Ona to věděla

Svůj osud si nevybíráme.
Můžeme se na něm částečně podílet, to ano – stane se z nás ninja, obyčejný dělník, matka v domácnosti, zloděj nebo lékař? To je na nás.
Ale kdy zemřeme? Kdo ukončí náš život zrovna ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že jsme na té jediné správné cestě, že bychom mohli něčeho dosáhnout a ukázat světu, čeho jsme schopni?
To čeká opravdu málokdo.
A ani ten se s tím nechce vyrovnat.
Ale musí – stejně jako já teď. Vidím svoje mrtvé tělo, své plačící příbuzné... chci blíž, ale nemohu. Naopak, něco mne táhne pořád dál a dál, pryč. Jako kdyby se snažil přestřihnout imaginární pupeční šňůru, kterou je mé tělo připoutané k tomu, co ze mě zbylo – pouhé vědomí, nebo snad duše...?
Na tom stejně nezáleží. Už je dávno po všem.
Zmocňuje se mě podivná apatie.
Jsem tu a zároveň nejsem.
Bytí a nebytí.
To je ono. Moje tělesná schránka sem, do tohoto světa, patří, ale já už ne. A tak čekám.
Přijde si pro mě někdo?

***

„Máš všechno, Iki-chan?“
„Jistě, sensei,“ pousmála se dívka.
„Neměla byste být tak starostlivá. Jste přece ninja...“
„To vím, Iki, samozřejmě, že to vím... ale ty asi také tušíš, proč-“
„Přišla jste o dítě. Nechci být krutá, jenže to se v tomhle světě stává. Nesnažte se mě mít jako náhradu, jako vlastní... protože pak pocítíte jen další bolest.“ Jemný úsměv vystřídala vážná tvář. Starší žena se zasmála.
„Iki-san... Iki-chan, mě poučovat nemusíš. Máš rodinu, rodiče, kteří ti věnují svou péči a lásku... je to ode mě sobecké, že se k tobě chovám jako k vlastní dceři, když mé vlastní dítě zemřelo... sice hrdinskou smrtí při obraně vesnice, ale je mrtvé a jako jeho vlastní matce mi vždy záleželo jen na jeho bezpečí a štěstí, ne na skutcích, které vykonalo... ale taková já jsem... proto mi, prosím, dovol mít o tebe starost.“
„Jak chcete. Ale nezapomeňte, že já jsem taky ninja.“
„Toho jsem si moc dobře vědoma,“ zavřela světlovlasá žena oči a lehce kývla hlavou směrem ke dveřím.
„Budu opatrná... kaa-san,“ zašeptala dívka a tiše vyklouzla ven z budovy.

Její mise zněla poměrně jednoduše – prostě se dostat přes jistá území a spojit se se svým týmem, který už v dané lokalitě pomáhal vesničanům. Jediným problémem měly být začínající nepokoje v místech, kudy měla Iki při své cestě projít. Obcházením by ztratila příliš času, a tak se – i přes jistá rizika – nakonec rozhodla riskovat.
Co na tom; koneckonců to mohla být taková její neoficiální zkouška dospělosti.
Alespoň tedy duševní – vždyť jí bylo teprve jedenáct. Tak to často říkala Shibetsu-sensei. Iki měla často pocit, že to se svojí starostí o ni opravdu přehání. Nechápala, proč si vybrala zrovna ji – v týmu přece měla další dvě dívky – ale jako jedna z možností ji napadlo to, že mohla být podobná její mrtvé dceři. To společně s jejím rozhodnutím stát se kunoichi pak muselo Shibetsu-sensei připomenout vlastní dítě... pravděpodobně proto ji přijala do svého týmu, mluvila s ní jako se členem rodiny a pokaždé, když byl jejich tým na misi v nějaké vzdálené zemi, lidé u nich odhadovali příbuzenský vztah.
Ale tak to nebylo... Iki se přesto smířila s tím, že v té ženě vyvolává mateřské instinkty nebo něco s tím srovnatelné. Občas jí sice míra péče, která jí byla věnována, téměř lezla na nervy, ale smířila se s tím. Její vlastní rodina se o ni nijak moc nezajímala, a tak svou 'náhradní' matku přijala.
Co se týkalo ostatních členů týmu, Shibetsu-sensei je nijak nezanedbávala, ale zároveň se nesnažila si s nimi vybudovat nějaký pevnější vztah. Jako kdyby vše rozdělovala na Iki a ty ostatní.
Iki jí to nevyčítala.

Běžela celý den a k večeru už se cítila poměrně unavená. Protože cestovala přes téměř polovinu Země Ohně sama a neměla nikoho, kdo by s ní držel hlídku, rozhodla se přespat v první vesnici, na kterou narazí.
Ale to byla chyba.
Obyvatelé oněch znepřátelených území totiž byli – ve chvílích, kdy si zrovna neprojevovali nenávist a nebyli viditelně rozděleni na dva nebo více táborů – neodlišitelní od lidí, kteří chtěli žít normálním, klidným životem.
Mimo jiné o nich kolovaly různé fámy, potvrzené i nepotvrzené – třeba že nenávidí ninji, kteří se jim – podle jejich vlastních slov – pletou do sporů, kteří si chtějí vyřídit oni sami a žádní jiní lidé nemají právo se do jejich záležitostí plést. Dalo by se to přirovnat k rodičům, kteří se zlobí na své děti, že se hádají, i když dělají přesně to samé. A možná jsou ještě horší.

Iki se zastavila těsně přede dveřmi domu, který byl těsně na okraji vesnice a přemýšlela, jestli je dobré zaklepat zrovna tady, jestli nemá jít dál... zaháněla pochybnosti. Má věřit bezbarvým?
Zavrtěla nad tím hlavou a její ruka jakoby sama od sebe jemně uděřila do dvěří.
Poprvé.
Podruhé.
Potřetí.
Zevnitř se ozval smích a kroky, jak se někdo vydal ke dvěřím. Jen o chvilku později onen člověk otevřel a na Iki se upřel pár hnědých očí.
„Kdo seš a co chceš?“ ušklíbl se vysoký, hubený mladík posměšně. Byl lehce cítit alkoholem.
„Ninja. Chtěla bych požádat o nocleh a trochu jídla, prosím,“ pokusila se Iki co nejuctivěji uklonit, byť jí to v blízkosti člověka, od kterého nevěděla, co může čekat, činilo menší potíže.
„Ninja, jó? Tak to vítej,“ poodstoupil a pokusil se o něco, co mělo pravděpodobně představovat pukrle.
„Děkuji mnohokrát,“ uklonila se ještě jednou a nejistě vešla dovnitř. Tam bylo kolem velkého stolu usazeno několik – zjevně také lehce přiopilých – lidí, pravděpodobně přátel mladíka, který jí přišel otevřít. Nelíbilo se jí, že bude jíst a spát ve společnosti někoho takového, ale co jí zbývalo – odejít v takovou chvíli, když už byla přijata, by bylo hloupé.
„Heh, promiňte, slečno, u stolu už je plno, sníte si to na zemi nebo mám přinýst nějakej polštář?“ přišel k ní hostitel s miskou rýže.
„V pořádku, děkuji,“ pousmála se Iki a i s jídlem se posadila na tatami. Necítila se moc dobře. Sice byla ninja, ale... ne, nebude to řešit. Ten člověk se jí rozhodl pomoci, a tak by ho neměla odsuzovat.
„Tady máš ještě vodu,“ podal jí mladík porcelánový šálek. Tehdy její pochyby konečně opadly, ale to se jí stalo osudným.

Co nejzpůsobněji vedle sebe položila prázdnou misku a z posledních sil se snažila bojovat s únavou. Toho si hostitel naštěstí všiml a přišel k ní.
„Slečno, ve vedlejší místnosti máte nachystanou postel pro hosty. Doufám, že se dobře vyspíte a ráno budete moct v pořádku vyrazit na další cestu!“ usmál se tak upřímně, že mu i přes hlodající pochybnosti uvěřila. Vstala, rozloučila se s lidmi u stolu a odsunula dveře, na které mladík ukázal. Potmě došla k posteli a jak byla, si na ni unaveně lehla. Bez obav, bez podezření.
Netušila, že zatímco ona doufá, že se nejpozději kolem poledne dalšího dne setká se svým týmem, ve vedlejší místnosti se chystá vzpoura...

„Tak co, spí, Zoku?“
„Jo, právě jsem to zkontroloval. Sice je škoda, že to musíme udělat zrovna tak hezký holce,“ několik lidí se zachechtalo nad jeho sklony k sukničkářství a náklonnosti k dívkám každého věku,“ ale je to jedinej ninja, kterýho jsme schopný přeprat. Další šance už nemusí bejt... prostě a jednoduše – uděláme to?!“ zeptal se vyzývavě.
Odpovědí mu byly nadšené, krvelačné i smířené tváře – tak jako tak, všichni souhlasili.
„Seš si jistej, že ta droga v pití je pro ni dostatečná?“
„Určitě – bude tak zblblá, že si možná ani nevšimne, že se s ní něco děje.“
„Jdem na to.“

Půl tuctu lidí se s křikem nahrnulo do místnosti, kde Iki spala. Než se vůbec probrala a stihla se zorientovat, už jí v pevném sevření drželi tři nejsilnější členové skupiny. Nechápavě mrkala, obraz se jí neustále rozostřoval a připadala si strašně unavená a pomalá.
„Tak ninjo – je nám strašně sice líto, že to musíme udělat, ale taková je realita – ninjové z tý tvý Konohy a dalších vesnic nám pořád něco nakazujou. Sami maj problémy se svejma vlastníma válkama, kvůli kterejm umírá spoustu civilistů, ale aby si ne-ninjovský vesnice něco vyříkaly mezi sebou? To ne, ty na to přece nemaj právo, že? Už nevíme, jak se bránit, a tak jsme se holt rozhodli to Konoze oplatit stejnou mincí!“ zasmál se Zoku a z Ikina pozdra na zbraně vyndal kunai.
„Soráč, holka, ale tohle je realita – tohle je válka!“ křikl téměř omluvně a vzápětí kunoichi vrazil zbraň do břicha. Dívka se jakoby probrala z tranzu, pokusila se v křeči vyškubnout z pevného sevření tří mužů, ale nemělo to žádný účinek. Skelný pohled upřela na velkou, krvácející ránu ve svém trupu. Neměla ani sílu křičet. A s přibývajícími ranami její odpor ještě zeslábl. Nakonec její paže ochably úplně, a z úst jí vyklouzla poslední věta:
„... že já blbá radši nepřespala v lese... pozdravujte okaa-san, prosím...“
Domem se rozlehl pološílený smích.
„Takže teď ji pošleme do tý její vesnice, Zoku? I s věnovánim a tak?“
„Jasně! Přesně podle plánu! Ať si ninjové nemyslej, že budou jen tak zabíjet civilisty! Ať si nemyslej, že za nás budou rozhodovat!“
Ozval se souhlasný křik a jeden ze vzbouřenců začal Iki pomalu zamotávat do látky, ve které měla být doručena zpět – do Konohy.

Ranní, ještě se probírající vesnicí se začal šířit nepokoj. Mnoho lidí se sbíhalo u hlavní brány a snad ještě víc lidí si o tom jen povídalo a překrucovalo skutečnost do něčeho úplně jiného.
„Co se děje? Co se děje?!“
„Shibetsu-senpai... to byste radši neměla vidět...“
Oslovená Iruku rázně odstrčila a naskytl se jí pohled na mrtvé a znetvořené tělo její žačky.
„Ne!“ klesla k na kolena. Do očí se jí vehnaly slzy a ještě předtím, než k Iki znovu sklonila pohled, zahlédla její matku... tu hloupou, ignorantskou husu, která svojí dceři nedávala ani minimum péče, kterou si zasloužila... kterou by jí ona, Shibetsu Aiko, byla schopna dát...
„Pravděpodobně se stala obětí vzbouřenců, kteří už nějakou tu dobu dělají dusno... někoho tam, proboha, pošlete!“ rozčiloval se nějaký muž.
„Přesně tak... chudinka... to, co se jí stalo, je strašné – ještě k tomu od lidí, kteří vlastně byli pod její ochranou!“ souhlasil s ním někdo další.
Aiko je neznala. Věděla, že oni o Iki nic netušili. Nic netušili o její Iki, milé, tiché, přesto bystré, všímavé a chytré. Dívce, která se tak podobala její mrtvé dceři... dívce, kterou brala jako vlastní. Ne, nikdo to nechápal. Nikdo to nebral tak, jako ona.

Na Ikině oblečení bylo její vlastní krví napsáno „Vše bude v pořádku, mami“. Přihlížející to brali jako nechutný vtip vzbouřenců, Ikinu matku to dohnalo k ještě hlasitějšímu a pronikavějšímu pláči, ale jen Shibetsu chápala pravý význam těch slov.
Opravdu ji neměla brát jako náhradu za dceru...
„Arigatou,“ obrátila pohled k nebi... snad jen náhodou na místo, kde byla Iki... nebo spíše její duše.
„Neděkujte mi, Shibetsu-sensei... okaa-san,“ usmála se dívka.
A pak to konečně začalo. Už necítila nic, co by jí vázalo k zemi... už vše splnila.
Zmizela.