Nic nového... 05

„Pan ušáček ztratil svoji mrkvičku. Spadla mu někam do tmy nory. A my mu ji teď pomůžeme najít, ano děti?“ učitelka se mile usmála a zhasla všechna světla. Dívky se tísnily mezi zástupem velmi podivných dětí. Každé mělo něco zvláštního. Viděly brýle, podivné výrůstky, všechny tvary a barvy vlasů, mateřská znaménka, zahalené obličeje a dokonce i pár rozšklebených jizev. „Já vím, já vím!“ křičely všechny děti jedno přes druhé.
„Ne, počkejte, necháme naše milé hosty, aby ji našli...“ uklidnila je učitelka.
„Hrm...“ odkašlala si Káťa. „Je... v zemi?“ zeptala se nejistě.
„Ale né, paní učitelko, ony to neumí!“ křičely děti jedno přes druhé.
„Necháme je to tedy zkusit znovu a trochu jim pomůžeme, ano?“
Děti nespokojeně bručely.
„Ale notak, jsme všichni mladí ninjové a neopustíme kamaráda jenom proto, že něco neumí!“ domlouvala jim učitelka.
„Takže, dívky. Představte si, že jsme všichni v noře. Vidíte to?“
V hlavách sester se začala formovat představa temné díry v zemi. Děti se jim snažily ze všech sil pomáhat a tak si to představovaly s nimi.
„Máte velmi citlivé smysly... slyšíte zvířátka na zemi - zrovna tam funí ježek - a červíky podzemí.“
Některé děti se zahihňaly. „Paní učitelko, ti červíci lechtají!“
„Ano, to je pravda.“
Káťa i Bára také cítily jemné lechtání, jako by se jim přes ruce plazili takoví velmi nesmělí teplí tvorečkové.
„A hledáte mrkvičku, nezapomeňte. Je to něco, co do nory nepatří...“
Fungovalo to trochu jako hromadná hypnóza.
A najednou ji uviděly. Svítila do tmy tak, že to mohly vidět jen se zavřenýma očima.
„Vy jste ta mrkev,“ vydechla Bára.
„Správně!“ Všechna světla se zase rozsvítila. Dívky mohly vidět rozesmáté tváře dětí a lektorek.
„Blahopřeji,“ řekla jim slečna Mrkev. „Právě jste úspěšně podstoupily test základní manipulace s čakrou!“

„Hé, už jsem zase vyčerpaná!“ nadávala Bára.
„Jo, já taky, dneska už žádnej trénink, a to je teprve dopoledne! A já nesnídala...“ vzpomněla si najednou Káťa, jak jí zakručelo v břiše.
„Nojo, ale co s tím naděláme? Peníze žádné nemáme a Shikamaru už se dávno někam zdejchnul...“ zamrmlala Bára. Náhle zpoza rohu vyšel nic netušící Iruka. „Chááááá!!“ ukázala Bára prstem, „Naše oběť! Jak že se jmenoval?“
„Iruka, Báro...“ zakroutila hlavou Káťa nad vypočítavostí své sestry.
„Okej. Iruko-sensei! Iruko-senseeeeeei!“ začala na něj mávat a sladce se usmívat Bára.
„Co se děje? Jo to jste vy! Ahoj děvčata!“ obrátil se Iruka nic netuše na nadšenou Báru. „Tak jak vám jde trénink?“
„No, dneska jsme hledali v noře mrkvičku králíčka Ušáčka... teda jako chápete, byly jsme totiž ve školce, jak nám Kakashi-sensei doporučil...“ připojila se k němu Bára jako by se nechumelilo a stále se na něj křenila odzbrojujícím způsobem.
„No to byl dobrý nápad! A našly jste?“
„Ano! To bylo fakt něco úžasného, sice vůbec nevim, k čemu nám to bylo, ale hádám, že lepší než nic...“
„No to je proto, že vycítit čakru jiných lidí a věcí, se kterými čakrou někdo manipuloval, je v mnoha situacích užitečné,“ poučil ji ochotně Iruka.
„Pááni, vážně? No to mě vůbec nenapadlo!“ zamrkala na něj Bára obdivně, jak je chytrý. Potom jakoby náhodou zavadila pohledem o restauraci zdravé výživy. „Týjo, já mám takový hlad! Nedáte si s námi oběd, mistře?“
„No... ale proč ne... Rád!“
„Chichichi!“ a už táhla Bára Iruku dovnitř. Káťa šla za ní, ale tak trochu dělala, že ji nezná. Sotva si sedli ke stolku, Bára jakoby si náhle uvědomila: „Ale ne... Káťo, asi taky nemáš žádný peníze, co...“ a tvářila se žalostně a sklíčeně.
„Tak to si asi nic nedáme, co...“ podpořila ji konečně i Káťa.
„Ale notak, notak, děvčata! Co bych to byl za muže, kdybych vás nepozval!“ rozzářil se Iruka, který ani nevěděl, že je cílem sprostého manipulování.
„Vážně??“ jakoby se podivila Bára s nadějí v hlase.
„No samozřejmě!“
„Ach mistře, vy jste prostě úúúžasný!“ a sedla si těsně vedle něho. Káťa (na Bářin významný pohled) učinila totéž na jeho druhé straně.
„Ale notak, notak, abyste mě samou láskou nesnědly...“ trochu se začal potit Iruka.
„No to by se klidně mohlo stát, mistře Iruko, my už hlady málem šilháme, chichichi!“ cukrovala na něj Bára a Káťa jí souhlasně přizvukovala.
„A mistře Iruko, od čeho máte tu strááášlivou jizvu?“
„No... to jsem jednou... bojoval s medvědem a ten měl TAKOVÝHLE drápy a...“
Číšník, který šel právě kolem jejich stolu, jen zakroutil hlavou. Kdyby to aspoň byla jizva...

Po obědě se Iruka omluvil, že si musí jít okopat zahrádku, a zanechal dívky opět osamocené. Naštěstí po několika desítkách minut bloudění ulicemi narazily na Shikamaru.
„A co děláš ty, Shikamaru, když zrovna nechytáš ztracené dívky, nejíš, nejsi na misi nebo netrénuješ?“ zajímala se tentokrát Bára.
„Nojo, takový chvíle jsou fakt vopruz... Většinou hraju s mistrem Asumou šógi nebo prostě pozoruju mraky.“
„Hele, to zní jako dobrá zábava!“ zaradovala se Káťa.
„Mno, zrovna se na to chystám...“
„Můžu se připojit? Prosím, prosím!“ použila štěněcí oči Káťa.
He, to by měl vidět Kiba, zachechtala se v duchu Bára. Ale na Shikamaru to, zdá se, fungovalo.
„No tak jo...“ zabručel po chvíli.
Bára si ale čučení do modrýho ničeho, po čem občas projede ňáká ta sešikovaná vodní pára, jako ideální zábavu rozhodně nepředstavovala.
„Tak si jděte, já se zatím pokusím najít Nejiho,“ mávla nad nimi rukou.
„Tak jo. Zkus to na tréninkovým hřišti číslo 18,“ poradil jí Shikamaru.
„Jo, jasně, díky...“ Bára raději odběhla. Shikamaru jí nevadil, akorát se strašně nudila, a tak potřebovala něco dělat. Cokoliv. Třeba i běhat. Nebo trénovat...

„Héé!“ veselil se za jejími zády zvrhlý poustevník Jiraiya, „tak já to teda prubnu...“
„Sakra!“ lekla se Bára, když před ní vyskočilo něco červeno-bílého.
„Ale, ahoj, děvenko. Sakura ti nepomůže. Teď jsi v lepších rukou!“ sápal se po ní zvrhlík.
„A kdo jseš ty?“ optala se ho znechuceně Bára.
„Jsem rád, že se ptáš!“ zakřenil se poustevník a začal křepčit.
„Já jsem totiž jediný, neopakovatelný a skvělý Jiraiya-sama! Jeden ze tří legendárních jouninů a autor série Icha Icha!“ No prostě předvedl svůj oblíbený představující taneček a koukal, co Bára na to.
„Legendární co že to?“ založila si Bára ruce na prsou. To jí ještě chybělo, úchylnej stařík.
„Jounin! Určitě jsi o nás někdy slyšela! Slavní sannin!“ naparoval se Jiraya.
„Noo... ani ne. Ale viděla jsem u nás nějaký Icha Icha film, to byla limča, strašný. Doufám, že knížka je lepší,“ dodala Bára.
„Ech... samozřejmě! Ten režisér vůbec nepochopil hloubku problému, který jsem tam chtěl nastínit!“ snažil se Jiraya.
„No, já jsem si to myslela, takovou hrůzu by přece chlap jako vy nemohl nikdy zplodit!“
„Oooooo, chlap jako jáá!“ zamnul si ruce Jiraya. „Tak víš co, spanilá děvo? Tady ti daruju jeden výtisk svého geniálního díla, speciální vydání! Jsou tam všechny díly a ještě je to podepsaný osobně mou rukou! Mám ho náhodou s sebou...“ vytáhl ze své róby růžový svazek a podal ho s úklonou Báře.
„Hh... no to... teda super, dík, pane Jiraiyo...“ přijala Bára pochybný dar.
„Tak tedy,“ chopil se Jiraya iniciativy, „Dnes je tak krásný den, nechtěla byste ho aspoň chvíli sdílet se mnou, krásná slečno?“ a zazubil se na Báru.
„No, abych řekla pravdu, tak jsem tady zrovna někoho hledala... nevíte, kde je hřiště číslo 18?“
„18? No ale to jdete úplně na opačnou stranu!“
„To jsem si mohla myslet...“ zamumlala Bára a rozhlédla se, kam to došla. Okolo byla jenom pustá pole.
„A koho že jste hledala? Snad bych vám mohl pomoci!“
„Ále, jednoho kluka...“
„Cože? Kluka? Vašeho přítele, žeby?“ dotíral Jiraiya a v duchu si říkal, že se možná bude muset někoho šikovně a nenápadně zbavit.
„Šmarjá, né!“ řekla Bára a vydala se po polní cestě zpátky. Fajn, stačí, aby šla prostě tam, odkud přišla, a tam budou určitě ta hřiště.
„No samozřejmě, co mě to jen napadlo, jak by dívka jako vy mohla milovat někoho, kdo ještě trénuje na hřišti, jsem to ale hlupák! Já vím, vy jste určitě na vyspělejší typy!“ lísal se Jiraiya.
„Hele, dědku, nech mě na pokoji, nebo budu křičet!“ zavrčela Bára a přidala do kroku.
„Hergot, to je ženská!“ říkal si v duchu zase Jiraya, „musím ji oslnit některou ze svých historek, to obměkčí její ztepilé srdce!“ Nahlas začal:
„Dovolte, abych vás aspoň doprovodil a zatím vám třeba řeknu příběh, jak jsem bojoval s medvědem, který měl TAKOVÝHLE drápy!“
„Ne, dík, ten už znám,“ odsekla Bára.
„Tak snad jak jsem skolil tříhlavou saň?“
„Kecáš.“
„Ne, je to pravda! Vyskočila na mě z jeskyně, slintala a šlehala oheň...“
„Mě to nezajímá, dejte mi pokoj.“
„Ale počkej, tak co třeba, jak jsem zkrotil obrovského býka??“
„Ne!“
„Tak jak jsem zachránil děti a koťátka z hořící nemocnice?“
„NE!“
„Ach, jsi tak rozkošně neoblomná, buď mou!“ přiskočil náhle dojatý Jiraiya k Báře a chytil ji za ruku.
„Tak ty nedáš pokoj?“ zúžila Bára nebezpečně oči a snažila se mu vytrhnout.
„Ne, nikdy!“
„Tak jo, sám jsi to chtěl,“ řekla Bára a začala ječet, až se hory zelenaly: „Pomoooooc! Zvrhlíííííííík! Zachraňte mě někdooooooo! Chce mě zneuctíííííííííííííííít! Uááááááááááááááááá! Pomozte miiiiiiiiiiiiiiiiii!“ Potom už se jen dívala, tak Jiraiyu zasypávají vidle a cepy mužných zachránců z okolních zemědělských usedlostí.
„Pche,“ uchechtla se Bára a obrátila se na odchod. Udělala jen jeden krok a málem narazila do Nejiho.
„Šmarjá, Neji-kun! Co tady děláš?“
„Poznal jsem tě po hlase! A tak jsem tě přišel zachránit... ale vypadá to, že příliš pozdě...“ byl Neji trochu skleslý, že nemohl vytáhnout svou dámu z nebezpečí.
„Jojo, nech to na nich, oni už si s tím zvrhlíkem poradí,“ zamnula si Bára ruce za zvuku Jiraiyových skřeků.
„Neměla bys chodit takhle sama do polí, nikdy nevíš, co se může stát!“ pokáral ji Neji. Ts! Co si myslel, že se ho snad bude ptát, kam může a kam ne? Bára se trochu urazila a zakabonila se na něj.
„Jsem hledala tebe, abys věděl!“
„Vážně?“ zazářil Neji, „Ale proč tady? Byl jsem uplně na opačné straně Listové... Kdyby ses kohokoli zeptala, tak by ti to řekl, tam já vždycky trénuju...“ GR! Už ji zase poučoval! Za co ji má? Za nezletilou a nesvéprávnou??
„Hele, já vím, tak si dej pohov, jo? Akorátže já prostě vždycky jdu uplně na opačnou stranu, než mám. Má to něco do činění s orientačním smyslem, chápeš?“
„Ech... jasně...“ Kecá. „No... takže proč jsi mě to vlastně hledala?“ zajímal se Neji. Bára rychle přemýšlela, co mu má říct. Původně ho zase chtěla trochu pozlobit, ale teď už se docela vyřádila, na tom Jiraiyovi... no ale zase na druhou stranu Neji jí vždycky zvedl mandle... ale nakonec, ve světle skutečností, které jí ráno sdělila Hinata, se Bára rozhodla, že na něj bude milá.
„Ale, jenom už jsem tě dlouho neviděla, tak jsem chtěla vědět, jak se máš!“ usmála se na něj.
„Aha... to je od tebe hezké...“ byl Neji v rozpacích, „A co to máš za knížku?“
„Ale, dárek od ctitele...“ neodpustila si Bára a vydali se směrem k vesnici.

Káťa stála před nějakým podivným domem. Vytáhla z kapsy klíče a odemkla dveře. Uvnitř byla kachličkovaná chodba. Najednou na ni ze strany někdo skočil, povalil ji na zem a oblízal jí celý obličej. Byl to Kiba a byl očividně převelice šťastný, že ji vidí.
„Fuj, Kibo!“ řekla Káťa a šla do pokoje. Tam zapálila krb. Potom seděla na gauči, popíjela víno a Kiba jí ležel na klíně. Když šla do kuchyně umýt skleničku, tak ho shodila na zem a to se mu nelíbilo, takže ji kousl do nohy.
„Jáááááááu! Kibo, ty zatracenej chlupáči!“ zařvala Káťa bolestí.
„Hej, co se děje? Kiba tu neni!“
Káťa otevřela oči. Ležela na trávě a nad ní se skláněl Shikamaru.
„Ehh...“ promnula si Káťa oči a zvedla se na loktech, „Byl to jenom sen...“
„Cože, tys usnula při pozorování mraků?? Notak to podporuju, to je správný přístup,“ lehl si Shikamaru zpátky na trávu a dal si ruce pod hlavu. „Já vůbec nemůžu usnout, furt v těch mracích vidím ženský! To bude asi krize středního věku...“ povzdechl si otráveně. „A co se ti to zdálo za strašný sny, že jsi volala Kibu?“
„No to se radši ani neptej!“ začala se Káťa hihňat, když si na to vzpomněla.
„Máš pravdu, neptám se!“
„No to né, to není jak si myslíš?“
„Řikám, že se neptám!“
„Dobře, notak sorry... To by mě teda zajímalo, co asi mají za tu misi...“
„Ježiš nemluv furt, snažím se usnout!“
„Nojo pořád....“ Káťu už to moc nebavilo, ale na stráni pod stromem bylo moc příjemně, tak potichu sebrala malý lísteček a soustředila se na to, aby se jí na dlani začal točit.

„Neji, Nauč mě něcooo...“ žadonila Bára na hřišti.
„K tomu nemám kvalifikaci!“ vymlouval se Neji chabě.
„Prosím prosím prosííííííím!“ poskakovala Bára a nasadila škemrací mód.
„No já nevím...“ váhal dále Neji.
„Počkej tak já za to... hmm... třeba... třeba tě za to namasíruju!“ navrhla Bára.
„Em...“ řekl Neji a málem se začal červenat, ale ovládl se, jelikož byl přece sebevědomý muž a ne nějaká troska. „Tak dobře!“
„Cha! Vždycky jsem chtěla masírovat nějakého svalnatého muže!“ mnula si Bára ruce a nevšímala si toho, že to Nejiho uvádělo do mírných rozpaků.
„A co by ses tak chtěla naučit?“
„No něco, na co stačím asi, ne? Co já vím, co se učej... děti ve školce...“ začala se chechtat, „Nauč mě třeba házet tím takovým tím nožem a nebo hvězdicí!“
„Jmenuje se to kunai, ten nůž, jak říkáš, a ta hvězdice je shuriken,“ poučoval ji Neji a obě zmíněné zbraně vytáhl na světlo boží. „Takže,“ začal se svou instruktáží a Bára dávala bedlivý pozor. Nebudu se tu ztrapňovat tím, že nevím, jak se tím hází, takže zůstaňme u toho, že to Neji vysvětlil.
„Hmm, jasně, tak já to zkusím, můžu?“ Neji přikývl a podal jí kunai. Asi tak po hodině Nejiho zbytečných rad („Miř víc doprava!“ „Chce to větší rotaci!“ „Uvolni si rameno!“) se už Báře podařilo téměř pokaždé zabodnout kunai do špalku. Někdy i do terče!
„Hm, fajn, tak to by bylo!“ tleskl Neji. „Teď zkus tohle.“ Vytáhl ze špalku čtyři kunaie, rozběhl se a každý z nich hodil do jiného terče na dalších kmenech rozmístěných po hřišti.
„No já nevím, to asi nezvládnu...“ ošívala se Bára, která už si všimla, jak má Neji škodolibou radost z toho, že jí to moc nejde.
„No to nevadí, po chvíli se to naučíš!“ dodal jí Neji odvahu a kunaie.
„Tak když to říkáš...“ řekla Bára a rozběhla se volným tempem kolem terčů. Netrefila ani jeden a jenom první kunai se jí podařilo aspoň zapíchnout.
„No nic moc...“ okomentovala to, když sbírala kunaie ze země.
„Nevadí! Znova!“ povzbuzoval ji Neji, který stál opodál s rukama založenýma na prsou a pochybně se na půl pusy usmíval.
Po další hodině už měla Bára dost.
„Chjo, já už nemůžu...“ lapala po dechu z toho věčného běhání.
„Ale ještě to neumíš!“ řekl nevinně Neji. „Myslel jsem, že ses chtěla něco naučit!“
„Týýýýý...!!“ zahrozila na něj Bára.
„Tak jedem, jedem, další pokus!“ Bára si řekla, že není přece žádné ořezko, a tak to vydržela další půl hodinu.
„Ale teď už fakt nemůžu!“
„To se ti jen zdá, jen to dál zkoušej...“ opruzoval Neji, který si zatím sám trénoval to svoje bojové umění.
„Proč jsem nechtěla naučit tohle?“ nadávala si v duchu Bára, „Aspoň bych ho mohla zmlátit!“ Byla už tak zničená, že se jí házení dařilo čím dál tím míň. Po třech hodinách už byla uplně tuhá.
„Neji, já tě asi uškrtim...“ zasyčela, když upadla na trávu a vydýchávala se.
„Copak, už to umíš?“ ušklíbl se Neji.
„Hele, nech si to...“
„To víš, výcvik shinobiho není procházka růžovým sadem!“
„Nojo furt... ale neboj se, však já se to naučím!“ pohrozila.
„O tom nepochybuju,“ řekl, ale neznělo to tak.

„Shikamaru! SHIKAMARU! AAAAAAAA!!“ vyjekla Káťa.
„Co? Co? Šmarjá, co se děje?“ vyskočil Shikamaru, který ještě před chvílí skopojeně pochrupoval vedle Káti na trávě.
„Koukeeeeej!“ Káťa s rozzářenýma očima hleděla na lísteček, který se vznášel asi centimetr nad její dlaní a pravidelně se točil.
„Hej, super! Už opravdu začínáš ovládat čakru!“ zazubil se Shikamaru a zvedl palec, „no ale jako zas tak skvělý, abych z toho musel mít málem infarkt, to není,“ dodal potom opět otráveně a kecl si zpátky na zem.
„Hehe, sorry,“ omluvila se Káťa, ale vůbec toho nelitovala, protože se právě stala jedna z nejúžasnějších věcí v jejím životě.
„Chjo, teď už neusnu!“ zamručel Shikamaru. „Hele tak jdeme na dlabanec... náš tým teď beztak bude na barbikjů...“ rozhodl potom.
„OK,“ souhlasila Káťa, která byla po tom výkonu hladová jako vlk.
Měl jako vždy pravdu. V podniku, kam Shikamaru bez pochybností vešel, seděli u stolu Chouji, Ino a nějaký chlápek s cigárem, které ale neměl zapálené, jelikož zde bylo samozřejmě kouření zakázáno (Káťa si matně pamatovala, že ho se Sakurou tenkrát potkali, jak si nakupovat ty křupky).
„Nazdar Shikamaru,“ pozdravil ho zasalutováním dvěma prsty, „to je dost, že jdeš! Stejně to ale platíš, je ti to jasný.“
„Tssss, to je ale otrava...“ protočil Shikamaru panenky.
„My se ještě neznáme, slečno! Teda vy mě neznáte, já vás samozřejmě ano, jste předmětem mnoha diskuzí na schůzích jouninů.“
„Ech, fakt??“
„Jo. Já jsem Sarutobi Asuma, k vašim službám,“ kývl hlavou.
„Těší mě...“
„Tak se neostýchejte a berte si, je to na Shikamaru!“ pobídl ji Asuma.
„Jo a je to výborný!“ řekl Chouji s plnou pusou. Káťa se nenechala dvakrát pobízet a taky se začala ládovat.
„Hele, nepřeháněj to!“ řekla po nějaké době Ino, která ji sledovala, „dyť budeš tlustá!“
„No a...“ usmála se Káťa na celé kolo.
„Vidíš? Taky bys takhle měla začít uvažovat Ino, jinak z tebe nikdy pořádná ženská nebude!“ poznamenal Shikamaru.
„Jo, přesně tak,“ potvrdil Asuma.
„Taky si myslím,“ přikývl i Chouji.
„Ts, jako by mě zajímalo, co si zrovna vy tři myslíte,“ nafoukla se Ino. Sice chtěla udělat dojem na Shikamaru, ale rozhodně nemínila zajít TAKHLE daleko!
„Hele, teď mě napadlo, dneska večer pořádám pyžama párty, přijdeš, ne?“ obrátila se Ino ke Kátě.
„No jasně! Akorátže nemám teda pyžamo...“
„Nevadí, já ti nějaký půjčím,“ zasmála se Ino.
„Hej, můžu taky přijít?“ řekl Chouji nadšeně.
„Jo, taky bych chtěl!“ připojil se Shikamaru.
„Jasně že NE, vy pitomci!! Budou tam jenom holky!“
„No právě proto...“
„Grrrrr!“ zařvala Ino a praštila Shikamaru, který seděl vedle ní, že spadl pod stůl. Když se vydýchávala z toho pohoršení, naklonil se k ní Asuma.
„Ino, na ně zapomeň, ale mě bys mohla pozvat, ne? Podívej se na mě, už stárnu, tolik věcí jsem zažil, mnohokrát jsem málem přišel o život, ale na dívčí pyžama párty jsem nebyl nikdy!“
„MISTŘE!! Jak můžete?? Vy byste přece měl jít příkladem??“ zrudla Ino. Asuma nadšeně přitakal. Ino se zhluboka nadechla. „Ne, já tohle nemám zapotřebí, nebudu se tady přece rozčilovat s bandou PERVERZÁKŮ!! Klídek, klídek...“
„Hele, co je perverzního na tom, že chceme vidět holky v pyžamu? To je snad normální, né?“ poznamenal Shikamaru, který se vyhrabal zpod stolu.
„Káťo! Jesi jdeš, tak pojď, protože já už tu nemíním dál zůstávat a tohle poslouchat!“
„Em, dobře, už jdu!“ křenila se Káťa a utíkala za naštvanou Ino, která vypochodovala tryskem z restaurace.

Neji s Bárou šli směrem k sídlu Hyuuga klanu. Neji nic neříkal, tak si Bára začala číst Flirtovací ráj, co dostala od Jirayi.
„Proč se u toho pořád tak směješ?“ zeptal se nakonec Neji.
„Chááááá, no to by sis musel přečíst...“ Když došli až k Hinatině domu, Neji se rozpačitě zastavil.
„No... takže dobrou noc, Barunko-san... kdybys zítra chtěla pokračovat v tréninku, tak jedině večer, protože přes den máme instruktážní výcvik s Gaiem... naším mistrem...“
„Tak jo, určitě přijdu. Hele... ale já jsem tě chtěla o něco poprosit.... víš, emm, je to trochu hloupý a nevykládej si to špatně...“ Neji trpělivě čekal, až se konečně vyjádří, „... ale já se prostě bojím Hinatina táty... nebo jako nebojím, ale chápeš, když bych tam byla s ním jenom já, tak bych se cítila divně... Ráno mi Hinata říkala, že bych prý mohla zůstat u tebe, nevim sice, jak to myslela, no ale kdyby to nevadilo...“ Neji se v duchu rozradostnil! Dívka jeho srdce s ním stráví noc! Teda samozřejmě v úplně jiném pokoji, než on, že ano, ale stejně!
„Dobře, nevidím v tom problém,“ navenek zachoval vyrovnaný hlas.
„Super! To jsem ráda...“
Nejiho dům byl v podstatě úplně stejný, jako Hinatin. Neji vyšel na terasu, kde jeho maminka u lampy vyšívala.
„Dobrý večer, mami!“
„Och, ahoj Neji. Večeři máš v troubě... říkala jsem ti, že máš chodit domů dřív.“
„Jo... no, slibuju, že se už polepším... Mami? Mohla by u nás dneska přespat jedna moje kamarádka, Barunka-san?“
„Kamarádka?“ zvedla maminka oči od vyšívání. Bára, která právě přišla, na ni zamávala.
„Dobrý den,“ řekla uctivě.
„Hmmm...“ poměřila ji Nejiho maminka podezřívavým zrakem.
„Víš, to je ta ze Skryté Přeslučné!“ vysvětlil Neji.
„Aha...“
„Nebojte, paní Nejiová, slibuju, že vám ho nepoškodím!“ řekla nevinně Bára. Neji zrudl (na své poměry).
„No když to slibuješ, tak vítej,“ usmála se paní Hyuugová a opět se vrátila k vyšívání.
„Ehm, hm!“ řekl významně Neji, když už byli v kuchyni.
„No co je? Očividně se obávala o tvou čest! Tak jsem ji jakožto matku musela ujistit, že nemám žádné nekalé úmysly, né?“ zachechtala se Bára. Neji chtěl něco říct, ale bohužel ho nic nenapadlo, tak jí radši podal jídelní hůlky.