I am here. Do you know it? 01

Za okny již byla hluboká tma, když se na cestě před domkem ozvaly kroky. Černovláska sedící u stolu odtrhla své levandulové oči od knížky as podívala se z okna. Přestože kvůli světlu v kuchyni, které ji oslepovalo nic neviděla, věděla, kdo to je. Radost se jí rozlila nitrem. Rychle vyskočila a běžela přivítat toho, na koho tak dlouho a trpělivě čekala.
Do předsíňky vběhla ve chvíli, kdy si Naruto odkládal svůj plášť a klobouk – znaky jeho úřadu Hokage. Všimla si, že je pečlivě rovná na stále stejné místo.
„Jsi doma,“ řekla tiše, ale šťastně.
Přišel jsi pozdě. Jako každý večer. Ale nevadí. Čekala jsem na tebe. Jako vždy.
„Ahoj,“ pozdravil Naruto, ale jaksi nepřítomně. Hinata cítila, jak její radost splaskává jako balonek z pouti.
Naruto… Měla jsem takovou radost, že jsi tady, tak proč… proč se opět do mého srdce vkrádá smutek? Nechci si ho připustit, nechci. Jsi tady a…
Naruto se k ní sklonil a lehce ji políbil na tvář. Pak beze slova prošel kolem své ženy do své pracovny.
Hinata se smutně dívala na dveře, které se právě zabouchly za jejím drahým.
Ten polibek, co jsi mi právě dal na tvář… Patřil vůbec mně? Prošel jsi kolem mě, do své pracovny, kde zasedneš k další papírům a nedal žádným jiným způsobem najevo, že tu jsem. Jen to ahoj a polibek.
Hinata sklopila zrak a rukou se dotkla místa, kterého se před chvílí dotkly Narutovy jemné rty. Po zádech jí přeběhlo příjemné mravenčení, když si opět sedala ke své knížce. Začíst se ale nedokázala.
Nepřítomné ahoj a polibek určený bůh ví komu. Ty to asi považuješ za dostatečné, ale pro mě jsou to dvě prázdná gesta. Proč mi neřekneš, že tu jsi se mnou rád?
Zaklapla knížku. Nebyla schopna se na ni soustředit. Dokonce ani nebyla schopna zůstat doma. Potřebovala na vzduch. Ven. Projít se.
Již připravena k odchodu se ještě zastavila přede dveřmi Narutovi pracovny, aby mu řekla, že se jde projít. Ruku připravenou na zaklepání ale stáhla a nechala mu vzkaz na stole v kuchyni. Nechtěla ho rušit a být mu tak na obtíž.

Došla až na místo, odkud měla výhled na celou Konohu. Obloha byla bez mráčku a seshora na ni pomrkávaly stovky stříbrných hvězd.
Naruto, všiml jsi si, jak moc jsme se my dva změnili? Ty sis toho možná nevšiml, ale já ano.
Za zády jí zahoukala sova a nad hlavou přelétli dva netopýři. Pak vše opět utichlo.
Kdysi jsi se ke mně vracel jinak. Vzpomínáš? Kdysi jsi žil kvůli mně. Dýchal jsi pro mě. Tvé srdce bilo pro mě. Samozřejmě, vím, že máš na starosti celou vesnici. Všechny lidi, kteří v ní žijí. Ale… Jsem snad i já jednou z mnoha? Jedincem mezi lidmi, na kterých ti záleží a které chráníš, ale nic víc? Chci věřit, že ne. Chci věřit už kvůli tomu, co bylo dřív. Kvůli tomu, co už není.
Zvedla oči ke hvězdám, jakoby se pohledem snažila překonat tu dálku jež je dělila a snad v nich i najít odpovědi na své otázky.
Dnes už to není totéž.

Napsaný vzkaz našla na stole tak, jak ho zanechala.
Má tolik práce, že ani nevěděl, že jsem odešla.
Vzkaz vyhodila do koše a šla si lehnout.

Byla už téměř půlnoc, když dočetla svou knihu, zhasla lampičku a uložila se ke spánku. Město vedle ní bylo prázdné a ona věděla, že jeho zaplnění se nedočká. Možná ráno…

Ale ráno bylo místo vedle ní opuštěné.
Ještě je ale teplé. Není to tedy tak dlouho, co odešel. Alespoň tu byl se mnou.
Pomalu vstala, oblékla se, pojedla snídani a vydala se za svými denními povinnostmi.
Začínal nádherný den. Nebe bylo bez mráčku a čistě modré. Slunce svítilo jasně a i když teď nepálilo, dávalo tušit horký den.
Hinata měla spoustu volného času, než začne trénink s týmem a proto se rozhodla k procházce po vesnici.
„Hinato?!“ zavolal její jméno známý hlas.
„Iruka-sensei,“ usmála se, když k ní ninja doběhl. „Ohaio,“ dodala s úsměvem.
„Ohaio,“ oplatil jí úsměv její někdejší učitel. „Spěcháš?“
„Ne, mám čas. Potřebuješ něco, Iruka-sensei?“
„Ano,“ přitakal. „Nar – eh, Hokage-sama mi včera měl donést jisté dokumenty, ale zapomněl je doma.“
Hinata se usmála.
„To je mu podobné.“
„Jo, to je,“ souhlasil s ní zjizvený. „Poslal mě k vám domů. Říkal, že bych tě tam měl zastihnout a požádat tě, abys mi ty dokumenty předala. Takže, jestli máš čas, mohla bys…?“ tázavě se na dívku podíval.
„Samozřejmě,“ usmála se a společně se vydali pro zapomenuté dokumenty.

Hinata pomalu otevřela dveře od manželovy pracovny. Byla tady všehovšudy dvakrát. Nechodila sem, protože nechtěla rušit Narutův klid a soustředění na práci. I tak ji však nepřekvapil úděsný nepořádek, který panoval po celé místnosti.
Bude docela úspěch, když ty dokumenty najdeme alespoň do týdne. pomyslela si.
Cítila ale, že jí to v nejmenším nevadí. Přímo před sebou viděla důkaz, hmatatelný důkaz, že Naruto je stále ještě Naruto, kterého milovala.
„Mělo by to být někde na stole,“ vypravil ze sebe Iruka, když se vzpamatoval z prvotního šoku. Věděl, že Naruto je bordelář a čekal tak leccos. Toto ale překonalo všechnu jeho připravenost.
„Na stole?“ opakovala Hinata a pohlédla směrem k nejvyšší hromadě o které se dalo předpokládat, že by mohla být stůl s neuvěřitelným naštosovaným množstvím papírů.
„Dobrá, jdeme hledat,“ usmála se povzbudivě na Iruku a oba se pustili do hledání. Na stole ale nic nenašli.
„Vypadá to, že budeme muset prohledat každý kout a prohlédnout každý papír,“ poznamenala, když odložila poslední papír, co ležel na stole.
„Jenže to tu nejspíš strávíme zbytek života,“ vzhlédl Iruka a nešťastně se rozhlédl kolem.
V tu chvíli si černovláska uvědomila, že za chvíli má někde být
„Budeš to muset zvládnout beze mě, Iruka-sensei,“ oznámila mu. „Za chvíli mám trénink, pak ale přijdu a pomůžu ti s hledáním, tedy… kdybys ještě nenašel.“
Iruka přikývl a pustil se do hledání. Hinata už byla na odchodu, když si pod kupou papírů všimla něčeho, co upoutalo její pozornost – fotografie. Jejich svatební fotografie. Ona se na ní nesměle usmívá a Naruto má ten svůj typický úsměv od ucha k uchu. Jednou rukou ji objímá kolem ramen a druhou ukazuje vztyčený palec.
Usmála se a hlavou se jí honily vzpomínky na nejkrásnější den jejího života. Ona a Naruto. Tehdy se jí splnil celoživotní sen.
Povzdechla si.
Ten úsměv… pohladila prstem Narutovu podobiznu a v hrudi ji nepříjemně bodlo. …kdy jsem ho viděla naposledy? Zdá se mi to tak dávno, co jsi za mnou s tímhle úsměvem běhal přes celou vesnici. Nasazoval jsi ho vždy, když jsi se na mě podíval a s nádechem rozpačitosti jsi se mi s ním omlouval, když jsi byl někde pozdě…
Opět si povzdechla.
Přitom to tak dlouho není.
Fotografii pečlivě a láskyplně postavila na stůl a zanechala Iruku v horách papírů.
Iruka se ještě chvíli zamyšleně díval na dveře, kterými odešla. Sledoval ji, když si prohlížela fotografii a už poněkolikáté ho napadlo, že Naruto by měl méně pracovat a začít se více věnovat rodině.

Večer pršelo. Byl to jeden z těch jarních dešťů, které rychle přijdou, rychle odejdou, ale ještě rychleji se vrátí.
Déšť… hleděla s nostalgickým výrazem v jejím jemném obličeji z okna ven. I k němu se mi váží krásné vzpomínky. I v takovém dešti jsi pro mě sháněl první jarní květiny, což mě tedy překvapilo. Nikdy mě nenapadlo, že by jsi si na kytky vůbec vzpomněl natož abys mi je nosil. Plné náruče polního kvítí, růže, lilie, narcisy… Neustále jsem doma měla nějakou květinu… Ale letos… Zřejmě nikde žádné kytky nerostou. Možná je svou mačetou zkosil mráz, možná je svými paprsky sežehlo slunce. Ale příští rok… Příští rok…
Hinata opřela čelo o chladné okenní sklo. Cítila, jak jej má rozpálené. Okno se mírně zamžilo pod závanem jejího teplého dechu.
Příští rok možná opět pokvetou.
Venku se v dešti ozvaly kroky. Rokudaime dorazil domů.

Byla už půlnoc a Hinata ležela v posteli a nemohl usnout. Pršet už dávno přestalo. Obloha ale byla stále zatažena a slibovala další déšť. Za okny bylo slyšet vítr, který byl nebýval silný.
Sama. Opět. prolétlo černovlásce hlavou, když se podívala na prázdné a studené místo vedle sebe. Budu ale čekat. Trpělivě, doku buď nepřijdeš nebo dokud neusnu, Čekat…
Natáhla ruku a pohladila polštář. Prsty jemně přejížděla po jeho povrchu, jakoby hladila Narutovu tvář.
Půlnoc… Má ještě smysl čekat? Vstáváš brzy ráno a my už jsme rozumní… Ale řekni, není to moc brzy? Uteklo tak málo zima já bych opět chtěla stisknout tvoji dlaň a pěst. Chtěla bych ještě probdít tolik nocí, žasnout nad jejich proměnami, chtěla bych cítit tvé teplo, které mě zahřeje a odežene ledové chmury z mého těla. Chtěla bych opět mít ten pocit, že jsem jediná, pro koho dýcháš.
Chci mít ten pocit, že všechno je stejné, jako dřív…

Ráno ji probudila obrovská rána následována silným otřesem, po které se ozvala další série výbuchů.