Mých tisíce snů

Milovat a snít. Snít a toužit. Toužit a milovat.

Každý den. Každý den, se západem slunce začíná má další noc. Noc, o kterou nechci nikdy přijít. Noc, po které toužím. Jen další z tisíce jiných. Usínat a snít. Začít snít ještě před tím, než zavřu oči. A jakmile je zavřu, tak dát snům další rozměr. Pohybovat se ve fantastické realitě, která je určená jen mými vlastními volbami. Chodit po mracích, plavat v jícnu sopky a tisíce dalších nereálných snů. A přesto jedny jsou ty, po kterých toužím nejvíce. Po těch, kdy nejsem sama. Po těch, kdy jsem s někým, po kom toužím. S někým koho chci. Nemusím ho milovat. Stačí jen chtít. Právě teď.

Ruka mu sjížděla po mých ladných křivkách. Nebyly dokonalé, ale stačily. Ten kluk mě chtěl. Právě v tomto okamžiku netoužil po ničem jiném, než po tom, se mě dotýkat. Líbal mě. Zuřivě. S vášní ještě znásobenou chtíčem. Stahoval mi tričko. Já jemu taky. Tělo na tělo. Byla jsem rozpálená. Oba dva jsme toužili a objekt našich tužeb byl jen pár centimetrů či spíše milimetrů od nás. Prsty zamotané to vlasů. Pohovka stojící opodál. Jen metr, možná dva. Dost blízko, aby stačilo udělat jeden krok a být zase o něco blíž tomu, co jsme chtěli…

Tak to může vypadat. A vypadá. Jeden z nich. Jeden ze snů má tuto podobu. Podobu vášně a chtíče. Podobu, kde má fantazie má volnou divokou ruku. Budím se zpocená. Se slastným vědomím. Je to jako droga. Extáze. Kdo říká, že sny nejsou skutečné, tak se proklatě mýlí. Sny prolínají realitu. Jsou propojené. Co si nepředstavíš, to nikdy nemůžeš dokázat. A já to dokážu. Dokážu snít o čemkoli chci.

Letmé polibky. Polibky, jež mě jako samet hladily po šíji. Jemné opatrné dotyky, jež laskaly mou nahou kůži. Rozechvělý šepot mých rtů u ucha mého milence. Pozorného milence. Milence, jenž o mne pečoval každých svým dotykem, každým pohlazením. Mazlil se se mnou. Plnil mi všechna má malicherná přání. Rozkoš, jež se nedá popsat slovy. Žádná prudkost a divokost. Letmé dotyky, které vzruší ještě více. Srdce se rozbuší jako o život. V břiše se svíjí tisíce hadů. Nikam nespěchá. Ale nakonec to stejně přijde…

Další alternativa. Ta romantičtější. Když mám toho kluka opravdu ráda. Když ho nejen chci, ale možná ho i miluju. Chtěla bych s ním strávit víc než jednu noc, která stejně skočí. Nemilovat se jenom, ale spíš být s ním. Pořád a dotýkat se ho. Cítit jeho paži okolo mých ramenou…

Jak naivní jsou mé sny. Je z nich cítit má samota. To jak moc toužím po někom, kdo mě bude chtít. Ne napořád, ale alespoň pro teď. Pro tenhle okamžik. Protože na ten jediný okamžik nebudu sama. Budu mít někoho, kdo bude se mnou. Někoho pro koho budu v ten okamžik nepostradatelná. Protože on nebude chtít nikoho jiného. Jen mě.

Ve své podstatě jsem sobecká a egocentrická. V mých snech se točí všechno jenom kolem mě. Podle toho co chci já. Nikdy není důležité co chce někdo jiný. Pokud to zase nejsem já. Možná, když to vím, tak bych měla začít snít jinak. Ale já se toho nechci vzdát a nevzdám se toho. Jak říkám, jsem sobecká. Ale možná je to tím, že tohle je pro mě jako droga. Droga, bez které nemůžu přežít realitu. Droga, jež mi umožňuje každý den procházet kolem těch, po kterých toužím a které chci, a nic neudělat. Říct: „Ahoj.“ a jít dál. Neohlédnout se. Jen počkat na večer a znovu snít.