Nic nového II, díl 2: Zvířátka jsou naši kamarádi

„Káťo Káťo Káťo Káťo uááááááá!“ vlítla Bára do kuchyně.
„Co je? Co tady děláš, já jsem všechny poslala za tebou na pole...“ otočila se Káťa od nádivky do kachny, kterou se maminka rozhodla upéct.
„Jo ty kokos, to je taky nápad, takhle bez varování!“
„Tak já myslela, že ti to udělá radost...“
„Šmarjá já nemůžu to je takový kořen!“ sedla si Bára na židli a začala mlátit hlavou do stolu.
„Kdo, Lee?“
„No ten taky... ale přece... NEJI sakra! Na to se musim připravit duševně...“ Bára byla opravdu trošku vyvedená z míry.
„Nojo, ptal se po tobě!“ sdělila jí Káťa.
„Fakt? Ty kokos, ty kokos!“
„Dejchej, dejchej...“ poradila jí maminka, která se tomu potutelně smála. Bára ji poslechla a trochu se uklidnila.
„Uf, já su fakt na nervy... áááá ííííí jééééé!“ Po chvíli: „No, dobrý, tak já vám pomůžu, co vy na to?“
Bohužel Bára byla pro kuchyni doslova pohromou, takže ji brzo zase z kuchyně vykopli.
„No dobře, jak chcete, tak já se jdu psychicky připravovat na to, abych se před Nejim naprosto neztrapnila.“

Všichni kromě Tenten, která si to šinula na traktoru přes pole, usoudili, že tady asi nebudou nic platní, takže se vydali pomalu k farmě. Nejiho srdce pomalu přestávalo zrychleně bušit a teď byl dosti skleslý. Barunka-san ho asi opravdu nechtěla ani vidět a vyhýbala se mu...
„A jak se Barunka-san má?“ zeptala se Hinata Leeho za pochodu.
„Řekl bych, že dobře! Moc se za ty dva roky nezměnila a jestli, tak jen tím, že je ještě hezčí, takže bych řekl, že jí to tady svědčí.“ Neji poslouchal, jestli se Lee třeba nezmíní o tom, že něco Barunka-san říkala o něm... jako třeba že už se tak moc těší, až ho zase uvidí... ale nic takového nepadlo.
Když husa na dvorku uviděla, kolik se tam nahrnulo otravů, radši se rozhodla, že svoje housátka vezme na procházku ke kachňáku... přece jen, nechtěla, aby jí je zkazili. Zevnitř domu se vyřítili dva hafani a hned se na příchozí se štěkotem vrhli. Jak však uviděli Akamaru, všichni tři se odběhli někam poprat, takže byl zas klid, až na ňafání a vrčení za vraty.
„Moc je nezřiď...“ poznamenal Kiba směrem k Akamaru.
Všichni se rozhlíželi po rodném stavení svých kamarádek. Vypadalo docela jinak, než jak byli zvyklí bydlet oni. Hinata se hned zastavila u hojných květináčů a obdivovala rostlinky, které v nich bujely, a jejich vůně. Neji se cítil dosti zničeně, takže zamířil ke korytu pod pumpou, které bylo plné vody, a jal se mýt si obličej. Ach jo, tak takhle si to doopravdy nepředstavoval. Myslel si, že až sem dorazí, zachrání Barunku-san ze spárů nějakých zloduchů a ona se mu vděčně vrhne kolem krku a kdo ví, co se stane potom... Rozhodně ale doufal, že si to vyslouží růžový rámeček! Teď to však vypadalo na černou na celé čáře. Nenápadně si povzdechl. Najednou na hladinu, do které se právě chystal znovu ponořit ruce, padl stín. Někdo mu narazil na hlavu slamák a zezhora se ozvalo.
„Aby ses nám při té práci neopálil...“ Neji vzhlédl a zalapal po dechu.
„B – Barunko-san!“
„Ahój, Neji...“ Neji se postavil a nezmohl se na slovo, jen sledoval Báru, která se trochu nesvá uculovala, červenala se skoro až za ušima a stydlivě si ho měřila. Lee měl pravdu, doopravdy se od minula nezměnila... teda rozhodně její výška ne.
„Ehm...“ bylo jediné, na co se Neji zmohl a z pohledů, kterými ho Bára častovala, ho šimralo v žaludku. Najednou však Bára bolestivě zařvala. Neji se podíval dolů a spatřil mourovatou kočku zakousnutou potutelně do Bářiny nohy.
„Tak to nemuselo bejt...“ zasípala Bára a zvedla ji do náruče. „Seznam se s naší roztomilou malou kočičkou...“ představila je, zatímco jí kočka nadšeně hryzala a škrábala do ruky.
Neji nevěděl, co říct. Vždycky si myslel, že kočky jsou taková ta vznešená, nezávislá stvoření, která byla dokonce několika kulturami uctívána. No, bylo vidět, že asi nikdy neměl takovou tu začátečnickou misi, jak honíte šílenou kočku tlusté paní. Tahle kočka taky byla šílená, ale rozhodně se nedalo říct, že by byla jakkoli tlustá. Jak tak na ni Neji koukal, viděl, jak jí pod kůží prosvítají silné svaly a taky kosti. Něco v těch šílených očích mu trochu připomnělo Barunku-san.
„Týbrďo, Báro, celá ty!“ chechtal se Kiba, protože doteď nezapomněl, jak se Bára uměla dobře ohánět klackem.
„Mimochodem, ahoj. Dostanu taky klobouk?“
Bára se na něj vražedně podívala a vrazila mu zuřící kočku do náruče.
„Ahoj! Ráda vás všechny vidím! To je skvělý, že jste přišli. Mrzí mě, jestli jste si o nás kvůli tomu vzkazu dělali starosti... No, asi jsme to nějak nevystihly. Jo, pozor. Strašně ráda okusuje prsty na nohou.“
Toto varování přišlo trochu pozdě. V Listové je velká móda nosit sandále. Někdy nemají ani plnou patu, ale to jedinečné na nich je, že postrádají právě špičku. A toho kočka, kterou Kiba zděšeně upustil, řádně využila.

„Co je to tam za kravál?“ podivila se maminka, utřela si ruce do utěrky a vyšla ven. Chvíli pozorovala, jak se banda skoro dospělých ninjů snaží zbavit rozmazané chlupaté šmouhy, a pak se usmála.
„Čičiči. Pojď sem. Hodná kočička...“ zvedla zvířátko do náruče, kde se ihned uklidnilo. Ještě jí kouslo do nosu, ale to už jen tak přátelsky a za chvíli dokonce začalo příst.
Všichni na ni udiveně koukali.
„Díky, mami. Takže všichni, tohle je naše maminka.“
„Dobrý den...“ ozvalo se ze všech stran.
„Ahoj mládeži. Tak schválně, jestli vás poznám...“ rozhlédla se po davu. „Aha, takže ty budeš Neji,“ uhodla okamžitě. Bára se trochu začervenala. Jakto, že se mamince jenom stačilo podívat, kdo má nejdelší vlasy? „Hm... Tenten a Hinata...“ lovila v paměti jména z vyprávění svých dcer. Oslovený se na ni vždycky usmál a přikývl. „Shikamaru...“ Nápovědou zase byly vlasy. „Leeho už znám...“
„Kiba...“ tentokrát byla nápovědou Káťa, která vykoukla zpoza jejího ramena.
„A...“ Maminka si pochybovačně měřila posledního ze skupiny. Hmm... Bude muset přemýšlet...
„To je přece Shino!“ protočila panenky Bára. Všichni se na ni nevěřícně zadívali. „No co? Na Shina se přece nedá zapomenout, ne?“ pokrčila rameny a nechápala, o co jde. Shinovi se rozzářily brýle. Ona ho poznala! Okamžitě, ani o tom nemusela přemýšlet! Jeho sympatie k červeným vlasům se okamžitě zvýšily nejméně o dvě stě procent.
„Jsme rádi, že vás konečně poznáváme!“ ujala se slova Tenten. „Ale jak vám máme říkat? Asi by bylo divné, říkat vám maminka...“
Maminka přimhouřila oči. Jak to tak sledovala, tak někteří už by si na to oslovení mohli zvykat... Ale to by bylo divné, mají pravdu...
„Hm... Můžete si vybrat. Mám dvě jména. Barbora a Ladislava. To první moc nepoužívám, aby si mě lidi nepletli tady s Bárou... No, tak třeba Laďka?“ navrhla.
Tváře všech se protáhly.
„Hehe,“ ozvala se Káťa zpoza matčiných zad. Zrovna utírala nějaký hrnec. „Co takhle používat starou známou přezdívku? Vadilo by ti moc, kdyby ti říkali Vlčice?“
„Páni, opravdu vám tak říkali?“ divil se Kiba. Ožil i zbytek týmu. Tohle se jim líbilo mnohem víc. Teda až na Nejiho. Ten se tvářil pořád stejně.
„A kde máte ostatní?“ rozhlížela se Tenten po dvoře. Těšila se, až potká toho záhadného bratra...
„Jo, Matěj s tatínkem jeli do Přeslučné nakupovat. Vrátí se až po večeři... Už jste někdy jedli pečenou kachnu?“

Z kuchyně se začínala linout libá vůně.
„Teda, ještě nikdy jsem to nejed, ale voní to fakt dobře!“ čmuchal Kiba.
„HAF!“ štěknul Akamaru svým hrdelním hlasem.
„He, takže už si nehrajete?“ uchechtl se Kiba.
Na dvůr se už vypotáceli dva černí psi, kteří Akamaru tak nehorázně napadli. Takové psy ještě nikdo z Listové neviděl. Jeden byl úplně maličký a vypadalo to, že se pořád nemůže rozhodnout, jestli se má lísat k Hinatě a Tenten, nebo jestli má štěkat na ostatní. Takže zkoušel najít něco jako kompromis. Vypadalo to dost komicky, ale museli přiznat, že jeho pronikavý hlas se po dvorku hezky odráží. Ten druhý se ani štěkat nepokoušel a jenom přátelsky přiklusal, vrtěl ocasem a snažil se je donutit, aby ho podrbali.
„Takže, čas na další představování. Tohle je Sam,“ ukázala Bára na toho velkého – teda relativně, proti Akamaru - „A to je Frodo.“
„Nazdar!“ pozdravil Kiba. „Já jsem Kiba.“ Oba psi se na něj divně podívali, jako že snad nečeká, že se s ním budou bavit, když se nemůže rozhodnout, jestli bude pes nebo člověk, a pak se dál věnovali předešlým činnostem.
„No, moc velká řeč s nimi nikdy nebyla...“ snažila se Bára Kibu uklidnit. Zatím se o návštěvu starala ona, protože Káťa pořád pomáhala v kuchyni. Maminka navrhla třeba prohlídku farmy, takže teď se Bára ujala role průvodce.
Už jim ukázala husí hnízdo, kde zrovna žádné husy nebyly, protože se všechny připojily k výpravě ke kachňáku, kozu, které se velice zamlouval Shikamaru a možná proto se ho pokusila sežrat, chlívek pro ovce, které vůbec nebyly tak úžasné, jak ninjové čítávali ve svých dětských letech v obrázkových knížkách, naopak byly celé špinavé a divně smrděly. Snad jenom nadýchané bílé jehňátko splnilo jejich očekávání. Nejvíc se lísalo k Tenten, protože ta byla ještě cítit po jeho oblíbeném konopí.
A teď ještě zbývali koně. Když vešli to přítmí a tepla stáje, upřely se na ně dva páry tmavých očí. Stáj samotná byla rozčleněná na čtyři prostorné boxy. Tři vypadaly obydleně, ale jenom dva byly obsazené, ve čtvrtém se hromadilo různé náčiní, krmivo a postroje. Ještě tu byla díra ve stropě, ze které čouhala stébla slámy, která se nahoře skladovala.
Hinata už obdivovala koně. Na každé straně byl jenom jeden. Napravo stála nízká rozložitá kobyla. Pod pískově zbarvenou kůží bylo vidět silné svaly. Na první pohled bylo znát, že jsou to tažní koně.
„Takže, tohle je Máňa,“ představila Bára dobře stavěnou koňskou slečnu. „Vedle ní ještě stává Fanda, to je valach a vypadá skoro stejně jako ona. Akorát dneska veze tátu s Matějem do vesnice, takže máte smůlu.“
Máňa upřela na nově příchozí dobromyslné oči a nechala se od Hinaty něžně hladit. Bára mezitím přešla na druhou stranu, kde se ve tmavém stínu rýsovala ještě tmavší silueta. „Tohle je Fireball,“ představila vysokou, krásně stavěnou klisnu. Ta, když slyšela své jméno, vystrčila tmavě rezatý čumák na světlo a šťouchla Báru do ramene.
„Je to strašný pruďas,“ třela si Bára rameno. „My jí většinou říkáme Haksna. Kdysi běhala dostihy, akorát jednou spadla a nohu si vykloubila. No a od té doby kulhá. Chtěli ji utratit, ale tatínek je nenechal a raději si ji vzal domů.“
Shino fascinovaně přistoupil blíž ke koňské hlavě. To stvoření ho přitahovalo. Haksna taky vypadala zaujatě. Přitiskla se ke stěně boxu, takže si ji mohli lépe prohlédnout. Byla něco mezi vraníkem a ryzákem. Upřela svoje temné oči na Shina a Shino upřel svoje temné brýle na ni. Chvíli na sebe tak zírali, pak Haksna dupla a vrátila se zpátky do stínu.
„Týbrďo, to jsem ještě neviděla,“ zahuhlala si pro sebe Bára. Ona osobně Haksnu nesnášela, což bylo asi vzájemné. A ještě neviděla, aby se kobyla k někomu dobrovolně přiblížila. Vypadá to, že je zase čeká čas plný zvratů a nečekaných překvapení...
„Večeřé!“ strčila dovnitř hlavu Káťa. „Ahoj Máňo, ahoj Haksno. Lidi, pojďte jíst.“

Maminka si spočítala, že do kuchyně by se jí ani omylem nepodařilo všechny naskládat, takže se rozhodla vytáhnout stůl ven. Ale přece se s tím nebude tahat sama, když tu teď má tolik silných mužských!
„No! Tebe bysme tady potřebovali!“ dala si spokojeně ruce v bok, když sledovala, jak Lee nadšeně nese stůl i židle, jakoby to bylo pírko. Pak ještě dotáhl jeden stolek ze zahrady. Káťa s Hinatou a Tenten potom prostřely stůl, zatímco Bára dávala rady mamince v kuchyni.
„Mami, dej jim málo, oni tam u nich pořád dlabou jenom rejži a nudle, tohle by nemuseli ustát, jako fakt, já to myslim vážně!“ snažila se ji přimět. Venku se zatím všichni usadili ke stolu. Bohužel dvě židle chyběly do počtu. Kiba jako první odběhl a přivalil dva špalky, pro sebe a pro Káťu. Svoje židle pak rádi uvolnili Báře a mamince – takhle to bylo mnohem romantičtější! Maminka s Bárou potom před všechny postavily vonící talíře. Kiba nezřízeně slintal a nemohl se dočkat, až se do toho konečně pustí! Všichni ostatní na to koukali nedůvěřivě.
„Tak dobrou chuť!“ řekla paní domu a zapíchla vidličku do kachního křidýlka.
„Itadakimasu!“ ozvalo se ze všech stran. Kiba popadl stehýnko do ruky a pořádně si uhryzl.
„Mmmmmmmmmmmmmmmmmm!“ zazářily mu oči. Maminka na něj koukala trochu zaraženě, když bestiálně okusoval maso, no ale zase byla ráda, že mu chutnalo. Shikamaru do něj pod stolem kopl.
„Jez slušně, ty mamlasi, co si o tobě pomyslí?“ zamumlal.
„Có, dyť jím slušně!“ ohradil se Kiba. Aby se však neřeklo, zvedl vidličku, napíchl jeden bramborový knedlík a strčil si ho do pusy. Pořádně ho přežvýkal a spolkl. Usoudil, že to by k ukázání jeho vychování stačilo a zase obrátil svou pozornost k ohryzávání stehýnka. Bára se svého jídla ještě ani nedotkla a jen ho zaujatě sledovala.
„Hele, Kibo, víš, že jíst rychle je nezdravý? Navíc na tohle nejsi zvyklý, aby se ti to nevymstilo...“ popichovala ho.
„Maso je maso,“ zahuhlal Kiba a jinak ji ignoroval. Káťa vedle něj byla ráda, že aspoň nebude za největší prase. Bára jen zavrtěla hlavou a obrátila svou pozornost k Nejimu. Opět se začala potutelně usmívat. Neji na svou porci nedůvěřivě koukal, šťouchal do ní vidličkou a větřil nezvyklou vůni. Znovu zavrtěla pobaveně hlavou a pustila se do svých oblíbených bramborových knedlíčků se zelím. Hinata sedící vedle maminky opatrně uždibovala a hned se s ní začala bavit o tom, jak se to vaří. Lee napomínal Tenten, která ohrnovala nos nad opečenou kůžičkou. Pak dokonce dala svoje maso Kibovi, který už všechno zdlábnul i s kostí. Shino celou dobu jedl zcela neproniknutelně a nakonec prohlásil drsným sexy hlasem:
„Paní Vlčice, bylo to naprosto výtečně.“
„To tedy ano!“
„Eňo ňůňo!“ ozvalo se z několika dalších zdrojů. Kiba se naklonil ke Kátě.
„A ty tohle taky umíš uvařit?“
„Jasně,“ řekla, protože si byla jistá, že se to určitě někdy naučí.
„Vraúú!“
Pak maminka všem dala bezinkovou šťávu.
„Takže až vám trochu vytráví, tak by ještě bylo potřeba jít plavit koně, to asi uděláš ty, Káťo, žejo. Taky jsou tu ještě broskve, rybíz, švestky, je potřeba pořezat to dříví v kůlně, natřít střechu na dílně a vyhnat na chvíli ovce na pastvu, to si vezmeš na starost ty, Báro, ne? Dobře, prostě si to rozdělte, jak chcete. Čím dřív to bude, tím líp.“ Z příjezdové cesty najednou zarachotila kola vozu.
„Ha, tatínek! Teď se všichni chovejte spořádaně, jasný?“ nabádala je Bára. Měla takový dojem, že její otec asi nebude dvakrát nadšený, že má dvůr plný rozjívených ninjů pochybného původu. Za chvíli vešel do dvora Matěj.
„Pojďte nám někdo pomoct... vyložit...“ zarazil se, když uviděl tu společnost.
„Čau Matěji, seznam se s našima kamarádama z Listové!“ Bára postupně všechny představila. Matěj si zvlášť důkladně prohlédl Kibu a Nejiho.
„Jo... super... no ale furt potřebujeme vyložit.“ Lee se hned napružil a odběhl přiložit ruku k dílu. Zvedli se všichni, ale Bára s Káťou je pěkně zkorigovali, aby odešli už jen Kiba a Neji, víc potřeba určitě nebylo... a bylo radno, aby hned zezačátku taťka viděl, jací jsou to pilní a ochotní chlapci, že.
„Hééj, teda fešák!“ ohodnotila Tenten Matěje, když odešel.
„No jasně, co jsi čekala, když je to náš brácha!“ zachechtala se Bára. „Hele, Shikamaru, večer si s ním můžeš něco zahrát, on tyhle věci jako šachy taky žere, akorát s náma nemá cenu hrát... tak to určitě uvítá.“ Shikamaru zbystřil. Že by spřízněná duše? Nějakou intelektuální výzvu by si nechal líbit, mezi všema těmahle tupohlavcema... bez urážky.
Za několik minut se Matěj, taťka, Neji, Lee a Kiba vrátili.
„Tyjo, koukněte, jak se vnucuje!“ chechtala se tlumeně Bára, když sledovala, jak se Neji s tatínkem o něčem vážně baví.
„No, je vidět, že mu na tobě asi hodně záleží,“ pokývala hlavou pobaveně maminka. Bára se zářivě usmála. Kiba a Lee šli každý po jedné straně od Matěje a něco do něj neodbytně hučeli. Vypadal, že mu z toho jde hlava kolem.
„Hele, nechte mě!“ ohradil se a utíkal se schovat za své sestry. Shikamaru se uchechtl. A tohle ho má jako porazit v šachách? Bára s Káťou po něm vrhly zlý pohled.
„Neboj, Matěji, on nekouše... Doufám!“ zachechtala se Káťa a vrhla významný pohled na Kibu.
„Hele, nech si tó...“ zavrčel na ni rozladěně.
„Takže tatínku, prosím, dovol nám představit naše zachránce, kteří laskavě souhlasili, že nám pomohou s letošní sklizní,“ ujala se slova Bára. Založila si ruce před sebou a důležitě stáhla rty to úzké čárky. Tatínek něco zavrčel v odpověď. Nemohl přece vypadat, jako že rychle mění názor. Ten vlasatej možná něco v hlavě měl, ale jenom proto, že souhlasil s paradoxy pojmu demokracie, mu ještě nemohl odpustit, že je ninja. Navíc používal některá slova, kterým tatínek nerozuměl.
„Takže, tento mladý muž,“ pokynula směrem k Nejimu, „se jmenuje Hyuuga Neji. To první je příjmení.“ Dodala pro jistotu. „Zde, toto,“ další pokynutí „je Inuzuka Kiba a támhle jeho věrný pes Akamaru.“
„HAF!“
„V zeleném to je Rock Lee,“ Lee zablýskl zubama a maminka se musela jít schovat dovnitř. Tohle vždycky chtěla vidět, neboť jí to, bůh ví proč, připadalo velmi komické.
„Nara Shikamaru...“
„Týbrďo, jak to ví?“ divil se Shikamaru. Byl si poměrně jistý, že svoje druhé jméno před ní nikdy nezmiňoval... On totiž nevěděl, že si je sestry důkladně prostudovaly, když měly přístup k nejtajnějším materiálům Listové.
„Hyuuga Hinata, Nejiho sestřenice, a Mashina Tenten.“ Tenten vesele zamávala.
„Tenten. To jsem nevěděl, že jsi z klanu Mashina,“ divil se Lee nevinně.
„Nojo, moji předci kdysi opustili nádražáckou živnost, aby se mohli stát ninji. Je to dlouhá historie...“ pokrčila rameny Tenten.
Mezi Hývly se rozhostilo napjaté očekávání. Všechny oči spočívaly na tatínkovi.
„No...“ začal pomalu. „Vítejte. To jste hodní, že jste přišli. Práce je tu až nad hlavu. Mám hlad.“
„Jóóó!“ ulevily si tlumeně dívky a potají si plácly. Už je ruka v rukávě, lalala la lá.
„Pojď, miláčku. Mám pro tebe ještě teplé knedlíky se zelím a kousek kachny, kdybys chtěl... Matěji, pojď se taky najíst.“ Uvítala příchozí maminka a hnala je ke stolu.
Akamaru po ní smutně koukal a vrtěl ocáskem.
„To víš, že taky něco dostaneš, ještě dost zbylo,“ pošeptala mu Vlčice a pohladila ho po hlavě. Akamaru jí olízl ruku. Kiba na to zase němě zíral. Tohle s ním naposledy dokázala Káťa.
„Tak já pudu na ty koně...“ vzpamatovala se Káťa.
„Jojo, ale hele, raději si vem někoho s sebou, Haksna se dneska chovala nějak divně...“ radila jí ustaraně Bára. Kiba už se začínal nadechovat, když se ozvalo tiché:
„Já půjdu.“
„Tak dobře, Shino,“ usmála se na něj Káťa. „Prosím tě, vem támhle ty lonže...“ a ukázala na vodítka pro koně. Kiba splaskl.
„Hele, klidně můžete jít oba,“ snažila se Kibu utěšit Bára. „Stejně je na všechno to trhání a natírání už pozdě... takže vyhlašuji siestu. Teda, pokud nám někdo nechce jít pomáhat...“
„Já že bych odpočíval, zatímco něžné dívky pracují? Nikdy!“ rozčertil se Lee.
„Hele, plavení koní nejni žádná práce a pasení ovcí už vůbec ne. Navíc bys je úplně rozjuchal a to nemůžeme potřebovat. Takže hezky zůstaň tady a pomoz mamince s nádobím nebo něco...“ zchladila ho Bára. Lee trochu sklonil hlavu, ale hned se zase pro nový nápad nadchl.
„Dobře! Jsem vám k službám, Vlčice-sama!“
„Hm... Kibo, nechtěl bys jít raději se mnou? Ovčácký pes by se mi mohl hodit...“
„Vrrrr...“

Když dívky odešly, zbyli tu jenom maminka, tatínek, Shikamaru, Lee a Tenten. Hinata se nejdřív rozplývala nad stádečkem ovcí, ale když pak viděla, jaké pohledy Bára po Nejim vrhá, raději se rozhodla, že půjde s Káťou a Kibou. Těm už beztak dělal křena Shino, takže to nevadilo...
Tatínek nevrle pozoroval, jak Lee se vším mamince pomáhal. To by mu tak chybělo, aby jí někdo na stará kolena spletl hlavu... Maminka ho ale uklidnila láskyplným pohledem a dobře načasovaným polibkem, takže se zase spokojeně sklonil nad svůj talíř a dal se do knedlíků. Ani kachně nemohl odolat, i když se snažil sníst co nejméně. Matěj se narozdíl od něj vůbec neomezoval. Házel do sebe vychládající jídlo jako by šlo o život. Tenten seděla proti němu a zasněně ho pozorovala. Dokonce se ani neošklíbala nad masem a sem tam si něco uďobla. Shikamaru jen otráveně kroutil hlavou, když viděl, jak se zrovna směje nějakému Matějovu duchaplnému vtipu. To je opruz, tohleto. Duchaplné vtipy nesnášel.
Maminka na něj mrkla. Jó, kdyby byla trochu mladší a bez závazků, asi by dopadla podobně jako její dcery. Je pravda, že ti hoši byli opravdu takoví fešáci, jak říkaly. Jen škoda, že neuvidí některého z těch jejich mistrů... To by teprve bylo...
„Pojď, ukážu ti, kde budete spát.“
Shikamaru se ochotně zvedl. Takovéhle věci ho zajímaly.
„Chtěla jsem vás nějak uložit dovnitř, akorát nemáme v domě dost místa, takže holky napadlo, že by jste spali na seníku, tedy jestli vám to nevadí...“
Maminka přešla dvorek. Shikamaru ji následoval až k malé bytelné kůlně za salaší. Jakmile se před ním otevřela dvoukřídlá vrata, měl pocit, že se ocitl v ráji.
Téměř až ke stropu se tam vršily nadýchané hromady voňavého sena.
„Je ještě úplně čerstvé, poslední várku jsme sem navozili včera... je to až ze severní pastviny...“
Shikamaru ji poslouchal jen na půl ucha a hned se jal lézt nahoru, na vrchol slasti. I tam bylo pořád dost místa, aby si mohl vzpřímeně kleknout.
„Tak co?“ ptala se maminka. Odpovědí jí byl nadšený Leeův výkřik. Chlapec se totiž šel podívat, kam že to zmizeli, a teď se kolem ní prošmouhovatěl a rovnou do sena.
„Aha. Tak já vám přinesu nějaké karimatky a deky. Hlavně to tu prosím nezbořte...“
„Nebojte, Vlčice-sama!“ ujišťoval ji Lee, ale jeho akce slovům moc neodpovídaly. Shikamaru už se nahoře slastně natáhl a nechal se unášet do sladké dřímoty. Dokonce našel ve střeše škvíru. Ne tak velkou, aby se nedala v případě potřeby utěsnit, ale dostatečně velkou, aby skrz ni mohl hledět na šeřící se nebe.

Na vodní hladině se tetelil červený nádech zapadajícího slunce. Bylo slyšet cvrčení cvrčků ze břehu, šustění uschlých rákosových listů a občasné zašplouchání vody o koňské nohy a boky. Shino byl jako u vytržení. Seděl na hřbetě Haksny, která v jeho péči prý vykazovala nezvyklou pokoru, a bylo mu jedno, že si namočil boty a nohavice – v jeho duši totiž panovala naprostá vyrovnanost a klid. Najednou ho vyrušil poplašený skřehot kačen, které přepadl Akamaru v nedaleké změti pobřežního porostu. Zaňafal za nimi, a potom s funěním a rozstřikováním vody zamířil čubičkou za svým pánem. Kiba seděl za Káťou na Fandovi a skoro křečovitě se jí držel kolem pasu. Nebýt to takovýhle starý, klidný valach (jakože Fanda, né Kiba), nesedl by na něj Kiba ani za uzenou šunku, z koní měl totiž upřímnou hrůzu. Ovšem když na něj sedl Shino, musel on přece taky! Jak by potom před Káťou vypadal? Hinata plula kousek od nich na Máně a povzbuzovala Kibu, že se není čeho bát, ale Shino se musel vzdálit, přece jen nebyl takový kamenný muž, za jakého ho všichni považovali.
Kiba se začínal přece jen pomalu uvolňovat. Vypadalo to, že ta divoká bestie pod ním opravdu nemá v úmyslu ho shodit a potom pokousat a pokopat. Takové tendence nejevila ani kobyla, na které seděla Hinata... a tu šílenou kulhavou potvoru si Shino vzal stranou, takže se vlastně opravdu nebylo čeho bát! Navíc ho docela uklidňovala Kátina bezprostřední blízkost. No, uklidňovala... řekněme, že spíše odváděla jeho mysl k jiným tématům, než bolestivá smrt pod kopyty. Navíc stále klidným hlasem něco vykládala Hinatě a jemu o koních, jak jsou hodní a užiteční, jak se o ně stará a jak je má hrozně ráda. Kiba zavřel blaženě oči a nedal vůbec znát, že už se tak pevně nedrží kvůli strachu.
„... takže Kibo vidíš, že fakt není důvod se jich bát... aspoň těchhle dvou určitě ne.“
„No, říkej si co chceš, ale sám na takovou potvoru nevlezu, ani kdyby mi za to platili!“ zafuněl Kátě za krk.
„Haf!“ řekl Akamaru a znamenalo to: Srabe!

„A hele, kam zmizela Hinata?“ rozhlížela se Bára, když se jí úspěšně podařilo nakormidlovat stádečko ospalých ovcí na stráňku kousek od farmy. Na jejím konci už se tyčil temný jehličnatý les.
„Myslím, že nakonec šla pomoct Kátě s těmi koňmi,“ informoval ji Neji a v duchu Hinatu chválil za její prozřetelnost. Za to nekonečné dnešní čekání si přece zasloužil být s Barunkou-san aspoň na chvíli sám!
„Aha... no to jich tam bude víc než koní,“ zasmála se Bára. Usadila se do trávy na pomalu vychládající zemi. Neji také, v poměrně uctivé vzdálenosti od ní. Přece jen, nefandil si tolik jako Kiba.
„Neji? Teda řeknu ti, že jsem docela ráda, že tady se mnou jsi... je to docela příjemná změna, víš co, jindy jsem tady sama a takhle v noci se vždycky strašně bojím, že na mě z toho lesa něco vyskočí...“
„Co by na tebe mohlo vyskočit?“ nechápal Neji. Že by tu žili nějací divocí vlci?
„Co já vím, třeba divoký prase! Nebo puma... nebo třeba bezhlavý rytíř nebo nějakej šílenej vrah, člověk nikdy neví... vždycky jenom sedím uplně bez sebe a musím chovat jehňátko, abych se uklidnila...“ Zamlaskala na jehně v naději, že k ní přijde, ono však bylo šťastné, že se dneska může v klidu napást a nikdo ho nemačká. Neji byl v pokušení říct, že teď může chovat třeba jeho, ale netroufl si. Místo toho ji ujistil.
„Se mnou se nemáš čeho bát, Barunko-san!“
„Já vím! A to se mi právě líbí,“ usmála se na něj Bára v pološeru.
„Ale vždyť ty už jsi teď taky ninja, ne? Aspoň jsem vyrozuměl, že jste ty tři roky trénovali... tak proč se bojíš divokého prasete?“ rýpal Neji.
„Hele! Já nevim, to je asi ňákej instinkt, no, nebo je to možná založené na tom, že všechny ty roky před tím jsem se tohohle lesa nevyslovitelně v noci děsila, tak to asi bude ze zvyku...“ zamrmlala Bára. „Copak ty se něčeho nebojíš úplně bezdůvodně? Třeba duchů? Nebo pavouků?“ Neji chvíli nic neříkal, možná o tom přemýšlel.
„Nějakých věcí se bojím,“ řekl, čímž neodpověděl na jádro otázky, ale Bára se k tomu radši nevracela.
„Pamatuješ?“ ukázala radši na oblohu, kde se klenula Mléčná dráha. Neji s úsměvem přitakal.

Když Hinata, Káťa, Kiba a Shino dorazili do seníku, ostatní si to tam už pěkně zabydleli. Shikamaru chrněl na vršku stohu, co chvíli ho však probudili Lee s Tenten, kteří hrabali v seně chodbičky. Tedy, spíš to bylo tak, že Lee hrabal chodbičky a Tenten se ho pokoušela dostihnout vykřikujíc, ať jí okamžitě vrátí to zrcátko, nebo se nezná. Lee už věděl, jak ji přimět k aktivitě.
„Přestaňte sakra! Tady se nedá spát!“ vrčel Shikamaru nevrle. Fakt nesnášel, když ho někdo rušil při spravedlivém odpočinku.
„Jo, fakt lidi, dyť to všechno vylítá ven...“ napomenula je i Káťa, která si v tom rejdění nemohla pořádně rozbalit karimatku. Lee poslušně vylezl ven a vlasy měl plné sena.
„Omlouvám se, Káťo-san, je to moje chyba a už se to nebude opakovat!“
„Ale prosímtě, to je dobrý!“ poplácala ho Káťa po tvářičkách.
„Ts, s takovým kukučem si hold člověk může dovolit ledacos,“ dloubla ho Tenten bolestivě do žeber a vytrhla mu zrcátko ze spárů.
„Kde je Bára s Nejim? Měli tu být přece dřív než my?“ podivila se Káťa, když konečně dokončila svoje hnízdo.
„No já bych měl pár tipů,“ zachrochtal Kiba oplzle. Tenten se na něj zamračila.
„Každopádně bych řekl, že jim špatně nebude,“ zabránil další diskusi Shikamaru. Chtěl spát!
Bára s Nejim dorazili asi za půl hodiny, když už všichni seděli tiše ve svých pokrývkách a hráli ve svitu baterky karty. Kiba se zvedl z Kátina klína, kam si položil hlavu pod průhlednou záminkou, že jí chce koukat do karet.
„Kde jste proboha byli?“ civěl překvapeně na příchozí dvojici. Byli dosti navlhlí, zablácení, rozcuchaní (aspoň Bára) a podrápaní. „Sakra, počkejte, možná to nechci vědět...“ dodal. Bára po něm střelila vražedným pohledem.
„Jehně se zaběhlo do lesa...“ řekla stroze.
„Aspoň teď víš, že tam nejsou žádná prasata!“ usmál se Neji, kterého celá záležitost zřejmě docela pobavila.
„Sorry, ale ty ufoni mně moc odvahy nedodali.“
„Barunko-san, přece jsem ti dokázal, že to byl jenom ztrouchnivělý pařez.“
„Já vim! Ale víš, jak jsem se lekla? Sakra, málem jsem dostala infarkt!“
„Něco ti poradím. Když vždycky před pastvou přijdeš k lesu a zařveš tak jako tentokrát, všechno v okolí prchne a nemáš se čeho bát!“ vyndal si Neji bodlák z vlasů.
„Nezapomínej, že bezhlaví rytíři nemůžou nic slyšet,“ upozornila ho Bára. Neji pokýval hlavou, jakože na to nepomyslel.
„No a našli jste to jehně?“ zeptala se vyjevená Káťa, když se v jejich potrhlém rozhovoru konečně objevila vhodná odmlka.
„Jasně, s byakuganem nejdál dojdeš!“ zazubila se Bára, „Ale moch jsi mi říct, že je tam to ostružiní, Neji...“
„Promiň, Barunko-san, já ti to pofoukám, jestli myslíš, že to pomůže...“
„Ts, hihihi...“
Nikdo už si jich radši nevšímal a obrátili opět pozornost ke kartám.