Shikamaru aneb jeden otravný otazník I

Shikamaru se probudil ještě předtím než mu zazvonil budík… Hned začal svoje obvyklé litanie…
„To je otrava, proč jsem si ten budík nařizoval, když se stejně vzbudím před tím, než zazvoní!“
Líně se protáhl, jednou nohou si odkopal peřinu, ale zůstal ležet… díval se z okna na mraky… Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel, ale nevyplatilo se mu to…
„Shikamaru, co tam děláš… to si neumíš ani natáhnou budíka, okamžitě vstávej…“ Bušila na dveře jeho pokoje jeho matka… Shikamara napadla jediná věc…
„To mám z toho, že jsem se včera při večeři zmínil, že musím stávat dřív, to je ale otrava…“
Vstal a oblékl se, po jednoduché snídani se vydal k hlavní bráně; jeho tým měl za úkol pomoci na krátkou dobu v písečné vesnici s výcvikem na akademii… Chouji se jako vždy pořádně zásobil, batoh měl plný chipsů a Ino netrpělivě popocházelela… tohle byla jejich první společná mise po tom, co společně pomstili mistra Asumu… Měli ji zvládnout jen ve třech… jako kdysi… vyvolávalo to v ní staré vzpomínky, které jak si bláhově myslela už nebyly v její hlavě… Vzpomínky na jejich první chuuninskou zkoušku… na to, jak Chouji skončil v nemocnici, na Schikamara, který ve třetím kole sám skočil do arény, pak se sice vymlouval že ho tam Naruto shodil; ale ona přece ví, co viděla; také si vzpomněla, jak Shikamaru nadával, když se stal chuuninem a jak na něj byla hrdá… Od doby, co už byli chuuniny i ona s Choujim, moc spolu nepracovali, vlastně ho už dlouho neviděla... Od smrti mistra Asumy. To vyvolalo další vzpomínky, ale už mnohem smutnější… V tomto rozpoložení je nalezl Shikamaru…
„Tak vyrazíme, ne?“ a naprázdno zapálil zapalovač…
Ino nechtěla, aby věděl, že se zaobírala vzpomínkami na Asumu a také, i když si to nechtěla přiznat, na něj, tak se rozhodla mu vynadat…
„Jo, vyrazíme, když už jsi konečně tady…“
Dala zvláštní důraz na slovo konečně, ale buď ji neslyšel nebo se rozhodl ji ignorovat jako nějakou otravnou věc… aspoň si to myslela a proti její vůli jí ta představa zamrzela… Byla příliš zabraná do svých myšlenek, než aby si všimla Shikamarova zdviženého obočí a mlčenlivého Choujiho zavrtění hlavou, kterým naznačoval, že nemá cenu se hádat… Shikamaru totiž přišel přesně, Ino s Choujim tam byli dřív. Shikamaru si povzdechl a příslovečným…
„To je otrava…“ se vydali na cestu…
První část cesty nikdo nepromluvil, všichni byli ztraceni ve vzpomínkách. Chouji snad jako jediný nevzpomínal, jen se cpal a pozoroval Shikamaru s Ino… Shikamaru už neviděl ani jednoho příliš dlouhou dobu, u Choujiho to bylo míň než u Ino, s Choujim si zašli na barbecue naposledy minulý týden, ale přesto to Shikamarovi přišlo dávno…
Ino na druhou stranu neviděl už několik měsíců, přišlo mu, že se změnila, ne v chování, ale vzhledově, jinak to byla stále ta otravná holka, myslící jen na Sasukeho… Trochu tomu mizerovi záviděl, ani vlastně nevěděl proč, ale ve skrytu duše mu záviděl… Setrval na Ino pohledem patrně delší dobu než měl, protože se k němu připojil Chouji…
„Takys jí chyběl, jen si nemysli; na misích pořád říkala že musíme udělat to, co bys udělal ty… mluvila o tobě častěji než o Sasukem…“
To shikamara zarazilo. Opravdu o něm Ino mluvila? Dokonce víc než o Sasukem? Nechtěl ale, aby jeho kamarád viděl, že je zmatený, avšak polichocený nebo aby poznal, že vskutku myslel na Ino. Rozhodl se odvést řeč jinam…
„O tom jsem nepřemýšlel, Chouji…“ Zapřel pohotově… „Je to sice otrava, ale přemýšlel jsem, proč posílají do Písečný zrovna nás a co tam po nás budou chtít…“
Chouji vypadal, že mu uvěřil, v něčem byl prostá duše…
„Já myslím, že jsou prostě zvyklí pracovat s námi… koneckonců našemu týmu pomohli, když jsme šli pro Sasukeho a my jim oplatili ve skupině splacení dluhu, prostě si na nás zvykli…“ pokrčil rameny Chouji…
Ino na druhou stranu Chouji podvědomě znepokojil… Ona nepronásledovala Sasukeho, ve skupině splacení dluhu byla, ale moc platná nebyla… vybavil se jí obraz blonďaté kunoichi se čtyřmi culíky na hlavě, ona zachránila Shikamaru před tou fuchtlí ze Zvučné a on jí na oplátku pomohl při splacení dluhu… když si na to vzpomněla, jak byla málo platná a ti dva jako by si připomínali starý žert a pak byl jejím průvodcem při pořádání chuuninských zkoušek… osud je příliš často sváděl dohromady…
“Kruci, nad čím to přemýšlím?“ napomínala se v duchu Ino…
„Mě spíš zajímá, jak vypadá ta jejich akademie a ten jejich výcvikový program…zajímá mě, nakolik je podobný tomu našemu…“
I Chouji poznal, že nemluví pravdu, ale nechal to plavat; už dřív ji slyšel mluvit o nějaké culíkaté kunoichi…
„Program by měli mít podobný našemu, vždyť ho podle nás zařídili…“ poznamenal Shikamaru… Potom ale položil otázku, na kterou se vůbec zeptat původně nechtěl… „Ino, ty už nepracuješ v tom vašem květinářství?“
Ino se jako na povel zastavila…
„Pracuju, proč se ptáš?“ odpověděla na první pohled klidně a vyrovnaně… Dobře si pamatovala, jak si rychle vyměnila práci s mámou, když viděla že Shikamaru jde do květinářství; kdyby šel za ní, tak by ji máma zavolala, ale on přišel pro tři růže… Nevěděla proč ji to tak bolelo… Matka jí hned řekla, co koupil a vyřídila pozdrav, ale neřekla jí, pro kterou šťastnou byly… Nerozuměla, proč to její máma udělala, nerozuměla ani proč ji to tolik bolí a rozčiluje…
„Ale jen tak, nedávno jsem byl pro kytku pro mámu a neviděl jsem tě tam, zřejmě jsi byla na misi…“
Ino měla radost. “Takže ty květiny nebyly pro děvče, ale pro jeho matku? Proč mě to těší? On si všiml, že tam nejsem? Proč mi vadila myšlenka, že jsou pro nějaké děvče…“
Chouji měl tak trochu legraci z obou…
„Půjdeme bez pauzy, odpočineme si až v Písečné…“
Chouji chtěl být proti, ale Shikamarův výraz jeho protesty zarazil… na Shikamarově obličeji bylo znát, že to chce mít rychle za sebou, ale Chouji nechápal proč… radši se myšlením zaměřil na Sunu...
„Shikamaru? Znáš někoho v Písečné?“ Zeptal se zájmem… „Já tam neznám skoro nikoho, krom toho pomalovaného kluka, co si hrál s loutkami… ani toho moc neznám, viděl jsem ho párkrát…“
Shikamaru jen líně odpověděl…
„Taky tam nikoho moc neznám, jen Temari, to je ta s vějířem, co nám pomáhala. Je to setra Gaary a toho pomalovaného Kankura…“
Choujimu se roztáhly oči…
„Tak se jmenoval…“
Ino okázale mlčela… Chouji už to nevydržel…
„Koho tam znáš ty, Ino?“ zeptal se…
„Nikoho tak dobře jako vy…“ řekla trochu hrubě a blýskla očima po Shikamarovi. Nevěděla, co ji zase vytočilo… „Ale pamatuji si na tu Temari…“
Shikamaru měl dojem, že v jejích očích zahlédl těžko potlačené slzy, ale pustil to z hlavy...“Jen se mi to zdálo, proč by měla brečet, jen nějaký lom světla, to mám z toho, že jsem ji po Asumově smrti tak nějak vyškrtl ze života… ona za Asumovu smrt nemohla, to já… byl jsem nespravedlivý…“
Další část cesty proběhla v tichu, nikomu nebylo do hovoru, jenom Chouji pořád přežvykoval a otevíral jedny brambůrky za druhými… V takovém rozpoložení se dostali před brány Skryté Písečné…

V Písečné

Gaara seděl za psacím stolem a vyřizoval nějaké papíry, už ho ani nepřekvapilo, natož pohoršilo, že jeho sourozenci vtrhli bez zaklepání…
„Jako doma…“ poznamenal…
Temari se ušklíbla a zabrala si pohodlnější z křesel, na Kankura zbylo to druhé… „Čemu vděčím za návštěvu? Co je tak důležité, že to nemůže počkat, než příjdu domů?“
Odpověď na svou otázku znal předem… Odpověď mu poskytl Konkurou…
„Kdo bude v té delegaci z Listové? Bude tam Naruto?“ Kankurovi mladý blonďáček trochu přirostl k srdci, protože byl nejen silný, ale vrátil mu i mladšího bratra… Doufal, že v týmu Listové bude Kiba… S Kibou si Konkurou rozuměl, měli podobný smysl pro humor… Temari ani nevěděla, proč ji zajímá kdo přijde, věděla předem, že to budou dva muži a žena, ale zvědavost v ní vzbudil její bratr, když jí neřekl, kdo přesně přijde… Nechápala, proč je napíná… Gaara si teatrálně povzdechl; když už v sobě neměl Shukaku a mohl spát, stal se z něj docela vyrovnaný člověk se zvláštním smyslem pro humor…
„Naruto mezi nimi nebude, to je vše, co jste chtěli?“ užíval si, jak jimi trochu lomcuje vztek z toho že odpověděl jen na jednu otázku… Tentokrát pokračovala Temari…
„Kdo teda příjde? A nech si ty obličeje pana záhadného, toho mě ušetři… nezapomeň že jsem tvá starší sestra…!“
Na druhou stranu on je Kazekage, připomněla si v duchu Temari…
„Zajímavá připomínka…“ pousmál se Gara… „Co uděláš, když ti to neřeknu?“
Temari zmrzl milý úsměv na rtech, ale pak ho nahradil děsivější úsměv…
„Co udělám? Nezapomínej, bratříčku, že víme kde tajně trénuješ a kam se zašíváš před děvčaty, když nejsi v kanceláři…“
Nechala výhružku vyznít do ztracena, což jí dodalo na důraznosti, stejně jako její úsměv… tentokrát zmrzl úsměv Gaarovi… bylo mu jasné, že by to udělala…
„Tak fajn, ty sadistická sestřičko, příjde nějaká Yamanaka Ino a nějaký Akimichi Chouji; myslím, že už jste se viděli… “
Teď by mě zajímalo, jestli si vzpomenou na to, že jsem jim neřekl, kdo je ten třetí; myslím, že až Temari zjistí, kdo to je, tak asi práskne moje tajné místečko; z toho plyne, že bych si měl urychleně najít nějaké jiné… pomyslel si Gaara……
„Ta Ino mi něco říká, ale nepamatuji si ji…“ než stačila něco dodat, ozval se Kankurou…
„Já si na Choujiho vzpomínám, je to takovej tlusťoch, co nesnáší, když se mu tříká tlusťochu; tvrdí, že má těžký kosti, je to srandovní kluk…“
Temari přimhouřila oči…
„Jednoho si vynechal, Gaaro!“ její hlas zněl nebezpečně… Gara se snažil okázale vzpomenout…
„Že bych zapomněl? Počkej Ino, Shikamaru, Chouji, řekl jsem všechno…“ Velice dobře skryl pobavení když se Temari rozšířily oči… rychle uhnul před jejím složeným vějířem…
„Ups, že bych ho vynechal? To mě mrzí, Tem…“
Rychle uhnul před další ranou, absolutní obranu už přeci jen neměl rachlou, jako dřív…
„Nemůžeme se nějak dohodnout? Co splátkový kalendář?“