Sedm minut v ráji - Izumo

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„Číslo dvanáct!“ ohlásila jsi vesele. Bohužel tvé nadšení vyprchalo, když jsi spatřila, kdo ke dvanáctce patří... Byl to Izumo. Taky se netvářil zrovna odvázaně. Pokrčila jsi rameny, otočila se a napochodovala do kumbálu. Osobně sis ani nemyslela, že tam za tebou Izumo přijde. Ale asi to nebyl takový srab, protože se po delší chvíli přece jen dostavil. V nastálé tmě vás obklopilo napjaté ticho.
„Jestli si myslíš, že tě budu líbat, tak na to rovnou zapomeň,“ pronesla jsi mimochodem, když sis s rukama stále založenýma sedala na zem co nejdál od něj.
„Hele... fakt se omlouvám, stačí?“ rozhodil ruce Izumo.
„Cože, omlouváš? Myslíš za tu drobnou záležitost, jak ses asi tak hodinu po tom, co jsem ti vyznala svou upřímnou a věrnou lásku, vyspal s úplně jinou holkou, kterou jsem mimochodem o tvých přednostech přesvědčila já, když jsem jí o tobě v jednom kuse básnila a vykládala jí, jak tě mám ráda? Tak hádej co, nestačí!“ zasyčela jsi na něj.
„Byl jsem trochu opilej, no...“ zamumlal Izumo.
„Trochu?! Ona se mi ráno aspoň nemohla podívat do očí, ale ty uplně klidně, protože sis to vůbec nepamatoval!“
„Tak vidíš! Co si nepamatuju, to se nestalo!“
„To jsou kecy, navíc já si to pamatuju naprosto přesně,“ zavrčela jsi a když už jsi byla tak rozmluvená, pokračovala jsi. „Já to prostě nechápu! Vždycky jsem se o tebe starala, udělala pro tebe první poslední, byla vždycky na tvojí straně, zastávala jsem se tě, sakra, vždyť ani celý tohleto mě nedokáže přesvědčit, že jsi totální mag*r a že tě nechci už nikdy vidět, tak čím jsem si zasloužila, že když ses dozvěděl, co k tobě cítím, opil ses a pak... víš co? To je prostě úplně nefér, to za celý ty roky nemám právo aspoň na trochu úcty a vděčnosti?!“
„Ale to s tebou přece vůbec nesouviselo!“ snažil se chabě hájit Izumo.
„Super, tak teď jsem ještě přecitlivělá, jo?“
„Ach jo,“ povzdechl si, protože pochopil, že vysvětlit ti to bude asi těžší, než myslel, „Hele, neměla bys spíš být naštvaná na tu potvoru, co věděla, že mě chceš pro sebe, a stejně tě takhle podrazila? Tomu říkám zrada!“
„Hele, nepokoušej se změnit téma, jasný?“ Alibista jeden... narozdíl od něj ona nebyla tvůj dlouhodobý kamarád, nikdys pro ni nevařila a nikdy ostatní neodbíjela větou „nechte ho, dyť je malej“, když si ji dobírali, takže ti bylo celkem jedno, co a jak provedla. Zato Izumo ti fakt hnul žlučí!
„Dobře, tak podívej,“ posadil se Izumo vedle tebe, načeš ses velmi demonstrativně odsunula o kus dál, „Jsem docela rád, že jsme se tady takhle sešli, protože jinak bych se ani nedozvěděl, co se vůbec stalo, to víš, Kotetsu mi podrobnosti nelíčil... Mně vůbec nedošlo, že jsi to všechno myslela tehdy vážně! Už jsem toho od líznutých holek slyšel...“
„Já byla úplně střízlivá, abys věděl!“ odsekla jsi uraženě.
„Aha, notak to jsem nevěděl... hele, máš pravdu, že si ode mě zasloužíš úctu a abych se k tobě choval slušně, takže teď, když jsme si to vyjasnili, dáš mi ještě jednu šanci?“ zeptal se s nadějí.
„Chm!“ bylo jediné, co jsi mu na to mohla říct. Nemohla jsi uvěřit tomu, že může někdo být tak drzej a neomalenej!
„Prosím, prosím, _____-chaaaan, já budu hrozně hodňoučký, na slovo tě poslechnu, už nikdy neprovedu něco tak úplně hrozně neslýchanýho! Prosím, prosím, prstíčkem hrabu...?“ posunul se zase k tobě a prstem tě sugestivně škrabkal na rameni. Mohla jsi na něj být jakkoli naštvaná, ale tvoje tělo do něj bohužel stále bylo zamilované až po uši. Silou vůle jsi ovládla nutkání se na něj vrhnout a na všechno zapomenout a rychle jsi vstala.
„Hele, nepokoušej se mě svádět tělem! Musím si to rozmyslet!“
„Dobře, pokusím se, ale to víš, pro muže mého formátu není snadné udržet své vnady na uzdě...“ Proti své vůli jsi vyprskla smíchy.
„Ty jseš fakt pako! Tvař se kajícně a o svých vnadech radši pomlč, jo?“
„Už mlčím, jako bych nic neřek.“
„Kéž by.“ Párkrát jsi přešla tam a zpátky kumbálem, ale stejně jsi nemohla přemýšlet, protože tě Izumo neustále sledoval.
„Dobře - “
„Hurá!“ vyskočil Izumo na nohy, ale ještě jsi ho zarazila.
„Ale mám dvě podmínky. Za á, nesmíš se už opít...“
„Však to byl ojedinělý případ, to ti klidně slíbím,“ přikývl.
„... a za bé, jestli chceš odpuštění jenom proto, abys využil mých naivních citů, vyspal se se mnou a pak mě zas odkopnul, tak to mě radši nech na pokoji – to je totiž ta úcta, kterou si od tebe zasloužím, jasný?“
„Samozřejmě, to bych si přece nedovolil, něco tak podlého!“ Konečně jsi mu dovolila tě obejmout. Pevně tě sevřel v náručí a otřel se hravě nosem o tvůj nos. Byla sis téměř jistá, že se stane přesně to, co jsi popsala v možnosti b, ale když ti zajel prsty do vlasů, prostě jsi nedokázala odolávat a poddala ses jeho něžným polibkům.