Nic nového II, díl 1: Dívky v nesnázích

Prosím, přečtěte si nejdříve poznámku, děkuji :-)

Kiba a Neji postávali před budovou školy a čekali na Tenten s Hinatou. Právě absolvovali přednášku Tsunadina poskoka Genmy o nějakých nových protokolech při plnění misí... povinné vybavení... složení týmu... Popravdě řečeno to Kiba skoro vůbec nevnímal. Koukal se z okna, jak Akamaru venku chňapá po nějakých holubech nebo co to tam poletovalo po školním hřišti. Možná to byly vrány... Taky ho dráždilo, že Ino vedle něj pohupuje nohou přehozenou přes druhou nohu, to vše ve fialové minisukničce. Sakra, to si musela sedat zrovna sem? vrčel v duchu Kiba, když se co chvíli přistihl, jak po ní mžourá. Trochu ho uklidnilo, když si všiml, že Neji na druhé straně od Ino na tom není o nic líp. Vlastně hůř, protože na druhé straně neměl okno s bafajícím věrným psím druhem, nýbrž Shikamaru, který mu čas od času klesal v blažené dřímotě na rameno.
„Nechápu, proč jsme kvůli takovým banalitám museli vysedávat dvě hodiny ve škole. Každý ninja, který k něčemu je, se už dávno těmihle pravidly řídí a nepotřebuje, aby to měl černé na bílém v zákoníku. A kdo se jimi neřídil doteď, těžko teď začne. Když jsi na misi někde tisíc kilometrů odtud, těžko se budeš zabývat nějakou Hokage, která ti přikázala, že nemáš špásovat s dcerou svého klienta,“ remcal Neji zachmuřeně.
„Teda Neji, ty divochu!“ popíchl ho Kiba a připravil se na to, že na něj za chvíli přátelsky skočí jeho psíček, který se zrovna řítil ze hřiště.
„Já? Co si to o mně myslíš, říkal jsem přece „ti, kteří se tím neřídí už teď“, já samozřejmě vím, co si můžu a nemůžu dovolit i bez nějakých trapných nařízení,“ zatvářil se Neji důležitě.
„Ts, já vůbec nechápu, že jsi tu přednášku poslouchal. Já z toho nevnímal ani ň!“ přiznal se Kiba a povážlivě se zapotácel, když se na něj Akamaru vrhl, ale ustál to.
„No to se ani trochu nedivím,“ poznamenal významně Neji.
„Od tebe to teda sedí! Slušňák leda ve snu, kámo,“ vrátil mu to Kiba a čelil přívalu oblizování svého nosu. Když s ním Akamaru skončil, postavil se na všechny čtyři a vesele zaštěkal, čímž myslel něco jako „já vím, že jste nemravové, ale stejně vás mám rád“. Neji se zatvářil povýšeně a taky že mu Kiba nemůže nic dokázat, ale už nic neříkal. Tenten s Hinatou pořád nešly
„Ty, Neji,...“ řekl zase po chvíli Kiba.
„Hm?“
„Myslíš taky někdy na, no, víš na koho... na Barunku-san?“ zeptal se nečekaně. Nemohl si pomoct, ale pohled na Ininy nohy mu nějak připomněl Káťu. Kdyby to byla ona, kdo tam tak vedle něj seděl... no, to by asi z té přednášky neměl už vůbec nic. Nejiho ta otázka poměrně překvapila. Hlavou se mu mihly všechny ty černě označené dny v jeho tajném deníčku... všechny ty večery, které proseděl u okna a zíral na mléčný pás na obloze... růžový přací kámen, který měl v pytlíčku na šňůrce na krku dokonce i teď...
„Občas,“ pronesl s kamennou tváří.
„Hm, nojo, to jsem si mohl myslet... ty jsi hold realista, né takový blázen jako já... já vím, že je to šílený, ale na Káťu prostě nemůžu pořád zapomenout, každou chvíli mi ji něco připomíná, a nebo třeba... no to je jedno... beztak už jsou to aspoň dva roky, co tu byly, tak na mě nejspíš už dávno zapomněla... jsem troska!“ posteskl si Kiba.
„Máš pravdu, takovou sentimentalitu bych zrovna od tebe nečekal,“ komentoval to Neji, „Nemá cenu doufat, že je vůbec ještě někdy uvidíme,“ uzavřel to se smutným pokrčením ramen. To mu to Kiba musel připomínat? Teď aby šel vyštrachat černou pastelku... a nebo to prostě udělá uhlíkem, to bude jednodušší... a rychleji to vybledne... Neji měl co dělat, aby zachoval klidnou tvář a nekecl hned vedle Kiby, který se schlíple posadil na obrubník kolem trávníku, podepřel si bradu rukama a vypadal sklesle.
„Báááááf!“ zařvala Tenten, která se k nim připlížila přes trávník.
„No konečně...“ zamrmlal Kiba a ztěžka se zvedl.
„Kibo-kun, jsi v pořádku? Připadá mi, jako by tě něco trápilo...“ připojila se k nim už i Hinata.
„Jo, to je pravda, vypadáš fakt děsně, jak kdyby ti někdo umřel, ty jeden Kiblíku,“ rýpla do něj Tenten. Toto oslovení, které používala blahé paměti Barunka-san, se jí vážně zalíbilo a občas si s ním okořenila setkání s Kibou. Kibu to naopak pěkně drásalo, jelikož mu to připomínalo... no však víte. „Ale neboj, mám nápad. Když už jste tu počkali, pojďme všichni k nám domů a tam vám dám ochutnat morušovou šťávu po záruční lhůtě...“ významně mrkla. Neji jen zavrtěl hlavou. To byla celá Tenten, pořád by jen chlastala.
„Zní to celkem dobře, aspoň zapomenu na... no tak už jdeme, né?“ usoudil Kiba, že trocha rozveselení by mu teď přišla vhod. Ne že by se z morušové šťávy mohl někdo opít k zapomnění, ani pokud už byla trochu zkvašená... trochu více... no dobře, je to jeho věc, že ano. Zkažené mládí... kdyby to tak viděl mistr Gai... což mě přivádí k Nejimu.
„Prosímtě, Tenten, nech ho, copak nevidíš, že prochází těžkým obdobím? Tvoje zázračná medicína je vážně to poslední, co teď potřebuje. Jenom to ničí mozek a játra a člověk potom mluví z cesty...“ začal Neji přednášku o tom, jak alkohol není nikomu přínosem.
„Ale ticho, a tobě naordinuju dvojitou dávku, tvrďáku,“ proplula kolem něj Tenten, přičemž ho plácla po zadku, a vydala se směrem k nim domů.
„Tak co, jdeme?“ zeptal se Kiba. Velmi ho uspokojil šokovaně-zděšený výraz na Nejiho jindy neproniknutelné tváři.
„Chm!“
„Hej, já bych tam nerad s ní byl sám!“
„Ano, myslím, že by Tenten udělalo radost, kdyby ses připojil, Neji-kun,“ řekla Hinata, čímž připomněla svou přítomnost.
„Chm!“

Tenten právě vysvětlovala Kibovi, jak nejlépe vychutnat tajemství morušové šťávy. Neji ke svojí skleničce nedůvěřivě přičichl a trochu se napil. Tak tahle už byla po záruční době pěkně dlouho. Kibovi to ale očividně nevadilo a zatímco kolem padal soumrak, on se dostával do mírného opojení. Bohužel, jak Neji předpokládal, to jeho žalu vůbec nepomohlo, spíš naopak.
„Ale notak, Kibo, však to bude dobré, určitě se najde nějaká jiná krásná dívka, která na tebe bude hodná...“ utěšovala ho právě Tenten soustrastně.
„Ale já nechci žádnou jinou, chápeš, to bylo jako, víš co, takovýto jako vnuknutí, chápeš, vnuknutí osudu! Žejo Neji?“ blábolil Kiba.
„Ano, jak jinak,“ odpověděl mu Neji, který sice tak úplně nechápal, o čem mluví, ale moc se mu nezamlouvalo, jak se na něj Tenten zrovna teď dívá. Za poslední hodinu pojal podezření, že s ním zamýšlí něco, o čem se zatím nezmínila. Tenten si všimla, jak si ji bezděky měří pohledem, zapomněla na Kibu a přesunula se k němu.
„A co ty Neji, taky pořád ještě vzdycháš po Barunce-san?“ zeptala se sugestivně a sedla si trochu moc blízko. Aby Neji přiznal, že ano, to by potřeboval vypít té šťávy poměrně víc, a aby řekl, že samozřejmě že ne, vrrrr, na to by potřeboval ještě mnohem, mnohem víc.
„Hinato, ty mě máš ráda, viďže!“ doneslo se k jeho uším.
„No... samozřejmě, Kibo-kun...“
„Hinato, ty jsi tak hodná, ale já chci Káťu, Katuškuuu...“
„Ale to bude dobré, Kibo-kun...“ potýkala se chudák Hinata s líznutým Kibou, který jevil tendenci všechny okolo objímat.
„Hmmm??“ připomněla se Tenten a svůdně se na Nejiho usmívala.
„Už půjdeme. Kibovi to očividně nedělá dobře,“ řekl vyhýbavě Neji a zvedl se.
„Prosímtě, z tohohle ho ani nebude bolet hlava, tak ještě můžete zůstat...“
„Radši ne.“ Neji popadl Kibu, který ho okamžitě objal, rozloučil se a za doprovodu Akamaru vyšel na ulici. Akamaru byl očividně naštvaný, co to ten jeho páníček provádí za blbosti. Za chvíli je dohonila i Hinata, která se rozhodla, že i na ni je už pozdě. Nejimu bylo hloupé, že tak rychle odešli a nechali tam Tenten samotnou, no ale proti jiným možnostem bylo tohle podle něj ještě nejlepší řešení.
„Neji a ty mě máš rád?“ povídal Kiba.
„Ale to víš, že mám...“ ujišťoval ho Neji.
„Ach jo, jsem vážně troska, Katuško, vrať se miiii! Sakra, trpím jak ratlík, nevidíš?“
„Kibo, jsi přepadlý, mluvíš k osobě, která tu není, uvědomuješ si to vůbec?“
„Možná jsem přepadlej, ale ty jsi zase padlej a to na hlavu, kamaráde, abysi věděl.“
„Neříkej, a proč to?“
„Já jsem moc dobře viděl, jak se na tebe Tenten lepila, hochu, kdybys nebyl vůl, mohl sis něco užít...“ kázal mu Kiba se zvednutým ukazováčkem, jako by tam nebyla Hinata, kterou to třeba mohlo pohoršit.
„No a co bys udělal na mém místě ty, ty jeden mudrci?“
„Co asi, řek bych jí, ať jde k šípku, protože psi jsou věrní a já chci svoji Katušku.“
„Notak vidíš,“ naaranžoval Neji Kibu na záda Akamaru, který se o něj určitě už postará. Kiba asi nebyl tak opilý, jak se zdálo, jelikož si v klidu slezl na zem a ani se nepotácel. Vítězoslavně se na Nejiho zazubil.
„Cha, já jsem to stejně celou dobu věděl, pak kdo je tady sentimentální, co? Vsadím se, že ten kamínek nebo co ti to dala nosíš furt u sebe, hééé!“
„Kibo, dobrou noc,“ byla jediná odpověď, jaké se mu dostalo.
„Dobrou, senťáku, chééé, dobrou, Hinato!“
„Dobrou noc, Kibo-kun.“
Kiba odcválal za chechotu do noci a Neji s Hinatou se vydali směrem k sídlu klanu Hyuuga. Šli v tichu, jelikož Hinata si netroufala nic říct a Neji nic říkat nechtěl.
„Neji-kun...“ odhodlala se přece jen, když už byli u jejího domu, „Opravdu s sebou ten kamínek od Barunky-san nosíš?“ Neji chvíli zaváhal, ale potom zatáhl za šňůrku, kterou měl kolem krku, a z malého váčku si na dlaň vysypal růžový přací kámen. Hinata se na něj usmála.
„Dobrou noc, Neji-kun,“ a vklouzla do dveří. Neji pozoroval kámen ve světle měsíce a potom se vydal tichou uličkou domů.

Týpek s obvazem a kamarád týpka s obvazem měli noční službu na poště. Ptačí poště. Prostě v té místnosti, kam přilétají ptáci se zprávama, chápete. Naštěstí obzor už pomalu bledl, protože hrát pexeso už je omrzelo. Kostičkovaného papíru na lodě měli sice ještě dostatek, ale kamarád týpka s obvazem si omylem zlomil tužku, když se jí v rozhořčení z prohry snažil narvat týpkovi s obvazem do oka, takže byli rádi, že se už blížilo ráno. Teď melancholicky seděli u okna a pozorovali ospale růžovějící mráčky.
„A vůbec... kdo to kdy slyšel, posílat holuby v noci...“ mudroval týpek s obvazem.
„No to je kvůli těmhle, víš co... časovejm pásmům...“
Najednou jejich otupělou pozornost upoutala tmavá tečka na obzoru. Rychle se přibližovala.
„No neřikal jsem to?“ pronesl kamarád týpka s obvazem, když už bylo jasné, že je to pták, který letí přímo k nim.
„Jo, jsi prostě třída,“ uznal týpek s obvazem férově. To už oknem proletěl modrošedý holub, jen o chlup minul hlavu týpka s obvazem, který naivě předpokládal, že se mu holub bezpečně vyhne.
„Dobře, tak copak to tady máme...“ sundal kamarád týpka s obvazem rozjívenému holubovi z nohy pouzdro a rozmotal zprávu. Když přeletěl očima pár řádek, otevřel leknutím pusu.
„Co, co?“ hrnul se k němu týpek s obvazem a vytrhl mu nedočkavě zprávu. Stálo na ní:
„Jestli můžete někoho postrádat, pošlete nám rychle posilu, potřebujeme neodkladně pomoc! Bára & Káťa Hývlovy.“

„Au! Ty mrcho, nechej mě sakra! Aů!“ naříkala Káťa. Zrovna totiž čelila strašlivému útoku. Agresorem byla velmi mateřská husa, které se zazdálo, že se dívka křivě podívala na její krásná housátka. A přitom je chtěla jenom nakrmit!
„Jedeš!“ ohradila se Káťa, hodila po huse ošatku se zrním a vyskočila na střechu nejbližšího chlívku. Husa strašlivě zasyčela a začala cupovat ošatku na kusy. Po chvíli si uvědomila, že to přece není žádná sranda, když z ošatky nic neteče, a odešla se věnovat svým potomkům. Káťa si na střeše uraženě cucala pokousaný palec. To jste nevěděli, že husy koušou, co?
„Potvoro, kdybys neměla takový hezký dětičky, tak bych tě s největší radostí sežrala!“ mračila se Káťa. Ale samozřejmě to tak nemyslela, protože, stejně jako její otec, by na to neměla odvahu.
Najednou pod ní něco povolilo.
„Ááááá!“ zaječela, jak dopadla na něco... měkkého?
„A sakra...“

Bára zívla. To jí na tom farmaření nejvíc vadilo. Muselo se vstávat strašně brzo ráno a navíc bylo skoro pořád co dělat. Teď to bylo nejhorší, páč bylo období sklizně a jako natruc žádný agroturisti nepřijeli, takže to všechno zůstalo na nich. Během těch dvou let se moc nezměnila. Vlasy měla stále stejně červené a pořád rámovaly ten samý hezký obličej. Akorát svoje oblíbené tričko s nápisem „sex, gábl a rockenroll!“ vyměnila za jiné oblíbené červené tričko s nápisem „I don´t care“. To proto, že jistá individua začala brát ten původní slogan moc doslova a o to jim fakt nestála. Na pravém předloktí jí přibyl super extra síťovaný návlek, který nosila jako upomínku na svá dobrodružství. Ještě jí zůstal čakrový krystal, který pečlivě skrývala vzadu v šuplíku a jen když jí bylo nejvíc smutno, tak ho za bezesných nocí vytahovala a prohlížela, jak se třpytí ve světle měsíce. Neji říkal, že je vzácný, a ona o něj nechtěla přijít.
Od té doby, co ho dostala, se toho dost změnilo. Když se vrátily domů a prošly si tím celým – kde jste byly! My se o vás tak báli! - ceremoniálem a vypověděly rodině, co se jim stalo, setkaly se s rozličnými reakcemi. Matěj byl úplně nadšený a hned se hrnul do toho, aby taky zjistil, jestli má nějaké schopnosti. Samozřejmě že měl. Bylo to k vzteku, jako vždycky, ale velice brzy je ve všem dohonil a po nějakém čase, velmi krátkém, jim dokonce začal radit, jak co co nejlépe udělat. Maminku celé vyprávění rozesmutnělo a vypověděla svým dětem všechno, co si o svém klanu pamatovala. Dokonce jim pak začala s tréninkem pomáhat! Vždycky, když bylo o něco méně práce – nikdy nenastala situace, že by žádná nebyla - si děvčata oblékla své oblíbené zelené kombinézy, na které už si zvířátka zvykla a už se je nepokoušela sežrat, a vrhly se na trénink. Tatínek to snášel jen těžko. Chodil kolem, vrčel a byl vůbec celý nerudný. Neviděl ty nové zvyklosti rád a bylo potřeba mnoha slovních roztržek, aby si na ně zvykl. Nakonec ale uznal, že mít některé ninja schopnosti může být i užitečné. To když mu Káťa s Bárou pomohly zachránit jeho oblíbené letadlo ze zkázy, která by ho jistě čekala nebýt jejich omezených schopností ovládání větru.
No, ale vraťme se k Báře. Zavřela za sebou dveře. Bylo teprve devět hodin a ona už stihla vysmýčit celý dům. To přece není normální. Dovedete si představit, v kolik vstávala? No prostě hrozné. Najednou kolem ní s křikem proletěla Káťa pronásledovaná rozzuřenou kozou.
„Áááááááááááááá!“
„Méé! Meéééeemé!“
Bára se zarazila uprostřed kroku. Rozhlédla se po dvoře. Hm, stáj s koňmi v pořádku. Kůlna na zemědělské náčiní v pořádku. Salaš pro jejich malé stádečko ovcí... no, v rámci mezí. Kurník... v pořádku. Teda až na tu rozzuřenou husu. Chlívek pro kozu... chybí. Aha. Bára nahnala husu i s housaty zpátky do jim vyhrazeného prostoru, zavřela za nimi vrátka, pohodlně si opřela záda o nejbližší zeď a pozorovala Káťu, která už se s kozou v patách zase vracela. Její sestra se za ty dva roky přece jen změnila trochu víc. Vyrostla, takže teď byla ještě o něco vyšší než předtím a nezapomínala to Báře připomínat, kdykoli šly vedla sebe. Její obličej ztratil něco ze své dětskosti. A co zůstalo, toho se nejspíš nikdy nezbaví. Jo, a taky nikdy nepřestala být dětsky nešikovná. To každý den dokazovaly jisté incidenty, jako byl třeba teď ten s kozou. Rozhořčení, zrozené v rohaté hlavě, právě teď vítězilo nad nedostatečným ninja výcvikem a Káťa si musela hlídat svoje nové šortky, aby v nich neměla vzadu dvě pořádné díry, jak se jí koza pokoušela potrkat. K novým šortkám ještě patřil starý ninja návlek na levém lýtku, šedivé tričko bez rukávů a mikina, která podezřele připomínala tu, kterou nosíval Kiba.
„Pomóc!“ křičela Káťa jako na lesy. Pak si vzpomněla, že vlastně není jen tak obyčejná Káťa, ale ninja Káťa, a že se přece takové legrační kozy nemusí bát! Chvíli se soustředila a ... buch. Koza sebou praštila na zem. Káťa se samolibě usmála. Genjutsu jí jdou čím dál lépe.
„No skvělý. Tak a teď ještě oprav ten chlívek,“ zpražila ji Bára a šla si po své práci.
Káťa splaskla, ale poslechla. Jak tak vyhrabávala v hromadě všudypřítomného dřeva nové trámy na podepření střechy, zeptala se.
„A Báro, myslíš že přijdou?“
„Hm? A kdo jako?“ zahuhlala Bára zpod jehněte, které právě našla, jak se pase na jejich políčku konopí.
Odpovědí jí bylo jen výmluvné ticho.
„No...“ nevěděla, co má mladší sestře odpovědět. Už to byly dva dny, co poslaly holuba. A ani nevěděly, jestli vůbec trefí... Jako všechno u nich doma byli i holubi trochu... výjimeční, ne-li trhlí.
„Určitě...“ hekla, když házela poněkud utlumené mládě zpět k jeho matce, která ho nejdříve očuchala, pak si odfrkla a jala se svého potomka zahrabávat co nejdůkladnější vrstvou podestýlky.
„Jííí!“ rozplývala se Káťa. „Kiblíííčeek... Já ho tak dlouho neviděla. Mě se stýýýská! A co když už si našel nějakou holku? Co když do něj máma taky hučela jako do nás... neee! Kiblííčkůůů!“ zakvílela a umístila trám na místo.
No, to bylo téma, které Bára rozhodně nepodporovala. Taky proto, že jí strašlivě žralo. Vždycky si vzpomněla na Nejiho levandulový pohled opuštěného kuřátka na pustém ostrově a srdce jí zjihlo. A pak si představila, jak někdo! To je jedno kdo! Prostě ne ona! Na ten ostrov připluje a vezme si kuřátko k sobě...! A to bylo strašné. Navíc, jestliže byl Neji v týmu s Tenten, tak ta daleko hledat nebude. Nejdřív se podívá na Leeho, jak pobíhá po lese a vykřikuje nesrozumitelné slogany, a kam se její oči stočí potom? No KAM? O tom raději nepřemýšlet. Rychle vypnula přívod vody do napajedla pro koně, neboť teplota tekutiny teď přesahovala šedesát stupňů. Pak se začala věnovat těsnění onoho mechanismu, protože to nebylo na takovou roztažnost dělané. Sakra.
Káťa právě znovu pokládala střechu na teď už opravené trámy. Naštěstí byla téměř v pořádku a kde chyběla střecha, tam se vyřádila Kátina fantazie podpořená rolí kobercovky a kusem provázku.
„Tak, hotovo.“

Brzo po poledni stála Káťa na kraji třešňového sadu a přemýšlela, jak sakra tohle všechno otrhá. Hlavně ty nahoře. Dyť to bylo nebezpečný, to by se po ní ani nemělo chtít! Najednou zaslechla, jak za ní něco dusá. Polekaně se ohlédla, ale už stihla jen zmerčit nějakou velikánskou bílou šmouhu, která se na ni vrhla a povalila ji na zem. Káťa chtěla zděšeně řvát, ale bohužel si vyrazila pádem na zem dech, a tak jen bezvýsledně lapala po dechu a snažila se ze sebe shodit tu divokou bestii, která ji přepadla. Nechápala, co se to děje.
„Akamaru! Kolikrát jsem ti říkal, ať takhle neskáčeš na lidi! Ukaž trochu slušnýho vychování, ty pošuku...“ Ten hlas! Znala ho! Už skoro zapomněla, jak zní, ale teď, když ho znovu slyšela, nebylo pochyb. Bílá potvora z ní slezla a nyní se jí naskytl pohled na Kibu, který k ní natahoval ruku.
„Ježiš, nemůže dejchat!“ naklonila se do jejího zorného pole Tenten, která si všimla jejího hekání.
„Ále, to nic nebude...“ usoudil Kiba a vytáhl Káťu na nohy. Jakmile se pohnula, dech se jí opět vrátil.
„Lidíí! Tak jste konečně tady!“ zasípala nadšeně.
„Jasně! Tyjo, jseš to fakt ty? Je z tebe teda parádní kočka! Pojď na mou hruď, kočko!“ vrhl se na ni Kiba a mocně ji objal. Kátě přitom došlo, že už nemá huňatou mikinu, jako dřív, nýbrž nějaké fešné, i když ne tak pohodlné, sako. No, nebylo divu, teď už by tu mikinu možná ani neoblíkl. Káťa si nemohla nevšimnout, jaký z něj vyrostl švihák... a pořádný kus chlapa! Teda přiměřeně jeho mladému věku, samozřejmě. Začala se strašně červenat, částečně tím nadšením, částečně z toho, jak se k ní Kiba neomaleně tiskl. Takže se radši zeptala:
„Tohle že je Akamaru?“ pohlédla na tele, které vrtělo mohutnou oháňkou kousek od nich.
„Jasně! Copak ty ho neznáváš? Trochu vyrost, no...“
„Trochu!“ Jejich rozhovor však přerušil Shikamaru, který si proklestil cestu skrz skupinku lidí.
„Hej, dost pitomostí, děcka, tak co se děje? Přišli jsme vám na pomoc, jak jste chtěli, o co jde? Zas unesli tvou ségru či co?“ vybalil na Káťu.
„Né, vůbec né...“
„Řekni nám všechno, Káťo-san! My se postaráme o jakékoli padouchy, kteří vám komplikují život, máš můj slib!“ CINK. Kdo to asi byl? Byl to Lee, vytáhlejší než dřív, ovšem stále věrný zelené kombinéze a síle mládí.
„No... to jste asi špatně pochopili... ale když už jste tady... třešně čekají!“ Všichni na ni koukali jako na špatný vtip. Konečně si spočítala, kolik že pomocníků jí přišlo. Takže samozřejmě Kiba, Lee, Shikamaru a Tenten, za nimi stál znepokojený hipízák – podle očí Neji, taky tam byla Hinata a úplně vzadu nějaký pochybný drogový díler. Když jim Káťa vysvětlila, jakou pomoc že to potřebují, dosti je to vyvedlo z míry. Ale rozhodli se, že jelikož se ve vesnici teď stejně nic zajímavého neděje, neuškodí, když přiloží ruku k dílu... za příslušnou cenu, samozřejmě. Když se Káťa konečně se všemi mohla pořádně přivítat, pořád přemýšlela, kdo je sakra ten drogový díler. Až se k němu dopracuje, tak to bude děsný trapas, jestli se jí to do té doby nevybaví... no, možná to je někdo, koho prostě nezná, to by dávalo smysl. Když před ním stanula, nejistě na něj civěla.
„Káťo-sama,“ ozval se zpod kapuce drsný sexy hlas.
„SHINO!!!“
„Jou.“
„Ech. Nazdar.“
„Káťo, a kde je Barunka-san?“ přitočil se Neji jakoby nic.
„Nó... já nevim, asi na poli, vždycky se tam uklidí... Však ona se ukáže, ale koukejte, lidi, teď by to fakt chtělo otrhat ty třešně, jinak je sežerou ptáci a nic z nich nebudeme mít...“ Všichni se tedy pustili do práce. Někteří ochotněji (Kiba), někteří méně (Neji) a někteří jen naoko (Shikamaru), ovšem tak jako tak to šlo rychleji, než kdyby na to byla Káťa sama. Tenten se hned začala vyptávat, jak se ty dva roky měly, co dělaly, a taky ji zahrnula historkami z Listové, takže než se nadála, měli plné dva velké koše.
„Skočte s tím někdo nahoru...“ doufala Káťa v dobrovolníka. A taky se dočkala...
„Já tam doběhnu!“ hlásil se hned Lee a popadl oba koše naráz.
„Jseš si jistej, že to uneseš?“ ujišťovala se Káťa. Tenten na ni vrhla útrpný pohled. Takovéhle otázky se Leemu nepokládaly.
„Samozřejmě, o tom nepochybuj, Káťo-san!“ nadšeně zařičel Lee.
„No, dobře. Tak je dej někam na dvůr, však ona je tam mamka najde.“
„Rozkaz!“ řekl Lee a pak se tryskem rozběhl na kopec nad sadem, kde stála farma.
Prošel vraty a opravdu se ocitl na dvoře. Řekl si, že třešně postaví vedle lavičky u domu, ovšem nebylo to tak snadné, protože ho začala pronásledovat nějaká bojovně naladěná bílá slepice.
„Slepice, nech mě, já mám něco na práci!“ snažil se ji Lee odradit, ale nedala se tak snadno a začala po něm cvakat nebezpečně zobákem. Lee se dal na rychlý ústup a málem se srazil s nějakou ženou, která právě vyšla ze dveří, aby se podívala, co se to děje. Leemu leknutím málem vypadl jeden koš z podpaží, tak ho radši postavil bezpečně na zem a ten druhý taky.
„Dobrý den, přinesl jsem vám třešně, ale téhle slepici se moc nelíbím, řekl bych...“
„To je husa...“ sledovala maminka Káti a Báry překvapeně to podivné individuum v zelené kombinéze a oranžových návlecích, které ji poctilo návštěvou. „Hele, ty jsi přece... Lee, je to tak?“ vzpomněla si potom na fotku, kterou její dcery tak opatrovaly.
„Ano, Rock Lee, madam! A vy jste asi maminka Káti-san a Barunky-san, těší mě!“ CINK Maminka nestačila valit oči. A to si myslela, že Bára přeháněla, když jí Leeho popisovala...
„Aha, takže ty a tvoji kamarádi jste už dorazili? No to jsem sama ráda, letos je to nějaký divoký...“ Lee nadšeně přitakal, jakože oni se samozřejmě o všechno postarají, na to vemte jed!
Odtud z vršku kopce viděl Lee na pole které se prostíralo na druhé straně farmy, než byl třešňový sad. Všiml si, že tam rejdí nějaký velký stroj.
„To je Barunka-san?“ ukázal tím směrem.
„Jo, sklízí s traktorem konopí,“ potvrdila maminka.
„A myslíte, že bych ji mohl jít pozdravit?!“
„No určitě, proč ne...“
„Hurá! Tak nashle!“
Maminka se na něj koukala, jak odklusal k zelenému lánu. Hm, pěkná p***lka!

„Barunko-saaaaaan!“
Báře se zdálo, že přes vrčení motoru něco zaslechla. Zběžně se ohlédla a uviděla něco zeleného a oranžového s lesklými vlasy, jak to na ni mává a řítí se k ní. Zastavila.
„Lee?“ Vyskočila z traktoru a šla mu naproti.
„Barunko-san, chacháá!“ zvedl ji Lee do vzduchu a zatočil s ní.
„Šmarjá, tys nějak vyrost...“ řekla Bára, když ji postavil zase na nohy. Nepamatovala si, že by před tím musela takhle zaklánět hlavu, když s ním mluvila. Nepustila ho však ke slovu a v oku jí zablýsklo.
„Hele, když už jsi tady, nechceš naučit jezdit s traktorem? Poooď, bude sranda!“ a táhla ho směrem ke svému ďábelskému stroji.

Sluníčko už se trochu nachýlilo k západu. Lee se stále nevracel, a tak muselo zbylé osazenstvo sadu vystačit s menším množstvím košíků. No, vlastně to znamená, že Shikamaru usnul pod stromem, Neji se někde schovával před Tenten, která zrovna přemýšlela, jak by asi taková třešeň chutnala zkvašená, Káťa a Kiba seděli spolu v koruně stromu a předstírali, že trhají a že jeden po druhém vůbec nepokukují, a jediní, kdo vlastně ještě pracovali, byli Shino a Hinata, kteří už otrhali půlku sadu a hráli veselé slovní hry. No, ono hrát se Shinem veselou slovní hru je něco jako hryzat do třetihorního ledovce, ale Hinata si to docela užívala. O zbytek sadu se postarali Shinovi broučci pomocníčci, kteří vesele rejdili kolem.
„A co se vlastně stalo s tou tvojí chlupatou mikinou?“ prohodila jakoby mimochodem Káťa, právě když předstírala, že otrhává jednu z vyšších větví. Kiba odtrhl pohled od těch úžasně krátkých šortek, co měla na sobě, a odpověděl:
„No víš, ségřina smečka měla asi před rokem štěňata, no a ty potvory se prostě rozhodly, že jinde spát nebudou... No a zkus si nosit něco, v čem půl roku nocovala parta dospívajících vlků...“
„Jé, to bych chtěla vidět... Jako ty štěňátka. No nevadí. Tohle sako ti taky sekne.“
Kiba samolibě zvedl obočí a usmál se na Kátina záda.
„Dík...“
No, dost srandy. Nejdřív práce, potom zábava.
Káťa se začervenala a raději seskočila ze stromu, aby se rozhlédla po dalších pracovních skupinách.
„Skvělý! Všechno už je otrhaný.“ Na Káťu to udělalo dojem. A to ještě ani nebyl čas na večeři! „Takže, já navrhuju, abyste se všichni šli podívat za Bárou na pole. Určitě bude ráda, že vás vidí, a já zatím odnesu tohle za mámou.“
„Hele, seš si jistá, že to všechno utáhneš? Moh by tam skočit někdo z nás...“ snažil se šplhnout Kiba.
„Prosimtě...“ obrátila oči v sloup Káťa. „Ale to není to, víš? Musím se s ní domluvit, jelikož teď máme o sedm strávníků navíc. Asi taky bude ráda, že jí pomůžu s vařením. A musíme vymyslet, kde budete spát, takže...“ pokrčila rameny.
„Ehhh, Shino, jak to vlastně funguje?“ zeptala se ještě raději a nejistě se podívala na hejno hmyzu, které nahradilo zbývající košíky. Do těch, co měli, se vešla úroda maximálně desetiny sadu, a tak to Shino vyřešil po svém.
„Prostě jdi, a pak jim řekni, kam to mají složit.“
„Děkuju,“ usmála se na něj vděčně Káťa. Bzučení hejna na chviličku zesílilo. Kiba měl co dělat, aby potlačil zavrčení.
„Jo, asi byste chtěli vědět, kde Báru najdete, co?“ vzpomněla si ještě Káťa. Neji se vynořil zpoza stromu a srdce se mu rozbušilo. Konečně uvidí Barunku-sama! Po tolika letech...! Ignoroval Tenten, která se k němu podezřele přiblížila, jakmile ho zmerčila, a uši měl jako na stopkách.
„No, prostě jděte támhletím směrem. Myslím, že by ještě měla sklízet konopí. Jezdí tam s kombajnem, či co to je...“ ukázala směrem od farmy. Kiba zavětřil.
„Jo, cejtim to. Určitě tam trefíme.“
„Skvělý!“ usmála se na ně Káťa a vydala se směrem domů následována armádou hmyzů, z nichž každý nesl po jedné třešničce. Vypadalo to moc roztomile. Za to Shinovi upeče dort...