Blbec k večeři

...

V pondělí jsem byl v divadle - dávali Blbce k večeři (úžasná komedie, doporučuju) a ačkoliv v představení k samotné večeři nedošlo, nápad, že si kamarádi pozvou mezi sebe "blbce" (lidi přehnaně zažrané do svých koníčků), mě zaujal natolik, že jsem sepsal vlastní verzi takové večeře. Nad jmény kamarádů moc nehloubejte, prostě jsem potřeboval nějaká tři jména a pozvaní hosté jsou "obyčejní" lidé (nejsou ninjové) a neznají se

„Pánové, zítra určitě vyhraji,“ věřil si Kašpar, „našel jsem opravdu jedinečného blbce.“
„To říkáš pokaždé,“ mírnil jeho nadšení Melichar, „ale i já mám pro zítřek eso v rukávu. Rádoby spisovatel oplzlých románů, co si o sobě myslí, že vyhraje Nobelovu cenu za literaturu, mi nemůže zítřejší klání prohrát. Navíc když je to úchylný stařík, co většinu dne stráví šmírováním žen v lázních.“
„To jistě bude silný protivník,“ pochválil mu Kašpar jeho výběr, „ale ten můj Vás přinutí k smíchu už jen svým vzhledem. Je to sportovec, co dovede vyprávět hodiny a hodiny o přednostech svého dresu, který neustále nosí na sobě."
„Koho přivedeš ty, Baltazare?“ zajímal se Melichar.
„Tentokrát to bude slabé,“ rezignoval už dopředu Baltazar, „ten náboženský fanatik mi to zase odřekl a na poslední chvíli jsem sehnal jenom divného rybáře.“
„Takhle už se vymlouváš několik týdnů, nemusíš to na nás hrát, toho fanatika ti stejně nevěříme,“ přiznal Kašpar konečně otevřeně to, co si s Melicharem už dlouho mysleli.
„Však počkejte příští týden,“ dotklo se to Baltazara, „zítra možná prohraji, ale příští týden je vítězství mé!“

Tím skončila jejich miniporada k zítřejšímu večeru a vyrazili domů, aby se další den mohli sejít u jednoho stolu.

Baltazar a jeho host, který měl obličej zamalovaný modrou barvou, seděli u stolu první. Jako druhý dorazil Melichar s postarším pánem s dlouhou bílou hřívou, kterého představil jako spisovatele Jiraiyu.
„Moc mne těší,“ uvítal se s ním Baltazar, „Baltazar jméno mé a toto je pan Kisame.“
Než dokončili představování a potřásání rukou, přišla poslední dvojice, Kašpar a uřícený pán v propocené upnuté zelené elasťákové kombinéze s nehorázně hustým obočím a vlasy sestřiženými podle kastrolu.
„Jsem lev salónů a neporazitelný sportovec Gai,“ představil se příchozí, „omluvte mé zpoždění, ale musel jsem splnit trest za můj nedodržený slib.“
„To nevadí,“ chlácholil ho Kašpar, „hlavně, že jste tady!“
„Ale mně to vadí,“ odmítl Gai jeho slova útěchy, „protože jsem Vám dal slib v nice-guy póze!“
„A tu byste nám mohl předvést!“ vybídl ho Kašpar.
„Tu provádím pouze, když něco slibuji,“ odmítl ho podruhé.
„A to si dáváte ty sliby často?“ vyptával se Kisame.
„Velice často,“ okamžitě odpověděl Gai a byl rád za jeho zájem, „ať dělám jakoukoliv činnost, vždy na sebe vyvinu tlak svazující podmínkou!“
„To já mám svazování také rád,“ pochlubil se Jiraiya a odstartoval tak minirozhovor s Gaiem.
„A dosahujete tak lepších výkonů jako já?“
„To hodně záleží i na mé partnerce!“
„Vy necvičíte sám?“
„Nevím, jestli se tomu dá říkat cvičení, když jen ležím …“
„V leže se dá taky cvičit!“
„… ale mám rád společnost.“
„To Vám závidím, já jsem na to sám.“
„Já sedím u vody taky sám,“ zapojil se Kisame, „koukám na vlnky, jak si létají po hladině a čekám.“
„Na co čekáte příteli, to chce více aktivity,“ promlouval mu do duše Gai.
„Až nějaká zabere,“ odpověděl Kisame.
„Chce to více aktivity,“ souhlasil Jiraiya s Gaiem, „pokud budete jenom čekat, tak na Vaši modrou hlavu žádná nezabere.“
„Proč na mou hlavu?“ divil se Kisame, „Zaberou na můj prut!“
„A ten je taky modrej?“ zeptal se Jiraiya, když překonal údiv.
„Kdepak,“ zamítl Kisame, „přírodní bambus, na háček dám žížalu a ty se na ňu vrhaj, to byste koukali!“
„No to bych opravdu rád viděl, že nějakou chytnete na Vaši žížalu,“ nechápal Jiraiya.
„Já žádná umělohmotná vibrující udělátka nepoužívám, někdy si na háček napíchnu kuličku ..."
Jiraiya vytřeštil oči.
„... kterou uhňácám z takovýho těstíčka, a na to ty moje holky taky letí,“ zakončil Kisame svůj exkurz do vhodné rybářské návnady.
„Já bych někde čekat nedovedl,“ ujal se slova opět Gai a při tom předváděl své tělesné proporce, „jsem stále v pohybu, cvičím, posiluji a na mém těle je to znát. Navíc můj oblek krásně vykresluje moje křivky a dělá ze mě lva salónů. Kdybyste pánové také chtěli tento obleček, zaběhnu pro něj domů!“
„Neříkal jste, že bydlíte na druhé straně města,“ chtěl si to ujasnit Kašpar.
„Říkal!“ přitakal Gai, „A to by pro mě mohl být trest za to, že jsem přišel pozdě. Vydržte tu, hned jsem zpátky.“
„Počkejte,“ zadržoval ho Kašpar, „za chvíli nám přinesou večeři.“
„Nevadí, já bych stejně nejedl. A vrátím se dřív, než ji stihnete dojíst. To je můj slib, jinak udělám dva tisíce kliků s tlesknutím!“ slíbil Gai v nice-guy póze a odběhl pryč, než se ostatní z jeho pózy stačili vzpamatovat.
„Abych zašel zrušit to jedno jídlo,“ napadlo Melichara, „pane Jiraiyo, raději se Vás zeptám, jíte ryby? Protože k večeři jsme objednali štiku.“
„Vy vrazi!“ zděsil se Kisame, „To je odporné, já odcházím!“
„Pane Kisame, kam jdete?“ snažil se zadržet svého hosta Baltazar, „Objednám Vám něco jiného!“
„Chcete snad po mně, abych se na Vás díval, jak jíte moje miláčky!“ popadala Kisameho hrůza.
„Vždyť jste rybář, sám chytáte ryby!“ argumentoval Baltazar.
„Chytám,“ přiznal, „abych se s něma pomazlil, dal jim pusinku, potřásl ploutvičkou a zeptal se, kde si plave má láska jediná, moje Samehada, ale abych je … no fuj, nejsem kanibal!“
„Zuby na to máte, ale Vy nejste ryba!“ snažil se vyvrátit Kisameho utkvělou představu Jiraiya.
Kisame propukl v pláč a vyběhl z restaurace.
„Konečně ti blbci vypadli,“ oddychl si Jiraiya, „odpuzovali všechny slečny v okolí a přitom tady je slušný materiál … ale Vy byste si asi chtěli se mnou promluvit o mých knihách plných napětí, lásky a mládí, nebo chcete slyšet o mých dobrodružných výpravách za poznáním, inspirací a …“
Nedořekl a jen se začervenal, servírka jim totiž přinesla jejich večeři a Jiraiya se před ní trochu styděl. Sledoval ji svým chlípným pohledem od chvíle, kdy se nahnula, aby podala talíř ostatním u stolu, a Jiraiyu nechala nakouknout do svého výstřihu, dokud nezašla opět do kuchyně. Pak se otočil ke svému talíři a úlekem spadl ze židle.
„Jste v pořádku?“ strachoval se Baltazar.
„Nic mně není!“ zavolal z pod stolu Jiraiya a oči už sledovaly nohy slečny u vedlejšího stolu, „Jen mě vyděsilo, že ta štika vypadá úplně jako pan Kisame.“
Zůstal na zemi a plížením vpřed se pustil do jednoho ze svých průzkumů.