Dečka, pomocník a prapor

Dečka, pomocník a prapor
„Tohle vypadá slibně … Taimu-san, jak v tom vidíte, prosím?“
Vysoký, avšak mladý muž v po kolena dlouhém bílém plášti se vřele pousmál. Prsty levé ruky rozpačitě prohrábly rozčepýřené zrzavé vlasy. Byl to nováček ve svém oboru. Před dvěma měsíci nastoupil jako nástupce dobře známého doktora, odcházejícího do důchodu. Zůstalo po něm akorát mnoho očekávání a práce. Onen začátečník však nikdy nedal ani slůvkem najevo, že by mu to snad vadilo. Modrýma očima přelétával železné brýle, sedící na nose jisté ženy.
Její docela tmavohnědé vlasy sahaly do výše ramen. Podle vzhledu by se k ní dalo přisuzovat něco málo přes třicet let, avšak tohle byla poslední věc, která se dala říct s absolutní jistotou. Ani hezká, ani ošklivá. Ani hubená, ani tlustá. Ani usmívající se, ani plačící. Ani milá, ani drzá. Zkrátka docela obyčejná. Na čele se objevovala ochranná čelenka se znakem její rodné vesnice – Konohy.
„Jo, teď je to dobré, pane.“ Odvětila po chvíli vyšším hlasem.
Oči připomínající smaragdy několikrát zamrkaly. Snad tohle byla její jediná opravdová krása, a ona si to moc dobře uvědomovala. Již jako malé ji všichni záviděli ty krásné výrazné kukadla, jimiž pozorovala svět.
„Výborně. Dám vám recept, zajděte si do obchodu a vyberte si nějaké pěkné brejličky …“ přikývl zdvořile zrzavý mladík.
Za chvíli ona žena vyšla z velké budovy. Nelíbila se jí představa, že by měla nosit brýle, ale poslední dobou se každý, koho potkala měnil akorát ve velké barevné šmouhy. Nejvíce z tohohle všeho ji však rozhodně děsila možná cena, úspory se rozhodně nedaly přirovnávat k bezedné studnici, spíše ke skoro vyschlé. Ani pořádně nepozorovala cestu a přesto neomylně zamířila přímo domů. Vlastně se tomu ani nedalo říkat domov … Spíše barák, kde žila v podnájmu se dvěmi kočkami a jednou starou paní.

Netrvalo dlouho, když se objevila před starými dřevěnými avšak stále sloužícími dveřmi. Tedy minimálně když se upustilo od občasných problémů s otevíráním, zavíráním, neustálým vrzáním a několika kresbách na nich, byly velice vhodné k používání. Žena zašmátrala v kapse černých volnějších kalhot, hledajíc klíče. Ty pouze s vytáhnutím zarachotily a ihned opět utichly. V následujících dvou minutách se už ocitla vevnitř.
Čekalo ji úplně stejné přivítání, jako vždycky. Jedna z kočiček, ta s dlouhou černou srstí s výjimkou šedivého pruhu na jejích zádech, jež byl nejspíše i znakem zasloužilého věku, se ochomítla okolo nohy nově příchozí. V mazlivém, nijak nenásilném, gestu. Z nedalekého pokoje se ozvalo těžké zakašlání, brunetka se lehce kysele poušklíbla. Takže je vzhůru, prolétlo ji hlavou. Neodpověděla však, místo toho věnovala jeden úsměv oné kočičce. Silou vůle jej uchovávajíc i zamířila za tím starým chraplavým hlasem. To, že ji ono zvířátko následovalo se v téhle domácnosti dalo nazývat samozřejmostí. Kdo ví proč, ale vždycky tomu zde takhle bylo. Snad tomuhle se říkalo opravdová věrnost.
„Jak jsme se dneska měly? Nevstávejte, má drahá, měla byste ležet.“ Broukla sametovým hlasem ve chvíli, kdy se ocitla ve dveřích.
Už se ani nenamáhala studovat ten starý vrásčitý obličej, jež se natočil lehce k nájemnici tohoto domu. Mimo jiné totiž plnila i funkci jakéhosi náhradního dítěte, protože tato paní nikdy neměla potomka. Zelenoočka s touhle budoucností ženy však sama sympatizovala.
„Miyuki-chan, kdy půjdeš zase ven?“
„Za chvíli, vezmu si jen věci.“ Osvětlila svůj náhlý příchod.
„Měla by ses na chvíli zastavit, tímhle tempem ti uteče život.“
„Nebojte se, Aiko-san.“ Protočila zlehka očima nad poučováním Miyuki.
Bez dalšího čekání na další reakci oné babičky, už mladší žena rychlými nevděčnými kroky zamířila do zcela jiného pokoje, kde akorát popadla velkou tašku sametově bílé barvy a už klopýtala opět pryč. Už takhle ztratila většinu dne kvůli nějaké hloupé prohlídce, která ji řekla jenom to, co sama věděla.

Nedaleko tohoto domu, o pár hodin později už kolem sebe míhaly dvě pletací jehlice. Tmavovlasá kunoichi seděla na dřevěné židli, soustředíc se hlavně na očka a nitku vycházející ze zeleného klubíčka vlny. Slunce už se pomalu snášelo k zemi. To už cosi zahučelo, ozvala se rána. To se jakási nádoba rozbila o zem, žena se vyhoupla na nohy, položila svou rozdělanou práci na stůl vedle, s čímž zamířila zjistit, co se to dělo za rohem. Zelené oči prolétly okolí, nikdo nikde. Zamračila se. Co to mělo znamenat? Uprostřed ulice leželo jenom pár střepů. Pokrčila rameny, to přece nebyla její věc …
Otočila se na podpatku, míříc zpátky. Na druhé straně ulice však už uviděla zavlát modrý … Prapor? Něco takového, nebo něco docela jiného? Už se nesnažila zaostřit, místo toho se rozešla přímo ke svému menšímu krámku na ulici. Několika dlouhými kroky tam byla rychle. Dříve než však stačila zkontrolovat vyběhl z rohu jakýsi chlapec. Kolem jeho krku byla obmotaná modrá šála, na hlavě posazené zelené brýle.
„Já je viděl! Já je viděl!“ vyrazil ze sebe rychle.
Hnědé vlasy hocha poskočily stejně tak jako on sám. Rozhazujíc rukama různě kolem sebe.
„Koho?“
„No … Ty dva vysoké … Pány!“ zavrtěl se neurčitě.
„Pány?“
„Ty, kteří vzaly tu dečku!“
„Ah tak … Někomu je v noci zima …“ zakývala hlavou chápavě.
„Cože?“ zamrkal nechápavě. „Vy to nebudete řešit, paní?“
„Slečna … Jsem slečna.“ Pokývla hlavou.
„Proč ne?“ navázal rychle mladík na svou předchozí otázku.
„Měla bych? Upletu jinou … Vlny mám dost.“
„Ale to přece nemůžete nechat jen tak! Je to vaše dečka!“
„No, to sice ano, ale … Stejnak už utekli.“
„Uhm … Tak je najděte! Já … Já vám s tím pomůžu!“
„To sotva … Jak se jmenuješ, chlapečku?“
„Konohamaru! A nejsem žádný chlapeček, jsem budoucí sedmý Hokage!“ ohnal se tázaný rukama.
„Ach, tak …“ přikývla žena pomalu.
„A vy se jmenujete? Slečno?“
„Miyuki …“ hlesla pouze k onomu dítěti, zatímco začala probírat ony dečky.
„A kde bydlíte?“
„Nedaleko.“
„Tak, a co kdybychom šli za nima?! Ještě bychom je mohli najít!“
„Aha … Tak utíkej. Mě je ta dečka vcelku ukradená.“
„Slečno, takovýhle přístup není dobrý.“
„Víš, asi těžko můžeš kázat někomu jako jsem já.“
„Proč?“
„No … Jsem starší! To především, sa*ra!“
„To není důvod, slečno.“
„Co takhle mě nechat na pokoji?!“
„Ne, vždyť já přece slíbil, že Vám pomůžu najít ty dva … Ehm … Zlé pány!“
Žena si povzdechla, něco takového už asi říkal. Věnujíc mu stále prchavou pozornost, počala skládat své věci do tašky. Pro dnešek jí to dokonale stačilo … Už ani pořádně nevnímala, co onen chlapec vlastně říká, ačkoliv si byla jistá, že něco určitě ano. Nebylo podstatné co. Příliš na něj ani nečekala, přehodila si své věci přes rameno, načež zamířila domů. Cupitání toho dítěte ji kupodivu doprovázelo.
„Já zítra přijdu!“ zakýval hlavou vážně, to už však jeho kroky změnily směr.

Když ráno na to, ona žena skutečně vycházela z domova se stejným účelem jako včera, před dveřmi postával už drobný chlapeček. No, chlapeček nejspíše už ne, ale v ohledu k ní byl mladší a to o dost.
„Dobré.“ Zasmál se Konohamaru.
„Jop, jop.“ Přikývla podmračeně.
„Neměla byste se mračit, slečno.“
Miyuki z úst uniklo pouze pár syčivých tónů, které nejspíše měly být parodie těm kočičím. Dříve než však stačila říci více, slova se opět chytilo ono dítě:
„Víte, první bychom se mohli poptat okolo. Jestli někdo něco neviděl. Anebo … První prohledat místo činu. Takžé … Začneme u vás, slečno.“
„Byl jsi tam, nepotřebuješ abych ti to popisovala.“
„Ale to by pak nebylo správně detektivské! Vy jste oběť, já detektiv, jasný?“ zazubil se.
„Dobře, dobře. To, ale znamená, že já ti musím říct jen, co se stalo a dál pracuješ sám.“
„Né!“ zavrtěl hlavou tvrdohlavě, „Jako detektiv potřebuju pomocníka!“
„Ah tak …“
„Takže mi popište co se stalo.“
„Prodávám dečky, jak jistě víš, no … Uslyšela jsem ránu, zvedla se, šla to zkontrolovat, nikdo nikde. Otočila se a dečka fuč. Ty tam. Spokojenej?“
„Ne, musíte to popsat detailněji!“
Brunetka si lehce povzdechla. No, bylo tohle vůbec možné? Nejspíše bylo, ale proč tohle muselo postihnout zrovna ji by ji nejspíše nikdo neřekl. Nejspíše stokrát popisovala ono dění, než onen vyšetřovatel byl spokojený. Poté nastala druhá fáze, ptal se na všechno dvakrát.
„Tak a dost!“
„Co?“ zamrkal chlapec.
„Myslím, že už víš víc než dost, jdi zpovídat někoho jinýho. Mám práci, víš?!“
„Prodáváte dečky.“ Zamumlal hoch.
„A to je práce jako každá jiná,“ Pokývla, „A já jsem na ni, mimochodem, hrdá!“
„Vždyť máte ochrannou čelenku, slečno! Měla byste být na nějaké misi.“
„Jdi se …Erhm, cpát do života jiným.“
„Ještě jsme nenašli tu dečku!“ namítl.
„Tak ji najdi.“
Nechala to na něm, bylo jí jedno, jestli ji najde, nebo ne. Vždyť to byl jen kus barevného hadru, jež se nijak nelišil od těch ostatních. Mohla uplést sto takových, nikdo by nepoznal rozdíl. Zamířila svými menšími, avšak nyní rychlejšími, kroky k místu, kde obvykle prodávala. Konečně sama.

„Víte, Taimu-chan …“ ozvalo se z okna za ní po pár hodinách, kdy si stejně nikdo nic nekoupil.
Tvář ženy se natočila dozadu, zelené oči přelétly blonďatého muže, kterému mohlo být něco málo přes třicet. Čas od času s ní prohodil pár slov, jelikož sám neměl ani ženu, ani děti. Žil docela sám. V posledních dnech však věnoval svůj čas více své přítelkyni.
„Včera jsem nebyl doma, ale přišla za mnou paní Leiko. Říkala cosi o dvou dětech, které si hrály s jednou z Vašich deček.“ Nadhodil.
„Ach … O včerejšku bych mohla vyprávět.“ Přikývla lehce, snad úplně přeskakujíc onu poznámku o dětech.
„Ano?“
„Loupež, Seoru-senpai, loupež.“
„Víte, a o tom jsem chtěl mluvit.“
„O loupeži?“
„Ne, o těch dětech!“
„Myslím, že nerozumím.“
„Tu dečku jste pletla ještě předevčírem. To už jste ji prodala?“
„Kterou?“
„Tu červenou s hnědými vzory.“
„Je to žlutá …“ opravila jej lehce.
„Prodala jste ji, nebo ne?“
„Nepamatuju se.“ Zabručela.
Rozhovor po chvíli přece jenom nahrál veselejší barvy, procházelo se skrz vhodné barvy na dečky k vhodným květinám až nakonec ke kočkám. Byla to docela běžná témata, jež se tu objevila skoro pokaždé, přesto dnes se pojala přece jenom trošku jinak.

„Slečno!“ přerušil je až výkřik z dálky.
Takzvaná slečna zlehka protočila očima, úsměv ji zmrzl na tváři. Ten si snad pokoj nedá, prolétlo ji hlavou nespokojeně. Smaragdové kukadla přelétly k onomu chlapci, takhle zdálky jeho šála připomínala spíše modrý prapor. V ruce držel jakýsi rudý kus látky … Dečku. V tváři se mu objevoval spokojený úsměv.
„Získal jsem ji!“ zvolal.
Hned na to vrazil ženě do náručí onu věc, její oči lehce spadly na předmět. Byl to ten o kterém se bavily s jejím přítelem.
„Jak to proběhlo?“ usmála se náhle docela mile.
„Noo … Jak jste řekla ať si dělám, co chcu, tak jsem zamířil poptat se lidí. Nikdo o nich nic nevěděl, až na jednu starou babku. A ta, slečno, my řekla všechno co viděla. Takhle velké svalnaté dva muže, kteří nesli tuhle dečku. Tvářili se přitom strašidelně a vrazili do ní, až ji málem zlomili několik kostí! Tak silní byli, slečno! A tak já za nimi šel, několik shurikenů jsem po nich hodil a rázem … Rázem, slečno, byli hodnější jak … Jak já nevím co!“
„Aha. Tos byl statečný.“
„Noo … Víte, slečno, mohla byste mi za to něco upéct.“
„Uvidíme, dobře? Přijď sem dnes v pět večer.“ Usmála se sladce.
„Jáj!“ zatetelil se radostí.
To už však běžel jak nejrychleji uměl pryč, nejspíše za kamarády. Seoru se zlehka naklonil ke své známé.
„Víte, Teimu-chan, jak poznáte lháře?“
„Jak?“ optala bez většího zájmu.
„Dívá se vám nepřirozeně dlouho do očí. Téměř nikdy neuhne pohledem ani nemrká. To je jeden ze znaků, které se dají vidět.“ Pokývl hlavou.
„Skutečně?“
„Ano. Zajímavé, že?“
„Řeknete mi více o těch dětech, Seoru-senpai?“
„Ale zajisté.“ Usmál se.
„Zajímavé.“ Přikývla, jakmile domluvil, „Zaběhnu si ještě něco zařídit, takže zatím nashledanou.“
„Nashle.“

Žena první skončila u sebe, kde zanechala své věci, zamířila rychlými kroky zařídit onu neodkladnou záležitost, s čímž se přesně o páté vrátila na místo, kde měla i být. Dečku, před dnem ukradenou, s sebou. Konohamaru už tam nějakou tu chvíli nejspíše postával. Nedivila se mu, slíbila mu odměnu, nebo spíše on si ji vymohl.
„Slečno!“ rozzářil se.
„Konohamaru.“ Mávla na něj.
To už k němu natáhla ruku s látkou.
„Tvá odměna, zasloužíš si ji.“
„Huh? Cože?“
„Ale před tím …“
Paže se vzdálila z dosahu hocha.
„Bych se ti svěřila s mou teorií jak to bylo.“ Věnovala mu jeden ze sladkých úsměvů.
„Huh? Vždyť já už řekl …“
„Ale neboj, není to moc daleko tvé verzi. Jenom pár detailů. Pachatelé byli tři, ne dva jak se domníváš. Víš, jak bych začala … Když jsem se tehdy otočila viděla jsem kus látky, původně jsem si myslela, že je to ona dečka, nebyla.“
„O tom jste mi nic neřekla.“ Rozhodil rukama ihned.
„Jistě, omlouvám se.“
„Tak tedy … Můj přítel, Seoru-senpai se mi svěřil, že jeho známá viděla dvě děti, které si s touhle látkou hrají. To mi nedalo, protože se to jasně neshodovalo, s tím, co jsi říkal ty a šla jsem se poptat na Akademii.“
„Proč na Akademii?“
„Protože měli stejné brýle jako ty, a tys říkal, že se staneš Hokage. Podle toho jsem usoudila, že jsi student … No … Tam jsem narazila na jednoho učitele.“

„Více jsem se ho neptala, nemělo to cenu. No, ale … Ptala jsem se dále.“
„Podle tohohle nic nemůžete zjistit! Je to nepřesné!“ pohodil hlavou Konohamaru.
„Ano, nech mě domluvit, zlato.“ Usmála se sladce žena, „To, co jsem zjistila mě vedlo akorát k jednomu možnému pachateli. Avšak … Zarazila mě jedna věc … Zelené brýle máš i ty - …“
„To nic neznamená!“ zamručel, „Je to docela v módě.“
„To je mi jasné.“ Usmála se, „No tak jsem se zašla poptat po obchodech, kdo všechno ty brýle kupuje. Nemohla jsem je najít, nakonec mě odkázali na obchod tu nedaleko. Tam mi řekli, že to koupilo jen pár lidí. Když jsem se zeptala na Moegi, potvrdili mi to. S ní tam byli ještě dva chlapci. Udon a světe div se ty. To však stále nic neznamená, že?“
„Přesně tak.“ Přikývl s pohledem zabodnutým do země.
„No … Ale jak jsem říkala. Seoru-senpai viděl dvě děti s látkou. Já viděla modrou látku, která vypadala jako prapor. Všichni tři máte stejné brýle. Podle všeho jste kamarádi. A kdyby to byli jen dva … Nesedělo by to.“
„P-Proč ne?“
„Protože někdo shodil vázu.“ Pokývla hlavou.
Chlapec zamrkal.
„To byl Udon, správně? On není moc akční typ, a příliš by to celé zdržoval … Tak jste mu dali roli, aby odvedl pozornost. Ty jsi pomohl Moegi vzít tu dečku a sám jsi pomocí zkratky se rychle objevil u mě. Stálo to za tu legraci?“ povytáhla obočí.
„No … Totiž … My jsme mysleli … Že to bude … Jenom hra.“ Zamumlal hoch.
„Já vím, ale za své činy musíš nést zodpovědnost.“
„Omlouvám se.“ Špitl.
„Ale tohle nestačí, víš?“
„Ne?“ zamračil se.
„Ne. Bydlím s jednou starší paní … A ta potřebuje pomoc, co kdybyste po škole k ní sem tam zaskočili? Podali ji prášky, popovídali jste si s ní … Tomu se snad ani nedá říkat trest.“

Nedalo, to skutečně ne, tedy … Pokud ta paní nebyla jedna z nejhodnějších babiček na světě, jež strašně ráda vyprávěla různé příběhy ze svého dětství. Pekla sušenky, a na svůj věk byla skutečně aktivní … Jeden by si řekl, že ty prášky vlastně vůbec nepotřebovala.