Popel a prach
Varování: Povídka obsahuje spoilery z mangy. Hodně spoilerů! A hodně mrtvých postav!
Prásk!
Z větve na větev. Prává noha! Levá! Silná dávka chakry do chodidla! Odrazit se!
Zatracené zdržení!
Proč se mu do cesty musel postavit ten zubatý bělovlasý hlupák? Myslel si, že se ho zbaví za chvilku, ale ten chlap mu se svým obrovským mečem předvedl tanec schizoidního tornáda – nebezpečný, nepředvídatelný, nepolapitelný. Díky tomuto soupeři poprvé za svůj život ochutnal nekontrolovatelnou nenávist. I když měla hořkosladkou chuť, jeho tělo ji přijímalo jako nějakou povzbuzující drogu. Použití té zakázané techniky mu vždy způsobovalo závrať. Ve chvíli, kdy se odrazil od země, aby pokračoval v běhu, hlava s úsměvem plným špičatých zoubků dopadla do trávy.
Ještě chvilku!
Drobné větvičky i jemné listy se otíraly o jeho rozpálenou kůži, kterou se marně pokoušel ochladit vzduch proudící kolem něho, ale on nic z toho nevnímal. Jediné, co ho zajímalo, leželo někde tam vepředu před jeho očima. Když masa stromů konečně skončila, otevřela se před ním mýtina ozářená odpoledním sluncem. Neslyšně seskočil na měkký travnatý koberec.
Našel je!
Téměř všechno na tom místě působilo neskutečně krásně, klidně, nedotčeně. Vítr zlehka rozcuchával okvětní lístky květů, v kapičkách rosy na listech trávy se odrážely sluneční paprsky a na osamělých třech pařezech rostly podivně barevné houbičky. Celý výjev mu připomínal snové malby na starých paravánech. Zda do toho obrazu zapadaly i ty tři postavy, nedokázal rozhodnout. Teď pro něho nebyla důležitá nějaká kýčovitá umělecká sladěnost, protože právě tito lidé pro něho znamenali nejvíce, ovlivnili jeho pocity, změnili jeho život.
Ano, i ten černovlasý mladý muž, který měl na levé tváři krvavou stopu od oka až k bradě, ho přiměl přehodnotit své názory. Pohled na něho, jak ležel nehybně na zádech s pláštěm na hrudi promáčeným tmavou tekutinou, jím otřásl, ačkoliv ho vůbec neznal. Narozdíl od růžovovlasé dívky, skrčené na zemi do klubíčka. Skoro by se zdálo, že jen spí, kdyby se kolem ní nevytvořilo lůžko z rudé krve. Poslední z trojice jevil jediný známky života. Zatímco strnule klečel na zemi, s katanou zaraženou až po rukojeť do břicha, namáhavě se pokoušel dýchat. Pomalu zvedl hlavu a jeho modré oči pohlédly na příchozího.
„Saii!“ Usmál se široce na člena svého týmu, než se rozkašlal.
Červené kapky dopadly na voňavou lesní půdu. Idylický obrázek se před malířovýma očima začal rozpadat. Z rohu mýtiny se k ležícím postavám pomalu blížily nenasytné plameny, nespokojené s malým zákuskem, který už spořádaly.
„Nehýbej se, Naruto!“ vyhrkl Sai, když vedle něho poklekl na jedno koleno. Jeho roztřesené ruce váhavě uchopily ramena zraněného chlapce, aby ho opatrně podepřely.
„Uděláš něco pro mě, Saii?“ zašeptal Naruto.
„Ano.“
„Běž za Kakashim a pověz mu, cos viděl. O Danzouově smrti. O znovu sjednocení týmu Sedm...“
Poslední Narutova slova ještě zvětšila neznámý bolestný pocit, drásající Saiův krk i hruď.
„Asi bych měl doběhnout pro lékařskou pomoc. Počkej chvilku, Naruto! Já přivedu někoho, kdo ti pomůže,“ navrhl rozumně.
Přesně tohle na něho křičely poslední příčetné neurony jeho mozku, zatímco se ostatní topily v rozbouřených citech. Musí zachránit přítele! Nesmí ho ztratit!
„Ne, Saii, na to už je pozdě.“
Modré oči se zahleděly přímo do zmatených černých duhovek mladého kreslíře.
„Naruto, já...“
„Uděláš něco pro mě, Saii?“ opakoval Naruto svou otázku.
Sai jen přikývl.
„Zastav válku! Setkej se s Kakashim a popros ho, ať dá všechny národy dohromady, ať se přestanou hádat, ať se konečně vypořádají s Madarou...“
Naruto mluvil rychle. Chrlil své přání, dokud se opět nerozkašlal. Potom prudce oddechoval. Kromě jeho přerývaného dechu naplňoval celou mýtinu pouze hukot temných plamenů. Neozval se ani ptáček, ani hmyz, protože nejspíše všichni před ohněm dávno utekli.
„Kyuubiho nedostane! Che, to už se mu nepovede uskutečnit ten jeho praštěný plán! Jenže mohl by zaútočit na Konohu, proto musí být zničen!“ dopověděl Naruto tiše.
„Kdybych tě nesl, možná...“ namítl Sai znovu.
„Ne! Já potřebuji od tebe jedinou věc – zastav válku, Saii! Spoléhám na tebe!“ Zazubil se Naruto na svého kamaráda, který u něho stále klečel s podivným výrazem ve tváři.
„Tak už běž, Saii! Přeji ti hodně štěstí, kamaráde!“
Sai se pomalu zvedl ze země.
„Naruto...“
Ještě se jednou podíval do jasných modrých očí a do jeho paměti se vypálil obraz usmívajícího se zraněného přítele, s černými plameny kousek od něho jako působivou kulisou. Rozběhl se zpátky do lesa. Možná, když si pospíší, může předat zprávu a poslat někoho, aby zachránil Naruta. Možná...
Naruto sledoval, jak Sai, sotva vyskočil do větví, zmizel v zeleném lesním šeru. Jeho tmavá postava se ztratila mezi stromy, i když Naruto ještě dvakrát zahlédl krátké zablesknutí bledé kůže Saiových odhalených zad.
‚Saiovo zženštilé oblékání! Tss!‘
Tělem mladého muže projela prudká bolest, proto se rychle opřel rukama o zem. Stále ještě udržel rovnováhu, pokud stál na všech čtyřech. Stále ještě se udržel při vědomí. Stále ještě se udržel naživu...
Teplé sluneční paprsky nořily své prsty do jeho vlasů, jejichž jásavá barva jim vzdávala hold. Prohřátý vzduch se dal do pohybu. Ze severu přicházel čerstvý vítr a tanec černých plamenů začal pod jeho taktovkou měnit svůj líný rytmus.
Naruto se zahleděl na ten temný oheň, který vznikl jen díky zvrácené schopnosti jeho ztraceného přítele.
Sasuke!
Zrádce!
Mstitel!
Kamarád!
Bratr!
Sotva přistál na větvi posledního stromu, spatřil Naruto černovlasého ninju stát proti obvázanému starci s berlí. Blonďatý jinchuuriki se dostavil na scénu právě včas, aby vyslechl několik Sasukeho slov, určených Danzouovi. Sálalo z nich jeho obvinění, bolest, hněv, zuřivost a nenávist. Vypadalo to trochu směšně, když statně stavěný mladý muž vyhrožoval polochromému staříkovi. Danzou se klidně opíral o svou berli, zatímco vzduch kolem Sasukeho se chvěl jeho chakrou, naplněnou vražednou záští.
Naruto seskočil na měkký trávník prosluněné mýtiny. Tmavovlasý chlapec na něho pohlédl. V očích mu rudě zářil Mangekyou Sharingan komplikovaného tvaru. Sasuke musel mít vždy všechno výjimečné! V Narutově tváři se objevil jeho široký úsměv.
„Potřebuješ pomoc, Sasuke?“
Hotovo! Tři slova! Jedna věta! Jediná otázka postavila Naruta na Sasukeho stranu. Právě si otevřeně vybral nebezpečného nukenina před zasloužilým ochráncem Konohy. Danzou nepatrně zkřivil rty.
Samozřejmě, že se nedočkal Uchihova vděku, sklidil naopak rozhněvané odmítnutí. Jenže pohled černočervených očí se maličko změnil, jako by do něho spadla špetka překvapení, jako by se do něho vpletlo vlákénko zvědavosti, jako by se v něm zatřpytila jiskřička pobavení.
V ten moment na scénu vstoupila další postava, protože do prostoru mezi oběma chlapci vpadla bez varování růžovovlasá dívka. Na krátký okamžik se její zelené oči střetly s Narutovýma, než obrátila obličej k Sasukemu. Strnulý postoj jejího těla napovídal o připravenosti se bránit i útočit, avšak Narutovi její odvrácení nedovolilo zjistit pocity z tohoto setkání, dokud nezměnila úhel hlavy a trochu ji nesklonila.
Takový žal! Sice neplakala, ale její očividný smutek zaťal drápy do Narutova nitra.
„Hej, Sakuro-chan! Není dnes ten nejkrásnější den pro obnovení našeho starého týmu?“
Za ta slova získal hned dvojnásobnou odměnu – jednak se Sakura konečně usmála, jednak Sasuke pozvedl koutek úst do svého typického úšklebku. Tým Sedm byl zase sjednocen!
Danzouovy ruce rychle vytvářely pečetě: potkan, had, kůň, pes. Jeho pohyby upoutaly pozornost všech tří, jenže než jakkoliv zareagovali, Danzouova ústa cosi vyplivla.
První padla Sakura. Bez hlesu klesla na bok, zatímco z její hrudi vytryskl proud krve. Růžové prameny vlasů se rozprostřely na zemi jako odkvétající sakurové lístky kolem svého mateřského stromu; tento posel jara vždy kvete jen krátkou dobu. Haruno Sakura zemřela okamžitě.
Třebaže se Sasuke pokusil uskočit, nepodařilo se mu dostat z dosahu Danzouovy techniky. Ani jeho ochranný elektrický štít mu nepomohl, proto poměrně neelegantně přistál na svém zadku se silně krvácející ránou v prsou. Namáhavě lapal po dechu.
Také Naruto chtěl uniknout, ale i jeho Danzou zasáhl. Dvě hluboké rány do stehenního svalu ho srazily na kolena a rozřízlé ruce mu nedovolily udělat žádnou pečeť. Aspoň Kage Bunshin! Musí zvládnout svou nejoblíbenější techniku!
Kvůli zvuku přibližujících se kroků zvedl hlavu od svých zchromlých prstů. Jeho pohled se střetl s opravdovým Sharinganem. Rychlými přesnými pohyby mu Danzou třikrát vrazil svou katanu do břicha.
Bez zaváhání!
Nemilosrdně!
Při třetím zásahu ho Naruto chytil za zápěstí, proto Danzou nemohl meč opět vytáhnout. Snažil se svou ruku vyprostit z Narutova sevření. Staré kůstky zapraskaly a Naruto Danzoua pustil.
„Jaká strašlivá tragédie! Slavného hrdinu Konohy, jejího zachránce, zavraždil jeho bývalý přítel!“ promluvil stařec poprvé, přičemž krátce pohlédl na sedícího Uchihu. „Taková hrozná smrt! Do konce svého života budu litovat, že se mi jí nepodařilo zabránit.“
Sasuke se namáhavě předklonil. Stále lapal po dechu, neboť zraněná plíce nedokázala nabrat dost vzduchu. Levou rukou podepřel své tělo. Zatímco měl pravé oko zavřené, naplnil se dolní okraj druhého temně červenou krví, která začala stékat z jeho vnitřního koutku po tváři.
Danzou neváhal, odskočil od Naruta a snažil se utéct mezi stromy, jenže do jeho obvazů i šatů se zakousl černý oheň. Doběhl až na kraj mýtiny, dál se nedostal. Plamenné jazyky lačně hltaly jeho tělo.
Sasuke prudce vydechl. Jeho upřený pohled přejel k Narutovi, a tak mohl mladý shinobi po dlouhé době zase spatřit známé černé oči. Nenašel v nich zadostiučinění, nenašel v nich radost, nenašel v nich štěstí, v temném zraku kamaráda nalezl únavu, prázdnotu a smutek. Levé oko i tvář hyzdila zasychající krev, připomínající beze slov, že tento zraněný mladík právě použil obrovské množství své chakry k vytvoření děsivé techniky. Amaterasu zabilo bezcitného starce, Amaterasu také ukončilo život pošetilého mstitele. Černé oči se zavřely, Narutův přítel ulehl do trávy. Uchiha Sasuke zemřel.
O pár minut později celou scénu uviděl Sai - dítě bez emocí.
Ninja nepodléhá svým pocitům! Ani kvůli svým přátelům. Ninja svého nepřítele nepodceňuje! Ani starce s berlí. Ninja od svého protivníka neodvrací zrak! Ani ve chvíli šťastného shledání rozděleného týmu.
Celá událost, která se tu odehrála, připomínala cynickou frašku o bandě mláďat, štěkajících na starého lišáka. To opelichané zvíře nedalo neopatrným liščatům žádnou šanci...
S bolestným zaúpěním blonďatý chlapec vytáhl katanu ze svého těla. Pravá ruka! Položit levou dlaň do trávy! Potom kolena! Pomalu, pomaloučku postupovat dopředu! Za zraněným snílkem zůstala cesta značená jeho vlastní krví!
„Hej, Naruto! Co to vyvádíš?“
Blonďatý mladík se s úsměvem položil na zem mezi své přátele, aby každého z nich chytil za ruku.
„Díky, démone. Já vím, že jen díky tobě ještě dýchám.“
Prsty jeho nejdražších lidí už začaly chladnout, ale Naruto spokojeně zavřel oči.
„To nesmíš, spratku! Nedovolím ti zemřít! Já tě chci ovládnout! Já chci zabíjet! Já chci žít!“
Narutovy vousky ztmavly.
„Je mi to líto, Lišáku. My jsem tady skončili.“
Ostré drápky vyryly do země mělkou stopu.
„To se ještě uvidí, chlapečku! Já tě nenechám zničit mou existenci! Ty se mi podřídíš a já budu zase volný, škvrně!“
Oranžová chakra se kolem Naruta formovala do liščí podoby.
„To bych ale musel nejdřív odstranit tu pečeť, stará liško!“
Takovou šílenost rozhodně Naruto nehodlal udělat. I když spoustu věcí nedokázal, nepustí to monstrum mezi lidi. Jeho otec mu věřil. Ero-sennin mu věřil. I Kakashi-sensei. A pak tu byl ještě Sai...
„Přestaň dělat hlouposti, spratku! Osvoboď mě! Naruto?“
Vzhled blonďáčka ztratil veškeré zvířecí rysy i démonova chakra zmizela. Široký úsměv dodal Narutově tváři uličnický výraz, třebaže pár metrů od jeho nohou černé plameny požíraly trávu, větve, spadané listí.
„Sbohem, prohnilá liško!“
Uzumaki Naruto...
„Z celého srdce vám blahopřejeme, Rokudaime-sama. Vaše jmenování bylo jouniny jednohlasně schváleno.“
„Oni vůbec netuší, Saii, jak nerad přebírám tu hodnost, když už ji nemohu předat tomu, komu právem patří!“
„Sunagakure nám slibuje pomoc. Kazekage vám napsal osobní dopis, Hokage-sama.“
„Raikage napadl kvůli smrti svého bratra Kirigakure! Prý ukrývají jeho vraha!“
„Náš zvěd zjistil, že se Tsuchikage chystá zaútočit na Konohu! Obviňuje nás ze všeho, co se přihodilo, protože zakladatel Akatsuki, narušitel srazu i falešný Hokage pocházeli z naší vesnice.“
„Včerejší noci všichni členové ROOT opustili Konohu, Rokudaime-sama! Chtějí se přidat k doprovodu Danzoua, aby provedli u nás převrat. Oni... Neuznávají vás za svého vůdce!“
„Opravdu trváte na vyrytí toho jména do kamene Památníku, Hokage-sama? On přece...“
„Splňte rozkaz! Chci vidět na té desce jména všech mých studentů!“
„Nara Shikaku! Nara Shikamaru! Vy se pokusíte zastavit boj mezi Kirigakure a Kumogakure! Raikagemu jde hlavně o Kisameho Najděte ho! Hiashi-san, vyberte, prosím, nejvhodnějšího zástupce z vašeho klanu pro vyjednávání s Tsuchikagem. Doprovodí ho Shiranui Genma a Yamanaka Inoichi. Nabídnou mírovou dohodu bez jakékoliv zmínky o vpádu do naší země. Teď je na nás, abychom splnili Narutovo poslední přání!“
„Ještě mi zbývá napsat děkovný dopis Gaarovi, ale nejdříve ti zadám tu nejhorší misi. Saii, musíš najít, kde se uprchlí členové ROOT ukrývají. Zabiješ ty, které zvolili za své vůdce, a vyvoláš mezi nimi zmatek. Posílám tě proti tvým vlastním kolegům, proto ti nechávám svobodnou volbu. Splníš tento úkol?“
„Ano, Kakashi-sensei!“
Obrovské mraky putovaly po bleděmodré obloze jako ztracené závoje neprovdaných nevěst padlých hrdinů. Občas překryly odpolední slunce a zahalily zemi pod sebou do smutečního stínu. V prázdné krajině dýchala jen jedna bytost – černovlasý mladík s úsměvem na tváři.
Saiovi chvilku trvalo, než mýtinu našel, protože experti z Konohy potřebovali skoro celý den na zapečetění Amaterasu. Žravý oheň zatím pohltil velkou část lesa kolem místa svého vzniku. Bez přirozené dřevěné bariéry mohl tedy nespoutaný vítr volně tančit svůj veselý valčík. Svými nehmotnými prsty smíchával dohromady popel s prachem. S touto směsí elegantně obkroužil Saiovy nohy, přičemž pár zrníček na Saiovi zůstalo.
Osamělý ninja se rozhlédl kolem sebe. Jeho naučený úsměv se mu z obličeje vytratil a prázdný pohled černých očí vyplnily nepříjemné pocity. Zadumaně uvažoval, zda větrný tanečník nese ve svých rukách i to, co zbylo z jeho přátel.
Sai svoji misi splnil. Klidně. Rychle. Účinně. Odnášel si z ní ránu na paži, protože jeden útok nevykryl. Věděl, že by měl ihned vyhledat léčitele kvůli nebezpečí infekce, ale rozhodl se to udělat až v Konoze.
V poslední vesnici, kterou procházel, zaslechl zprávy o nejnovějších událostech. Raikage provedl na Kirigakure drtivý útok, přestože díky týmu z Konohy získal Kisameho hlavu. Mizukage obětovala svůj život, aby zachránila civilisty. Vedení po ní převzala Rada starších. Okamžitě vytvořila obrannou armádu, mající jádro ze zbylých legendárních Šermířů.
Tsuchikage odmítl vyjednávat s Konohou. Na hranicích země se jednotky z Iwagakure pokoušely probojovat k vesnici v drobných, ale krvavých potyčkách s obránci. Kazekage poslal slíbenou pomoc, ačkoliv se objevili blízko jeho země staří známí. Opět mezi lidmi zaznělo nejproklínanější jméno – Uchiha Madara. Slavný krotitel Lišáka se vrátil na scénu se skupinou oddaných přívrženců, kteří na něho čekali v Amegakure. Svoje vojsko doplnil žoldáky, koupenými z bohatých účtů Akatsuki.
Nikdo už nemohl pochybovat o tom, že svět zachvátila další velká válka.
Sai těžce polkl. Pomalu se nadechl.
„Odpusť mi, Naruto. Nedokázal jsem splnit tvé přání,“ pronesl tiše k tančícímu větru.
Ucítil něco tekutého v koutku levého oka. Překvapením zalapal po dechu. Celá jeho mysl sice byla poslední dobou přeplněná bolestnými pocity, ale nepamatoval si, kdy naposled plakal. Zvedl ruku, aby slanou kapku setřel. Když měl svou dlaň před očima, zastavil její pohyb, protože na černé rukavici spatřil šedivá zrníčka. Sklopil prsty a ukryl popel i prach. Slzu nechal volně stéct po tváři.
dlouhý, dlouhý xD Já nevím co napsat, docela smíšené pocity Ale moc hezké
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Ooo?! Hmm no...trochu smutný...xD Musim říct že je to pěkně napsané takže mi ani nevadí ten strašný konec
Jsem fanda:
Jsem strašně vděčná za další komentáře!
crazy.AminQa: Děkuji! Jsem ráda, že se mé ztvárnění pocitů a děje líbilo.
x.Natano.x: Jsem trochu v šoku. Potěšilo mne těch pár konstruktivních kritik, ale tvůj komentář mě strašně dojal, protože pokud tě bavilo číst toto mé dílko několikrát, vím, že stálo zato je napsat a zvěřejnit. Děkuji!
biges: Taky děkuji. Romantika mě moc nebaví. Ani číst, ani psát. A mám trochu menší sklon postavy vraždit. Takže by se milostné téma buď utopilo v krvi, nebo by to tady nešlo publikovat z jiných důvodů. Taky respektuji Kishimotovo psaní, jehož romantika vypadá, jako kdyby ji psal s katanou u hrdla.
Mám spoustu práce a jsem strašný perfekcionista, který není se svým psaním spokojený, protože tomu vždy něco chybí k dokonalosti. Ale pokusím se něco dopsat kvůli všem, kterým se líbil Popel a prach.
Coz o to, romantika ma sve misto, ale kdyz je toho tady 2 tuny, netreba nosit drivi do lesa:) A pokud rada utapis romantiku v krvi, je dobre dat se na shakespearovske drama (coz tohle FF skoro je, jen vyjareni lasky az za hrob tam chybi)
Diskutovat s id**tem nemá smysl, stáhne vás na svoji úroveň a přemůže zkušenostmi.
Moje múza utápí všechno v krvi! Máš pravdu, bylo to shakespearovské drama. Ráda si s postavami, které si vyberu, hraju. S jejich pocity, slabostmi, chybami, s pravdou a lží kolem nich... Ale nakonec by měly mé fanfikce vyjadřovat respekt k originálu, kde hrdinky sice dělají spoustu věcí kvůli lásce, ale netráví celé hodiny sněním, nebo přemýšlením, jak kvůli neopětované lásce ukončit život. A hrdinové mají na starosti jiné věci než tokání kolem půvabné slečny. Až bude mít Naruto na konci po boku nějakou dívku, bude to jen taková třešinka na dortu k jeho důležitějším úspěchům.
Možná někdy napíšu něco krátkého, kde by vystupovali jen on a ona, ale nebude to nic sladkého a snad to bude mládeži přípustné.
Ještě jednou díky za komentář.
Vynikajici:) skoda, ze poradne FF skoro nikdo necte, zatimco Romanticke kravinky kazdy.. za me jednoznacne *****
Diskutovat s id**tem nemá smysl, stáhne vás na svoji úroveň a přemůže zkušenostmi.
To bylo vynikající. Naprosto úchvatné. Takovýhle příběh člověka chytí za pačesy a nepustí dokud se to nedočtě až do konce. Jsem okouzlená, ohromená a uspokojená. Tento příběh je jeden z mála, který čtu už po páté.
This is how it must end! Dependence
Delena
Assholes
je to nádhera, v životě sem ještě nečetla tak úžasně popsané pocity i děj, bylo to moc krásné, i když smutné
Moc děkuji za všechny názory.
sakura: Jsem ráda, že se ti to líbilo. Konec vymyslela moje šílená múza! Manga je naštěstí o naději s splněných snech.
Ani nevíš, Talle, jak moc mě potěšilo, když jsi napsal, že se mi podařilo Saie vystihnout! Nebyla jsem si tím jistá, proto jsem dlouho odkládala zvěřejnění této povídky. Sai je velice lákavá postava. Může se využít pro nějakou vtipnou scénku, nebo naopak ho drsně učit emocím. U té druhé možnosti je ale riziko, že to člověk přežene. A toho jsem se bála.
wish: Pochvala za gramatiku je milá. Pokud tam jsou nějaké drobné chyby, ráda je opravím.
Mad_Ratt:
no jo, já jsem tak suše pochválila jenom gramatiku, ale já jsem na ni ujetá. Samozřejmě po jazykové a slohové stránce na jedničku, ať nežeru, na jedničku s hvězdičkou
Začátek bych hodnotil na výbornou.
Nad květinami poletovali motýli, v kapičkách rosy na listech trávy se odrážely sluneční paprsky a na osamělých třech pařezech rostly podivně barevné houbičky. Celý výjev mu připomínal snové malby na starých paravánech. - hledá je jako uštvaná zvěř, všechno v rychlém sledu a do toho tohle. Nevyčítám ti to, jen mi to přišlo, jako bych se díval na televizi a někdo mi přepnul program z terminátora na animal planet
Dál nemám co vytknout, snad jen místy špatný slovosled. 5.
Svět je tragédií pro toho, kdo cítí a komedií pro toho, kdo myslí.
Jonathan Swift
EDIT: Nyní žiji v jedné velké tragédii. A líbí se mi to.
Mimochodem: Mad_Ratt = RanDaal
ooooooooo
můj
bože...
konečně někdo, kdo ovládá základy české gramatiky! *takovýtensmajlíkspartyčepičkouafrkačkou*
Příští povídku, už nechci vidět v nováčcích, píšeš líp než většina autorů, kteří už tam dávno nejsou. Přestože si spojila mnoho témat, tak povídka nepůsobila moc rozkouskovaně.
Navíc si asi první autorka,co píše o Saiovy a vystihuje ho. Sai je ostatně na psaní jedna z nejtěžších postav.
Jen piš dál.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
bylo to skvělé čtu od tebe první ale zato velmi podařenou FF .. ikdyž to skončilo takhle se mi to moc líbilo určitě pokračuj ve psaní