Kátina povrchu zavelela vrátit se do rybníku. Totéž provedla s každým novým příchozím na pevninu a bavila se jejich překvapenými výrazy, když bez varování uschli. Trochu váhala u Kiby, ale pak usoudila, že na chvíli poleví ze stanoviska nepřející a podezíravé sestry moralistky... ale jenom dokud bude v dohledu Neji! Leeho a Tenten však zcela ignorovala – když tak zbožňovali vodu, ať si ji pěkně dlouho užijou.
Při cestě zpátky potkali dosti rozčileného tatínka.
„Kde je Haksna?“ ptal se stroze. Bára s Káťou jen pokrčily rameny.
„Jak to máme vědět, byli jsme se koupat.“
„No ale ve stáji není!“ Bára už chtěla odseknout, že za to fakt nemůže, když si vzpomněla na Shina.
„Že by ji někam vzal? Shino že by byl tak spontánní?“ podívala se nevěřícně na společnost za sebou.
„U toho chlapa si nikdy nemůžeš bejt jistá, co se mu honí hlavou...“ poznamenal Kiba, jeho dlouholetý kolega.
„Notak ať ji laskavě zase vrátí, na tohle nejsem zvědavej,“ zavrčel tatínek naštvaně.
„Dyť stejně potřebovala provětrat, né? Shino ji utéct nenechá...“ poznamenala Bára, která nechápala, co je na tom tak strašně tragického, že se Haksna ztratila.
„Jo, to určitě,“ mrmlal tatínek a šel pryč. Bára jen zavrtěla hlavou. A co by teprve říkal, kdyby věděl, že Shino je ten divný potápěč!
„Káťo, jdi to tam radši zkontrolovat, on nám taky nic neřekne, možná že prostě sama zdrhla...“ Potom šla Bára následována Nejim, jak jinak, zkontrolovat, jak jsou daleko rodiče s odjezdem, a Káťa s ostatními zamířili do stáje.
„Neji, tady jsem doma, nejspíš mě fakt nikdo nepřepadne...“ snažila se Bára nenápadně naznačit, že s ní nemusí všude chodit.
„Hm, člověk nikdy neví!“
„No když to říkáš...“
Uvítala je maminka se zabalenými taškami.
„Tak, támhle máte seznam, co je potřeba udělat,“ ukázala na stůl, kde ležel arch papíru. „Teď už jenom čekám na vašeho otce, až se konečně uráčí přijít...“
„Mám takový dojem, že nám moc nedůvěřuje,“ pokývala hlavou Bára, když si vzpomněla na poslední setkání s ním.
„No, ale rozhodně je to lepší, než kdyby tu s vámi zůstal... vždyť víš, jak nesnáší...“ podívala se výmluvně na Nejiho, ale myslela ninji obecně.
„Hm, to je fakt...“
„Hele, vy dva jste tady nejstarší... nebo se aspoň tak tváříte...“ uvědomila si maminka, že vlastně neví, kolik je Nejimu let, „tak na to prosimvás tady dávejte pozor, jo?“
„Jasně, neboj, copak už jsme někdy něco zapálili?“ uklidňovala ji Bára. Vtom do kuchyně vrazil tatínek.
„Tak jdeme?“ zašvitořila na něj maminka.
„No asi jo... Haksna se eště nenašla!“
„Neboj, daleko nebude,“ snažila se ho uchlácholit Bára. Tatínek jenom něco zavrčel a zvedl jednu s tašek. Druhou už aktivně držel Neji.
„Já vám s tím pomůžu, nechcete?“ nabízel se ochotně.
„Ale né...“ tatínek vypadal, že by si nejspíš všechno odnesl sám a s nějakým vlasatým samurajem, nebo co to bylo, který měl kór na hlavě jeho slamák, by se radši nezaplítal, no ale co se dalo dělat. Bára s maminkou se po sobě podívaly. Jo, asi bylo dobře, že odjížděl.

„Hm, to je divný, fakt to vypadá, že ji někdo vyvedl ven...“ prohlížela si Káťa pečlivě zavřený Haksnin kotec.
„Káťo-san, nechybí tady něco?“ ukazovala Hinata na tmavý flek pod hřebíkem uprostřed jinak docela vybledlé zdi.
„Sedlo!“ potvrdila konsternovaně Káťa, „To Shino umí jezdit na koni nebo co?“
„Nikdy jsem ho neviděla něco takového dělat...“ uznala Hinata.
„No ale to pro něj není překážka, nemyslíte?“ poznamenat Kiba, který čmuchal okolo, „Podle pachu tady určitě byl.“
„Jesi tu Haksnu někde ztratí... a nebo jesi ona ztratí jeho! Tak ho asi zabiju, fakt. A nebo ho zabije Bára.“
„Já ho klidně zabiju za vás, nechcete? Přece jen, mohly byste se ušpinit...“
„Né, dík Kibo, svoje účty s Shinem si vyřiď někdy jindy,“ zachechtala se Káťa a hodila mu na hlavu hrst ovsa.

Po několika neúspěšných hodinách hledání vzdali a začali se věnovat potřebnějším věcem.
„Takže, za týden se vrátíme, tak to tu nějak vydržte...“ loučila se s nimi maminka z kozlíku vozu, který táhli Fanda s Máňou a který řídil ještě pořád nabručený a nespokojený tatínek. Práskl otěžemi a celý vehikl se dal do pohybu. Maminka ještě chvíli mávala, ale nakonec usoudila, že na to, aby mávala, dokud nebudou z dohledu, jede vůz moc pomalu, a tak se na to vykašlala a začala si v hlavě přebírat, co všechno zapomněli. Tatínek byl zachmuřený. Farmu neopustil na delší dobu už déle než patnáct let. Neměl ponětí, co zlého by se mohlo stát, ale měl takové nepříjemné tušení... A navíc se začaly do jeho života vracet věci, které doufal, že se mu podařilo vytěsnit už navždy. Celá ta věc kolem ninjů ho znepokojovala. Teď všichni věděli, kde jeho farma leží a podle všeho o ni byl zvláštní zájem. No, třeba je to opravdu jen díky tomu, že má takové dcery... Nebo že by někdo věděl...? Ne, to je nemožné. Uvolnil všechny svaly v ramenou a ulehčeně vydechl. Konečně dovolená. Hodlal si ji pořádně užít. Spokojeně poplácal stříbrný kufřík vedle své nohy. Doufal, že u těch lázní moc nefouká, byly v něm totiž jeho oblíbené modely letadýlek.

„Tak, to bychom měli,“ otočila se Káťa zády k mizejícímu vozu a zavřela bránu. „Vidím to tak, že prostě počkáme, dokud se Shino nebo Haksna nevrátí. Do té doby máme co dělat. Čím dřív se zbavíme toho seznamu, tím dřív se můžeme flákat.“
„Hehe, něčím musíme zatopit...“ uchechtla se Bára a už si představovala, jak proklínaný list papíru vyletí komínem.
„Ne,“ zamítla to rázně Káťa a šla zalézt do kuchyně. Našla na stole seznam a začala číst nahlas.
„Bla bla... otrhat, jo, jasně, bla, bla... opravit kůlny, usušit a posbírat seno, usušit slámu, ve stádě jsou dvě březí ovce, opravit ohradníky na pastvinách... no, máme toho dost co dělat... tak, čím začneme?“ podívala se tázavě po osádce farmy, která se celá nacpala do pro tyto účely málo prostorné kuchyně.
„Já jsem pro, abychom to dneska nechali být! Někdy zítra by mohl dorazit Jiraiya-sensei, tak bysme něco mohli hodit na něj, ne?“ ozvala se s konstruktivním názorem Bára.
„Hehe,“ uchechtla se Káťa, když si představila starého zvrhlíka, jak v potu tváře spravuje ohradu.
„Jsem pro.“
Obě si zamnuly ruce. Najednou si všimly šokovaného výrazu ve tvářích některých zúčastněných.
„Cože? Slyšel jsem dobře? Jiraiya-sensei? To vás učil ten úchylák?“ děsil se Kiba. Sestry se na něj nechápavě podívaly.
„No a co? Říkal, že je to inspirace pro jeho nový román,“ protestovala Bára.
„Barunko-san, musím souhlasit s Kibou. Zdá se mi to velice nevhodné. Po tom, co jsi nechala speciální vydání jeho tvorby u nás doma, stihl jsem se s ní okrajově seznámit. Doufám, že po vás nechtěl... žádné nevhodné věci.“ Okrajově seznámit. Slabý výraz pro tolik nocí strávených s baterkou pod peřinou...
Bára nasadila záhadný výraz.
„Né, vůbec...“ Chacha. Tohle ji móc bavilo. Sledovala výraz šokování na Kibově tváři a všimla si, že i led Nejiho výrazu povážlivě praská.
„Jiraiya-sensei se u nás stavil několik týdnů po našem návratu, aby se zeptal, jestli nechceme pomoci s tréninkem. Naši jsou na poustevníky zvyklí, takže taťkovi ani nevadil. No, a od té doby sem jednou za čas zajde, aby viděl, jak daleko jsme pokročily.“ Kátě se taky nechtělo prozrazovat víc. Však oni uvidí. Pravda byla, že se Jiraiya ani o nic moc nepokoušel. Prostě s nimi probíral jednotlivá témata a předčítal jim kousky budoucích románů, aby mu řekly, co si o nich myslí. Docela si jejich vytříbeného čtenářského vkusu vážil a byl rád za každý vylepšovák. A to, že trvaly na tom, že budou trénovat v zelených kombinézách, mu taky vůbec nevadilo...
Nejimu se postavily všechny chlupy na zádech. Teda spíš to jeho chmýří, či co to má. Kiba se snažil ovládnout tik v oku. Shikamaru jenom zvednul obočí a Tenten s Hinatou mlčely, protože doufaly, že z nich toho v soukromí vytáhnou víc. Lee nic nepochopil, a tak si hrál s prasátky, která vrhal na protější stěnu jeho úsměv. Bára si jen založila ruce na prsou, když viděla ty jejich reakce.
„No teda pánové,“ zavrtěla hlavou, „to v nás moc velkou důvěru nemáte. No nic, jdem vařit večeři. A vy zatím jděte aspoň na ty kůlny...“ Když uražený Kiba, provinilý Neji, otrávený Shikamaru a ochotný Lee konečně vyklidili prostor, zabouchla za nimi Bára dveře.
„Ať si říkají, co chtějí, ale pár lekcí od mistra Ježoura by jim rozhodně neuškodilo.“
„Mistra Ježoura?“ optala se Hinata tenkým hláskem.
„Tak mu říkáme... hele, počkejte, něco vám ukážu, to se pobavíte...“ zatvářila se Bára záludně a odběhla někam do pokoje. Když se vrátila, Káťa s Tenten a Hinatou už začali s přípravou jídla. Bára se už stejně nevešla ke kuchyňské lince... takže určitě nikomu nevadilo, když se nepřipojí.
„Tohle je nejnovější díl Icha Icha,“ ukazovala jim Bára obálku knihy, kterou právě přinesla. Byl na ní obrázek ženy obklopené flaškami od saké a v pozadí stál osamocen pod pouliční lampou postarší muž. Název zněl „Flirtování se smrtí“. „Jestli chcete zažít něco fakt srandovního, tak si to přečtěte, holky... ale radši o tom neříkejte Nejimu, Jiraiya se totiž tak trochu inspiroval svými zážitky se mnou a něco mi říká, že by Neji svou roli v tom příběhu moc neocenil...“ Obě sestry se zachechtaly. „Jo, radši to nedávejte ani Leemu, taky se do něj trochu navezl... asi za tu scénu tenkrát po táboráku... Jeho vysvětlení, co to znamená, že lotos z Konohy kvete dvakrát, by Lee nemusel rozdejchat...“ Tenten se hned se zájmem na knížku vrhla a jala se číst si shrnutí na zadní straně obálky. A Káťa před Báru postavila hrnec s bramborama a škrabku. Tak přece jen se tomu nevyhne...