Nic nového... 10

„Už dobrý,“ pustila se Káťa Nejiho, když se jí vše oživilo. Ale pravda byla, že měla co dělat, aby jim stačila. A to běželi jenom chvíli. Nedokázala si představit, jak tohle zvládne dělat celý den. K místu, kde Akamaru našel ty pačesy, jim to trvalo tak tři a půl hodiny. Za tu dobu Kátina opatrnost několikrát polevila a nebýt Shina, který ji pokaždé bezpečně zachytil, dávno by se válela někde po lesním podrostu se zlámanými kostmi. Naštěstí potom vyběhli z lesa, takže už to nehrozilo, ale i když používala při běhu čakru, jak nejlépe mohla, byla nesmírně šťastná, že konečně zastavili!
„Tak tady to bylo!“ oznámil Kiba a pohlédl na Shikamaru, co bude dál. Káťa za nimi nemohla popadnout dech. Ale nic neřekla, nemohla přece dopustit, aby si mysleli, že to nezvládne! Shikamaru s Nejim začali dumat, kam teď, a Kiba se přesunul ke Kátě.
„Hele, žiješ? Vypadáš dost hrozně...“ řekl jí netaktně, ale myslel to dobře.
„Furt... jsem na tom líp..., než Neji!“ popadala Káťa dech.
„Hm, asi jo...“ připustil Kiba.
„Tak jo, lidi,“ řekl nakonec Shikamaru, „Od teď musíme jít obezřetně a dávat zatracený pozor, jasný? Vy tři, spolíhám na vás, že zachytíte sebemenší stopu!“ Neji, Shino a Kiba přikývli. „No a ty...“ pohlédl útrpně na Káťu. „Tady máš!“ dal jí napít ze své láhve. Sice měla vlastní, ale bylo to myšleno jako gesto, že ji už nějak ve své skupině přetrpí.

„Tahle je silná... To se mi líbí!“ zasyčel Orochimaru a odvrátil pohled od Báry, které se právě věnoval Kabuto v jejich speciální vyslýchací místnosti.
„Tak sakra!“ rozčiloval se Kabuto nad Bárou. Celou noc byl vzhůru a snažil se z ní vytáhnout alespoň něco.
„Tak od začátku. Jaké techniky má tvůj tatínek?“ naklonil se nad Báru s hrozivým přístrojem plným bodců.
„Hee, tatínek?“ děsila se Bára. Takové podivné věci plné zubů ráda neměla! Ale jak jim říct, že nic neví? Už to zkoušela předtím a skončilo to dost špatně. Pro ni.
„Takže, tatínek...“ oddalovala nevyhnutelný okamžik, kdy si jeden z těch ošklivých bodců začne hrát s její kůží.
„Tatínek je mudla! Teda jako, že... No nevadí. Ale maminka!“ zastavila v poslední chvíli Kabutovu ruku. Kabuto se očividně velmi bavil. Chvílemi to bylo i záživnější než jeho mrtvolky. Tedy, záživnější, to se mu povedlo. Haha.
„Maminka,“ chytla se Bára zoufale nastoleného tématu. Tohle se jí vůbec, ale vůbec nelíbilo. Oni ji unesli a teď jí ubližují! Někdo ji přece musí zachránit, jinak by jí ti šílenci mohli zabít!
„Maminka umí růst kytičky!“ vyhrkla jedinou informaci, co ji napadla.
Kabuto si znechuceně povzdechl.
„Jasně, že umí růst kytičky! To víme! Jinak bychom tě sem nepřinesli! Hele. Neprovokuj mě,“ podíval se na ni upřímně, jako že jí dává dobrou radu. „Ještě něco podobného a najdu si to v tobě sám! Já vim, že umí růst kytičky! Ale jak to DĚLÁ???“ A takhle to pokračovalo.
„Já nevííím, nechte mě být!“ kňourala Bára vysokým hláskem.
Hmm, pomyslel si Orochimaru. Asi budeme muset změnit taktiku.
„Samozřejmě, zlatíčko,“ objevil se náhle vedle nich. „Tady zlý Kabuto tě ošklivě trápí, že?“ zasyčel úlisně a vrhl na svého poskoka káravý pohled. „Neboj se, já, hodný Orochimaru, tě zachráním!“ vyprostil Báru z těch podivných nástrojů mučení a vzal ji do náruče.
„Ukážeme ti tvůj pokoj, ano? Jsem si jistý, že jestli si na něco vzpomeneš, určitě to hodnému strýčkovi Oročáčkovi řekneš...“
Bára se na něj podívala svým štěněčím pohledem, našpulila rty a přikývla jako hodná holčička.
„Výborně,“ pochválil ji Orochimaru a odnesl pryč.
Kabuto byl zdrcen. Nee, toho se obával, jeho velký pán ho odkopl! A kvůli ženské! Kterou mu Kabuto donesl až pod nos. Nééééééééé! To si hodný Kabuto nezaslouží! Po tváři mu stekly dvě velké slzy jako hrachy. Bůůhuhuhuůůůůůůů!
„Půjdu raději k někomu, kdo mě má rád!“ a vešel do své pitevny.
„Ahoj, zlatíčka!“ oslovil zamrazená těla. „Chyběl jsem vám?“ chvíli naslouchal, ale nic se neozvalo.
„Já si to myslel,“ usmál se vesele.

Sasuke jenom nevěřícně kroutil hlavou. Ke komu se to přidal? No nevadí, pokud se mu podaří díky nim zabít Itachiho, jenom dobře. Někdy ale opravdu pochyboval.
Pokrčil rameny a začal se věnovat své oblíbené zábavě, což bylo zhasínání a následné rozsvěcování všech světel v komplexu.
„Ha ha, ha ha ha,“ zasmál se pro sebe.

„Haf haf!“
„Hele, Akamaru něco našel!
„Hm, další vlasy...“
„Hej! Shikamaru! Tudy!“
Tým se zase dal do pohybu. Káťa měla sto chutí zasténat, neboť takhle už to pokračovalo hezkou chvíli. Tohle byl už třetí chomáč vlasů, který našli od toho prvního.
„Hele, Neji,“ obrátila se na svoji jedinou oporu, „já už to zvládnu...“ Vypadal opravdu špatně. Stíny pod očima se mu prohloubily.
„Ne, Káťo-sama. Já to vydržím.“
„No to je mi jasný, žejo. Jenom, vypadá to, že nejsme ani v půli cesty. Akamaru sice zachytil nějakej pach, ale Kiba říká, že je aspoň den starý... Nechci tě podceňovat, ale já bych se rozhodně, jestli ještě celej den poběžíme, potom nedokázala soustředit na jeden malej čakrovej krystal.“
Na tom něco bylo.
Shikamaru je bedlivě poslouchal a věděl, že má ta holka pravdu. Jak tak na Nejiho koukal, nevěděl, co si myslet. Takhle vyplivanýho ho ještě neviděl. Začínal si dělat starosti. A na jeho schopnosti ohledně krystalu dost spoléhal. Čich a brouci jsou dobrá věc v terénu, ale jak najít jedinou osobu v komplexu, jaký od Orochimaru očekával?
„Má pravdu,“ ozval se Shino. „Neji, teď jí budu pomáhat já.“
„Já pomoc nepotřebuju!“ ozvala se Káťa a na potvrzení svých slov málem slítla z větve. Ano, už zase běželi lesem. Všechno se řeší během vzdušné cesty lesem. Ninjové už tam měli prokopané hezké cestičky v korunách stromů, kde v cestě nebyla jediná větev.
Shino Káťu bez potíží zachytil a dál se pohyboval v její těsné blízkosti.
Neji unaveně přikývl.
„Hele,“ napadlo Káťu ještě po chvíli, „na co je takový čakrový krystal vůbec dobrý?“
Nikdo jí neodpověděl a ona neměla sílu otázku zopakovat. Občas jenom zašilhala směrem, kde šmouhovali Kiba s Akamaru. Jaktože se tak malej pejsek neunaví?
Neji hluboce přemítal. Hm... Samozřejmě věděl, na co se krystaly používají. Mohou znásobit vaši čakru a tak podobně. Ale taky věděl, že ten jeho je výjimečný. Doteď si to pořádně neuvědomil. Proč si ho nenechala hlavní rodina? Jakto, že raději zůstali bez jeho pomoci? Hrála v tom roli hrdost, nebo....
Ostatní čakrové krystaly se vystopovat nedají. Jenom tenhle. Jeden. Musí se prostě následovat stopa, která za ním zůstane. Stopa... To znamenalo, že něco vypouští. A on ho v posledních letech nosil neustále u sebe. A teď ho dal pryč. A jeho sil ubývalo. Mohla ho snad ta látka, co unikala z krystalu, nějak ovlivňovat? Mohl být... závislý? Pevně stiskl na své košili místo, kde měl tajnou kapsičku na ten krystal a kde byl nyní Bářin přací kámen. Doufal, že jeho vyčerpání pramení pouze ze strachu o ni.

„A strýčku Oročáčku, proč máš tak dlouhý jazyk?“
„Hehe, chceš to doopravdy vědět?“
„Ne, teď když se tak ptáš... vlastně nechci...“
„Hmm, myslel jsem si to. Takže. Když jsme se zbavili toho protivného Kabuťáka, snad mi už můžeš pěkně v klidu říct všechno o svých schopnostech a rodu, ne?“
„Jo, řeknu ti všechno, co vím, přísahám!“
„Juch! Vidíš Kabuto, se slušností nejdál dojdeš!“ mnul si ruce Orochimaru. Uložil Báru pěkně do měkké postýlky v jejím útulném pokojíčku a teď se s ní normálně jako člověk s člověkem (skoro) bavil.
„Takže. Můj tatínek nesnáší ninji, nikdy v životě neprojevil jakýkoli talent na používání čakry a nikde nejsou záznamy o tom, že by byl jakkoli příbuzný s nějakým ninja klanem.“
„Anóóó?“
„Ano. Moje maminka pochází prý z dávného klanu shinobi, ale jestli nějaké ninja schopnosti má, vzdala se jejich používání, aby mohla v poklidu žít s naším tatínkem.“
„Aha, ale teď přijde ta zajímavá část, žééé?“
„No, myslím, že tě zklamu... Já nikdy o ničem z toho neslyšela, až v posledních dnech, čakru neumím ovládat vůbec, natož dělat nějaké techniky...“ zatvářila se Bára zkroušeně, že by mu moc ráda pomohla, ale prostě to nejde.
„Hm... opravdu?“
„Jo, přísahám na svou smrt že opravdu, takže teď už mě snad můžete pustit, né?“
„Hm, to je nešťastné...“ zesmutněl Orochimaru. „No, co nadělám, asi to nepůjde jinak...“ Bára se zaradovala, ovšem jen do chvíle, kdy dovnitř vešel Kabuto.
„Kabuto, nezajímá mě, jak to uděláš, ale dostaň z ní co možná nejvíc...“
„Takže mám volnou ruku?“
„Naprosto.“
Oba vyšli z jejího pokoje zanechávaje ji zcela samotnou. Sotva zmizeli, pokojík se rozplynul, postel s ním, a zůstala jenom zatuchlá cela s prachsprostou pryčnou. Bára si povzdechla.
„Proč mě to nepřekvapuje...?“

Neji vyjekl a sesmekl se z větve na zem.
„Hej, Neji, žiješ?“ dostal se k němu jako první Shikamaru. Ostatní ho hned následovali. Shlukli se kolem Nejiho a viděli, že má bílé oči dokořán a hledí nahoru.
„Už to mám! Konečně je viditelná stopa krystalu!“
„Šmarjá, tos musel kvůli tomu padat?“ zavztekal se Shikamaru, který se fakt lekl.
„Kam vede?“ zeptal se více věcně Shino. Neji přimhouřil oči a zaostřil někam skrz ně.
„Je slabá... a pomalu se vytrácí... vede přímo směrem, kudy jsme teď běželi, a potom se táhne mezi tamtěmi kopci... dál už nedohlédnu...“
„Fajn, zapamatuj si to, kdyby do zítra ta stopa zmizela, ať nás můžeš vést,“ rozkázal Shikamaru. Neji přikývl a znovu přejel očima stříbromodrou cestičku, která se mihotala a vytrácela do tmy.
„Takže to znamená, že tady stavíme na noc?“ zavětřil Kiba.
„Jo, myslím, že pro dnešek je to ten nejlepší nápad...“
„No to já teda ne! Musíme co nejvíc spěchat! Každou chvílí, kterou promarníme, hrozí Barunce-san větší nebezpečí!“ rozzlobil se Neji. Shina napadlo hned několik ne zrovna povzbudivých, ale dosti realistických věcí, které by mu na to řekl, ale pro tentokrát se udržel. Navíc si byl jistý, že ani jedna z nich by nepotěšila též Káťu, a to byl důvod navíc. Začal si tedy radši vybalovat spacák. To samé udělali Shikamaru a Kiba. Neji pořád trucovitě postával, jako by se rozmýšlel, jestli se nemá na ty osoby, které naprosto nechápou situaci, ve které se jeho vyvolená nachází, prostě vykašlat a jít ji zachránit sám. Na Káťu udělalo dojem, jak se tento podivný kluk obává o její sestru, a tak se rozhodla, že přiloží ženskou ručku k dílu. Nejdřív však trocha psychického teroru.
„Ale notak, Neji,“ začala mu mateřsky domlouvat, zatímco mu z jeho cestovního pytlíčku vytahovala spacák, „co si tak myslíš, že by asi na tohle řekla Bár... Barunka-san?“ Začala rozkládat spacák. „Jak ji tak znám, určitě by nesnesla myšlenku, že se jen kvůli ní tak přetahuješ. Ta by ti řekla něco jako: Neji-kun, teď si pěkně hajni,“ něžně avšak nesmlouvavě ho donutila, aby si lehl do spacáku, „musíš si přece odpočinout, abys měl zítra dost energie na moji záchranu! Spoléhám na tebe, takže né že uprostřed akce upadneš vyčerpáním! Potom by tě pěkně přikryla,“ přikryla Nejiho, „dala by ti pusinku na čelíčko... no, to už si představ sám... a ty bys určitě poslušně spinkal až do ráda, není to tak?“ vrhla na něj co nejzářivější úsměv. Neji se tvářil dost zamračeně, jakože Barunka-san by určitě nepoužila tolik zdrobnělin, ale ta část o pusince na čelíčko ho trochu obměkčila.
„No není to tak?“ opakovala významně Káťa. Neji tedy přece jen poslušně zavřel oči.
„Vidíš, že jsi hodný chlapeček,“ poplácala ho Káťa po tváři, „Barunka-san by z tebe měla radost.“ Oddechla si a začala se shánět po vlastním spacáku... ale už ho měla připravený vedle Kiby a navíc předehřátý od Akamaru. Když si lehala, ozvalo se ze zakuklence vedle ní.
„A co já, já bych mohl dostat pusinku na čelíčko?“ Vykuklila se Kibova rozcuchaná hlava s psíma očičkama ve štěněcím módu. Káťa neváhala ani chvíli, naklonila se a něžně ho políbila na čelo.
„Ale to víš, že jo, Kiblíčku, ty si taky musíš odpočinout!“ Pak se na něj usmála. Kiba se celý rozzářil, jako měsíček na hnoji. Ech, pardon, to nebylo nejpěknější přirovnání. Kátě však najednou zakručelo v břiše, což zcela zruinovalo tuto počínající romantickou scénu.
„Sakra, já mám hlad!“ zakňourala. Kibův pohled se okamžitě změnil.
„Tyjo! Já taky! Dyť jsme vůbec nejedli!“ vyděsil se.
„Lidi, když o tom teď mluvíte, já bych sežral celý ANBU...“ ozval se ze svého spacáku tlumeně Shikamaru.
„Čas na noční svačinku!“ zavelel Kiba a začal vytahovat z batohu cestovní příděly, ovšem vytasil se i s pravou šiškou salámu, kterou si schovával na slavnostní příležitost! Která teď podle něj byla. Všichni se na to vrhli a začali dlabat... kromě Nejiho, který už chrupkal jako když ho do vody hodí.

Bára se probudila. Protáhla se, pořádně si zívla, a pak se vyhrabala z postele. Prošla pokojem a vydala se do koupelny. Skoro v polospánku si vyčistila zuby a opláchla si obličej. Počkat... Není to nějaké divné? Podívala se na sebe do zrcadla a... celý obličej jí pokrývalo strašlivé akné!
„No fůůůj!“ Ve dveřích stál Neji a tvářil se fakt znechuceně. „Báro, ty seš tak hnusná! Tenten, vidíš to?“ oslovil dívku, která se objevila za ním.
„Jo, Neji-kun. Je to fákt nechutný!“ křenila se zle Tenten a objala ho kolem pasu.
„Tak pojď, puso, půjdem někam, jen ty a já,“ řekl jí super drsným sexy hlasem.
Najednou Báru oslepil jasný záblesk. Nad ní se tyčil několikrát zvětšený obličej zvrhlého poustevníka. Obří postava v ruce držela fotoaparát a ďábelsky se smála.
„Hahahahahahahaha!!! Z toho bude nový román! Nechutná žena/beďar zhrzená a opuštěná! Ani mocný fešný poustevník se nad ní nesmiluje!“
Najednou všechno spláchla obří vlna. Bára nemohla popadnout dech. Z nosu i pusy jí vycházely nechápavé bublinky. Vteřinu před tím, než by se jí zatmělo před očima, najednou zase byla na vzduchu.
Kde se vzala, tu se vzala, klečela u záchodové mísy. Někdo ji držel za vlasy a příšerně se chechtal. A znovu pod vodu...

Kabuto seděl vedle Báry v její cele a vesele se chechtal. Stvoří jí peklo na zemi! Tiše usrkával ze svého ovocného pitíčka s brčkem. Krabička mu však náhle explodovala v ruce.
„Kabutooo!!!“ Bára se posadila, úplně rudá a vrhla po něm nejdříve svůj nejjakostnější vražedný pohled. A pak sebe. Kabuto překvapeně zakničel a jediným skokem zbaběle uprchl z místnosti.

Orochimaru se překvapeně zasmál, když si jeho pravá ruka, s brčkem stále v puse, stoupla vedle něho. Měli před sebou monitor na kterém byl vidět každý Bářin pohyb.
„Vypadá to, že je velice citlivá na rozpoznání genjutsu. Dokonce ihned poznala, že jsem to já, kdo ho způsobuje...“
„Přeci jen není úplně beznadějná... Myslím, že ji ještě chvíli necháme žít.“ zasmyčel Orochimaru.

„Kabuto, ty bídnej červe! Pocem!!“ lomcovala Bára s mřížemi, ale bylo to marné. „Grrr!!!“ zavrčela si potom. „Neignoruj mě, ty brejlovče! Já vím, že mě slyšíš!!“ Konečně vešel Kabuto.
„Hele, ty máš taky brejle, tak tady moc neřvi!“ zamračil se na ni.
„Jo, ale ty moje jsou mnohem stylovější, abysi věděl, ty záchodová hlavo, chááááchachachacha!!“ ukázala si na něj prstem, ale hned se zarazila, když viděla, co jí přínesl. Jídlooo! A vypadalo velmi chutně a žádoucně.
„Teda, chci říct, že ty moje nejsou zdaleka tak krásné a křišťálově čisté, Kabuťáčku, ty velký borče a idole dívčích srdcí!“ A už se přes mříže sápala na tác. „Pojď ke mě, ty moje jídlíčko, ***uuuu...“ (to už nebylo na Kabuta)
„Chm,“ pousmál se Kabuto, pošoupl si brýle a položil jídlo těsně mimo její dosah.
„Hej, no to ne! To si děláš srandu! K něčemu takovýmu by ses ani ty nesnížil!“ zhrozila se Bára.
„Jak málo mě znáš...“ zavrtěl Kabuto hlavou a drsňácky si strčil do pusy brčko.
„Týýýýýýýý!“ hrozila mu Bára naštvaně. Tohle nemělo obdoby, co si ten slizoun o sobě myslel, nejdřív na ni zkoušet ty podlý triky a teď jí nedat najíst!!
„Hele, upozorňuju tě, že když mám hlad, tak jsem strašně zuřivá!“
„Na to právě spoléhám,“ pousmál se Kabuto spokojeně.
Bohužel se to nevyvíjelo tak, jak předpokládal. Zuřivost se ne a ne projevit nějakou super vražednou technikou, která by odhalila její pravé schopnosti, zatím mu jenom nevybíravě nadávala.
„Máš vlasy jako žíně a máš tlustý nohy a nikdo tě nebude mít rád, protože mluvíš jako úchyl, což taky jseš, jo a taky máš křivej nos jako bramboru a vsadím se, že nepouštíš sednout babičky v tramvaji, jo, a taky, a taky, taky máš nohy do O a chodíš jako postiženej, nosíš trapný hadry a seš prostě celej trapnej a ještě ti chci taky říct, že hrozně smrdíš!!“ Kabuto už to nevydržel a utekl pryč, zanechávajíce ji tam s nedosažitelným jídlem.
„Ech... teď ani nemám komu nadávat...“ zhroutila se Bára na podlahu, „No dobře, musím se zabavit nějak jinak... hlavně abych nemyslela na to krásný jídlíčkooo!!! Hm, dobře, jdu trénovat s čakrou, času mám fůru...“

Bára ležela bez hnutí na zemi a koukala se do stropu. Nejde to, tralala, nejde to, tralala... zpívala si v duchu.
„Tak co, jak to jde?“ uslyšela hlas, který jí velmi lezl na nervy.
„Vodplav, ksichte,“ řekla mu netečně.
„Hej, co jsem ti udělal? Teda kromě... no dobře, asi tě trochu chápu, hihi...“
„Řikám vodplav!“
„Dobře, tak já zase přijdu za chvíli, kdyby ses cítila na to použít svou čakru a nechat tu třeba vyrůst les, jen si posluž...“
„Cha, ty jsi tak vtipný, až to bolí.“
Bára zaryla ruce do udupané, prašné země. Měla takovou žízeň, že už ani mluvit nemohla, a to byla krize. Navíc se nemohla ubránit těm hrozným představám, kterými ji Kabuto nedávno krmil, jako třeba Neji, který jí říká, že je hnusná... Což byl samozřejmě nesmysl, že, a i kdyby ne, tak proč by jí to jako zrovna od něj mělo vadit? No... dobře... Zašátrala v kapse po čakrovém krystalu a podívala se na něj, jak slabě světélkuje, když ho mne mezi prsty. Najednou si všimla, že má ruce úplně vlhké... He? Co to? Posadila se a prohlédla místo, kam před chvílí zarývala prsty. Bylo tam oproti okolnímu prachu tmavší místo. Bára se podrbala na hlavě a zamračila se. Voda... hm... nojo... voda, vlastně! Přiblížila ruku k tomu místu na zemi. Za chvíli jí z hlíny k prstům, tedy ve velmi nelogickém směru, začaly padat drobné kapičky.
„Che, už bylo na čase...“

Záchranná šestka tentokrát vedená Nejim už měla za sebou pěkný kus cesty.
„Už bysme radši měli být opatrní, řek bych, že tu každou chvíli narazíme na nějakou past...“ varoval je Neji, který podle čakrové stopy usuzoval, že už jsou blízko svého cíle. Shikamaru přikývl a obrátil se ke Kátě.
„Teď se uvidí, jak tě to Iruka s Kakashim naučili... dávej si bacha, nerad bych tě vytahoval z bryndy.“ Ts, co si to o ní myslel? Ona bude opatrná jako nikdy! Postupovali po zemi zaváté uschlým listím ze stromů, které se tyčily nad nimi. Neji žhavil byakugan a Shikamaru se mu držel těsně v patách. Kiba zase žhavil nos. Shino si vykračoval jako na procházce a kolem něj se hemžil roj broučků. Káťa šla tak nějak celkově za nimi a s přimhouřenýma očima hledala známky, že tu s něčím bylo manipulováno pomocí čakry. Kdo by si pomyslel, že tu třeba bude past nastražená bez pomoci čakry? Kdyby šla Káťa blíž Shinovi nebo Kibovi, tak se jí to nestalo... no, každopádně najednou o něco zakopla, až to zadrnčelo – byl to špagát. Někde ve vzdálenějším křoví zacinkaly zvonečky, které byly k němu připevněné. Ještě že tam byl Kiba se svými zvířecími instinkty, který hned pochopil, co je to zač.
„Pozor, Káťo!“ vykřikl a skočil po Kátě, čímž ji srazil k zemi a odkutálel se s ní o několik metrů dál. Bylo to na poslední chvíli, přesto se však nevyhnul jednomu kunaii, který ho škrábl do ruky. Všech ostatních asi padesát plus nějaké další krámy, které si Kabuto usmyslel po příchozích házet, prosvištělo neškodně skrz místo, kde ještě před chvílí stála Káťa. Kátě se díky Kibovi nic nestalo, dokonce ji ochránil i před tím, aby se moc potloukla, přistála totiž měkce na něm.
„Uf, tak to bylo o fous!“ oddychl si Kiba.
„Kibo, tys mě zachránil!“ popadla ho Káťa kolem krku, protože ji dosti šokoval ten pohled na různé hlavně špičaté věci, které se mohli stát násilně její součástí.
„No to víš, jsem už takovej,“ ošíval se Kiba, ale byl na sebe hrdý.
„Ale ne, ty jsi zraněný!“ vykřikla Káťa, když si všimla jeho roztrženého rukávu.
„Prosímtě, to nic není,“ máchl rukou ledabyle Kiba.
„Jo, pokud to ovšem není otrávený,“ řekli naráz Neji a Shino, kteří soutěžili, kdo z nich je větší pesimista.
„Nojo! Sakra!“ zděsil se Kiba.
„Lidi, na tohle není čas!“ přerušil je Shikamaru, kterého trápilo něco úplně jiného. „Bál jsem se, že se něco podobného stane... Budeme se muset rozdělit.“
„Cože? Proč?“ cenil zuby Kiba. Shikamaru se zatvářil otráveně, že to musí teď a tady vysvětlovat, když mají tak málo času...
„No protože teď už vědí, že tu někdo je... takže když objeví jednu ze skupin, možná nebudou hledat nikoho dalšího, jasný?“
„Aha...“
„Jelikož nejdřív se půjdou podívat asi sem, tak by bylo dobrý, kdyby tu jedna skupina zůstala a odvedla jejich pozornost... a ten zbytek půjde dál. Takže, zůstanu tu já a Káťa, jelikož jak tak koukám, akorát bysme vám dělali potíže, jako teď,“ koukl na Káťu, která se zastyděla.
„Počkej, a co když vás chytěj?“ namítal Kiba.
„No co? Tak nás chytěj, no... budete muset zachraňovat o pár lidí víc...“
„Hele, neměl bych tu radši zůstat já?“
„Proč jako?“
„Ech...umm... no... jestli to je otrávený, tak bych jim taky překážel!“ napadl konečně Kibu důvod.
„Hmm... šmarjá, s váma je práce...“ mrmlal Shikamaru netrpělivě. „Jestli tady začneš umírat, tak budeš překážet i Kátě, takže neremcej a jdi s Nejim a Shinem. Vy s Akamaru přece vyčucháte i takovýhle pasti bez čakry, tak se jim budeš hodit... No a jestli to máš teda otrávený, tak to je mi líto, ale teď mě to fakt nezajímá, nazdar!“ zakončil Shikamaru, kterému se nechtělo půl hodiny vysvětlovat, že kdyby to bylo otrávený, tak už by to nejspíš věděli, protože na co by bylo dávat do pasti dlouhodobý jed, se kterým v těle by se ti ten chycený mohl ještě kdovíjak dlouho poflakovat po pozemku? Takže měl nejspíš Kiba tentokrát štěstí, no ale jemu jen prospěje, když bude v nejistotě.

Takže, jak to udělala? Hm...
Bára se ještě chvíli soustředila a netrvalo dlouho a měla dlaň plnou vody. Chvíli zkoušela, jestli ji dokáže roztočit, ale pak jen zavrtěla hlavou a všechnu vypila. Tak, a teď znova, žízeň se jen tak nevzdala.
Než přispěchal udýchaný Kabuto, stihla to ještě pětkrát. Už jí bylo mnohem lépe a rozhodně už zase dokázala mluvit. Tedy nadávat.
„Ty seš tu zas?“ obořila se na něj.
Kabuto k ní přistoupil se samolibým úsměvem a okázale otázku ignoroval.
„Podívejme, podívejme. Ptáček začíná zpívat! Co se nedokáže se starými dobrými metodami hladomoru...“
„He, tos měl říct hned, že chceš, abych zpívala,“ odpálkovala ho Bára a už už se chystala, že začne. Kabuto si povzdychl a vyslal k ní paprsek ostře modrého světla. He? Co to bylo? Bára už chtěla začít znova nadávat, ale nešlo to.
Kabuto se velmi zle uchichtl a posunul si brýle.
„No, myslím, že hlasivky potřebovat nebudeš, že? To je dobře, že jsme stejného názoru.“ Chvíli pozoroval, jak se Bára zbytečně snaží.
„Stejně to nepůjde. Jakožto nejlepší lékařský ninja v okruhu, no ani nevím kolik, jsem ti právě vyřadil hlasivky z provozu. Moc jsi nám toho neřekla a já se nehodlám nechat urážet!“ Takhle ještě chvíli pokračoval. Bářin obličej se pomalu blížil barvě jejích vlasů. Voda! pomyslela si. To je odpověď! Někde vzadu v mysli nahmatala skryté pouto a trhla. Všechna voda v půdě se teď přesunula směrem k ní. A na Kabuta se sesypal strop.
Orochimaru si všiml, že kamera teď místo obrazu cely vysílá pouze černobílé zrnění a vesele zatleskal.

Jeho dávná spolutýmovnice, princezna Tsunade, zdaleka tak nadšená nebyla. Naopak. S výrazem, který by sám o sobě mohl způsobit vážná zranění, stála uprostřed podzemního sálu pod její kanceláří. Místo bylo velmi stroze osvětleno a vůbec navrženo tak, aby z něj běhal mráz po zádech. Měla zhruba kruhový tvar a kolem stěn se táhly vyvýšené lavice, které byly teď obsazeny spoustou postav zahalených kápěmi. Hokage se vypínala uprostřed a čekala, až budou přivedeni provinilí. Dnes se tu měl konat soud.
Netrvalo dlouho a dveře nadlidských rozměrů, jediné, co sem vedly (kromě těch padacích ve stropě pro soukromé účely, samozřejmě), se se skřípotem otevřely. Dovnitř byli za doprovodu skupiny ANBU dovedeni Kakashi a Iruka, oba celí obalení řetězy. Když za nimi dveře zapadly, začala Tsunade předříkávat hromovým hlasem:
„Vážení přátelé spravedlnosti! Sešli jsme se tu dnes, abychom posoudili hrdelní zločiny těchto dvou mužů!“
Shromáždění kolem stěn zahučelo.
„Jelikož jsou očividně vinni, přeskočíme proces a rovnou je zlynčujeme!“ pokračovala zapáleně.
„Počkejte! Čím jsou vlastně vinni?“ ozvalo se najednou.
„To nás nezajímá! Zlynčovat! Zlynčovat!“ skandoval zástup na levé straně.
„Vždyť jsou to naši přátelé a kolegové! To přece nemůžeme!“ ozývalo se z pravé strany.
Kakashi vše sledoval se stoickým výrazem. Jeho vnitřní rovnováha se mu už stihla vrátit a jenom čekal, v co zajímavého se situace vyvine. Hm, naposledy to byl pulec.
Iruka naopak vůbec klidný nebyl. Jak jen mohl být tak hloupý a věřit té zatracené holce?! Už nikdy nikdy nikdy! Stane se starým zlým dědkem a bude bít malé děti! A všichni to pochopí! Byl raněn do hloubi své citlivé duše.
„Ale mohls to čekat,“ ozvalo se najednou jeho svědomí. „Dalo by se říct, že tě i varovala. Věděl jsi přece, že udělá cokoli, jen aby se dostala za svojí sestrou, ne?“
No to sice věděl, ale proč to udělat takhle brutálně? Vzbudil se uprostřed noci, úplně rozlámaný, hlavu jako střep. A pod hlavou měl ten ďábelský obrázek malé roztomilé kachničky na temném rybníce. Jak mu to jen mohla udělat? Kachničky měl moc rád... A než se té bolesti hlavy zbavil! Navíc ho potom ještě zbili ANBU, protože ve škole jsou v noci zapnuté senzory pohybu, a když potom zjistili, kdo je a co tam dělá, zbili ho ještě jednou a někam odvlekli. Hrozný! Proč zrovna kachničku?
Mezitím překřikování mezi jednotlivými částmi kruhu pokračovalo.
„Jejich zločinem je nesplnění povinností!“ vykřikovala Hokage.
„Ha! Za to by mohl viset každej druhej!“ vykřikla jedna z postav.
„Tak jo!“ Tsunade byla rozjetá a dala pokyn ANBU. Ti bleskurychle naházeli každého druhého člověka z poroty do středu kruhu.
„Poprava se bude konat zítra!“ rozhodla.
„Já to tak nemyslel!“ ozval se znovu neznámý, ze kterého se vyklubal týpek s obvazem (pamatujete? Kotetsu...). Teď měl na kahánku, protože byl taky jedním z každých druhých.
„Vždyť ty holky nemají žádnou souvislost s vesnicí. O žádné spojenectví se Skrytou Listovou se nepokoušejí a vlastně by ani neměly podléhat rozkazům Hokageho, ne?“
Tsunade napjatě poslouchala.
„Na tom něco bude. Pošlete někoho, ať stáhne záchranou akci!“
„Né, počkejte! Tak jsem to taky nemyslel. Třeba to můžeme brát jako misi, ne? Jsem si jistý, že jejich rodiče za záchranu dcer rádi zaplatí, a jestli jim peníze budou chybět, mohou si to Káťa s Bárou u nás odpracovat, zase na misích. Podle toho, co o nich víme, jsou to velice schopné mladé dámy. Základy používání čakry zvládly velice rychle a podle všeho, pokud nebudou použitelné v terénu, mohly by pomáhat podporovat ekonomiku vnitřního fungování vesnice.“
„A to znamená co?“ zajímala se Tsunade.
„Že by za vás mohly udělat papírování!“ vynesl svůj nejpádnější argument týpek s obvazem. Dav pochvalně zamručel.
Hokage usilovně přemýšlela. Ten nápad se jí moc líbil.
„Tak jo! Za to nějaké nepříjemnosti stojí!“ rozhodla se nakonec. „Všichni jste osvobozeni.“
Dav divoce aplaudoval.
Iruka si zhluboka oddechl a šel taky poplácat týpka s obvazem po zádech.