Nic nového... 06

Inin pokoj byl docela jiný, než ten Sakuřin. Byla tam fůra polštářků, šminky, plyšové hračky a panenky a samozřejmě kytky. Všechno tam mělo květinový vzorek, peřiny, záclony, všechno. Na zdi visel velký fotografický kalendář nazvaný: Akatsuki za sluncem! Na tento měsíc tam byla fotka nějakého plavovlasého kořena, který běžel se surfem do vln.
„Takže, pojď si vybrat pyžamo!“ zvolala Ino a začala vyhazovat ze šuplíku svoje noční košilky.

Když okolo osmé hodiny dorazila Tenten, byly už Ino s Káťou vymydlené a připravené v pyžamu.
„Nazdáár!“ vrazila Tenten dovnitř, „Tady jsem něco přinesla!“ a vybalila na ně lahev saké.
„Teda Tenten!“ pohoršila se Káťa, co to je za způsoby! Naštěstí (bohužel) se ukázalo, že je to opravdu jen láhev, uvnitř byla jejich domácí morušová šťáva. Za chvíli skočila oknem dovnitř i Sakura.
„Ahoj, děvčata!“ usmála se vespolek. „Á, doufala jsem, že tady budeš!“ zmerčila Káťu a podala jí roztomilý pugét růžových květinek, „tohle bylo u nás před dveřmi...“
„Jééé, co to jéé?“ vrhla se na Káťu Tenten.
„Netuším...“ obracela Káťa kytku v rukou a nechápala, co to s ní má společného.
„Hele, tady je cedulka!“ upozornila Ino a hned si ji přitáhla a přečetla: „Pro překrásnou dívku, která zasadila květinu do mého srdce. Jsem navždy váš, Káťo-sama, Váš tajný ctitel.“
„Ááááá!“ zahihňala se Káťa.
„Teda Káťo, od koho to sakra je?“ pohlédla na ni Sakura.
„Nemám páru...“ zamyslela se Káťa. Napadlo ji, že by to mohlo být od Kiby a do tváří jí vstoupil ruměnec.
„Hm, no od Kiby to není určitě,“ řekla Ino přesvědčeně, jakoby slyšela její myšlenky, „I kdyby byl zrovna ve vesnici, pochybuju, že by něco takovýho vymyslel, natož napsal...“
„Ale neboj, tajný ctitel je vždycky fajn, né?“ snažila se ji povzbudit Tenten, když viděla, jak zesmutněla.
„No to jo...“ dělala Káťa, že ji vůbec nezklamalo, že to není od Kiby. Stejně to nemohla přece Ino vědět tak jistě...!
„Nojo, ale od koho to teda je?“ zamnula si bradu Ino, která toužila po dobrém drbu.
„Možná od mistra Kakashiho, ten by něco takového vyčetl z těch svých knížek!“ vyprskla smíchy Sakura.
„A nebo od Leeho! Tohle je přesně jeho styl!“ navrhla Tenten.
„Hele, ale to je přece můj ctitel!“ zamračila se na ni Sakura.
„Ale né tajný!“
„Jo, protože to náhodou není vůbec Leeho povaha, aby zůstal v anonymitě, abys věděla!“
„Hm, možná na tom něco bude... ale třeba chtěl tentokrát zkusit jiný přístup!“ škádlila Tenten Sakuru, která po ní hodila jeden z polštářů.
„Hele, je můj a můj a já ho nikomu nepůjčím, ani tajně!“
„No a chceš ho?“
„Jasně že ne, já přece miluju Saskeho-kun!“
„Tak co jseš tak majetnická?“ začaly se Tenten a Sakura prát s polštářkama.
„Kdyby vás Lee viděl...“ zavrtěla Ino hlavou nad jejich dětinskostí.
Venku na protější střeše Lee s dalekohledem: „Hoo, Shikamaru, sice to není vůbec čestné a jesi se to dozví Gai-sensei, tak mě asi velmi zraní, ale tohle byl super nápad!“
„Díkes, a puč mi taky ten dalekohled, joo?“
„Samozřejmě! Tady máš!“

Nic nového - Speciál 2
O tom, jak drsný chlápek v lenonkách, plachá a tichá dívka a rozjívený klučina s pejskem plnili svou misi!!!
„Konečně! Jsem tak rád, že jste dorazili! Už jsem se začínal obávat, že to nestihnete!“ vítal Shina, Hinatu a Kibu pán, který si je podle všeho najal.
„Na ninji z Listové je spoleh!“ oznámil mu hrdě Kiba a vypjal hruď.
„Haf!“
„Jsme tu, jak bylo ujednáno. Co je naší misí?“ zamumlal bez okolků Shino do vysokého límce své nerozlučné větrovky.
„Ano, vidíte, to bych vám asi měl říct!“ řekl chlápek a táhl je dovnitř. Tam před ně naskládal čaj a sušenky a začal vysvětlovat.
„Takže, nechal jsem vás zavolat, jelikož se blíží jedna taková událost, která nám tu každý rok dělá trochu potíže... ale notak, berte si, neostýchejte se! To upekla moje dcera, je to její chlouba!“
„Chramst!“ řekl Kiba a začal chroupat sušenku.
„Ano, takže dělá to trochu potíže, no, tedy né že bychom nebyli hrdí, že můžeme takovou slavnou událost hostit, to ne, navíc to podporuje obchod, že, přitáhne to spoustu lidí... ale notak si berte! Chovejte se jako doma!“
„Chramst!“ řekl Kiba a chroupal další sušenku.
„Děkuji,“ špitla Hinata, vzala si taky jednu a uždíbla růžek.
„Kde jsem to byl? Aha, obchod. No takže je to pro naši zemi prospěšné, proto si nenecháme pořadatelské právo vzít, ale prostě každým rokem je to náročnější a náročnější... lidé jsou čím dál divočejší... Tak si přece berte, jsou výborné, nemám pravdu?“
„Jo! Chramst chramst!“ řekl Kiba.
„Ano, jsou moc dobré,“ souhlasila i Hinata a uždíbla další růžek.
„Ale stále jste nám ještě neřekl, co je naším úkolem,“ skoro zavrčel Shino, který už by se rád dozvěděl, proč tu vlastně jsou.
„Tak si vemte tu sušenku!“
„Nemám hlad.“
„Sušenky nejsou na hlad!“
„Ech...“ řekl Shino, pomalu se všemi sledován natáhl pro sušenku a strčil si ji do pusy.. „Takže?“ řekl potom sugestivně.
„Ano, takže vaším úkolem je dělat ochranku... na mistrovství pěti zemí ve fotbale, které se tu každoročně pořádá!“
„Cožéé?“ vyjekl Kiba překvapeně a zaskočila mu sušenka.
„Ano, je to tak.“
„Kibo-kun, jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě Hinata dusícího se Kiby.
„Ne-ee-echchkchkch...“ Shino si toho ani nevšiml a obrátil se na chlápka.
„A to potřebujete shinobi, aby to tam pohlídali?“
„Ano, možná se vám to zdá extrémní, ale počkejte, až to tam uvidíte... já bych tam nevkročil ani za zlatý prase, to vám říkám rovnou.“
„Hm... dobrá, spolehněte se na nás, proběhne to hladce,“ řekl Shino zcela vyrovnaným hlasem, jako kdyby jeden člen jeho týmu nebyl právě rudý a nedusil se sušenkou.
„Echech... chrrrrrrrrrch!!!“
„Kibo-kun!“ polekala se Hinata, když ho viděla. Nevypadal, že by ho to mělo přejít, a tak udělala nezbytné – praštila ho do zad. Bohužel to trochu neodhadla a rozbila s ním stůl. Ale přestal se dusit.
„Uf, dík, Hinato!“ zasípal vděčně Kiba.
„Není zač, Kibo-kun!“ špitla Hinata skromně. Pán na to koukal a nevěřil svým očím, že se v té drobné dívce skrývá taková síla. Shino celou dobu ani nehnul brvou.

Když se ráno Ino vzbudila, venku lilo jako z konve.
„Šmarjá!“ vyskočila z postele a běžela zavřít okno, které si s děvčaty nechaly večer otevřené. Na parapetu našla deštěm zkropenou rudou růži. Zavřela okno a skočila s ní zpátky do postele.
„Hm, co to je?“ podivila se. „A hele, cedulka... áááá, Káťooo!“ vypískla nadšeně a začla třást s Káťou, která ležela hned u postele na zemi.
„Co? Co je?“ probírala se Káťa jen pomalu z mrákot.
„Máš tu další kytku!“ strčila jí Ino pod nos krásnou růži. To už se vzbudily i Sakura s Tenten.
„Jůůůůů, ta je ale pěkná!“ nadchla se Tenten, „Tak to přečti, co ti píše teď??“ Káťa otevřela cedulku (já nevim, jak se tomu nadává, tomu otvíracímu na dárkách, kam se píšou přání) a četla rozechvělým hlasem:

„Jsi jako slunce, které vítám v zimě,
když kruté ledy začnou zvolna tát.
Kéž bys i ty chtěla stát při mně
Tak jako já chci vždy při tobě stát.

Pro Káťu-sama, která září jak nejjasnější hvězda, Tvůj tajný ctitel.“

„Aáááááách!“ povzdechla si Tenten, „To je tááák romantický...“
„Ty se ale máš... taky jsem jednou dostala básničku od ctitele...“ posteskla si Sakura, „Napsal mi: Jsi jako svěží snítka petržele, chtěl bych s tebou hned skočit do postele...“ Ino též zavzpomínala.
„Jo, chudák Lee, ještě týden musel nosit pásku přes oko...“ Tenten vědoucně zakroutila hlavou:
„A nejsmutnější na tom je, že za to nemohl. Neji se tomu chechtá dodnes, jak ho navedl.“
„Jojo, jak říkám,“ uzavřela Sakura, „nikdo z našich kluků by tohle nikdy nezplodil.“

Daleko od nich v rozsáhlém podzemním komplexu seděl na svém vyvýšeném křesle v přijímacím sále, který byl mimochodem také rozlehlý, temný stín. Právě shlížel na jednoho ze svých podřadných špehů.
„Hmmm, takže Skrytá Přeslučná, ano?“ zajímal se svým chraplavým hlasem, který zněl, jako by jeho vlastník trpěl permanentím zánětem nosohltanu. „Já věděl, že existuje...“ byl velmi zaujat. Vytáhl meč z těla nohsleda, který mu tuto zprávu přinesl. To se s tichým žuchnutím zhroutilo na podlahu.
„Výborně! Za to tě použiji jen na experimenty nejvyšší priority!“ oslovil mrtvolu a meč spolkl. Právě se před ním rozevřel další kus cesty k poznání všech světových technik. Skrytá Přeslučná byla legendární. Dost se hrabal v historii, aby zjistil, že spousta ninjů s nevysvětlitelnými schopnostmi pocházela právě odtamtud. Ale když vyslal špehy, aby mu tajuplnou vesnici nalezli, dostal zprávy pouze o pokojném městečku plném lidí bez jakéhokoli ninja talentu. A to věděl, že souřadnice ukradl správné! Takže ta vesnice musela být ještě skrytější než kdo myslel, a plná výborných ninja-mistrů!
„Kabuto!“ zavolal svého oblíbeného poskoka a pravou ruku.
„Ano pane?“ Vždy připraven, vždy po ruce, všudypřítomný Kabuto si zase posunoval brýle po nose ve svém typickém gestu.
„Určitě rád uslyšíš, že se zase podíváš do Listové, že?“ usmál se zle Orochimaru.

„No nic, tak já už asi jdu... za chvíli máme s týmem sraz...“ koukala Tenten sklesle na proudy vody, které se venku řinuly z šedivého neurčita ležícího tam, kde jindy bývá modré nebe.
„Já asi taky,“ přidala se Sakura, „dneska budu pomáhat v nemocnici, už se těším!“
„Nojo, tak to rozpustíme, já mám zas službu v obchodě...“ uzavřela Ino.
„A nepotřebovala bys pomoct? Já nevim, co jinýho bych v tomhle počasí tak mohla dělat...“ zeptala se Káťa.
„Nojo, proč ne, každý člověk navíc je dobrý. Naučím tě dělat kytice!“ usmála se na ni Ino.

I když měla Tenten pláštěnku, stejně byla za chvíli promočená až na kůži. Bála se, že přijde pozdě a bude si muset vyslechnout přednášku od Gaie o tom, jak je důležité být přesný, blá blá... Už z dálky viděla dvě zelené siluety, jak se tyčí proti nepříznivému počasí, hrdé a prostovlasé. Tenten jen v duchu zakroutila hlavou.
„To je živel! Když příroda zdivočí, naleje mi to vždycky takovou sílu do žil!“ řval zrovna Gai.
„Ano, Gai-sensei!“ smál se Lee, jak mu po obličeji crčela studená voda.
„Ha! Tenten! Ale notak, má mladistvá studentko, nebraň se tomu! Nech živel, ať tě pohltí!“ přiskočil k ní Gai, jen co se přiblížila.
„Ne, díky,“ odpálkovala ho mnohem méně nadšená Tenten.
„Kdybys nosila tuto praktickou bojovou kombinézu, vůbec bys nenavlhla, protože nepropouští vodu!“ CINK
„Ech...“
„To je divné, kde je Neji? Tenten vždycky chodí poslední...“ zamyslel se Lee. Asi po pěti minutách čekání, kdy už začínala mít Tenten z těch dvou vražedné choutky, se konečně objevil Neji.
„Pardon, trochu jsem se zdržel,“ uvedl záludně na vysvětlenou. A co se stalo pak? Ano, následovala přednáška Gaie o tom, jak je dochvilnost důležitá! Takže se tomu Tenten stejně nevyhnula.
„Tak to bylo sedm minut, které jsme jinak mohli strávit něčím užitečným,“ řekl Neji. Tedy, kdykoli jindy by to řekl, dneska však ne, což všechny překvapilo. Místo toho řekl:
„Já vím. Tak jdeme, ne?“ Gai přikývl a jako první vyrazil do terénu.
„Hej Neji!“ oslovila Tenten Nejiho, když svištěli mokrým lesem.
„Ano, Tenten?“
„Máš dneska nějakou dobrou náladu!“ začala Tenten nenápadně.
„Já mám přece vždycky dobrou náladu,“odvětil Neji.
„No jak jinak. Nevíš náhodou, kde byla včera Bára? Nemohly jsme ji s holkama najít...“ zeptala se tedy sugestivně Tenten. Neji za chvíli odpověděl zcela vyrovnaně:
„Vím, byla u nás, jelikož se prý cítila nesvá s Hinatiným otcem.“ Tenten už to dál nerozebírala, ale dala si za úkol zjistit podrobnosti! Ale na Nejiho se musí rafinovaně, hmm, bude si to muset promyslet...
Gai zastavil, když doběhli na kraj lesa.
„Takže, žáci, teď si vás přezkouším!“CINK „Co byste dělali, kdybyste se chtěli chránit před takovýmto slejvákem?“
„KDYBY???“ zamrmlala si Tenten.
„Nebo kdybyste chtěli chránit nějaké další lidi, aby nezmokli? Takže Neji, jdi na to první!“ Neji se samolibě ušklíbl, jakože tohle je pro něj hračka.
„Použil bych svou absolutní obranu,“ řekl a hned to také předvedl. Kdyby už před tím nebyl uplně promoklý, tak by na něm nebyla ani kapička vody.
„Výborně! Skvělý nápad, génius se nezapře,“ pochválil ho Gai. „Lee!“
„Zbudoval bych přístřešek!“ zahalekal Lee zapáleně a hned to také začal realizovat. Za chvíli pyšně dřepěl v dosti dobrém přístřešku, který svou typickou rychlostí udělal ze dřeva, roští a mechu.
„Skvěle, jako vždy! Nic člověka neuspokojí víc, než plody jeho vlastní tvrdé práce!“ CINK „Takže co ty, Tenten?“ Tenten se na něj zmučeně podívala a ukázala prstem na velký, temný stín, který se skrz déšť matně rýsoval asi sto metrů od nich.
„Šla bych do hospody!!!“

Bára seděla u okna a nic nevnímala.
„Cháchachachacha....“ veselila se nad stránkami zbrusu nové knihy.
„To bych mu asi urazila palici!“ a otírala si slzy smíchu. „Taková blbost!“
Jiraiya vesele poskakoval na protější střeše.
„Ono se jí to líbí! Směje se! Ó, jak je vášnivá. A temperamentní! Plane jako oheň a chrochtá jako hrom a blesk!“ vyznával se nadšeně.
„Ehmehm!“ ozvalo se za ním významné odkašlání.
„Ano?“ otočil se Jiraya s nevinným výrazem a dalekohled bleskově schoval pod vrstvy oděvu.
„Mohu se vás prosím zeptat, co děláte na mé střeše?“ otázal se ho slušně nově příchozí.
Á! To je ten cucák, kterého onehdy hledala. Ach, první setkání! Jak sladké... zasnil se Jiraya.
„Čekám na odpověď!“ neztrácel trpělivost, ano, uhodli jste, Neji.
„No, víte... já se asi ztratil...“ fingoval Jiraiya. Ať byl ten cucák kdokoliv, očividně pocházel z Hyuuga klanu a s nimi si to ani autor bestsellerů nechtěl rozházet....
„Kudy je Hokageho kancelář?“ otázal se tedy co nejnevinněji. Snad by to i vyšlo, kdyby mu zrovna v tu chvíli nevypadl nestřežený dalekohled. Neji vystřídal několik odstínů rudé, od nechápavé po pohoršenou a následně velmi rozzlobenou, ale tou dobou už Jiraya zmizel. Nebyl legendární proto, že by nevěděl, kdy utéct.
Neji se zamračil, jak si to snažil srovnat v hlavě. Jeden z legendárních sanninů sedí u nich na střeše a někoho šmíruje dalekohledem?? Hm. Zajímavé. Pokrčil rameny, jakože si to nechá na později, protože teď si urychleně musel vzít oběd a mazat zpět k mistru Gaiovi, podruhé už tu přednášku dneska slyšet nechtěl. V kuchyni narazil na Báru, která pomáhala s vařením (ano, právě asi před dvěma minutami přišla).
„Nazdar, Neji-kun, tak jak se ti v tento překrásný den trénovalo? Checheche...“ Neji po ní loupl okem. To se jí to chechtalo, když si od rána seděla pod střechou, četla si růžovou knížečku a nemusela být v přítomnosti dvou šílenců a jedné drbny.
„Hm,“ řekl a snažil se tím vyjádřit své pocity. Potom změnil téma. „Stala se mi zajímavá věc, na střeše jsem potkal muže s dalekohledem, vrtá mi hlavou, co tady chtěl...“ Bára zúžila oči.
„Nebyl to nááhodou takový červeno-bílý dědek jménem Jiraiya?!“
„Byl! Jak to víš?“ podivil se Neji.
„No to snad ne, on mi prostě nedá pokoj!“ zanadávala Bára a paranoidně začala vyhlížet z oken. „To je ten úchylák, jak mě otravoval tenkrát na poli...“
„Cože? On? Slavný Jiraiya??“
„Jo. Jesi je slavný, o tom nic nevím, ale je pěkně zvrhlý,“ uzavřela Bára.
Když Neji odešel, rozloučila se Bára s jeho maminkou a šla hledat Káťu.

Nic nového speciál 2 – POKRAČOVÁNÍ
Kiba, Hinata a Akamaru stáli nastoupení před svým velitelem Shinem. Všichni měli na sobě černé uniformy s nápisem SECURITY.
„Takže,“ řekl Shino, „teď se rozmístíme na stanoviště, která jsem vám určil. Pokud uvidíte něco podezřelého, hned si to prověřte. Pokud by se skutečně něco stalo, informujte mě. Nenecháme nic náhodě, nemůžeme dopustit, aby pověst shinobi z Listové jakkoli utrpěla!“
„Jasňačka!“ řekl Kiba.
„Rozumím,“ kuňkla Hinata. Potom se rozešli na svá místa na sportovním stadionu, který se pomalu začal plnit natěšenými a bojovně naladěnými fanoušky. První utkání mělo brzy začít.

Hinata přistoupila k hloučku mladíků, kteří se hlučně bavili a kouřili cigarety.
„Promiňte, ale tady je kouření zakázáno, pokud chcete kouřit, musíte ven,“ řekla jim co nejhlasitěji mohla.
„Hej, hoši, jako by tu někdo mluvil!“ zachechtal se jeden a dál si jí nevšímal.
„Prosím, jděte ven nebo vás budu muset vyhodit!“ řekla Hinata dosti rozpačitě.
„Hele, holčičko, my si budeme dělat, co chceme,“ obrátil se na ni jeden z mladíků a fouknul jí do obličeje oblak kouře.
„Echiechiechi!“ začala kuckat Hinata, čemuž se mladíci zachechtali.
„No dobře, nedali jste mi jinou možnost, musím vás vyhodit,“ řekla potom Hinata.
„Jo? No už se bojíme!“ vyprskl povýšeně jeden z kuřáků. Hinata se napřáhla a jedinou ranou ho poslala přes zeď ven ze stadionu. Ostatním vypadli cigarety zděšením z pusy a rozutekli se.
„Ts,“ říkala si spokojeně Hinata, když tvrďáckým gestem zadupla doutnající nedopalky.

„Hej, řikám ti, že ohňoví vyhrajou! Maj to v kapse!“
„No to určitě, dostanou co proto a pudou domů, ty chytrej, na písečňáky nemaj!“
„Cože? Ty chudáčci?“
„Jaký chudáčci, to ti tvoji ohňoví jsou slaboši a nevydržej ani pět minut, ti říkám!“
„To si ze mě děláš srandu, ti saláti z Písečné ani nenastoupěj, doma si tak akorát dělaj bábovičky a ani nevěděj, jak vypadá míč!“
„Hele, nech si toho, nebo se neznám!“
„Jo? A co mi uděláš? Ty mě snad praštíš? Och už se bojím, maminko, pomoc, hehehe!“
„Pouštní rakev!!!“
„Aaaaaaargghhhhhh.........“
„Um... čau Gaaro...“
„Nazdar, Kibo.“
„Hele, tos nemusel...“
„Neměl mě naštvat! Neboj se, bude žít... možná...“

„Nazdar, holky!“ pozdravil Kakashi slušně, když vešel do květinářství.
„Á, mistr Kakashi. Tak co to bude dnes, pane?“ pozdravila ho Ino a zatvářila se velmi spiklenecky.
„Ino! Slíbilas, že to nikomu neřekneš!“ zasyčel na ni nenápadně Kakashi. Ino naznačila, že o ničem neví a Kakashi se uklidnil. Káťa si ničeho nevšimla a radostně pozdravila.
„Dobrý den, Kakashi-sensei! Co nás naučíte dnes?“
„Nooo, dneska to asi budem muset odložit, i když jsem slyšel, že děláte pokroky! Jen tak dál!“ Káťa už se nedivila, že každý v této vesnici ví co dělala v posledních sedmdesáti osmi hodinách. To by se musela zbláznit.
„Hokage vzkazuje, že za ní máte přijít. Co nejdřív. Kde máš sestru?“ rozhlížel se tajuplně. Barunka-san mu přirostla k srdci. Jako, nic neslušného. Ne jako ten zvrhlík Jiraiya. Prostě ho jenom zajímalo, co je zač.
„Aha,“ podivila se Káťa. „Tak já ji půjdu sehnat, jestli to teda nevadí?“ zavadila tázavým pohledem o Ino.
„Ne, dobrý,“ ujistila ji Ino, “dík za pomoc. Ne vždycky se podaří najít někoho s vkusem, jako máš ty...“
A to je dobře nebo špatně? přemítala Káťa.
„Takže, přijďte zas!“ zavolala ještě za nimi, protože Kakashi už popoháněl dívku ze dveří.
Když byli venku, otočil se na ni. „Tak jo. Teď jdi najít Barunku a pak přijďte k Hokage. Znáte cestu?“ optal se ještě pro jistotu, a když Káťa přikývla, pokračoval. „Nemusíte nijak spěchat, teď je docela namíchnutá, takže tak za hodinku, dvě... Jasný?“
„Jasný!“ odvětila Káťa. A Kakashi zmizel v oblaku dýmu.

Hokage seděla ve své kanceláři a klepala nehty o desku stolu.
„Kde sakra jsou! Už to budou tři hodiny. Kakashi!“ obrátila se na vášnivého čtenáře skloněného nad knihou. „Co mi k tomu řekneš?“
Kakashi jenom pokrčil rameny a posunul knížku, aby se do ní mohl dívat i Iruka, který mu do té doby šilhal přes rameno.
„Dík,“ zašeptal učitel a snažil se ignorovat vražedné pohledy, které pátá vypouštěla na všechny strany.

Když se konečně sestry ráčily dostavit, dala se Hokage do řeči:
„Díky Hyuuga Hiashimu jsme konečně zjistili, kde je ta vaše zpropadená vesnice, takže hned zítra už můžete jít domů. Pošlu s vámi nějaký doprovod, hmmm... třeba...“ probírala se kartičkama s obrázky svých podřízených, jak bylo jejím zvykem, „hmm..... Kakashiho a Iruku!“
„Cože, mě taky?“ zaradoval se Iruka, že se konečně taky jednou podívá někam do světa mimo školní zdi.
„Počkejte, už zítra? Ale to se nestihne vrátit Kiba!“ uniklo Kátě.
„No to asi ne.“
„Chjo...“
„Co si myslíte, že si vás tu budeme vydržovat?“ utrhla se na ně Tsunade, „to, že je váš trénink zanedbaný, není náš problém. Kibu budu pozdravovat a dám mu vaši adresu,“ řekla už trochu měkčeji. „Navíc, nemůžeme to nijak prodlužovat, naše hlídky na hranicích naznačily, že možná budeme ve vesnici potřebovat každou ruku, takže pokud s vámi chci někoho aspoň trochu schopného poslat, musím to udělat hned.“ Kakashi a Iruka se zatvářili zničeně. Trochu schopní? To si prostě nezasloužili...
„To je vše a teď všichni vypadněte, potřebuju tu dodělat papírování!“ zavrčela na rozloučenou, ale její hněv patřil spíše horám dokumentů než komukoli z nich.