Narutova cesta ninji 01: Cesta protkaná láskou?

Už jen kousek! Už jen kousek! Jen kousek k tomu, aby dostal od Sakury první polibek. Ale jak je to možné? Co udělal tak úžasného? Proč si to nepamatuje? Toto je splněný sen… PRÁSK! Co se to- ? Sakuro!? Né!

„Naruto-niisan, promiň! Promiň!“

Narutovi došlo co se děje. Vyběhl ze svého příbytku, vyklonil se přes zábradlí – a tam na ulici nestál nikdo jiný než Konohamaru.

„Konohamaru! Já tě zabiju! Konohamaaaruuuu!!!“ zakřičel Naruto z plných plic. V celé ulici jako by se zastavil čas – všichni teď stáli na místě a vzhlíželi nahoru k žlutovlasému, rozcuchanému mladíkovi v pyžamu. Když si těch pohledů Naruto všiml, okamžitě se vrátil do svého pokoje.

Po pár krocích mu ale nohou projela šílená bolest – šlápl na střep. Zapomněl, že ta rána, co přerušila jeho snění, byl kámen rozbíjející okno. Konohamaru to nemyslel špatně, když chtěl Naruta vzbudit – přece jen, prospat půlku slunečného dne by byla trochu škoda. Kdyby však býval hodil malý kamínek, nebylo by co řešit, ale ten, co ležel na podlaze, byl velký jako kočičí hlava. Zatracený Konohamaru! Ale to teď už nemá cenu řešit.

Naruto přejel pohledem přes celou místnost. Jeho zrak spočinul na posteli. Musel se tomu trochu pousmát, protože vše bylo přesně tak, jak si myslel – jako vždy, Sakura nikde a to, co se chtěl líbat, byl samozřejmě polštář… chvilku na to se ale dostavil lehký smutek. Smutek, na který byl zvyklý.

„Co dělám špatně, Sakuro?“ řekl si jen pro sebe. Vtom se však ozval i jiný hlas. Hlas hladovějícího žaludku. To Narutovi ve tváři vykouzlilo úsměv od ucha k uchu, protože ho napadla (aspoň pro něj) vtipná myšlenka – láska opravdu prochází žaludkem, dattebayo!

Když Naruto opět prošel dveřmi a objevil se v záři slunečního svitu, rozcuchal mu vlasy příjemný vánek… pohladil ho po tváři, polechtal prsty u nohou… to jsou ty chvíle, které Naruto miluje. Je, a potom ještě… šálí ho zrak? To stačilo tak málo? Jen si přát a…?

Opravdu ji vidí. Dívka v červeném, vlasy barvy květů třešně… najednou jako kdyby se z bezprostřední blízkosti ozvalo silné zadunění. Potom druhé, třetí, čtvrté… byl to tlukot srdce, rychlejší a rychlejší. Je to zvláštní, ale takhle z dálky má Naruto ze Sakury trochu jiné pocity. V tento okamžik si může představit, co chce… vidí, jak spolu kráčí bok po boku, těsněji, než obvykle… jak se jejich ruce drží propletenými prsty… může jí políbit kdykoliv se mu zachce… samozřejmě bez toho, aby od ní dostal pěstí. Z povzdálí je všechno přesně takové, jaké by si přál…

Avšak jakmile jí je nablízku, je tam bariéra přátelství, kterou Sakura nechce zrušit. Tou bariérou mohl kdykoliv projít jeden jediný člověk… ten, který toho nikdy nevyužil. „Sasuke… já… kde je tobě konec?“ řekl si Naruto jen v hlavě.

Když dále pozoroval Sakuru, rozbušilo se mu srdce ještě silněji. Podle toho, jakým směrem šla, bylo patrné, že… ano! Vešla do Ichiraku! Právě tam měl i Naruto namířeno – že by zásah osudu?
Nebylo nač čekat. Cesta přes střechy je výrazně kratší, i když krkolomnější. Ale pro ni udělá všechno!

„Ááá pan Uzumaki Naruto!“ řekl pan Teuchi, když mladík vešel do stánku. Ayame se usmála a zdvořile uklonila hlavou.

„Ahoj Teuchi, Ayame! Sakuro! To je ale náhoda, viď? Jak se máš, co si dáš? Můžu tě na něco pozvat???“ vychrlil Naruto. Pak si uvědomil, že udělal stejnou chybu, jako vždy – spěchá. Je třeba mluvit pomalu a rozvážně. Jedna z mnoha věcí, které ho Zvrhlý poustevník naučil… („Ó slečno, Vy máte ale krásná, velká, plná… oči!“ PLESK! „Naruto, pamatuj si, ať jde o ženu či dívku, nikdy ji nesmíš vyděsit informací, na kterou není připravena…“)

„Ahoj Naruto. Dneska ti to ale mluví. Jestli chceš, můžeš mi koupit ještě jednu misku rámen.“ Sakura se příjemně usmála, poté si založila ruce na prsou a čekala, co Naruto udělá. Ten se podíval do peněženky a zklamaně protáhl tvář. No to snad není pravda…

Teuchi si všiml tiku v mladíkově pravém oku. Naklonil se a pohlédl do téměř prázdné peněženky.

„Naruto, Naruto, z tebe zřejmě nebude bohatý ženich!“ zakroutil hlavou.
„Copak Naruto? Že bys neměl dost peněz na to, abys mě pozval? To je škoda… já mám s sebou peněz dost, ale víš jak to je – chlapec vždy zve dívku, nikdy to nemá být naopak!“ užívala si situaci Sakura. Ne, že by se posmívala, ale byla to pro ni spíše zábava, protože toto je prostě celý Naruto. Smolař.

„Pozvat Sakuru, nebo se najíst sám? Sakura, nebo já? Sakura, nebo já? Panebože já mám takový hlad… jestli ji pozvu, asi umřu hladem. Ale zároveň určitě stoupnu v jejich očích…“ Toto se honilo Narutovi v hlavě, zatímco zíral do peněženky, ve které „jako na potvoru“ bylo peněz přesně na jeden rámen…

„Teuchi, nemohl bys…“
„Pozdě! Měj se Naruto! A do příště víc peněz!“ rychle se zvedla ze židle Sakura a vyběhla z Ichiraku.
Aspoň že odešla s úsměvem, ale… teď se Naruto naštvaně otočil k muži za pultem.

„Teuchi, já tě-!!!“
„Copak jsi to předtím chtěl doříct, Naruto?“
„Chtěl jsem říct: Teuchi, nemohl bys MI TEN RÁMEN DÁT NA DLUH?! Ty jsi to nepochopil??? Proč tě to nenapadlo dřív?! Teuchiiii!“

„No vidíš, to mě nenapadlo, promiň Naruto. Tak proto jsi mi, Ayame, ťukala na rameno?“ Ayame to odkývala, protože se předtím zřejmě snažila otci napovědět.

Naruto teď nevěděl, jak se má cítit… udělal chybu, neudělal chybu? Mohl za to? Nebo mu zase jen nepřálo štěstí? Jako vždycky? Každopádně to byla další promarněná šance, jak trochu zapůsobit na Sakuru…

„Tak pro útěchu, tady máš jeden rámen gratis. A neboj, příště už nezapomenu!“ usmál se omluvně Teuchi.

I když s příjemně plným žaludkem, odešel skleslý Naruto z Ichiraku. Sakura mezitím zmizela z dohledu. Má smysl ji teď hledat a pokusit se vylepšit si reputaci? Nebo raději chvilku rozjímat a pokusit se vymyslet nový způsob, jak na růžovlasou dívku udělat dojem?

Odborník na rozjímání je Shikamaru, ale co ten ví o lásce? Připojit se k němu by nejspíše byla ztráta času. Ne… je třeba najít někoho opravdu povolaného…

Jak Naruto kráčel ulicí, jeho vypracovaný instinkt mu napověděl, že ho někdo sleduje. Pohybuje se podél stěn domů, občas zmizí v uličce a objeví se v té další. Opatrně se dívá zpoza rohu. Naruto se nechtěl prozatím otáčet a čekal, až se špion sám ukáže. Nejspíše opět ten zmetek Konohamaru.

„Udělal životní chybu,“ pomyslel si Naruto, „Protože teď přijde nakládačka za to rozbité okno.“ Špion zase zmizel v uličce.

„Na rohu té další si na něj počkám. Jakmile vystrčí nos, dostane přes něj. Ne, chytnu ho pod krkem a vytřesu z něj duši.“

Naruto už trpělivě vyčkával a odpočítával, za jak dlouho špionova hlava vykoukne zpoza rohu. Podle toho, jak rychle za ním ona osoba dokázala jít, to znamená, že za pět vteřin uvidí tvář pronásledovatele.

Už jen čtyři, tři, dva, jedna – Naruto natáhl ruce dopředu a skutečně chytil onu osobu pod krkem. Ale během toho pohybu se ukázala spousta nesrovnalostí… odkdy je Konohamaru takto vysoký? Odkdy má dlouhé, fialové vlasy? Proboha! Odkdy je Konohamaru holka??? Nééé! Odkdy je Konohamaru Hinata???

Naruto stál s vytřeštěným pohledem naproti Hinatě, neschopen slova a rukama jí lehce svíral krk. Naštěstí jej téměř nestiskl. I když to tak vypadalo, protože Hinata na místě jako kdyby ztuhnula s taktéž vytřeštěným pohledem a pootevřenými ústy, ze kterých se ozývalo tiché, vysoké pískání. Oba si teď hleděli do očí, jenže ani pro jednoho to v tu chvíli nebylo příjemné.

První „roztál“ Naruto a aniž by si uvědomil, že Hinatu ještě pořád drží kolem krku, optal se klidným hlasem: „Hinato? Co ty tady? Proč mě sleduješ?“

„Já tě nes- prosím, mohl bys…“ Hinata ukázala prstem na ruce, které jí stále svírali.

„Ha!“ lekl se Naruto, když si uvědomil, co Hinata myslí. „Promiň, moc se omlouvám, myslel jsem, že je to Konohamaru… ráno mi rozbil okno a bál jsem se, že na mě chystá něco dalšího…“

„Ne, to je moje chyba, asi jsem tě vylekala, ale… já… chci říct – nesledovala jsem tě,“ nedokázala se na Naruta zlobit a byla by nerada, aby si to dával za vinu.

„Nic se neděje… počkej – neviděla jsi Sakuru? Hledám ji protože… protože… prostě jen tak,“ optal se Naruto, aniž by tušil, že… že to může někomu ublížit.

Hinata sklonila hlavu, aby nebyl vidět její výraz zklamání. „Neviděla, promiň…,“ řekla upřímně.
„No nic… hlavu vzhůru Hinato, zatím ahoj!“
„Ahoj…,“ řekla zklamaná dívka.

Co to mělo znamenat? Proč by Hinata… moc to nedává smysl. Ale to, jak se při loučení tvářila, nebylo dobré znamení, protože se opět ukázalo, že Naruto to s holkami prostě neumí. Buď mu utečou, nebo jim on sám zkazí náladu. A chytit nějakou pod krkem, to už je vrchol neštěstí.

Vtom se objevil někdo, kdo by mu možná mohl pomoci… u stánku se zeleninou byl mistr Gai. Z neznámého důvodu dělal kliky… na jedné ruce… s nohama ve vzduchu.
„Zdravím, mistře Gai,“ pozdravil Naruto a nepřestával se divit tomu, co vidí.

„Ááá, Naruto! Není nad to, na chvilku si odpočinout a udělat si uklidňujících pár stovek kliků, že?“ řekla „Úžasná zelená šelma z Listové“ a nepřestala dělat kliky. A zrychlovala a zrychlovala…

„To jo, ale proč teď a tady?“ stále nechápal Naruto.

„To, abych zjistil, na co mám chuť! Stačí tři sta, maximálně čtyři sta kliků, tělo se lehce unaví a dostaví se chuť! A pokaždé na něco jiného! Ááá tři sta!“ mistr Gai se rukama vyšvihl ze země a hladce přistál na nohou bez sebemenší známky vyčerpání.
„Můžu si vzít tuto bednu jablek, prosím?“ usmál se Maito Gai svým širokým, zářivým úsměvem a mrkl na Naruta.

„Pane, nemůžete si vzít celou bednu…,“ řekl obchodník a zakroutil hlavou.
„Cožéééé? Já jsem Maito Gai! Úžasná zelená šelma z Listové a moje vypracované tělo potřebuje vitamíny!“

Po menší hádce už kráčel mistr Gai s plným košem jablek po ulici, doslova do sebe „házel“ jedno za druhým a spokojeně mlaskal. Žlutovlasý mladík se s ním snažil držet krok, aby ho mohl požádat o radu.
„Hmmm lahoda… můžu ti nabídnout Naruto? Hm? Ó, ty jsi se vlastně chtěl na něco zeptat! Jen do toho!“

„Jde o Sakuru…,“ jen odvětil Naruto, vlastně ani nevěděl, jak otázku položit.

„Ááá Sakura! Krásné děvče, i Leemu se líbí. Jak často o ní mluví… občas mě z toho bolí hlava. Dokonce kvůli ní chtěl obětovat své krásné obočí!“ řekl s opět širokým úsměvem Gai a odněkud vytáhl zrcátko. Hrdě se v něm začal prohlížet – teda spíš si prohlížel jen své obočí.

„Řekni Naruto, co je to za muže, bez krásného, plného obočí! Hm?“ se zasněným výrazem schoval mistr Gai zrcátko a pokračoval. „Vypadá to, že máte s Leem stejný problém. Jemu jsem již ale prozradil své tajemství – jak zaručeně zapůsobit na dívku!“

Narutovo srdce zaplesalo – konečně bude mít jasno! Tajemství mistra Gaie! To bude něco velkého!

„Jedno slovo! SVALY! Svaly, svaly, svaly! Ty zapůsobí vždycky! Podívej se na ty moje! Spousta cvičení, ale také kvalitní odpočinek pro zotavení! Poté ještě zářivý chrup a krásné obočí! I ty můžeš být Úžasná zelená šelma!“ Mistr Gai teď položil prázdný koš na zem a začal předvádět kulturistické pózy, při kterých se hrdě prohlížel, jako předtím v zrcátku.

Tyto rady Naruta poněkud zarazily a nechápavě zíral na mistra.
„To má být všechno?“ řekl krátce.

„Jak to má býýýýt všechno??? Naruto, to jsou moje jediné rady, ale zaručené recepty!!!“ chytl Gaie zoufalý amok, popadl se za hlavu a začal poskakovat, jako kdyby přes neviditelné švihadlo.

„Hmmm… nabrat takové svaly jako máte vy by trvalo věčnost… asi se zeptám někoho, kdo mi poradí něco rychlejšího…,“ otočil se zády Naruto a začal přemýšlet, koho by tak mohl navštívit. Pak ho napadl někdo, kdo určitě něco ví o lásce, ale ještě více ví o Sakuře.

„Myslím, že už vím, za kým půjdu…,“ řekl ještě Naruto, zatímco opouštěl šíleného mistra Gaie.

„A za kým chceš - … ne prosím, řekni, že to není pravda! Prosím, nechoď za tím chlápkem s dvoubarevnýma očima! Nááárůůůtóóó!!!“ křičel hystericky muž v zeleném. „Nebo mu aspoň neprozrazuj moje triky!!!“

„Hmmm… tak tohle jsou ty jeho tajné triky? Pokud vím, tak nikdy nefungovaly,“ řekl zamyšleně Kakashi.