Nic nového II, díl 3: Noční souboj

„Mňá!“ ozvalo se z venku. Všechny oči se upřely na vrata. Teda, všechny... Káťa a Shikamaru už byli dávno v limbu. Lee taky, jelikož už bylo dávno po večerníčku. Spinkal v hnízdečku sena jako andílek, na tom se všichni shodli.
„Mňá!!“ ozvalo se naléhavěji.
„Nepouštěj tu strašnou bestii dovnitř, Báro!“ děsil se varovným hlasem Kiba, který si kočičku moc neoblíbil. „Nebo...“
Pozdě.
„Čičí,“ přivítala Bára kočičku, která se rozhodla, že se k nim na noc nastěhuje. Odpovědí jí bylo nadšené vrnění a něžný kousanec do lokte.
„Hááá!“ vyděšeně zavyl Kiba. „Tak za tohle, Báro, to... eee... NO, raději si nenechávej nikde nehlídané boty. Někdo by ti je mohl rozkousat.“
„No jasně, bobeši, už tě vidim, jak rozkousáváš Báře bačkory...“ chechtala se Tenten.
„Jak tě to sakra napadlo? By je rozkousal Akamaru, ne? Nemůžu ho pořád hlídat...“
„No jasně, jasně...“
„Snad se nebudete prát...“ zašeptala nesměle Hinata, aby je usmířila.
„Hele, to nejni vůbec špatnej nápad...“ zazívala Tenten.
„No vidíš, co jste se vlastně naučily? Hej Káťo... Káťo!“
„Chrrrr...Chr, Co? Co je? Co se děje, kdo mě budí?“
„To jsem jááá, Kibá,“ zanotoval Kiblíček.
„Aha... A proč mě budíš, smrtelníku?“ zavrčela pro změnu Káťa. Kiba nervózně polkl. Ten tón mu naháněl husí kůži.
„Nooo...“ zapomněl co chtěl říct.
Neji to všechno pozorně poslouchal, zatímco svými šikovnými dlouhými prsty přemisťoval kovový štítek ze své ninja čelenky na slaměný klobouk, který dostal od Barunky-san.
„Mohli bychom uspořádat noční souboj v tom lese, kde jsme s Barunkou-san hledali to jehně...“ nadhodil jen tak do éteru, oči upřené na svou práci.
Všichni se na něj zahleděli.

„Takže pravidla, lidi!“ vykřikovala nadšená Tenten na kraji temného lesa. Promlouvala k malému hloučku více či méně rozespalých lidí. „Kunaie se nesmí používat. Ani šurikeny se nesmí používat. Ani nic jiného, ninja zbraňovitého se nesmí používat. Je to sice sakra škoda, ale vyrábíme tu zcela přátelský souboj, který má jenom zjistit, jak moc dokážeme jeden druhému natlouct kokos. Je to všichni proti všem, jasné?“
„Jó...“ zazívala Káťa. „Pořád nechápu, proč jsme nemohli vzít Shikamaru a Leeho s sebou.“
„No protože už spali, není to jasné? A nám se je nechtělo budit. Shikamaru by stejně nešel, a aby nám tady poskakoval rozespalý Lee, no, řekněme, že na to lesní zvířátka nejsou ještě připravená...“
„Ale mě jste vzbudili!“
„Ale kuš!“
„Jo, Káťo! To je proto, abych se s tebou moh pořádně poprat!“
„HAF!“
„Tak schválně, Kiblíku!“ zaujala nabídka rozespalou Káťu.
Neji pořád nevěděl, co si o tom myslet. Původně to myslel jako žert! Co teď bude dělat v temném lese, kde se někde poflakuje Tenten? Bál se, co by se mu mohlo pod rouškou tmy přihodit... Asi měl probudit Leeho, aby ji nějak zabavil, ale byl si téměř jistý, že by se Lee ve snaze se zavděčit vrhl na některou z hostitelek, a pak by ji nechal vyhrát... Hm, on to ale asi vyřeší stejně. Bál se, co s Barunkou ten temný les udělá. Za soumraku z něj byla dost vyděšená a teď byla noc... Bylo by jenom fér nechat ji vyhrát, aby měla nějakou radost.
„Ale můžete se libovolně slučovat do skupin...“ navázala Tenten na svůj proslov.
„Jo, a kdo nás nechá vyhrát, z toho bude krmení pro kočky, jasné?“ ujasňovala ještě Bára.
„Cože? Tady je těch potvor víc?“ zakvílel zoufale Kiba.
„Nejdřív je čas na boje jeden proti jednomu. A pak doufám, že se nějak najdeme a dojde na super ninja řežbu!“ nevšímala si ho Tenten. „Takže, připravit, pozor, teď!“
Ze sedmi postav a jednoho psa se stalo osm šmouh, které se zanořily do temnoty lesa.

„Blbý ostružiní. Proč musí bejt ve všech lesech to blbý ostružiní?“ nadávala polohlasem Káťa. Hned po odstartování zamířila hluboko do lesa, tam kde to znala. Věděla totiž, že se tam nachází malá mýtinka, ke které už se pomalu blížila. A že kolem té mýtinky rostou stromy jako stvořené pro některé její techniky.
„Vrrr...“ ozvalo se najednou za ní laškovně.
„To jsem si mohla myslet...“ usmála se potichu a odskočila, přičemž nechala temný stín s rudě svítícíma očima, aby se zakousl do roští, které ji nahradilo na původním místě.
„Tak dva proti jednomu, ano?“ zašveholila do tmy. K prvnímu stínu se připojil ještě druhý.
„HAF!“

Bára si to namířila nazdařbůh. Bylo jí jedno, s kým bude bojovat. Prostě koho potká prvního. Stejně pak všichni skončí na jedné hromadě.
„Barunko-san...“ ozval se z lesní tmy sexy drsný hlas.
„Hehe... broučci.“

Neji se uhnízdil v křoví. Tak, tady bude mít hezký výhled.
„Ha, mám tě!“ vyskočila na něj rozjívená Tenten.
„Pšššš!“ zasyčel a položil si prst na ústa.
„Hm? Co je?“ Tenten zamžourala směrem, kam hleděl Neji. Sice neměla byakugan, ale naštěstí pro ni právě vyšel měsíc.
„Ahá! Hm... Bára versus Shino... To by mohlo být zajímavé...“
Navíc se ve tmě mohla na Nejiho pěkně přilepit. Jen kdyby si z hlavy sundal ten stupidní klobouk...

Shino se rozhodl nejdřív Báru trochu oťukat – doslova. Postavil se do bojové pozice a zaútočil. Jak v těch černých brejlích něco viděl, to byla záhada. Dozvěděl se, že Bára umí rozhodně dobře uhýbat a uchylovat se do bezpečné vzdálenosti. Když pochopila, že Shinovi a jeho namakanému taijutsu nezdrhne, odrážela rány klackem. Když jí i toho Shino zručně zbavil, přece jen musela zapojit vlastní končetiny. To vše samozřejmě doprovázela notnými skřeky a něžnými nadávkami na Shinovu adresu. Tenten se tomu v křoví vesele chechtala, Neji byl záludný. Asi by se taky bavil, kdyby mu Tenten nefuněla na krk.
„Dost, dost, DÓÓÓÓÓST!!!“ zařičela jak na lesy Bára, když ji Shino dostal do úzkých mezi pichlavé smrčky. Shino gentlemansky přestal a čekal, jestli Bára uzná jeho vítězství. Ukázalo se, že není zdaleka tak čestná, jako on. Když jí dal trochu místa k úniku, vzala nohy na ramena a přeskočila na větev nedalekého stromu. Shino nezaváhal a hned za ní poslal hejno bzučících broučků. Když jí bojové umění nevyhovovalo, ať je teda po jejím, cha! Mrak se blížil k Báře, na polovině cesty ho ale smetlo něco, co vypadalo jako déšť, jenže směrem odzdola nahoru. Brouci se rozprskli na všechny strany. Bára provedla několik gest a kolem Shina se roztočil vodní vír plný větviček a spadaného jehličí, které voda nabrala na cestě ze země do vzduchu.
„Tak Shino, je čas se vykoupat, s těma potápěčskýma brýlema by to neměl být pro tebe problém...“ řekla udýchaně ale vítězoslavně Bára. Nakoncentrovala mezi dlaněmi velkou vodovou bublinu a s šílených smíchem se vrhla rovnou na Shina, načeš se odkutáleli oba někam mezi stromy. Neji a Tenten už jen slyšeli její vzdalující se výskání, těžko říct, jestli vyhrávala nebo naopak.
I když představení zřejmě skončilo, neměla se Tenten k odchodu či k boji. Seděla dál vedle Nejiho a čekala, co udělá.
„Tenten,“ zašeptal jí do ucha.
„Ano?“ zalapala po dechu.
„Jak budeš bojovat, když jsou zbraně zakázané?“ Na to zmizel do koruny stromu nad nimi a odsvištěl někam jako vítr.

Kiba se řítil lesem a cítil v nozdrách jasně pach Káti, která před ním jako bílá laňka mizela hloub a hloub do lesa. Nebylo snadné ji chytit, protože očividně nahrazování a klonování byla její oblíbená technika. Ale on zas poznal klon a náhradu okamžitě od originálu, takže jí stále byl na stopě. Jeho smůla byla, že to tady moc neznal a houby v té tmě viděl. No, houby vlastně jenom cítil, neviděl prostě nic moc. To proto se natáhl přes ten zatracený kořen! Byla to nějaká nepozornost nebo co, jindy by se mu to určitě nestalo! Zvedl se z hromady nějakých uschlých listů a vytřásal si je s mručením z vlasů. Najednou ve větvích zahučel vítr a on ucítil intenzivní vůni posekané trávy, která na chvíli přehlušila všechny ostatní pachy. Připadlo mu to přinejmenším podezřelé, takže se začal ostražitě rozhlížet po temných stínech okolo sebe. Do nosu ho uhodil zápach nějakých kytek (neměl pro kytky zrovna slabost). Co se to sakra dělo? Takovéhle věci přece v lese cítit nejsou! Vítr se trochu uklidnil, ale pořád povíval větvemi. Kibovi připadalo, že v jeho zvuku slyší jemné vzdechy... Tak teď už mu šla hlava úplně kolem. Začal frkat, aby z nosu vypudil ty strašné kytky, ale bylo to marné. Ten nasládlý smrad jako by byl všude. A Akamaru se zrovna někam vypařil. Kiba opatrně vykročil v naději, že tomu třeba uteče, při čemž se stále podezřívavě rozhlížel. Les se zdál nějak světlejší než před tím. Přece ještě nesvítalo, to byla blbost!
„Káťo?“ zkusil to Kiba. Málem nadskočil, když mu odpovědí byl polibek na tvář blízko rtů. Ovšem neviděl nikoho, kdo by ho mohl líbat... Zašermoval rukama v prázdném prostoru před sebou... zdál se opravdu prázdný. Dotkl se tváře a usoudil, že se mu to možná jenom zdálo. Les byl čím dál světlejší. Nebylo to denní světlo, bylo takové mnohem měkčí a záhadnější... Vypadalo to, že jeho zdroj je někde mezi stromy vepředu. Kiba se vydal opatrně tím směrem stále pronásledován vzdechy ve větru, které se místy měnily v sugestivní smích, a otevřela se před ním mýtina. Uprostřed spatřil jezírko vydávající tu zvláštní, tetelivou záři, která chvějivě přejížděla po kmenech okolních stromů. Bylo to opravdu magické! Kiba netušil, že tu v lese mají takové věci. No, od Skryté Přeslučné asi musel člověk očekávat cokoli. Ke Kibově nadšení na kraji jezírka seděla Káťa. Chtěl se po ní vrhnout a pěkně jí ukázat, kdo je tu ninja, ovšem pak mu došlo, v jak svůdné pozici sedí a taky... že toho na sobě moc nemá. Nebo že by nic? Oslňovala ho prasátka, která na něj posílala hladina, takže zrovna jasně neviděl. Smrad z kytek díky bohu trochu zeslábl a teď Kibu v nose jenom příjemně lechtal. Cítil se tak svěže a příjemně... a nemohl spustit oči z Káti, které v tom světle jakoby zlatavě zářily vlasy a vlnily se ve větru. Kiba strašně moc chtěl se jich dotknout... Vyšel Kátě vstříc a jakoby ve snu natáhl ruku. Byly tak jemné a hebké... a hřály, jako by se vyhřívaly ještě před chvíli na sluníčku... ty vlasy! I když, Kiba si pomyslel, jaký by to asi byl pocit dotknout se její kůže? Sjel rukou z jejích vlasů na rameno a bylo hladké a sametové... Káťa se k němu s úsměvem přivinula a přejela mu prstem po tváří, až ho zamrazilo, v dobrém smyslu. Podle něj dokonce v tom nejlepším. Hlavou mu prolétla myšlenka, že tohle všechno je snad až moc krásné, než aby to byla pravda... ale i kdyby to byla iluze, jen ať si ho v ní chytí a nikdy ho nepustí ven! Návazná úvaha, že třeba tu iluzi vyrábí někdo jiný, než Káťa, už se nedostavila, neboť se Kiba zcela zabral do hlazení Kátiny štíhlé paže a potom zad...
„Zavři oči...“ zašeptala mu horce ho ucha. Udělal, co mu řekla. Káťa se mu potom vyvlékla z objetí a laškovně ho zatahala za vlasy. Kibův úsměv se ještě rozšířil a rozechvěle čekal, co udělá Káťa dál. Světlo kolem postupně pohaslo. Kiba stále oči neotvíral. Když pominul i ten příjemný pocit tepla a bezpečí a zůstal jenom vítr ve větvích, už mu to nedalo a oči otevřel. Ležel obličejem v pichlavém jehličí a ruce i nohy měl pevně svázané nějakou liánou, či co to bylo. Jeho nálada rázem klesla pod bod mrazu. Tak tohle bylo genjutsu jeho života. Káťa dřepěla na větvi nad ním a hladila po hlavě Akamaru.
„Vítězství!“ usmála se sladce.
„Káťo-san,“ ozvalo se najednou za ní až nadskočila. Stál tam Neji. „Teď s tebou chci bojovat já.“
A sakra, pomyslela si Káťa. Pochybovala, že by na Nejiho její genjutsu platila. I když... kdyby vymyslela něco hezkého s Bárou... hm... třeba jak peče koláčky... Na to však už neměla čas. Neji začal kroužit kolem ní jako sup vometák a zkoumal terén. Věděl, že Káťa ví, že má ve tmě velkou výhodu díky byakuganu, a byl zvědavý, co vymyslí. Káťa raději moc nemyslela. Přešla na čistě instinktivní úroveň a byla připravená prokousat a prodrápat se k vítězství. Kdyby se Neji na chvíli zastavil a vypnul ten blbej byakugan! Vždyť by se mu nic zlého nestalo... Káťa začala ve své mysli vyvolávat vůni pečených tvarohových buchet. Jediné, čeho docílila, bylo, že se jí začaly sbíhat sliny. Tak takhle to nešlo.
Neji chtěl začít zvolna.
„Vznešená pěst!“
Tolik k dobrému úmyslu, ale to bylo proto, že i když nedal nic znát, ty tvarohové buchty mu pomalu lezly na mozek. Nebo spíš do mysli. Kiba zděšeně polkl. Cože? To snad Neji nemyslí vážně! Káťa se mu ale vyhla. Tohle se jí nelíbilo. Na mlátičku nikdy nebyla. Tak se obrátila k ultimátní zbrani všech slabých i silnějších. Kecání. To jí šlo. Každý den pilně cvičila s Matějem.
„Hele, nezboř nám les. Docela by se nám hodil... Víš, že bez lesa nemůže žádná farma fungovat? A taky by se nám stýskalo. Když jsem byla malá...“ Příval slov stále pokračoval. Káťa většinou ani nevěděla, co to kecá, ale zůstávala ve střehu. Neji se pro tuto chvíli uvolnil a zdvořile poslouchal. Teď nebo nikdy! Káťa si během rozhovoru vymyslela hezké genjutsu s Bárou u sporáku, na tváři měla šmouhu od mouky, vytahovala z trouby ještě teplé a voňavoučké buchty a mile se usmívala. Teď mu ukáže druhou tvář... hm, spíš tak sedmou tvář své sestry! Neji ovšem její úmysl očekával. Do genjutsu jen tak nakoukl, usmál se, a pak začal. Raději nezkoušel svých šedesát čtyři úderů, páč měl pocit, že na Káťu mu bude stačit obyčejné taijutsu. A že v něm nebyl špatný!
Káťa už uhýbat nestačila, a tak začala zuřivě prskat a bručet. Jako dost naštvaná kočka, všiml si Kiba. Teď, když už jí pár kopanců opravdu rozbolelo, byla dost naštvaná. Před očima se jí zatmělo a začala útoky oplácet. Neji byl překvapený! Takovou brutalitu nečekal. Navíc byla poměrně vytrvalá. Každou chvíli se sice stáhla, ale pak se zase vrátila do víru boje. V tom viděl svoji branku, jak ji porazit, ani jí moc neublížit. Prostě ji nenechá na pokoji.

Bára se schovala do koruny stromu. Už se pomalu přestávala bát mimozemšťanů, ale Shino jí v tom rozhodně nepomáhal. Každou chvíli se někde objevil jako duch, ať utíkala, jak chtěla. V tom měsíčním světle budil docela hrůzu. Aspoň už začala přehlížet pařezy všeho druhu. Jak je možné, že ji pokaždé najde? Najednou ji něco polechtalo na krku. Začala se tam drbat a její prsty narazily na něco nezvyklého. Strašně se lekla a musela se ovládat, aby nezařvala. Instinktivně to zmáčkla a až potom se natočila lépe k měsíčnímu světlu, aby si to prohlédla. Brouk! To mohla od Shina čekat!
„Tys ji zabila!“ ozval se najednou za ní zoufalý Shinův hlas. On si tam tak hezky hověl a čekal, až jí bude moci vyložit svojí oblíbenou přednášku a samičkách a samečcích (Už v tom měl praxi. Akorát jednou jeho výklad zklamal, když se ho Lee zeptal, proč ti samečci raději nejdou trénovat a proč že tu samičku tak hledají, když s holkama si stejně nemůžou nikdy tak rozumět jako sami mezi sebou...) a ona ji klidně zabije. Shino k Báře přistoupil a hleděl na její dlaň.
„Říkal jsem jí Heather...“
„Ježiš promiň, Shino. Já opravdu nechtěla! Kdybych věděla, že na mě někde je, tak... No, je mi to moc líto, ale je to riziko podnikání...“ omlouvala se rozhozená Bára. Přesypala to, co z Heather zbylo, na Shinovu dlaň, poplácala ho soustrastně po zádech a raději ho nechala oddávat se pokornému smutku, než si to rozmyslí a rozbroučí ji každý kousek jinam...
Tiše se kradla tichým lesem. Všude byla tma. Byla Bára mstitel! Bára mstitel se plíží temnou tajgou. Bára mstitel spatří bezradnou Tenten, jak stojí sama na mýtince... Bára mstitel začíná rozvíjet svůj úžasný plán...
„Barunko-san...“ ozvalo se najednou stydlivě vedle ní.
Bára strašlivě zařvala a tryskem se vyřítila z křoví, rovnou na Tenten.
„Ha!“ zařvala Tenten a vrhla se na ni s klackem. Bára, poháněná obrovskou dávkou adrenalinu z toho leknutí její útok snadno odrazila a ještě ji praštila do kolena. V panice ještě přidala levé žebro a kotník, a pak už se pomalu začala uklidňovat.
„Fůj, Hinato, to jsem se tě lekla...“ pronesla směrem ke křoví na okraji paloučku, kde se teď s Tenten ocitla.
„Promiň, Barunko-san... Já s tebou jenom chtěla bojovat...“
Tenten se se skučením držela za kotník. Co to vymyslela za strašná pravidla? Její zbraně jí teď ukrutně chyběly. Zbraně, zbraničkyyy! Jak se jí jenom stýskalo po tom vražedném lesku na smrtících hrotech...
„Ále, klidně si tady blbněte, já jdu najít zbytek...“ mávla rukou a odkulhala do tmy.
Bára zůstala vyjeveně stát proti Hinatě. Pořádně nechápala, co se vlastně stalo. Vůbec si nepamatovala, jak Tenten praštila. Hmmm, Hinata. To bude taky oříšek.
„Ty vlasy ti moc sluší...“
„Děkuju, Barunko-san...“ začervenala se studem Hinata a připravovala se na útok. Bára si ji nedovedla představit, jak do někoho buší, ale měla pocit, že za chvíli už to nebude problém. Hm, proti Hinatě jít vodou by mohlo být problematické. Nebyla to právě ona, kdo jí to poprvé ukázal? No, za zkoušku nic nedá. Z bahnisek okolo se zvedl studený déšť. Kapky pomalu nabíraly rychlost, a když se blížily k tmavovlasé dívce, letěly alespoň šedesát kilometrů v hodině. Hinata ani nemrkla okem a začala je jednu po druhé odrážet. Jak tak odrážela, ani si nevšimla, že Bára už nestojí na svém původním místě. Se zvláštním výrazem na rtech se tiše vsákla do terénu.
Po nějaké chvíli se Hinatě pod chodidly vytvořila louže. Nedivila se tomu. Vody už odrazila opravdu hodně, a každá zasažená kapka jako by se utrhla z provázku, který ji ovládal, spadla jako uťatá končetina s plesknutím k zemi. Začala se divit až tomu, když se louže za jejími zády zformovala a zablokovala jí ruce. Několik posledních zbývajících kapek jí poškrábalo tváře. Letěly tak rychle, že jí po nich zůstaly krvavé škrábance.
„Promiň...“ omluvila se Bára.
„To nevadí, Barunko-san...“ usmála se chápavě Hinata. A pak sebou mrskla tak rychle, že to Bára ani nedokázala registrovat. Situace se obrátila a teď to byla Bára, kdo vykrýval obrovské množství útoků. Naneštěstí k tomu neměla takové dispozice jako její soupeřka, a tak se rozhodla k ústupu. Byla tak zaujatá tím, aby se nenechala trefit ani jednou z těch rozmazaných rukou, co viděla, že jí náraz do zad málem vyrazil dech. Šokovaně strnula a schytala to od Hinaty hned několikrát. To jí probralo a začala se rozhlížet kolem. Hinata se raději stáhla, protože i pro ni byla situace nová. Ze země poblíž Báry se teď ztěžka zvedala její mladší sestra.
„Jé, nazdar, jak se vede?“ podivila se Káťa a utřela si od úst slinu. Připadala si dost nechutně, ale aspoň to nebyla krev, tak co...
„Ježiš, seš v pohodě?“ vyděsila se Bára.
„Jojo. Hele, asi bys měla uhnout...“ podívala se Káťa kamsi za Bářina záda. Bára ji poslechla a ještě že tak. Na místo, kde předtím stála, se vyřítila zuřivá gatsuga.
„Hinato-sama,“ uvítal je velmi povědomý hlas. Báře přejel po páteři jako pohlazení. „Jak si vede?“
„Mám poškrábaný obličej, Neji-kun.“
„Velice dobře...“ Nejiho hlas zněl uznaně. Taky to na něj udělalo velký dojem.
„Tak co, Káťo, jak se ti zatím vedlo?“ pozeptala se Bára, když to nevypadalo, že se na ni ještě někdo vyřítí. Z gatsugy se vyklubal Akamaru a ten teď seděl na zemi a vrtěl ocasem.
„Ale dobrý... Kiblíka jsem dostala na svoji specializaci...“ zakřenila se udýchaně Káťa.
Bára kývla hlavou. Věděla přesně, o co jde, protože Káťa si většinu svých prototypů zkoušela při tréninku na ní.
„Ale Neji mě zatím dost rubá... Co ty?“
„No, trochu čakry by bodlo... Nejdřív po mě šel Shino, ale tomu jsem omylem zabila nějakou oblíbenou samičku Hester či tak, teď bojuju s Hinatou.“ Káťa vědoucně přikývla.
„Všimla jsem si. Tak čakru, říkáš...“
Kiba se vyřítil zpoza stromů. Z druhé strany vybíhala Tenten a odněkud se objevil i Shino.
„Lidi, čas na velkou rubačkůůů!“

A tak se také stalo.
Neji zaujal bojovou pozici a přehlíživě odrazil nával broučků, které na něj vyslal Shino. Ovšem absolutní obrana nebo ne, když se proti vám vyřítí gatsuga a zakousne se do ruky, jste namydlení. Hinata s Tenten nemeškaly a jaly se Nejiho lechtat, než se vzpamatuje. V tu ránu je všechny obalil mrak černého hmyzu, který byl následně pokropen gejzírem ledové, napěněné vody, dárek od Báry. Káťa usoudila, že genjutsu teď asi mít cenu nebude, a tak se vrhla Shinovi po nohách, čímž ho povalila na zem. Za chvíli už byli všichni dosti otlučení a notně promočení. Právě když se Bára pokoušela zkroutit ruce za zády Kibovi, na kterém seděla a soustavně se ho pokoušela utopit, dostala herdu do zad od Káti, která se potýkala s Hinatou, a usoudila, že to stačí. Šíleně zařičela, což Shina vylekalo tak, že šlápl Nejimu na nohu. Ten zaskučel bolestí a svalil se přímo na Tenten. Asi by z toho měla větší radost, kdyby jí jeho loket neryl do žaludku.
„KONEEEEEEEEEEEEEEEEEEC!“
Bojový zápal se postupně zmírnil a zavládlo příměří. Bára si oddychla, obávala se totiž, že bude muset použít svoje speciální ukolébavkové jutsu, aby nastolila mír. Takhle měla svoje esa ještě pořád v rukávu. Ze tmy k ní přicválal Akamaru a šťouchnutím čumáku jí připomněl, že mu stále ještě sedí na páníčkovi.
„Nojo, sorry...“ zvedla se Bára a pomohla na nohy notně zvalchovanému Kibovi. Jak se tak rozhlížela po ostatních, kteří se taky dávali zrovna dohromady, nechtěla vidět zítra ty škrábance a modřiny. A hlavně je nechtěla cítit! Ale něco jí říkalo, že na souboj s Hinatou ještě nějakou dobu nezapomene.
„Lidi, stalo se někomu něco vážného?“
„Jo, moje ego dostalo zabrat!“ zachrčel Kiba a snažil se dostat z pusy směs lesního podrostu.
„MOJÍ SAMIČCE!!!“
„Ehm, jo, tohle... Ještě někomu něco?“ Když ostatní viděli, jak je Shino zdrcený, jejich zranění se proti tomu zdála nicotná, takže zavrtěli hlavami. „Fajn, tak jdeme.“ V čele šla Káťa, která asi jako jediná dokázala odtud vybloudit. Vedle ní klusal Akamaru a poštěkával na Kibu, který se táhl kousek za nimi. Bára celou cestu utěšovala Shina a znovu a znovu se mu omlouvala, držela ho konejšivě za ruku a slibovala, že mu to určitě nějak vynahradí. Avšak Shino nevypadal, že by ho to nějak moc rozveselilo. I když bylo těžké to říct, jelikož měl potápěčské brejle a kapucu jako feťák. Vedle nich se vynořil ze tmy Neji.
„Barunko-san, ani jsem nedostal příležitost vyzkoušet tvé schopnosti!“ postěžoval si a snažil se urovnat si vlasy, které mu někdo nejspíš chtěl v zápalu boje vytrhat.
„Chm, to je jenom dobře. Nechceme přece, aby tvoje sebevědomí bojovníka utrpělo...“ uchechtla se Bára. Neji pochyboval, že by se to stalo, ale Barunka-san to řekla tak pěkně, že nic nenamítl.
Když dorazili zpátky k seníku, mohly být tak dvě hodiny v noci. Shikamaru a Lee stále spali, takže se všichni opatrně kradli ke svým pelechům, aby je nevzbudili.
„Dostanu genjutsu na dobrou noc?“ naklonil se Kiba ke Kátě, která si narovnávala záhyby deky.
„Ne, ale můžeš dostat do nosu, to by tě možná taky uspalo!“ odpověděla mu škodolibě. Kiba se na oko urazil a lehl si trochu dál od Káti, než původně zamýšlel. Plánoval se samozřejmě za chvíli přikulit blíž, jen co ji trochu vytrestá za to, že chytá móresy od své sestry. Bohužel v tu chvíli přifunělo něco bílého a chundelatého a vyplnilo to vzniklou mezeru.
„Jau, ty tele, musíš si mi lehat na ruku?“ zavrčel Kiba a pokoušel se vyprostit paži zpod Akamarova těla.
„Jééj, Akamaru, hihihihi, to lechtá,“ slyšel z druhé strany chlupaté hory Kátino něžné štěbetání. Sakra, jako by mu chtěl všechno naschvál zkazit! Hafan jeden nevycválaný...
„Ježiš to je tak rozkošnýý...“ skláněly se Tenten a Bára nad Leem, který poklidně chrupal v seně a v náručí mu vrněla stočená vražedná mourovatá kočička. „Až ráno zjistí, z čeho jsme ho vynechali, tak bude pořádnej malér...“ Bára usoudila, že za chvíli asi upadne a to by mohlo Leeho předčasně probudit, takže se radši přesunula do svého improvizovaného lůžka. V polosnu se pokoušela zahrabat do deky, ale jelikož skoro nic neviděla, bylo to náročné. Naštěstí jí pomohl ochotný Neji, čehož si ani pořádně nevšimla a svalila se do sena. Její poslední pohled patřil levanduli sušící se v měsíčním světle nad její hlavou.
„Jéé, Neji, už vím, jakou máš barvu těch svejch očí!“
„Ano? A jakou?“ chtěl vědět Neji vedle ní, ale už se mu nedostalo odpovědi. Sklonil se nad Bárou a seznal, že už spí jako špalek. Vzal si z ní tedy příklad a také ulehl. Uvědomil si, že se usmívá. Kolikrát si za uplynulé roky přál zase Barunku-san vidět nebo s ní mluvit... a teď je konečně tady a má ji těsně vedle sebe! A s tím pocitem spokojeně usnul.