Sedm minut v ráji - Kotetsu

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„No sakra, třináct!“ Ne že bys byla pověrčivá, ale člověk nikdy neví... Ze svého místa u vysokého stolku pod sklapnutým slunečníkem tě zpražil pohledem Kotetsu.
„Třináct je šťastný číslo!“ pronesl naoko ublíženě.
„No moje určitě...“ ujelo ti. Tentokrát sis doopravdy nemohla stěžovat. Kotetsu byl podle tvého mínění miláček žen a dívek – jeho veselá povaha, urostlá postava a roztomile rozcuchané vlasy nemohly žádnou nechat chladnou! Aspoň tebe tedy ne. Kotetsu se zazubil a oba jste zahučeli do kumbálu.
„Promiň za tu třináctku...“ řekla jsi celá nesvá, protože tě nic jiného nenapadlo.
„To je v pohodě, taky ji nemám rád... ale dneska se teda překonala!“ Doufala jsi, že v přítmí není vidět, jak se začínáš červenat.
„Tak co, budem se líbat?“ zeptal se Kotetsu šibalsky a zatahal tě za vlasy.
„No když jinak nedáš...“ zahihňala ses. Ale Kotetsu si promnul nespokojeně bradu.
„Tohle je pro lamy, chce to přece nějakou náladu! Hmmm... víš že se tu dneska taky tančilo?“ uhodil na tebe náhle.
„No... vím...“
„Tak jaktože jsme si spolu ani jednou nezatancovali? Myslím, že bysme to měli dohnat.“
„Teď? Tady?“ podivila ses.
„Proč ne? Sice tu není muzika, ale můžu něco zazpívat, jestli ti to pomůže...“ Začala ses uculovat.
„Tak dobře, to chci teda vidět, chci říct slyšet!“
„No vida! Tak, ehmehm, žádáme taneční dvojici, aby se dostavila na parket, za chvíli nám zazpívá náš oblíbenec Kotetsu, o to určitě nechcete přijít!“ Během tohoto hlášení tě Kotetsu naaranžoval do jednoho rohu a sám se postavil do protějšího. Když skončil, rafinovanými křivkami k tobě došel a mírně se uklonil:
„Smím prosit, spanilá slečno?“ zeptal se galantně.
„Prosím,“ usmála ses. Přijala jsi jeho rámě a on tě promenádou (asi dva kroky) dovedl doprostřed kumbálu. Potom vzal do jedné dlaně tvou ruku, druhou ti položil do předepsané polohy pod lopatku. Trochu v rozpacích jsi mu dala ruku na rameno. Zdráhala ses k němu moc přiblížit, ale on si jen pohoršeně odfrkl:
„Copak vás to ve škole neučili?“ zeptal se tónem, který napovídal, že správné taneční postavení zná každé malé dítě, a bez okolků si tě přitiskl k hrudi. „Jsi na to připravená?“ zeptal se pro jistotu.
„Myslím, že jo,“ zakřenila ses a čekala, co zazpívá.
„Tram tá ta dáá tá tam tá ta dáá da tjadadadadada dáá da dááá da... da... da... Proč jenom navěky láska netrvááá,“ začal i s předehrou a začal tě pohupovat do tříčtvrtečního taktu, „proč přijde jednou něco něco tralaláá...“ Bohužel si asi nepamatoval slova, ale nějakou melodii to přece jen mělo. Naštěstí za chvíli přišel refrén, kde Kotetsu zase nalezl pevnou půdu pod nohama: „Líbéj mne vííc, jen líbéj mne vííc, snad v lásce najdeš zapomněnííí...“ No, bylo vidět, jaké části mu utkvěly. „Přitúl se kéé mně, v nárúč svou véém mě dříív než přijde rozloučenííí...“ Nakonec dal celou písničku přece jen nějak dohromady. V druhé sloce už se tralala změnilo spíše v pobrukování a také jeho ruka se posunula někam doprostřed tvých zad. Díval se ti do očí, usmíval se a ty by ses nejradši propadla, protože sis byla jistá, že se směje tvému ruměnci. Srdce ti skotačilo jako o závod a z jeho blízkosti se ti točila hlava, takže bylo dobře, že tě tak pevně držel. Pak k tobě sklonil hlavu, až jste byli tvář na tvář a nejspíš si ani neuvědomil, že při druhém refrénu mu mezi hmm hmm zůstalo jen líbej mne víc a přitul se ke mně. Přivírala jsi oči, když ti pobrukoval tichou melodii do ucha a pomalu jsi posouvala ruku z jeho ramene na zátylek. Když jsi ho tam polechtala prsty, lehce se zasmál a spokojeně si povzdechl, až se ti jeho dech rozběhl po zádech. Jeho písnička postupně utichla a potom už jste se jenom tiše, zvolna pohupovali v těsném obětí. Přitiskl si tvou pravou ruku na srdce a jemně tě hladil po jejím hřbetu. Tys mu zase probírala tmavé, nepoddajné vlasy.
Do reality vás přivedla Tenten nekompromisním zaboucháním na dveře.
„Sedm minut!!!“ zařvala. Kotetsu vydal nesouhlasné zasténání.
„Proč to nemůže být třináct minut?“ zamumlal rozladěně. Neochotně tě pustil a ty ses zachvěla zimou, protože už sis zvykla na teplo jeho těla.
„Nevadí, tancovat se dá přece kdekoli,“ donutila ses promluvit, i když se ti hlas třásl trochu víc, než bys ráda.
„Třeba u mě doma?“ mrkl na tebe s nadějí Kotetsu.
„Nebo třeba někde v tanečním klubu,“ zchladila jsi ho.
„Nebo tak...“ pokrčil rameny a vyšli jste ven.