Sedm minut v ráji - Ebisu

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„A hele, desítka! To je pěkný číslo!“ Někdo vyprsknul smíchy.
„Pfffffff, slyšíš to, prej seš pěkný číslo, Ebisu!“
„No a není snad, Izumo?“
„No je, Kotetsu!“ Zatímco se ti dva synchronizovaně chlámali, Ebisu se důstojně narovnal a nervózně si pošinul na nose brejličky. Zamávala jsi na něj a on se konečně odhodlal opustit své dosavadní místo u jednoho z vysokých stolků, nad kterým stál nyní sklapnutý slunečník.
„_____-san,“ pozdravil tě uctivým úklonem hlavy.
„Ebisu-senpai,“ oplatila jsi mu s úsměvem stejným. Ani jsi nevěděla, že tu je! A to jsi ho před půl rokem měla za jednoho z nejlepších přátel, nebo aspoň známých. V létě jste spolu plánovali a připravovali terén pro chuuninskou zkoušku a ještě s nikým ses nesblížila tak rychle, jako s Ebisu. Byl to občas trochu pedant, ale jeho téměř nemizející lehké ironii se nedalo odolat, nemluvě o té sošné postavě... což samozřejmě na tvých sympatiích podíl nemělo a už vůbec ne ten incident, když jsi ho omylem viděla koupat se v řece...
„Bachááá, je to skrytej zvrhlííík!“ křikl na tebe varovně Naruto.
„A vida, můj oblíbený žák...“ poznamenal Ebisu.
„Má tě prostě prokouknutýho,“ zazubila ses a zašli jste do kumbálu. Když se kolem vás rozhostila téměř dokonalá tma a ticho, Ebisu si dal ruku do kapsy a druhou se podrbal na šátku na hlavě.
„Dlouho jsme se neviděli!“ začala jsi.
„To teda jo,“ řekl jenom. Zdálo se ti, že je něco v nepořádku.
„Stalo se něco?“ zeptala ses tedy opatrně. Mohlo to být cokoli, vlastně jste se od léta ani nepotkali, povinnosti si vás každého žádali někde úplně jinde.
„Ne, i když to bude možná ten problém,“ řekl tónem, jako by ti něco naznačoval, ale tobě bohužel vůbec nedošlo co.
„Hele, ať je to cokoli, můžem se na to napít a pak mi o tom povykládáš, co ty na to?“ pokusila ses navrhnout. Chvíli si tě měřil, jako by tě litoval, že ti to pořád nedochází, a potom si s povzdechem sedl na zem, sundal si brejličky a začal je leštit speciálním hadříkem. Sedla sis tedy vedle něho a položila mu konejšivě ruku na paži.
„Tak co se stalo? Něco hroznýho?“ začala ses už vážně strachovat.
„Ale ani ne, každodenní rutina...“ zamumlal, přestal leštit brejle a opřel hlavu o zeď za sebou.
„Proboha tak už mi to řekni! Vždycky, když takhle mluvíš, tak se něco stalo!“ Ebisu se na nějakou chvíli odmlčel a pak se na tebe podíval.
„Já jenom že...“ začal, ale pak zavrtěl hlavou.
„Že co?“
„Ach jo. No že... ses od léta ani nezastavila a nedala vědět, jak se máš... a když jsem byl já u tebe, nikdy jsi nebyla doma...“ pokrčil rameny, „Ale to už je jedno, asi jsem si to celé... vyložil špatně...“ dokončil nejasně, že už mu skoro nebylo rozumět. Chvíli jsi na něj jenom třeštila oči, jak ti to v hlavě zpracovávalo.
„Ale já... já jsem fakt chtěla!“ vyhrkla jsi potom, „Jenže jsem pořád lítala někde mimo vesnici, prej abych získala co nejvíc zkušeností v poli, no a když jsem byla doma,tak jsem byla ráda, že jsem se dopotácela k posteli...“
„Vážně?“ zeptal se tiše a konečně z jeho hlasu zmizel ten zatrpklý podtón, který tě od začátku tak znepokojoval.
„Jo! Ale to není žádná omluva, to chápu... můžu ti to aspoň nějak vynahradit?“ zavrněla jsi šibalsky, pohladila ho po paži a položila mu hlavu na rameno. Ebisu ztuhl a koukal na tebe dost ohromeně. Pak zvedl ruku a jemně ti přejel prsty po tváři a po krku, jako by se chtěl přesvědčit, že nejsi jen nějaká vidina. Přitiskla ses k němu blíž, stáhla mu z hlavy šátek a pohladila ho.
„Promiň, kdybych věděla, že to vidíš takhle, určitě bych si čas udělala...“ pošeptala jsi mu do ucha.
„Zdá se mi, že to věčné přemýšlení, jak kdo co vidí, jenom věci komplikuje.“
„To rozhodně ano.“ Po této jednomyslné shodě si tě Ebisu přitáhl do klína a pevně se k tobě přitulil. Cítila jsi, že se ti do vlasů tiše směje.
„Co je na tom směšnýho?“ poškrábala jsi ho laškovně na zátylku.
„Nic, jenom mám radost, že se mi v novém roce konečně začínají plnit přání!“