Obrázek
Byli jsme si blíž než kdy dřív.
Její horké rameno i malá řezná ranka na něm, jiskřivý pohled dvou safírů vsazených do ostře tvarované tváře, to všechno jsem měl na dosah! Mohl jsem stisknout její ruku, setřít jí maličkou krůpěj potu z nervózně staženého čela, posunout čelenku v jejích vlasech; mohl jsem ji políbit, kdybych chtěl. Ale hodilo by se to k naší situaci? Nebo přesněji – hodilo by se to k situaci, která nebyla jen naše? Ne... projevovat jakékoli city, když stojíte v řadě bezvýznamných cínových vojáčků a čekáte na rozkaz, působí nepřirozeně.
A přece jsem to právě v tom jedinečném okamžiku cítil jako nejpřirozenější věc na světě. Stála v první linii a já jí doslova dýchal na záda.
Členka mého týmu. Vypracovala se víc než já, to je všechno. Obyčejný, ničím nezajímavý příběh lásky jednoho k druhému, neopětované lásky – nebo co to bylo. Býval jsem jí úplně posedlý, míval jsem představy, jimž se nemůže rovnat ani ten nejdivočejší experiment z červené knihovny – moje vášeň k ní sílila úměrně tomu, kolik času jsme spolu trávili. Dva dny, týden, měsíc na nějaké misi – a já se pak dlouhé týdny léčil její chladivou nepřítomností. Nebyla tam a já byl rád, byla tam a já šílel – nic jiného mne nezajímalo, hlavu plnou její třešňové vůně jsem tolik nocí probděl pod hvězdami... Kdybyste se dnes zeptali, jak se jmenoval ten třetí v našem týmu, sotva bych si vzpomněl.
Pak zmizela – stejně náhle a bez varování, jako se tehdy objevila toho horkého letního dne, kdy se náš tým sešel poprvé, a přes rty jí unikla neurčitá omluva za pozdní příchod; tehdy jsem jí propadl a už tehdy pro mne byla ženou, kterou je teď.
Byla pryč příliš dlouho, možná z milosrdenství mi chtěla dát čas na úplné vyzdravení – náš tým se pomalu, ale jistě rozpadl a ona byla první. Šel jsem hned po ní: přidal jsem se k tajným jednotkám, několik let nosil masku a otvorem pro oči hledal náznak barvy jejích kvetoucích vlasů všude, kam mne povinnost shinobiho zavedla.
Zatím se naším novým Kazekagem stal Ichibiho jinchuuriki, patnáctiletý kluk, a já mu trochu záviděl a trochu se ho bál; a pomalu mi z hlavy vyprchala veškerá třešňová opojnost.
Neviděl jsem ji přesně jedenáct let a tři měsíce. Až teď: postavili nás do řady, Písečné vedle Kamenných, Mlžné vedle Listových, teď na tom prý nezáleží; závan vůně v řadě přede mnou na okamžik zmrazil veškerý můj zájem o okolí.
Byla tu; byla tu, a tak blízko, že jsem se jí mohl zcela beztrestně přisát na rameno a slízat těch několik svůdně třpytivých kapek krve, jež si lhostejně nechala stékat po zádech. Byla tu – a já šílel.
Šílená chuť dotknout se jí a přesvědčit se, že je skutečná, dostoupila vrcholu. Jemně jsem ji zatahal za cop.
Ohlédla se po mně, zřejmě měla na jazyku nějakou ostrou poznámku, v pohybu pořád tu stejnou mrštnost – a pak se na okamžik zarazila a pozorně se do mne vpíjela očima. Bylo to jiné než tehdy, ale voněla pořád jako nikdy nekončící léto.
Usmála se na mne, obrátila se zpět a s hřejivou energií mi ukázala zdvižený palec pravé ruky. A já najednou věděl, proč do téhle války jdu. Věděl jsem, že tahle její živelnost, ta kapka potu na jejím čele, krvácející rameno i nakřivo posazená čelenka – to přesně jsou ty aspekty, díky nimž nemůžeme prohrát.
Tak za tohle může hAnko a její povídka "Tohle je válka!", po jejímž dočtení mě znenadání přepadl prudký záchvat inspirace (děkuju). Nevím, jak to ta múza dělá, že je rychlejší než Naruto v sennin módu, když na to přijde... po dlouhé době je to něco, co jsem napsala propiskou v ruce, a řeknu vám, skoro jsem nestíhala tok vlastních myšlenek zaznamenávat na papír.
Co je na tom tak zvláštního? Nic - a právě v tom to pro mě má kouzlo. Je to obyčejný příběh o setkání po letech, malá sonda těsně pod povrch duše jednoho bojovníka, v mlhavém kontrastu s mohutností přicházející války. Schválně jsem to poslala kamarádce, jejíž spisovatelský talent ohromně obdivuju - nebyla jsem si jistá, jestli nebudu sama, kdo v tom NEVIDÍ romantickou slaďárnu. Snad jste ji tam neviděli ani vy.
To ona to nazvala "Obrázkem". A mně se to ohromně zalíbilo, dalo to tomu pro mě smysl.
Možná jste ode mne nic takového nečekali. Pochopím to. Ale to vyčítejte múze, ne mně! No, snad se vám to i tak aspoň trochu líbilo. Snad to ve vás zanechalo letmý dojem ptačí perspektivy nad bitevním polem.
Takže... co na to Jan Tleskač? ^^
Tohle už jsem četla docela dáno, v době, kdy to bylo vydané. Jenom jsem k tomu nějak nevěděla co říct. A teď, po té době, jsem si to přečetla znovu. Musím říct, že někteří lidé "dole" to odhadli naprosto přesně. Já jsem si totiž po té době nepamatovala obsah - málokdy si po takové době pamatuji obsah FF - ale zato jsem si pamatovala něco jiného; ty pocity. Pocity, které to v člověku zanechalo. Neumím je vyjádřit ani barvami, ani melodií a ani slovy... ale kdo jiný, než autor by měl nejlépe vědět, jaké pocity může zanechat jeho povídka?
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Jaj, děkuju moc! Já si taky z téhle povídky pamatuju hlavně všechny ty emoce. Tu třešňovou vůni a tu ptačí perspektivu. Ten podivný teplý vítr a dokonce i ten obrázek, co jsem se tehdy pokusila nakreslit (dopadlo to strašně, moje kreslířské pokusy obyčejně dopadají jako něco mezi černým flekem a slepicí v posledním tažení). Je to povídka vzniklá z okamžiku proto... no, a jestli je to tak, pak plní svůj účel. Hurá!
Lee, taky moc děkuju kdo by z takovýchhle reakcí neměl radost!
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Vynikající, víc takovýhle povídek!
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Když zavřu oči, taky ten obrázek vidím. Jako filmový screenshot. Krátký okamžik v životě dvou bezejmenných shinobi. A díky tvému pozitivnímu závěru se nemusím bát nechat ten pozastavený film znovu rozběhnout. Protože cítím třešňovou vůni a vím, že to dobře dopadne. Děkuji za tu povídku a jsem ráda, že tě k ní inspirovala moje maličkost. ^^
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie
... Když jsem četla tu tvou "výhrůžku", že hodláš strávit večer tím, že budeš číst a komentovat ty moje bláboly, nenapadlo by mě, že to myslíš vážně x) a teď vůbec nevím, jak ti poděkovat. Pro mě jsi a vždycky budeš autorka, díky které jsem tady, a nejen proto si tvých komentů velice vážím. ^^
Děkuju za ně natisíckrát, poskakuju tu na židli radostí jak frenetická myška
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
trochu mi to připomíná styl Anorzeje Sapkowskeho u Zaklínače,myslím,že víš,o čem mluvím Striggo
Adopted from Valenth
Člověče... představ si, že nevím. A to už jsi druhý člověk, který mi tvrdí, že mu něčím připomínám zrovna Zaklínače... a já pořád nevím, co to je! Měla bych to napravit, jinak mi ta moje ignorance přeroste přes uši.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Na Konoze je spoustu žánrů - horor, akční, bojové, romantika... ale když chce člověk najít "Prostě Povídku", to aby se nahledal. Těch "lehkých" povídek, které ve čtenáři nenechají hlubokou depresi, je poslední dobou strašně málo (očividně jsou spisovaté sadomaso). Ale ty ses přesně strefila do mého vkusu... byl to obrázek, nebo motýl... něco lehkého, co se člověka jen letmo dotkne a nechá ho, aby si ty barvy vychutnal, aniž by na jeho city nějak tlačil.
Po dlouhé době je to povídka, která mě opravdu zaujala. Konečně zase Konoha zažívá příliv nových, dobrých a nadějných autorů... kteří pořád dokola neřeší NaruHina
Hybrid - Blind Side
FF Kniha
Ach ano, konečně mě někdo odhalil! Přesně pro tohle své povídky obvykle nikam nezařazuji, tedy kromě povinné Jednorázovky - ono dodat tomu šmrnc přízviskem "romantika", když to není romantické, nebo například "humor", když člověk neví, jestli se bude někdo smát... nějak to neumím a jsem ráda, že mě tu za to zatím nikdo neukamenoval.
Moc mě těší, že mě považuješ za "novou, nadějnou a dobrou autorku" - ačkoli stále dokola omílám, že píšu až příliš dlouho na to, abych se mohla nazývat "novou" vím, že tím bylo myšleno relativně novou tady na Konoze, ale mně to nedá... když člověk píše nějakých, eh... osm let, má pak protivné nutkání každého hned přesvědčovat, že není nijak "nový" (kdo neviděl mé spisovatelské začátky, nepochopí ).
Díky moc za komentář i za jeho obsah... zvláště si toho cením od autorky, jejíž dílka jsem měla tu čest obdivovat už dávno.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Šakran Hatake: Moc děkuju, i když se zpožděním ačkoli, nevím, jestli bych se chtěla doopravdy octnout na bitevním poli...
nettiex: vnímání v barvách je kouzelná věc, já obvykle vnímám spíš ve vůních a melodiích (ovšem s těmi vůněmi je kříž, poněvadž jsem silný alergik a mám chronickou rýmu )... no, vlastně to asi nebylo natolik o plusech či mínusech války, aby se k tomu kdokoli musel vyjadřovat. Děkuji *červenajík* a jsem ráda, že se ti to líbilo.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Milá múzo, odvedla jsi skvělou... ne, jak to říct a nepoužít to slovo "práce"?
Je to obrázek. Obrázek ve zlatavě medových barvách - asi jako zrající obilí. S trochou modři, pár odstíny červené, dokončeno průzračnou... nedá se říci barvou, protože průhledná přece není žádná barva. Ale tak nějak tomu přesto dodává dokonalosti. Perleťového, matného lesku s nádechem do zelené. Snového lesku.
Tak nějak to vidím já. Neptat se prosím, proč. Vždycky jsem tak nějak různé scény vnímala v různých barvách.
Plusy a mínusy válek řeším poslední dobou dost nerada, takže k tomu se nevyjadřuju.
Povídka to byla vážně krásná.
Naprosto perfektní!! Když jsem to četl, na chvilku jsem se sám ocitnul na bitevním poli. Velká gratulace k podařenému dílku. 5 boďáků je málo!!!
Všichni ostatní se jsem podívejte, protože tohle je podle mě perfektní příklad, jak by měla vypadat jednorázovka s OC postavama.
Nepokouší se postřehnout celý jejich život, ale zaměřuje se na jeden okamžik, který dává do rámce příběhu a tím mu dává sílu. Přesně jako obrázek.
Jo a povídky které nepředstavují válku jako naprosté zlo jsou svým způsobem skvělé, jak už jsem vlastně psal u hAnko.
Díky ti za tuhle povídku.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Tedy... jsi jeden z mála lidí, kteří mě spolehlivě dokáží uvést do rozpaků. ^^ Já děkuji tobě, žes to okořenil tak kladným hodnocením, a myslím, že múza ti poděkuje taky, až se s ní zase jednou sesedneme nad stolem.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Moc se mi to líbilo. Poutavé a zároveň tak tajemné... Máš mých 5 bodů. :-)
Jsem naivní a zasněná holka.
Ale ta naivita je sladká.
By the way... SasuSaku & NaruHina fan!
Svým způsobem ano, je to takový obrázek, jedna pohlednice z války, na kterou se tam teď všichni připravují. Líbí se mi to tou jednoduchostí, není to sice nic, co se nějak zaryje pod kůži, ale to přece nevadí. Je to jeden z příběhů všech, kteří se toho musí účastnit. Je to, jako by najednou všichni vzpomínali, znovu se shledávali... Sice je to pitomý, ale pro tu válku tohle vyznívá jako plus. Setkávání se, potkávání starých přátel.
Krátká, lehoučká... nádech před skokem do vody. Tak mi připadala
A rozhodně mi do očí netloukla nějaká extra romantika.
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Akumakirei-san... proto říkám, že je to "malá sonda těsně pod povrch". Ani to nemá být nic hlubokého. Myslím, že jen málokdo by se nějak hluboce zamýšlel sám nad sebou v okamžiku, kdy jde do války... a jo, máš pravdu, může to vypadat, že ta válka má skoro i plus - ale já to beru spíš tak, že pokud člověk dokáže nalézt smysl v tom, za co bojuje, pak nabyde smyslu celá ta válka. Koneckonců, tenhle boj smysl má: ti lidé nebojují jen kvůli nějakým rozkazům shora, bojují kvůli přežití svého světa a vědí to. Je jen... jak to říct? Malým příjemným bodnutím do srdce, když se stane něco takového, co se stalo jemu. Děkuju.
Alchemi-chan, děkuju i tobě. To je ten lepší případ, když to působí tajemně. Hlavně v tom nevidět tu romantiku. *sklání hlavu a zakrývá si oči*
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza