Krutá realita

Krutá realita aneb sny se nemají plnit, ale snít

Když byl ještě malý, vyprávěla mu matka příběh chlapce, jemuž se splnil jeho největší sen; stalo se to jen proto, že věřil, že je i nemožné splnitelné. Byla to pohádka, která se říkala dětem, aby se z nich stali ti, jež následují své sny.

Seděl na pařezu, jenž rostl na vysokém kopci, a záda měl opřená o dřevěný plot. Pod sebou viděl jen strmý svah zarostlý trávou a několika stromy. Kousek za ním, za plotem, byla kamenitá cesta, ne moc ochozená. Pak jen les.
Obloha nebyla modrá jako moře, jako bývá jindy, byla šedá jako…Nevěděl, k čemu to přirovnat; jako by někdo hodil přes nebe šedou plachtu. Foukal silný vítr, studený jako led; bodal ho na jeho jemné kůži, na rukou- kde již nepokračovaly rukávy trika-, na nohou- které nebyly dobře kryty, neboť měl kraťasy-, ale hlavně na tváři. Jeho líčka byla rudá jako rajské jablíčka- tak to vždy s káravým pohledem, překrývající úsměv říká jeho matka.
Větve stromů se ohýbaly, některé tenké i praskaly, listy plápolaly na vysokých stromech, nebo poletovaly ve veselých tancích všude okolo. Hluboko pod kopcem, na němž seděl, tekl hluboký a široký potok; když sem přišel a usedl, zavřel oči a představoval si pod tím ruchem, který vyvolávala voda narážející do kamenů, moře, jehož vlny bojují jedna proti druhé jako v bitvě. Nyní již měl však oči otevřené a své malé, černé zorničky upřené na temná mračna, houfy černých mraků, spíše malých, ale baculatých, než velkých a rozlehlých.
Již zmíněný vítr mu nevadil, potok neslyšel a rychle se přibližující nebezpečí, schovávající se v oblakách, nevnímal.
Jen seděl na pařezu a čas nechal běžet; snil o tom, že je jako ony, ty mračna, jindy bílá jako nebeská holubice, nyní černá jako uhel. Celá krajina před ním byla něčím magická- ačkoli by ji většina lidí nazvala odpornou a ponurou- ale mraky ho fascinovaly nejvíce.
Najednou zaslechl, jak v lese za ním křupla větev, pak další a další, ale neotočil se. Lehké kroky se přibližovaly, přešly kameny na cestě a pak se- jemu známá- osoba opřela o plot.
„Zlato, co tady děláš?“ hlas měla milý a jemný a její tvář byla příjemná; měla dlouhé hnědé vlasy, jejíchž několik pramínků vzadu sepnula sponkou.
„Jen sedím, mami, přemýšlím,“ odpověděl hoch okolo osmi let, oči stále směřující k nebi.
„A nad čím?“ usmála se a tváře ji krom ďolíčků ozdobily i zuby bílé jako perly.
„Jaké to musí být, když je člověk mrakem,“ odpověděl bez jediného náznaku úsměvu, „je volný, létá po obloze a všechno, co se děje, vidí a slyší…Jaké to je létat?“ až nyní pohlédl na ni, uviděl její úsměv, ale nedočkal se odpovědi: „Jsi velice hloubavé dítě, Shikamaru,“ a pak se na chvilku odmlčela, pohlédla na nebe, pak zase na něj a řekla: „Otec tě chce vidět, chce s tebou trénovat.“
Jemu se tváře zamračily, našpulil rty a stáhl obličej: „Ale mým snem není být ninjou!“
„A co je tedy tvůj sen, Shikamaru?“ optala se ho mile.
„Umět létat!“ vyřkl, ale ne silně; žena se zasmála, ačkoli již jeho sen znala, přelezla plot a kleknula vedle něj: „Ale vždyť ani ninjové neumí létat!“
„A co ten příběh o chlapci, kterému se splnil nemožný sen jenom tím, že v něj věřil? Proč by se nemohl splnit i mně?!“
„Ale vždyť to byla…“ a musela polknout svá slova, nechtěla mu zničit část jeho samého, nechtěla, aby smutnil; pečlivě promyslela svou řeč a pak zpustila s pohledem- tak jako syn- směřujícím na oblaka: „To se stalo jen jednou, jedinkrát. Tisíci lidem, kteří doufali tak jako on a tak jako ty, se to nepovedlo. Je to příběh toho, že se věci stát mohou, ale i ne.“
Když jí pohled sjel opět na hocha, slzy mu stékaly po rudé tváři; zprvu byly teplé až příjemně teplé, ale vítr z nich po chvilce vytvořil něco studeného, jako by položil na tvář kus ledu. Ihned je setřel trikem.
„Není to fér!“ konstatoval se svěšenou hlavou schovanou v rukách.
„Není, to máš pravdu…Ale sny jsou přeci od toho, aby se snily, ne aby se plnily. Tak to má být.“
Chtěla by mu ještě více říct, ale blížící se bouřka dorazila a na krajinu pod sebou spustila déšť.
„Poběž, musíme domů!“ a společně přelezli plot a rychlým během- však opatrně- se vydali domů a třebaže jim byla zima a po chvilce byli mokří, byli spokojeni; oba je vždy přitahoval déšť, tak jako obloha.

Když večer ležel na posteli ve svém pokoji, již dávno ponořeném do tmy, v mysli si neustále opakoval matčina slova.
„Ale pokud se sny nesplní, na co tedy jsou?“ odpověď nemohl najít.
Po chvilce usnul.

Najednou se otevřela okna a pokojem ozvalo dlouhé, ale jemné a tiché písknutí. Na těle pocítil příjemný vánek, ne studený jako odpoledne, ne však ani teplý; jednoduše příjemný.
Otevřel oči a protřel je prsty, a když ruce zase polážel podél těla, uvědomil si, že se o nic neopřely. Rychlostí blesku se posadil a s údivem zjistil, že je asi metr ve vzduchu nad postelí.
Zprvu jej ovládla panika, ale snad vteřina stačila k naprosté změně nálady; tváře ovládl úsměv a duši jásot. Jako první se pokusil postavit, jenže to bylo neuvěřitelně těžké, když neměl žádnou podporu pro rovnováhu; tíha zad ho přetížila a on letěl dolů na postel.
„Néééé!“ zaječel jako by mu šlo o život, křečovitě zavřel oči a sevřel dlaně v pěsti. Nijak však nedopadl…Když pak oči opět otevřel, zjistil, že se vznáší a že postel je stále dobrý kus pod ním.
„Dobře, zvedni se na nohy!“ poručil si v mysli a během chvíle- aniž by svou vůlí jakkoliv pohnul tělem- stál na nohou nepodpírán žádnou zemí.
„Já létám!“ vykřikl, tentokrát z plna hrdla, a ruce rozhodil do stran; sledoval neustlanou postel přesně pod ním, nepořádek na stole a všude poházené oblečení a hračky.
Ale pak zatoužil po něčem víc, rukama stále roztáhlýma do stran držel rovnováhu- ačkoli ji nepotřepal- a největšími kroky, jaké kdy dělal, se dostal k otevřenému oknu. Cestou ho ovládl pocit úplně jiný, než když k oknu šel po svém koberci na podlaze; ty pocity se nedaly porovnávat.
Postavil se na parapet, rukama se chytl o okenní rámy a sledoval veškeré noční dění ve vesnici, jež bylo velmi prosté; tma ovládla okolí, avšak ulice byly plné velkých lamp, tvořící na dlaždicích pod nimi osvětlený kruh. Několik málo pokojů v budovách bylo plné světla a mnohdy se dalo zahlédnout i osoby, většinou jak něco píší nebo čtou.
Opět na těle pocítil onen příjemný vánek, tentokrát silnější, neboť přicházel z venku, a uvědomil si, že jej přes všechno to zrušení ani nevnímal; naskočila mu husí kůže od nadšení, které nemohl udržet na uzdě.
Ani si v mysli nic pořádně nepromyslel, zase zavřel oči a skočil dolů z okna ve druhém patře a padal na břicho rovnou na chodník.
„Stůj!“ přikázal sám sobě a cítil, jak se pád utišil; otevřel svoje černé kukadla a upřel je na trávník, který by- kdyby spadl- minul asi o čtvrt metru. Poté si opět přikázal několik slov a jeho tělo se bez jakéhokoliv pohybu končetin vzneslo do výše tak, že stál na nohách.
Srdce mu bušilo jako o závod, ani hladovému vlku, který už hodiny nahání kořist, by netlouklo tak rychle.
Hlasitě svým dětským hlasem nadšenějším než o nejštědřejších narozeninách pronesl čtyři slova: „Být volný jako mrak!“ a ta vyjadřovala všechno, co cítil, co vždy chtěl a co nyní měl.
Ještě chvíli se tak vznášel nad zemí- horní část jeho trupu byla mírně vystrčena dopředu a dolní do zadu- pak zhluboka zakřičel jedno jediné písmenko, což tentokrát vyjadřovalo jeho nadšení: „Ááááááááá!“ a jako bezkřídlý anděl letěl rychlostí ptáků nad budovy vesnice.
Létal vysoko i nízko, rychle i pomalu. Jako temně červené moře se mu zazdály střechy, neboť budov bylo mnoho a blízko sebe.
Nakoukl do mnoho oken a vždy se usmál nad spícími lidmi.
Pak vyletěl do výše a rychle zatočil pryč z vesnice, otáčící se přitom jako vrtule. Přeletěl přes bránu a pak pod koruny stromů, do lesa. Kličkoval mezi kmeny, vyletěl na nejvyšší větvi a pak skočil s úsměvem dolů, zastavíc se těsně nad zemí. A stále dokola a dokola.
Ptáci před ním prchali, listy se trhaly od větví a poletovaly jako ve víru, mnohé zvířata se vzbudila a utíkala hlouběji do lesa.
Jaktak létal mezi stromy, ozářil ho svit; zastavil se a pohlédl na černé nebe a na měsíc. Na velký, zářící a okouzlující měsíc; vzlétl k němu.
Utržil mnoho malých škrábanců od větví, ale ty ani nezabolely, neboť nevnímal nic jiného, než záři luny, vítr, čeřící mu vlasy, a volnost, která mu brněla v prstech.
Již byl vysoko nad lesem, dokonce již vedle něj plavaly vzduchem oblaka a on pohlédl dolů, kde se velké kameny, které se často odhazovaly z cesty, neboť pro svou velikost byly nebezpečné pro vozy, zdály jako pouhé tečky.
„Na co až k měsíci, tady je přece krásněji,“ řekl si v duchu a snesl se na větev vysokého dubu, ačkoli to byl spíše strach, co ho k tomu donutilo.
Veškerou krajinu měl na dohled, tichá a klidná vesnice na jedné straně, hustý temný les na druhé, tmavá obloha zdobená zlatými hvězdami nad ním a měsíc, dominanta celé noci, před ním.
Usedl na nižší, pohodlnější větev a hlavu opřel o kmen, potřeboval si odpočinout, byl až přespříliš šťasten a nevěděl, co s tím dělat; kdyby se radost dala rozdávat, dal by celé vesnici, každému člověku v ní, velkou náruč a stále by mu zbylo dost pro sebe.
S úsměvem zavřel oči a po chvilce usnul.

Ráno s těžce hořícím a bolestným srdcem zjistil, že vše byl pouhý sen; plakal, silně naříkal, ale nic nezmohl…
„Život je na nic, když se sny nemohou splnit!“ naříkal tiše v pokoji, „Je to otrava!“
A toho pocitu se již nezbavil; svět je krutý pro lidi a jejich sny…
Sny jsou na snění; Shikamaru dodnes v každé volné chvíli upře zraky na oblohu a závidí mrakům jejich volnost, chce s nimi létat.