Narutova cesta ninji 02: Kakashiho rada!

„Hmmm… tak tohle jsou ty jeho tajné triky? Pokud vím, tak nikdy nefungovali.“, řekl zamyšleně Kakashi. Toto byla jeho první reakce na Narutovo vyprávění. Celou dobu totiž jen pozorně poslouchal.

Mistr a jeho žák teď společně seděli u jednoho stolu, v mistrově příbytku a oba rukama objímali své misky s horkým čajem. Skrz okna na ně dopadal sluneční svit, který vytvářel doslova sladkou atmosféru, i když plnou hořkých myšlenek…

„Zeptat se Gaie, byl podobný nesmysl, jako když jsi se mnou chtěl hrát ‚kámen, nůžky, papír‘,“ pokračoval šedovlasý muž a bylo patrné, že se pod jeho maskou objevil úsměv.
„Hrát se Sharinganem byl podvod!“ bránil se Naruto.
„A nevšimnout si, že používám Sharingan, byla zase hloupost,“ usmíval se dál Kakashi.
„Hloupost… to jsem celý já… celý Uzumaki Naruto,“ politoval se mladík. Pohledem se topil v hlubinách čajové misky a jeho mistr ho bez mrkání pozoroval.

„Víš Naruto, nejsem si jistý, jestli jsem já ten pravý, kdo ti může pomoci. Co se týká lidských vztahů a pocitů, tak tím nejpovolanějším je tady Yamato. A ohledně toho, jak zapůsobit na ženy a dívky, je jediný pravý odborník Jiraiya,“ řekl vážně Kakashi.
„Ale Vy jediný se vyznáte v Sakuře…“

Mistr odvrátil zrak a pohlédl z okna. Přivřel oči a opět přestal mrkat. Možná přestal i dýchat, protože teď vypadal, jako tělo bez života. Poté však poraženecky sklonil hlavu.

„To máš asi pravdu… dobrá, když na tom trváš. Ale stejně, Naruto – láska je to poslední, na co bys měl v tuto chvíli myslet. Jsi v ohrožení a to znamená, že tví blízcí také. Toho může nepřítel využít, Naruto. Nezapomeň, že Sakuru můžeš ochránit i tím, že si k ní nevytvoříš tak silnou vazbu, jaké by si nepřítel mohl všimnout. Může se stát, že se pokusí nejdříve zaútočit na tvé city,“ promluvil moudře Kakashi.

„Kakashi-sensei?“ přerušil pokořený mladík svého mistra.
„Ano?“
„Vystydne Vám čaj,“ řekl Naruto, v jehož tváři se teď objevil lstivý výraz.
Na Kakashim bylo patrné, že ho pohled jeho učence překvapil. Evidentně mu nebylo jasné, co se za ním skrývá. Ale už po několika vteřinách pochopil…

„Naruto… ehm… nemohl by ses na chvilku otočit?“ poprosil.
„Proč?“ začínal se usmívat žlutovlasý hoch.
„Mohlo mě napadnout, že ten čaj jsi nevyžadoval jen tak pro nic – za nic. ‚Nejlepší ninja v překvapování lidí‘ musí dostát svému jménu, že?“ zářil teď radostí Kakashi. To mu ale dlouho nevydrželo…
„Tak už to nezdržujte a napijte se!“
„Nenapiju!“
„Tak sundejte tu masku!“
„Nesundám!“

Oba ninjové třískli pěstmi do stolu a vzájemně se ničili pohledy do očí. Po pár okamžicích však svorně propukli v smích.

„Promiňte… chtěl jsem si jen připomenout ty okamžiky, kdy jsme se společně jako Tým 7 snažili zjistit, co skrýváte pod tou maskou.“
„Možná jindy Naruto. Teď se ale vrátíme k tvému problému. Já myslím, že v tuto chvíli bude nejlepší, když-“ nedořekl muž.
„Kakashi-sensei… jsem tady kvůli tomu, abyste mi poradil, co mám dělat. Ne naopak.“

Mistr zpozorněl. Patrně si až teď uvědomil, že proti němu sedí ten nejumanutější člověk na světě. Škoda že neví, jak moc se podobá Minatovi…

„Hmm… tak mi poraď Naruto, kde chceš začít?“
„Tam, kde chcete začít Vy!“ rozzářil se mladík.
„Koukám, že mi to asi nehodláš nějak usnadnit, že?“ usmál se Kakashi, i když viditelně na rozpacích. „Řekni mi, Naruto, jak moc si myslíš, že tě má Sakura ráda?“
„To je jeden z důvodů, proč jsem tady… nemám vůbec ponětí. Myslím, že jako kamaráda určitě… snad.“
„Špatná odpověď! Pokud si opravdu myslíš, že tě považuje jen za kamaráda a partnera z Týmu 7, tak se velice pleteš!“ řekl Kakashi silným hlasem. Jako kdyby ho odpověď jeho žáka překvapila, či snad šokovala.
Narutovo srdce se zběsile rozbušilo. Nemohl věřit tomu, co slyší. To přece nemůže být pravda, vždyť ona…

„Kakashi-sensei?“
„Už je to delší doba, co mi Yamato vyprávěl o tvém střetnutí s Orochimarem. A taky o tom, co se dělo, zatímco tebe ovládal vztek.“

Naruto teď poslouchal s nevěřícným výrazem ve tváři. Hltal každé slovo.

„Sakura se o tebe prý neskutečně bála… Yamato říkal, že když ses proměnil v Kyuubiho, rozplakala se a byla na pokraji zhroucení. Navíc, jak určitě víš, jsi jí během svého běsnění silně poranil. I přesto, ona sebrala síly, aby ošetřila tebe. I když v tu chvíli sama trpěla. Takto nevypadá kamarádská obětavost – ty slzy, co uronila, nebyly pro lecjakého člověka. Ty byly pro Uzumaki Naruta!“

Nastalo ticho. Mistr zaujatě pozoroval svého užaslého žáka a čekal na jeho reakci.
Naruto ale zatím jen těžce oddychoval. Nemohl takové množství informací vstřebat. Jako kdyby se mu v hlavě usadilo sotva každé druhé slovo. Proč mu tohle nikdo neřekl dřív? Chápal, proč mu to neřekla Sakura, ale proč … aha – vždyť vůbec nebylo důležité, aby toto věděl.

„Mluvím o tom, že jestli má někdo šanci získat si Sakuřin obdiv a lásku, jsi to právě ty.“

Pohár trpělivosti přetekl.

„Kakashi-sensei! Když jsem Vás prosil o radu, nemyslel jsem tím, abyste mi lhal!“ rozhněval se nečekaně Naruto. Jeho mistra to ale v nejmenším nerozhodilo.
„Ne. Kdybych řekl, že tě Sakura nemiluje, tak v tu chvíli bych lhal. Zdůrazňuju to slovo ‚miluje‘.“
„Tím chcete říct, že ona mě…,“ zdráhal se mladík doříct větu.
„Přesně tak. Miluje tě.“

Tak bouřlivou reakci by nikdo nečekal. Naruto vyskočil ze židle tak prudce, že Kakashi v tom úleku ztratil na židli rovnováhu a po zádech spadl na zem. Pak už musel s hrůzou v očích pozorovat, jak na něj ze stolu padá miska stále vlažného čaje. Ta přistála přímo uprostřed jeho obličeje.
Zatímco ležel ponížený ninja na podlaze, mladík vítězoslavně běhal v kruzích s rukama nad hlavou.

„Saaaaaaakura-chaaaaan!!!“
„Narutoooooo!!!“ okřikl chlapce ležící muž.
„Ano?“
„Pomoz mi na nohy… a teď mazej ven! Potřebuju si vyměnit masku!“

Mladý Uzumaki tedy poslušně, i když s pošklebným úsměvem odešel. Opět se ocitl na rušné ulici. Zběžně přelétl pohledem všechny účastníky davu, aby zjistil, že dívka jeho snů – nikde. Prozatím se opřel o dveře a pozoroval dění kolem sebe.

„Hmmm… Sakura nikde. Ale jinak je tady každý – támhle Chouji, Shikamaru... zase Hinata! Ne, už zmizela za rohem. To se mě bojí, nebo co? Koukejme, Tenten a Neji… že by oni dva spolu něco-“

Najednou Narutovi připadalo, že se vznáší. Ale chyba lávky.
Dveře, o které se opíral, se otevřeli a on padal po zádech zpátky do domu. Na těch pár okamžiků se cítil lehký jako pírko. Ten pocit ale zmizel, když tvrdě přistál na lopatkách.

„Jedna – jedna, Naruto,“ usmál se Kakashi, stojící nad nehybným tělem.
„Kakashi-sensei, proč máte zelenou-“
„Protože jsem jinou masku nenašel a protože to není maska, ale šátek!“
„Moc se omlouvám… ale vypadáte s ním dobře.“
„Já vím,“ usmál se Kakashi.
„A co budeme dělat teď?“ byl zvědavý mladík.
„To kdybych věděl. Popravdě řečeno, nemám tušení, co bychom mohli, nebo co bys měl ty podniknout.“
„Už vím!“ rozzářil se Naruto.
„A jéje…“
„Dokažte svoje slova! Dokažte, že mě Sakura… víte co.“
„Ale jak to mám dokázat?“ optal se Kakashi a už se připravoval na nejhorší. Snad po něm nebude chtít…
„Zeptejte se jí! Já nemůžu, ale Vy ano!“ naléhal učeň na svého mistra. Ten však vůbec neodporoval. Pohledem mířil někam do neznáma a nevydal ani slova.
„Kakashi-sensei?“ snažil se ho probrat Naruto.

To nepomohlo. Šedovlasý muž byl totiž hluboce zamyšlený. Prosbu, kterou před chvílí vyslovil jeho žák, už kdysi slyšel. Tenkrát odmítl.
„Obito, omlouvám se… stejnou chybu už znovu neudělám,“ ozvalo se svědomí.

„Dobře, Naruto. Půjdu za Sakurou, vezmu ji na procházku a promluvím si s ní,“ řekl Kakashi s mírnou pokorou, ale potom se decentně usmál. Byl to skutečně zvláštní výraz.
Zato Naruto doslova zářil radostí. Takto snadné vítězství nečekal.

„A mohl bych jít s Vámi? Samozřejmě v přestrojení…“
„Myslím, že to je zbytečné, Naruto. Pokud chceš slyšet od Sakury tu jednu jedinou větu, tak té se určitě nedočkáš. Je velice těžké urovnat si takto složité pocity ve vlastní hlavě, natož je pak vyslovit nahlas. Vzpomeň si – před několika málo okamžiky jsi se i ty zdráhal říci to slovo. A navíc, proč by se měla svěřovat zrovna mě?“ promluvil moudře Kakashi.

„To máte nejspíše pravdu, ale stejně bych-“
„Naruto, nejlepší bude, když si půjdeš po svém a já si tě později najdu. Neboj, převyprávím ti náš rozhovor slovo od slova, to ti slibuju. Souhlas?“

Naruto se zdráhal podívat se Kakashimu do očí. Prozíravost muže s rudým okem je veliká a mohl by v mladíkově pohledu přečíst, že se mu v hlavě rodí jistý plán…
„Ano, samozřejmě… možná půjdu za Shikamarem, zahrát si Shogi. Nebo tak něco…“
Poslední učňova věta vyvolala v jeho mistrovi podezření – bylo patrné v jeho tváři.
„Dobře Naruto… sice si nedovedu tebe představit při hraní Shogi, ale budiž. Tak hodně štěstí,“ řekl Kakashi a bleskurychle se ztratil v davu. A několik vteřin na to se ozvalo: „Kage bunshin no jutsu!“

Žlutovlasý hoch nevěřil svým očím a uším – Kakashi musí tu prosbu brát skutečně vážně, když vyslal své klony, aby Sakuru našel co nejrychleji…

„Prosil mě, abych se do toho nepletl a vše nechal na něm… Ale komu tím ublížím, když půjdu opatrně kousek za nimi a v přestrojení?“ ozval se hlas v Narutově hlavě.
„Kage bunshin…!“

Po ulicích a střechách teď pobíhalo několik desítek darebáků, kteří neuposlechli rad svého mistra. Od středu vesnice se rozběhli do všech směrů, aby propátrali každou píď. Ale vzhledem k tomu, že nikde nebylo ani stopy po jediném Kakashiho klonu, bylo patrné, že už Sakuru našel.

Naruto už měl vesnici prohledanou křížem-krážem, ale jeho cíle nikde. Musel něco vynechat… jenže co? Jaké místo? Už začínal být zoufalý…
A pak se stal zázrak. Potvrdila se ona známá slova: „Pod svícnem bývá největší tma.“
Ten jediný pravý Naruto stál na telefonním sloupu a bedlivě pozoroval tu nejrušnější ulici pod sebou, když se v tom velkém davu vykreslily dvě postavy, které moc dobře znal. Procházeli přímo pod ním… tak málo stačilo, aby je snadno přehlédl.
„Nikdy nebudu tak bystrý, jak ty… Sasuke.“

Naruto sice našel to, co hledal, ale ještě pořád byl jen na půlce cesty k úspěchu. Otázka zněla: „Čí podobu si má vzít?“
Ovšem odpověď se dostavila téměř okamžitě – po ulici kráčela „bába kořenářka“ a její záda se prohýbala pod váhou gigantické nůše plné voňavých bylin a rostlin tisícera chutí.

„Ha! Nikdo není míň nápadný než malá babička s velkým košem plevelu!“ řekl Naruto nevědomky nahlas a ve chvíli, kdy si to uvědomil, se mu téměř zastavilo srdce – Sakura se otočila a prohlédla si dav lidí za sebou. Naštěstí jí nenapadlo vzhlédnout k obloze. Poté se otočila zpět a mírně zakroutila hlavou.
„Henge no…!“

„Proboha, kdo by si pomyslel, že ten koš bude tak těžký… sotva se s tím dá chodit. Ale na další přeměňování není čas, rychle za nimi!"

Jako ještě větším problémem se zdála být hustota davu. Proplétat se mezi nimi bylo neskutečně náročné, natožpak ještě dohnat Sakuru s Kakashim…
„Holomci jedni! Ani staré babičce neuhnou a nepomůžou… proboha - stačila chvilka a už mluvím jako stařec!“ lekla se Narutova mysl.

Jako kdyby to nebylo málo, objevil se další zádrhel. K „falešné“ kořenářce odněkud rychle přiběhl mladík s tmavými, nezkrotnými vlasy a téměř zvířecím pohledem. Společníka mu dělal neskutečně velký, bílý pes.

„Vy jste kořenářka? Mamka říkala, že od Vás mám koupit-“
„ODPREJSKNI KIBO!“ neovládl se Naruto. Děsilo ho, co všechno už mohl z onoho důležitého rozhovoru propásnout. Ale ze zvědavosti se ještě ohlédl…
Kiba zůstal stát jako přimražený a vytřeštěně zíral na vzdalující se stařenku. Patrně mu také šokem došla slova, protože jen naprázdno otevíral ústa. Zato jeho pes se ozval, když několikrát zavrčel.

„Cože Akamaru? Ale prosím tě, jak by to mohl být-“ neslyšel celou větu Naruto. Přidal do kroku. Za Kakashim a Sakurou byl už jen několik málo metrů. Z této vzdálenosti by měl slyšet každé slovo, ale ve skutečnosti slyšel tak každé desáté.
„Co Sakuro, máš ráda…?“
„Nesnáším ho.“

Zamotala se mu hlava. Podlomily se mu nohy. Tělo se nikterak nebránilo pádu. Naruto padl v prach a těžká nůše na jeho zádech zarazila jeho tvář hluboko do země. To, co slyšel, přece nemohla být pravda… ale zároveň slyšel přesně to, čeho se nejvíce bál. Jaká je tedy skutečnost?

„Chcete pomoct, paní?“ ozval se dětský hlas.
Když Naruto těžce zvedl hlavu, spatřil proti slunci jen siluetu ochotného mladíka.
„Čípak ty jsi, chlapče?“ optal se ho stařecky.
„Jsem genin z klanu Sarutobi, poctěný jménem téhle vesnice! Sarutobi Konohamaru!“

„Ha! Mám tě! Konohamaruuuuu!“ třásl s chlapcem Naruto, kterému se zázračně vrátili síly a bleskově chytil hrdého genina za obě ramena. Ten jen vykulil oči a vyděšeně se díval do tváře stařenky s Narutovým hlasem.

Tento incident však vyvolal na ulici menší pozdvižení. Snad tucet lidí se zastavil a pozoroval ten neobvyklý úkaz - babka kořenářka vztekle a energicky třese s překvapeným mladíkem, který jí nabídl pomocnou ruku.

„Nechte mě!!! Pomoooc! Ta šílená babizna mě chce zabít! Pomozte mi někdo! NARUTOOO POMOOOC!!!“ žadonil chlapec.
„Pšt! Konohamaru buď zticha,“ zašeptal Naruto, „jsem v přestrojení! Někoho pronásleduju, tak mlč a já tě nezabiju! Ok?“
Konohamaru ochotně odkýval, opatrně se vymanil z povolujícího sevření stařenčiných rukou a vydal se na zběsilý útěk. Aby Naruto přihlížejícím nějak „vysvětlil“ náhlé ukončení onoho konfliktu, křikl za odbíhajícím mladíkem:
„Tak upaluj ty holomku! A promiň, že jsem si tě spletla se svým vnukem!“
Chabá to výmluva, ale nic lepšího v tu chvíli nevymyslel. Přihlížející ji sice akceptovali rozpačitě a nechápavě, ale konečně se opět vydali svoji cestou. Naruto si zhluboka oddychnul, avšak krátce na to se dostavil šok. Během svého pádu sice dočista zapomněl, kam a proč měl namířeno, ale to se mu teď připomnělo doslova infarktově.
Ostatní chodci si už podivné „báby kořenářky“ dávno nevšímali, avšak jeden pár zůstal na místě. Sakura a Kakashi.

Dívka v červeném se tvářila, jako kdyby hleděla do tváře smrti. Ústa otevřená a oči vytřeštěné hrůzou.

„Proboha, proč se Sakura tak tváří? Co se jí stalo?“ zaznělo v jeho mysli. Zato pohled na šedovlasého muže byl všeříkající – prohlédl kamufláž. Podíval se Narutovi do očí, decentně zakroutil hlavou a zaťukal si prstem na spánek… „Naruto ty jsi… idiot,“ řekl by nejspíše Kakashi, kdyby mohl promluvit nahlas.

Mladík pod maskou stařeny pohlédl do očí růžovovlasé dívky. Najednou, jako kdyby se jejich mysli vzájemně propojili. Naruto věděl, že Sakura tuší, kdo se pod převlekem skrývá. Nejspíše proto má ten zvláštní výraz ve tváři.

I když to byla prapodivná chvíle, nikdo neměl odvahu ji přerušit. Trvala jen několik málo okamžiků, i ty se však zdály jako věčnost.

Vtom stařenka nasadila úsměv od ucha k uchu, obratně se vyšvihla na nohy a překvapivě rychlým tempem se vydala na roh ulice. Za mužem a dívkou se již neohlížela a rázně odbočila do úzké uličky.

„Kakashi… proč jste mi lhal…?“