Poklad

Ještě před chvílí si v klidu vykračoval po lese a teď už zběsile kličkoval mezi stromy, aby se dostal na okraj lesa, odkud zavětřil pach narušitelů. Bylo to poprvé, co dostal za úkol hlídat tuto oblast a rozhodně nechtěl nic ponechat náhodě.
Přiskočil ke stromu a zadíval se na dvojici, která postupovala po úzké cestičce do hloubi lesa. Jako první si to svižným krokem mašíroval postarší skrček v elegantním obleku. Vycházkovou holí, která byla zakončena velkým třpytivým kamenem, točil levou rukou jako zkušená mažoretka, zatímco pravou rukou si před obličejem přidržoval cár papíru, do kterého vždy na pár vteřin zabodl svůj zrak. Poté vždy s úsměvem na tváři pokýval hlavou a jal se rozhlížet po okolí.
O několik metrů za ním se vlekl udýchaný hromotluk ve špinavých zapáchajících hadrech, prohýbal se pod tíhou obrovského ruksaku, který nesl na zádech. Aby se mohl vůbec pohybovat vpřed, pomáhal si opíráním se o lopatu. Krumpáč, který měl přehozený přes rameno, měl bohužel příliš krátkou násadu na to, aby ho mohl využít jako lopaty.
„Já už nemůžu,“ vylétlo mu z úst.
„Cože, Tarou?“ rozkřičel se skrček, který byl v tu ránu u něj a bodal ho svou vycházkovou holí, „Tady nejsme na výletě! Žádný odpočívání!! Hni se, ty líná bečko sádla!!!“
„Ano, Osamu-sama!“ podrobil se Tarou a podpírán lopatou se šoural opět kupředu.

Hned od začátku tušil, co tito dva v tomto lese hledají, přesto je zpovzdálí pozoroval ještě následující půlhodinu, aby si byl stoprocentně jist.
Mířili k tomu místu, nebylo pochyb. Musel to jít nahlásit.

„Tady je to!“ zahlásil skrček vítězoslavně a zabodl svou hůl do kypré půdy.
Tarou při těchto slovech přestal odporovat gravitaci a žuchnul na zem.
„Co se tu válíš? Začni kopat, ať jsme do večera z tohohle lesa venku. Jen kvůli tvému loudání jsme ztratili celé dopoledne!“ seřval ho jeho pán.
Hromotluk se vyplazil zpod ruksaku, popadnul lopatu a začal s ní odhazovat hlínu z místa označeného vycházkovou holí. Nebylo to dlouho, co byla původní jáma zahrabána, takže to Tarouovi šlo celkem snadno a nemusel zatím použít krumpáč.
Osamu se pustil do vybalování ruksaku, za chvíli měl složený stoleček, křesílko a na plynovém vařiči si připravoval oběd.
„Na služebnictvo se člověk nemůže spolehnout,“ pomyslel si, „kdybych se do toho nepustil sám, tak by mě tady nechal o hladu stát, dokud by to nevykopal.“

Čas ubíhal, skrček spokojeně odpočíval na svém křesílku, pokuřoval doutníček a sledoval, jak v pravidelných intervalech vylétává hlína z jámy. Jeho sluha už byl celý schovaný v jámě a nad povrchem se vždy mihla akorát jeho lopata.
Najednou hlína létat přestala.
„Našel ho!“ zaradoval se Osamu a upaloval se podívat k okraji jámy.
Tarou seděl na dně, odpočíval a mžoural nahoru.
„Kde máš ten poklad?“ houkl na něj shora skrček.
„Není tady, pane!“ odpověděl.
„Musí tu být, na mapě bylo zaznačeno přesně toto místo, kopej dál!“
Už nemůžu, mám hlad a někdo by musel odklidit nahoře tu hlínu, aby nepadala zpátky sem ke mně dolů.“
Skrček zavrčel a zmizel mu z dohledu, za chvíli stál opět nad jámou, v ruce měl misku, jejíž obsah se slovy „Nažer se!“ poslal dolů. Na Taroua dopadla hrudka rýže. Taktak ji zachytil a rukama celýma od hlíny ji soukal do sebe.
Hned poté přiletělo dolů lano.
„Vylez si to tady uklidit, snad si nemyslíš, že to budu dělat já!“ ozvalo se seshora.

Slunce už dávno zapadlo a poklad stále v nedohlednu. Čím hlouběji Tarou byl, tím pomaleji postupoval. Osamu to nehorázně vytáčelo a bral to jako zradu, když mu dokonce dovolil povečeřet společně s ním. Přesto mu nezbývalo nic jiného, než čekat. Čekat na kouzelnou větu, která by dorazila zezdola.
„Já už nemůžu!“ přilétávalo často a skrčka to vždy namíchlo.
Teprve o několik hodin později, když měsíc v úplňku visel uprostřed oblohy a ozařoval vše pod sebou a skrček se jako ratlík klepal na svém křesílku zimou, ačkoliv byl zachumlán do několika přikrývek, konečně Tarou zavolal: „Na něco jsem narazil!“
Osamu okamžitě slezl po provazovém žebříku do jámy za ním a světlem z baterky hledal truhlici s pokladem.
„No tak, kde to schováváš,“ začínal být skrček netrpělivý, když nenacházel to, po čem toužil.
Tarou udělal krok dozadu a lopatou na něco poklepal. Osamu se na moment zarazil, pohledem zhodnotil, že jeho kalhoty jsou již stejně na vyhození, a hned poté skočil na kolena, aby si to mohl prohlédnout.
„Vždyť to je něčí hlava!“ identifikoval nález a odhrnoval od ní hlínu, „Jsou na ní ještě vlasy … dokonce má jedno oko, ta musí být nedávno pohřbená.“
Na hlavu mu dopadla hliněná sprška.
„Sakra, to jsem se lek, že jsem se málem …“ vyjekl Osamu, „ty máš ale nápady házet na mě hlínu, když zrovna sahám na mrtvou hlavu! V hluboký jámě! Uprostřed noci!“
„To já ne, to ten jelen nahoře,“ odpověděl mu sluha a ukazoval vzhůru.
„Jakej jelen? Co to kecáš?“ nevěřil mu.
Přesto se podíval nahoru a ke svému překvapení uviděl obrys, který v měsíčním svitu opravdu připomínal jelena. Namířil baterku přímo proti obrysu a spatřil jelena, který je pozoroval. Popadl ze země kámen a mrštil ho po něm. I když kámen vyletěl sotva do tří čtvrtin a pak zase padal dolů, podařilo se mu jelena tímto pokusem zastrašit.
Vrátil se k hlavě a po chvíli ji celou vydoloval ze země. Ačkoliv na některých místech byla ožraná od červů až na kost, vypadala dosti zachovale.
„Koukej, Tarou! Být či nebýt, toť otázka!“
„Ku*va, co se mnou tak házíš? Ještě z toho hodím šavlu!“ promluvila hlava.
„Ta lebka měla jazyk a dovedla zpívat … ááááá,“ zděsil se Osamu a vyhodil hlavu ze své ruky.
„Zm*de! Co sem říkal o tom házení?“
Hlava se ve vzduchu několikrát přetočila a padala na Taroua, který na ni nevěřícně koukal a strachem se nemohl ani pohnout.
Ucítil zuby na svém krku, které se zahryzly a vytrhly kus masa. Z krky mu začala tryskat krev.
„Díky Jashine, že jsi sem poslal ty dva červy,“ zvolala hlava, když dopadla zase na zem, vedle chroptícího hromotluka.
Osamu chtěl odsud co nejdříve zmizet, nahmatal provazový žebřík, ale lehkým zataháním ho stáhl dolů.
„Ještěže je tady to lano,“ pomyslel si, „snad je aspoň to pořádně uvázaný.“
Ale s lanem to dopadlo stejně jako s žebříkem a hlava se nemohla přestat smát.
Posvítil baterkou nahoru a našel jelena z dřívějška.
„Ti jeleni jsou ale pěkný ku*dy, co?“ komentovala to hlava.
„Drž hubu!“ okřikl ji skrček.
Popadl lopatu, bylo to snad poprvé v životě, co ji držel v rukách, a byl za ni rád. Alespoň měl něco, co mohl dát mezi sebe a tu ohavnou mluvící hlavu.
Opět se na něj snesla hliněná sprška, namířil baterkou k ústí jámy, už tam nestál jen jeden osamocený jelen.
„Jeden, dva … pět … deset,“ počítal nahlas, „sakra je jich tam přes dvacet!“
„Nepočítej jeleny, teď není čas na spaní!“ křikla na něj hlava, „Chceš se snad odsud dostat?“
„Jistě! Jak?“ chytal se Osamu naděje.
„Vyhoď mě ven!“
„A jak to pomůže mně?“
„Přimluvím se za tebe u Jashina.“
„Jdi se bodnout!“
„No jak chceš, ale z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že být pohřbenej zaživa není nic moc. Takže co? Vyhodíš mě?“
Skrček se rozmáchl a zasadil hlavě ránu lopatou.
„Aúúúú, ty zku*venej sr*či!“ začal zase s nadávkami, když už spolupráce byla pasé, „Obyčejný ne by, ku*va, stačilo!“
Hlava přestala mluvit, a tak zkontroloval, co se děje nahoře. Jeleny žádné neviděl, což ho potěšilo, ale zároveň mu přišlo, že okraj jámy je o něco výš.
„Snad si to nechystají, aby …“
Najednou se okraje jámy začaly zužovat a dolů padala ohromná masa hlíny.
„… vždyť to není možný, aby tohle jeleni zvládli.“
„Taky bych to do těch zm*dů neřek, takový nevinný ksichty to má a přitom jsou to pěkný ku-“

Rozednívalo se, konečně byl hotov, poslední metry už nechali na něm samotném, když se to stalo za jeho hlídky. Ještě se nějak musel zbavit těch krámů, co si sem ti lidi nanosili. Když k nim přišel, zvedl se vítr a vynesl do vzduchu cár papíru. Co by za to dal, kdyby tak chtěl odnést i všechno ostatní.

Papír si dlouho poletoval vzduchem a v jednu chvíli, jako by si to snad rozhodl sám, zamířil dolů a dopadl mezi dvě děti, které dováděli na pískovišti.
„To je mapa pokladu,“ poznalo hned jedno.
„Fááákt? A co je tady napsaný?“ zajímalo se druhé.
„Nevím, neumím číst. Ale táta nám to přečte. Tatííí, tatíííí, co je tady napsaný?“
„Co jste to zase našli, vy rošťáci? Ukaž, hmmm … Jashinův poklad … a není to ani daleko …“