Nerozbij, panenko, křištál.

Básnička psána původně na Tsunade-hime, avšak nakonec z toho vyšlo asi jen něco, co se k tomu vzdaluje. Ačkolik v některých odstavcích je to doufám, více než jasné. No, ale ... Raději k onomu slíbenému věnování, protože toho mám rozhodně hodně na srdci. Akumakirei. Nevím, nerada oslovuji lidi celou přezdívkou, příjde mi to odtažité, ale myslím, že v tomto případě je to na místě.
Abych řekla pravdu popravdě ani nevím, co přesně zde mám napsat. Napadá mNě jenom jediné slovo a to velilikánské DĚKUJU. To bych totiž v této chvíli mohla psát dokola, stačilo by to. Jednou jsem ti řekla "Za tohle se neděkuje. ;-)" Ano. Je to samozřejmost, samozřejmost, že tě někdo vyslechne, nebo by to minimálně samozřejmost být měla. Já ovšem neděkuji, jenom za tohle. Jsi osoba, která tu zkrátka je a neotočí se jentak k tobě zády. Nebraň se, že jsi pro mNě nic neudělala, protože tohle ti nikdo neuvěří.
Známe Tě.
Sice ne tak dobře, jak by sis mohla přát.
Ani ne tak dlouho, jak bych si přála já.
Ale známe se.
A já tě neznám jako malou ufňukanou holčičku, ale jako ... Silnou osobu.
Víš, Maou, nejsi jenom někdo, koho se dá nazývat přítelem, jsi někoho, koho lidé chtějí nazývat přítelem. Spoustu lidí musíme takhle nazvat, ale jen opravdu někdo se dokáže zapsat do srdce člověka takhle rychle. Tys to dokázala.
Nějak si zkrátka nedokáži představit, jaké by to bylo bez rozhovorů o máku a chybějících eNek, který mi tak ráda vyčítáš.
Nevím, nejspíše dnešek není nejvhodnější chvíle a popravdě jsem to ani zveřejňovat nechtěla, možná to na věnování není, ale já myslím, že tobě to může říci víc. Jenom ti to napsat, přeposlat a poslat tisíce (hug)(hug) přes Skype.