Zesílit, nevzdat se a vyhrát! XII.

„Shizunéééé!!!“ ozvalo se z kanceláře Páté.
„Ano, Tsunade-sama?“
„Zavolej mi sem Kakashiho. HNED!!!!“
Mezi tím, co shizune sháněla Kakashiho, Tsunade přemýšlela nad tím, co se před několika minutami odehrálo v její kanceláři. Musela si to všechno pořádně srovnat v hlavě.
„Takže, Hinatu unesli Akatsuki. Naruto to nechce nechat jen tak a bez plánu se ji snaží zachránit. Samozřejmě, že Kushiro u toho nemůže chybět. To se mi ani za mák nelíbí. Jak mohli Akatsuki tak rychle zjistit, že se Hinata vrátila. Vždyť i já sama jsem se to dozvěděla jen několik hodin před jejich příchodem.“ stále jí to všechno vrtalo hlavou. Nemohla to pochopit a stále se snažila přijít na to, jak se tohle všechno mohlo stát. Když v tom jí z jejího přemýšlení vytrhlo zaklepání na dveře.
„Dále.“
„Hokage-sama, chtěla jste se mnou mluvit?“ zazněl hluboký podmanivý mužský hlas.
„Ano, pojď dál Kakashi. Mám pro tebe důležitý úkol…“

Vítr mírně foukal a pohrával si s lístky v korunách stromů, slunce už pomalu zacházelo za obzor. Dva mladí ninjové ale stále pospíchali hustým lesním porostem, oba mlčeli, a jen tiše pozorovali okolí, zda na ně v temných stínech nečíhá nějaké nebezpečí. Opatrně skákali z jedné větve na druhou, snažíce se neupoutat na sebe pozornost. Mířili na severozápad, kde podle zadaných instrukcí měla být malá mýtina. Oba už byli unavení, ale ani jeden z nich nehodlal zastavit, dokud to nenavrhne ten druhý.
Po několika dalších hodinách se ozval blonďatý ninja.
„Dnes jsme došli daleko. Měli bychom se utábořit a nabrat síly.“
Černovlasý muž, který běžel, mírně vepředu se jen otočil a kývnul na znamení souhlasu. Na to seskočili na zem a došli k jednomu z vysokých buků, kde rozdělali tábor.
„Půjdu nasbírat nějaké dřevo na oheň.“řekl Naruto a vykročil hloub do lesa.
„Hinato… kde si…“ povzdechl si, když se skláněl pro kus suché větve. Hlavou mu vířila spousta myšlenek. Přemítal nad vším, co ho za celý jeho život potkalo. Jak dlouho si myslel, že miluje Sakuru, a teprve když zmizela Hinata, zjistil, že to ona zaplňuje to prázdné místo v jeho srdci. Celou tu dobu, co byla pryč jí, hledal, jednoho dne ale přestal, musel, tolik ho to bolelo, chvílemi si i připouštěl, že je mrtvá. A teď se vrátila, jenže není sama, má snoubence…
Snoubence, který ji miluje víc než svůj život a je ochotný pro ni obětovat vše co má, i kdyby měl zemřít.
„Dokázal bych to taky? Byl bych ochotný pro ni položit život? Vážně je pro mě vším?“ honilo se mu hlavou. Snažil se přesvědčit sám sebe, že jeho láska je opravdová, že i po těch šesti letech se jeho city k ní nezměnily. Doufal, že ji stále tak moc miluje, ale nebyl si tím vůbec jistý. Klíčily v něm pochybnosti, ale nejhorší bylo, že začal věřit tomu, že se všechno změnilo. Vzpomínal na tu noc, po tom, co se dozvěděl, že ho Hinata milovala. Přesně si pamatoval, co se mu honilo hlavou, když mu to Sakura řekla. Jak cítil radost a štěstí, ale zároveň i bolest, strach a zklamání. Přesně si vybavoval, jak šel jako omámený domů, jak ležel na posteli a snažil se tu informaci vstřebat. A teď to vypadá, že to všechno se za těch několik let začalo pomalu vytrácet. Bál se toho, že je to pravda…
Náruč už měl plnou dřeva, a tak se vydal zpět k tábořišti. Došel až ke Kushirovi a přihodil pár polínek do právě rozdělaného ohýnku. Pak se posadil naproti svému společníkovi. Oba se dívali na plameny, která tancovaly v rytmu praskajícího dřeva, oba byli zahloubaní do svých myšlenek a nevnímali jeden druhého. Mlčeli. Až po několika minutách ticho prolomil Kushirův hlas.
„Jak dobře znáš Hinatu?“zeptal se. Naruto byl trochu překvapený přímostí jeho otázky, ale snažil se to nedat najevo.
„Vlastně ji moc neznám…“
„Když nad tím teď přemýšlím, moc jsme spolu nemluvili, vždycky byla stydlivá…“ zasmál se „…ale pokaždé, když mě viděla, zčervenala jako rajče, a někdy i omdlela…“ znovu se pousmál „… zvláštní, nemyslíš?“ dodal a zvedl hlavu od ohně, tak aby viděl, jak bude muž sedící naproti reagovat. Ten se ale stále nepřítomně díval do plamenů a až po chvíli něco zamumlal. Naruto mu jen stěží rozuměl.
„Tak to ty jsi ten, o kom mi vyprávěla…“

„Nemám, co bych vám řekla…“ odpověděla chladně.
„Ale, ale. Děvenka si myslí, že na nás vyzraje.“ poznamenal muž s dlouhými světlými vlasy. Vstal, ze svého křesla a pomalými lehkými kroky přišel až k ní. Pak jí chytil za bradu a natočil její obličej k sobě, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.
„Seš pěkná kočka, ale to ti stejně nepomůže!“ Hinata na něj vrhla zhnusený pohled a snažila se vyprostit svou hlavu z jeho pevného sevření.
„Deidaro, nech ji!“okřikl ho Pein.
„Však ona začne mluvit.“ dodal, načež vstal ze svého místa a zastavil se až před Hinatou.
„Všichni vypadněte!“řekl. Nikdo se ale k odchodu neměl, každý chtěl vědět, co se bude dít.
„Řekl jsem, že máte vypadnout!!“křiknul. V tu chvíli, se členové organizace zvedli ze svých míst a jen neradi opustili sál.
„Tak teď, když jsme tu sami, mi můžeš všechno říct.“
Kunoichi se na něj jen s nenávistí v očích podívala a dál mlčela.
„Vážně, mi nechceš nic povědět?“
„Už jsem říkala, že nemám, co bych vám řekla.“
„Hmmm, seš si jistá??“
„Naprosto…“
„Tak to se asi budu muset zeptat jinak.“ zašeptal jí do ucha se zlověstným úsměvem ve tváři.