Neobyčejný život neobyčejného ninji

Nevím, proč, ale tady tenhle obrázek mě inspiroval a taky Kakari, tím ji chci tuhle povídku věnovat.

Do dnešního dne jsem neměl ponětí o lásce, jako takové mezi lidmi. Jen díky Matsuri - jedna z mála, která mi částečně porozuměla a také moje první studentka - jsem ji poznal a do smrti jí za to budu vděčen... asi tomu chtěla náhoda, že jsem jí potkal té letní teplejší noci.

Na žádost několika vesničanů jsem do Suny povolal několik architektů a sadovníků, aby z jedné pustější oázy udělali malý ráj v písku, úkol to byl nesnadný, ale povedlo se jim to splnit. Byl to skutečně malý ráj, který jako by nepocházel z tohoto světa, ale úplně odjinud.

Chodil jsem tam, když jsem měl po práci a chtěl vypnout, trochu si urovnat myšlenky, jenže to jsem jednou narazil na neznámé oblečení, ovšem pak jsem poznal, že jsou Matsuri. Podivně se mi rozbušilo srdce, hlava se mi motala, cítil jsem jak rudnu, tělo ožívá na těch nejnepravděpodobnějších místech… styděl jsem, hned jsem to oblečení položil, slyšel jsem, jak za mnou plave Matsuri.
Jako slídil jsem se ukryl za křoviskem, bylo pěkně pichlavé a celé červené jako moje vlasy, ovšem kvetly žlutě…
V tu dobu, kdy já se zabýval tímto keřem se Matsuri oblékla a náhodně si čichla k oblečení a i na tu dálku jsem viděl, jak zčervenala… Že by moje vůně byla tak pronikavá? Pomyslel jsem si v duchu. Neřešil jsem to a opatrně se chtěl vyplížil, aby mě Matsuri neviděla.
„Gaara-sama?“ náhle promluvila. Moje čest mi nedovolila se pohnout, natož odpovědět.
„Vím, že tam jste, tak vylezte, já vás nepraštím, slibuju!“ a právě z těch slov jsem měl i celkem strach. Podivné, že?
„Já čekám!“ začala svou nožkou podupávat a já poznal, že jsem prohrál a jako negentleman jsem se vyplazil skrz tu pichlavinu, později jsem přišel na to, že se jmenuje dřišťál.
„Já nechtěl, ale…“ dál jsem se nedostal.
„To nevadí, zapomněla jsem na to, a vy mi slibte, že to nepovíte mé rodině, že sem chodím, ano?“ automaticky jsem kývl.
„Poslyš, ne-chtěla bys sis někdy se… tedy… zaplavat?“ vymáčkl jsem se.
„Jistěže, sensei, budu moc ráda. Tak tedy zítra.“ Dala mi pusu na tvář a s kouzelným úsměvem odběhla. Dotkl jsem se toho místa, bylo zvláštně teplé, zavřel jsem oči a nechal teplo proudit do celého mého těla…

Další den jsem se nemohl dočkat, až bude večer a já se budu moci rozběhnout na to místo, kde na mě bude čekat Matsuri. Celý den jsem byl jak na jehlách a nemohl se plně soustředit na práci.
„Ty se vůbec nesoustředíš!“ obvinila mě Temari.
„Kdo by taky mohl, při vší té práci?“ řekl jsem.
„Tak si jí nemáš nechávat na poslední chvíli.“ Tohle byla pravda.

Nastala dvaadvacátá hodina, už jsem mohl ven z kanceláře a spěchat na místo našeho setkání. Byla tam.
„Promiň, že jsi musela čekat.“ Omluvil jsem se.
„Jsem tu ani ne vteřinu.“ Pak se na mě opět usmála a začala se svlékat. Se začervenáním jsem se otočil.
„Proč ten stud? Už jsi mě viděl.“
„Já vím, ale přeci jen…“ nedopověděl jsem, slyšel jsem šplouchnutí vody…
„Teď si na řadě ty.“ Zaznělo z vody.
„Dobře,“ rychle jsem se vysvlékl a ještě rychleji padl do vody. Byla vlažná, tak akorát. Ani nevím, jak dlouho jsme plavali, smáli se, vzájemně se topili… až jednou jsme zvážněli a ten zbytek si nechám pro sebe.
Konec konců nemusíte vědět všechno.
Takto jsme se scházeli asi měsíc a pak se rozhodli, že to tajit nebudeme, oznámili jsme to mým sourozencům, ti byli nadšení a Kankurou poznamenal: „Ty jeden býku, že ses nepochlubil.“
„A co jsem právě udělal?“ pak mi došlo, co jsem to žblebtnul. „Hej, co si to o mě myslíš!“ dělal jsem uraženého, moc mi to nešlo. No co! Vám taky nejde fůra věcí.
Uběhl nějaký čas a my se vzali, samozřejmě jsem musel, jako kazekage plnit různé povinnosti, ale Matsuri na mě vždycky čekala, a já ji miloval…

„A takhle to celé bylo s vaší babičkou.“
„Jaké věci jste spolu v té vodě dělali?“ Zajímal se můj nejstarší desetiletý vnuk.
„Na to jsi moc mladý.“ Do toho vstoupila moje dcera. „Děti spát, nechte tátu na pokoji, už by měl jen odpočívat.“
„Co tím chceš říct? Že patřím to starého železa? Nech je Mikari, mě to baví, jim vykládat o jejich babičce, která mi změnila život.“ Neudržel jsem se a rozplakal se.
„Neplač dědečku, nebo budeme taky!“ přisadila si druhá vnučka. Ty zrádné slzy nešly zastavit. Mikari se rozhodla, že odvede děti, spát. Za deset minut se vrátila, pořád jsem plakal. Objala mě.
„Proto ti pořád říkám, abys o mámě nemluvil, víš, že ti to nedělá dobře na srdce.“ Radila mi Mikari.
„To vím, ale když o ní mluvím, je to jako kdyby žila. A jestliže začneš zase s tím, že je tvoje vina, tak není. Prostě si se narodila a tvá matka zemřela, ber to jako dar, to stejné dělám i já, tak jsem přišel na svět a moje matka zemřela.“
„Dobře, ale tvoje situace byla jiná.“ S tím měla zase pravdu.

Asi za dva roky jsem svou milovanou ženu následoval, Godaime kazekage Sabaku no Gaara, zemřel a na jeho místo nastoupil Kankurův syn, Miroku…
Stará éra skončila a nová začala, ale u toho jsem neměl možnost být…