Akatsuki regeneration 2.

Původní obrázek here

Hitomi se skláněla nad Itachiho mrtvým tělem. Bylo řádně zmasakrované. Zčásti je to kvůli tomu boji Tayuya vs. Kano, zčásti také proto, že leželo dlouho v zemi a tiše se rozkládalo. Hitomi se při té myšlence otřásla.

„Takhle nemůžeme Itachiho oživit.“ Špitl Kano.
„Já vím. To by nás zabil.“ Zasmála se.
„Chceš to udělat teď nebo až si odpočineš?“
„Nejdřív bych měla dostat jeho tělo opět do pořádku.“
„Hej vy dva, co tam děláte?!“ Zakřičel strážný.

Kano na nic nečekal. Vystřelil proti ninjovi a nesoucitně mu svou mrštnou paží usekl ruku. Neuvěřitelná rychlost. Nepotřeboval meč nebo něco takového. Jeho končetina byla jeho ostří. Pak na řadu přišla hlava. Hitomi sledovala ten boj se zatajeným dechem, zatímco se soustředila na Itachiho. Zavřela oči, popadla ho za ruku a-

„Hitomi? Hitomi! Už zase?! To snad-“
.
.
.
.
„Uchiha Itachi?“

Nad černovlasým mladíkem se nakláněl kluk s bílými vlasy. Itachi otevřel své oči a uhnul hlavou na pravou stranu. Nemohl se pohnout. Celé jeho tělo bylo jako v ohni.

„A…ano.“
„Zv..ládla… jsem …t-to..“ Zasípala a slaboučce se usmála Hitomi. Během léčení Itachiho těla se nechala unést a znova odešla do světa duchů. Rozkašlala se. Každý nádech bolel jako ostří vražené do hrudi. Už jste někdy viděli před očima kraj života a smrti? Kano odběhl od Itachiho a chytil ji za ramena.

„Jo. Jsi dobrá. Vážně jsi to zvládla.“ Cítil teplo. Hitomi byla na svůj věk velmi zkušená a léčila se zevnitř. Ale po chvilce neměla žádnou chakru. Vnitřní síla byla ta tam. Musí si nutně odpočinout.

„Já jsem…živý..“
„Yep!“ Usmála se Hitomi a strčila mu do rukou svitek. Pak se za ni chytla za nohu. Cítila bolest, jako by ji končetina měla každou chvílí upadnout.

„Teď máš volno. Dáme ti nějaké peníze a dělej si co chceš. Máme však podmínku – tenhle svitek budeš nosit s sebou. Jakmile se sám od sebe otevře, tak proneseš formuli skrytou uvnitř a přivoláš se na určené místo. Dobře?“

Itachi nereagoval. Snažil se vstát. Kano mu pomohl na nohy, přehodil přes něj Akatsuki plášť a posadil ho naproti Hitomi.

„Měl jsem zůstat mrtvý.“
„To neříkej!“ Ječela skoro Hito-chan.
„Nemůžu mezi lidi…“
„Proč ne?“

V tom ji to docvaklo. Bude z toho celkem poprask, pokud se dávno mrtvá osoba objeví uprostřed náměstí. Kano se narovnal.

„Můžeš napravit své chyby. Můžeš změnit svůj osud. O takové možnosti se nesní ani těm nejpodlejším, kteří se dostanou do pekla. Nezáleží na okolnostech.“

Itachi vypadal zamyšleně.

„A co má nemoc?“
„Myslíš, že jsme se rozhodli oživit vaší bandičku jen tak z fleku?“ Usmála se pobaveně Hitomi a hodila po něm fialovou lahvičku. Tekutina uvnitř páchla jako nemocniční lůžko a chutnala jako magi s citronem. Itachi se nepatrně zatřásl, ale vypil na ex.
„Neboj se. Nejsem žádný amatér. Fungovat to bude přesně po dobu jednoho měsíce. Pak si přijď pro další.“

Ita opět nad něčím přemýšlel. Nejspíš o životě. To lidi po smrti dělají. Ale ten muž s dlouhými havraními vlasy… oči měl pootevřené dívající se na oblaka. Zapadající slunce mizící za horizontem v pozadí.

„Vy chcete obnovit Akatsuki? To máte v plánu?“ Upřel zrak na dívku.
Hitomi si uvědomila, že se červená.
„Něco takového. Víc instrukcí dostaneš, až obživíme všechny členy Akatsuki.“ Snažil se Kano strhnout pozornost na sebe. Ale Hitomi přesto nevnímala. Štvalo ho to.
„Pokud půjdete směr Listová, kde poblíž někde zemřel Hidan a Kakuzu, můžu jít s vámi.“

Kano se snažil namítnout něco jako „To není třeba.“ nebo „Máme v plánu nejdřív oživit Deidaru.“Ale nestihl to.

„Dobře!“ Vyjekla dlouhovláska bezmyšlenkovitě. Pak opět strnula bolestí. „Ale nejdříve si musíme odpočinout.“
.
.
.
„Horké prameny?“ Podíval se Kano na ceduli.
„Proč ne?“ Zeptala se Hito-chan.
„Nemáme čas.“ Procedil bělovlasý skrz zuby. Sice chtěl oživit Itachiho jako prvního Akatsuki, ale netušil, že to takhle dopadne.

Dlouhovlasá Hitomi se otočila. Podívala se mrazivým pohledem a pomalu spustila.

„Už jsi někdy ucítil milion hlasů uprostřed sebe, jak tě volají, chtějí pomoci? Ty cítíš jejich bolest, jejich žal, a pomoci můžeš, avšak pokud je oživíš všechny najednou, zemřeš stejně krutou smrtí jako ony hlasy? Navíc se tě duchové dotýkají uvnitř celého těla, je ti na zvracení, každou chvílí cítíš, jak část tebe samotného opouští podstatu bytí a mrtví duchové se těší z tvého tepla jako z drogy, hystericky křičí a ty máš pocit, jako by tě hodili do kotle s vařící se vodou?!“

Z toho přejel nepatrný mráz po zádech i Itachimu.

„Jestli to někdy chceš vyzkoušet, doporučuji ti jít živý do světa duchů. “ Hodila mírný úsměv. Vyndala své zásoby peněz a mířila k horkým pramenům. Kano povzdychl.

„Ty taky půjdeš do horkých pramenů, Itachi?“
„Asi.“ Prohodil. Nebyl ve své kůži, musel si odpočinout.
.
.
.
.
.
.
.
.

PŘED ROKEM

„Dědo, dědo!! Vzbuď se!“
„Copak chceš ve tři ráno, Kayo-chan?“ Dědeček rozespale zívnul.
„Ono se tam něco hýbe!“ Oči osmileté dívenky se třpytily. Měla je na svůj věk pozoruhodné. Viděla sebemenší chakru.
„Kde?“
„Asi tááááááákhle pod travičkou.“ Řekla dívenka a roztáhla od sebe svoje ručičky, co nejvíce mohla. Dědeček byl po ránu tak trošku mimo.
„Běž spinkat, Kayo-chan.“

Stařík zavřel oči, ale usnout znova nemohl. Teď, když ho probudila, nezamhouřil oka. Ve čtyři ráno si tedy pro Kayo došel a společně vyšli vstříc chladnému ránu.

„Tady.“ Ukázala na zem.
„Hmmm… asi tam opravdu něco bude.“ Pronesl zamyšleně dědula. Sepnul ruce a díky ninjutsu půdu odhrnul. Dokonáno. Unaveně se opřel o strom a po chvilce bylo slyšet jen chrápání. Konečně – vytoužený spánek. Na stará kolena neměl moc chakry a snadno se unavil.

Holčička seskočila opatrně do propasti. Měla na sobě noční košilku s roztomilým králíčkem.

„K***a!! Říkal jsem, že jsem nesmrtelnej!! Vidíte? Pořád žiju, vy ***** ***** ****!!!“
„To se neříká!“ Pronesla naštvaně ,ale tiše holčička, chytila nebohou hlavu za vlasy a pomalinku vyšplhala z jámy nahoru.
„Auu!! Nech mě, ty **** ***** **!!!“ Zakřičel Hidan bolestí.
Kaya opřela bělovlasého o strom a upřela očka do jeho naštvaných fialových.
„Jsi tak kawaii.“ Utrousila po chvilce civění. Hidan se zarazil. Vykulil oči tak, že mu málem spadly.

„Nechám si tě. Budu tě česat a hrát si s tebou a-“
„No tak to ne! Chci zpět svoje tělo! Hned!!!!“

Holčička mu do pusy strčila sušenku starou sto let, co právě vyndala z kapsičky. Vzala hlavu do náručí a usnula na měkké trávě. Hidan se snažil z téhle situace dostat, ale moc mu to nešlo. Byl zesláblý, i přes všechny svoje řeči věděl, že takhle nepřežije. Musí dát Jashinovi nějakou oběť, jinak přestane být nesmrtelný. Urychleně.
.
.
.
„Oooh, co to je, Kayo-chan?“ Podivil se děda při pohled na bílou rozcuchanou hlavu. Nagelované kadeře byly ty tam.
„Tak hele, ty páprdo! Jestli mi nenajdete tělo, tak se budu MUSET ROZLOUČIT SE ŽIVOTEM!! Slyšíte, vy ***** **** ****?!!!“
„Necháme si ho?“ Pronesla Kaya s psíma očima.
„Pro tebe všechno, Kayo-chan.“ Pohladil děda holčičku po dlouhých vlasech. Bělovláskova slova nevnímal.
„Copak to nechápeš? Já stejně CHCÍPNU, JESTLI NĚCO NEUDĚLÁŠ!!!“
„Ne …neumřeš.“ Pronesla holčička vesele.
V Hidanovi hrklo.
„Proč?!“
„Protože máme pouto. Všechno, co cítím já, cítíš taky. Když žiju, budeš žít taky. Budeme nejlepší kamarádi.“ Uchopila hlavu do náručí a dala jí pusinku na tvář. Myslím, že jste tehdy měli vidět Hidanův výraz. Byla to nevysvětlitelná kombinace všeho možného. V každém případě měl zmateně rudé tváře, oči naštvané, ústa otevřená úplně dokořán.

Kano

Jméno : Kano
Věk : 19
Cíl : Ochránit Hitomi a obnovit Akatsuki
Povaha : Vážný, rozumný, klidný. Kdysy byl bez náznaku emocí. Ale díky Hitomi roztál. Vděčí jí za to.