Legendy Konohy - 13 Přípravy

„Kdo jsi a proč se opovažuješ rušit spánek velkého Rokudaime?”
Postava se zapotácela a padla na znak na zem. Bázlivým pohledem pozorovala rakev a stále dokola opakovala:
„Ještě ne. Ještě nenadešel jeho čas.”

Tmavovlasá kunoichi si otřela upocené čelo. Zvedla hlavu, rozhlédla se po místnosti a na tváři se jí na okamžik objevil úsměv.
„Kdybys jen tohle viděl. Tolik květin není ani na pohřbech samotných Kage.” pomyslela si.
„Kurenai-sama, neseme další,” halekal střapatý chlapec v bundě s kožichem, „ teda alespoň zbytky.” Dořekl když pohlédl na svého psího přítele, který v zubech svíral něco, co kdysi mohlo být květinami.
„Kibo, včera tě pustili z nemocnice, neměl bys takhle riskovat. Kde máš vůbec berle?” pokárala ho přísně Kurenai.
„Ále, děcka venku před Konohou opékají, tak jsem jim tam přiložil. Já už potřebuju něco dělat, nemůžu se jenom válet, chci nějakou misi!”
Kurenai jen odevzdaně protočila oči v sloup. „Už jsi jako Naruto.” Při těch slovech se oba na okamžik zarazili.
„Nechcete s nečím pomoct?” snažil se Kiba zavést řeč jinam.
Kurenai se mile usmála. „Vzadu je kdyžtak pár krabic k vyskládání na police.” Kiba se jen zazubil a vyrazil do skladu.
Skoro ve stejnou chvíli vstoupily do obchodu dvě dívky. „Dobré odpoledne, Kurenai-sama.”
„Dobré, Ino, Sakuro. Jdete pro květiny na obřad?”
„Ano máme je donést ještě před začátkem. Neviděla jste Hinatu? Měla nám s nimi pomoci.”
„Kdepak děvčata, Hinatu jsem dneska vůbec neviděla.”
V tom se ze skladu ozval lomoz následovaný lupnutím a bolestným zavytím. Všechny tři kunoichi se vyděšeně ohlédly za hlukem. Ze skladu vykulhal Kiba držíc se za záda. „Možná jsem ty berle neměl zahazovat tak rychle.” Dívky i Kurenai měly co dělat, aby zadržely smích.
„Nuže, květiny můžete začít nosit hned, jsou všude tady okolo. A ty,” ukázala se smíchem na zuboženého chlapce, „si dojdeš zpátky do nemocnice.”

Několik desítek kilometrů za Konohou byl tým Gai na hlídce. Za úkol měli především monitorovat pohyb Akatsuki a ochránit hosty přicházející na pohřeb. Najednou Lee zahlédl záblesk ze směru kterého se nejvíc obávali.
„Neji..”
„Byakuugan!” vykřikl ninja dřív než stihl Lee dokončit. „Jde to směrem od Listové! Není to normální chakra, je to... něco, něco nepopsatelného.”
Gai se zamyšleně podrbal na bradě. „Neji, zůstaneš tady, my ostatní se vrátíme do Konohy. Buď zpátky včas na obřad.”
„Hai, sensei!” mávl Neji ruko směrem ke třem vzdalujícím se šmouhám.

„Co to bylo?”
„Nevím, ale šlo to od budovy Hokage.”
„Nic takového jsem nikdy neviděla.” zašeptala Ino Sakuře.
„Já ano.” špitla dívka a nepatrně se usmála.

Za proskleným oknem kanceláře Hokage stály dvě postavy a pozorovaly zmatek dole pod sebou.
„Nevím jestli bychom v tom měli pokračovat.” prohlásila mladší z nich.
„Musíme, jiná šance už není.” oponovala mu postarší žena.
„Jste zesláblá, nemůžeme riskovat, že vás ztratíme. Ne teď.” Žena po něm střelila zlým pohledem, který vzápětí vystřídal jiný, ustaraný a vyčerpaný.
„Jsem stará, ani moje jutsu nejsou dokonalá. Máš pravdu, slábnu, je na čase pro nástup další generace. Mladá krev je to co teď potřebujeme. Proto ať už to zítra dopadne jakkoliv, chci, aby sis tohle nechal.”
„To ne! Já, já nejsem ten pravý. Nemám dost zkušeností. Kakashi-sensei, Gai-sensei, Kurenai-sama, možná někdo z nich, ale já ne, já nemůžu. Nedokážu to, nedokážu nést břímě celé vesnice. Jedna chyba a je konec.”
Žena se zamračila. „Kdybych nevěřila, že ty tu chybu neuděláš, nikdy bych ti to nesvěřila,” poté vykouzlila na tváři ten nejkouzelnější úsměv a posadila chlapci klobouk na hlavu, „Shikamaru Nara, Rokudaime Hokage.” Dodala, uklonila se a nechala chlapce stát beze slov v jeho novém působišti.