Láska ukrytá v nenávisti – Dar, část 7.

Mari a Gaara

Když ji uviděl srdce mu sevřelo a pak rozběhlo na plné obrátky a zdála se mu krásnější než kdy se viděli naposled. Nemohl uvěřit, že ji po takové době vidí, ale pořád mu zněly její slova, ovšem pohled do jejích očí mu ty vzpomínky vytratily z hlavy jako pára nad hrncem.
Mari na tom byla stejně, ale musela se držet zpátky, protože na usmíření je už stejně pozdě.
„Moji snoubenku vám nemusím představovat,“ řekl mizukage.
„Ne nemusíte, mizukage-dono,“ ujišťoval ho Gaara.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Mari.
„Jen jsem s tebou chtěla projednat jednu záležitost, ale jak vidím máš tu návštěvu, tak nebudu rušit,“ řekla Mari a odešla aniž by se ohlédla, kdyby se ohlédla, tak by se musela vrhnout Gaarovi do náruče a zlíbat jeho tvář, která se jí navždy vryla do paměti.

Po celý zbytek dne oba byli jakoby v transu. Nečekali tak brzké shledání a Mari se divila co tady Gaara pohledává, když ji řekl taková slova. Odpověď nenašla, ale ve skrytu duše doufala, že je tu proto, aby ji vysvobodil od toho nežádoucího manželství. Tak to nebude, ty huso hloupá, nadávala si Mari do bláznů.
Miharu ji přišla jako obvykle na návštěvu a jakmile zpozorovala ustaraný výraz na své kamarádce, musela se přirozeně zeptat: „Stalo se ti něco?“
„Ne, nestalo, ale objevil se zde můj bývalý snoubenec,“ vysvětlila.
„A jé, co budeš dělat? A ví o tom mizukage?“
„Ano ví,“ přitakala Mari.
„Tak co teda budeš dělat?“
„Ještě nevím, ale něco musím vymyslet, abych ho nepotkávala, protože by mi způsobil jenom trable,“ osvětlila.
„To věřím.“

Gaara s Temari opustili mizukageho kancelář ve velmi neutrální náladě. Nevěděli co si o všem mají myslet.
„Tak co?“ vyzvídala Temari.
„Co ti mám říct? Že když jsem ji viděl měl jsem sto chutí jí políbit a nařezat na zadek? Že ji pořád miluju?“ řekl Gaara tím svým smutným hlasem, který Temari slýchávala často.
„Ne, ale třeba mám plán jak Mari odsud dostat nebo cokoliv.“
„To bohužel nemám kdyby ano, už jsem dávno doma!“ naštval se Gaara, ale vzápětí se své sestře omluvil: „Promiň, Tem, že jsem vyjel, ale nevím jestli to zvládnu držet se zpátky.“
„Já ti pomůžu, co bude v mých silách, a když se budeš chtít vyzuřit, tak bojuj se mnou,“ navrhla Temari.
„Jsi hodná, ale myslím, že to nebude zapotřebí,“ pronesl Gaara a náhle uviděl Mari jak jde sama po ulici a své sestře řekl: „Musím začít.“
Temari sledovala jeho pohled a vše ji bylo jasné. „Jen běž, já půjdu do svého pokoje.“
„Tak dobře.“ Temari mu ještě popřála štěstí, že ho bude potřebovat.

Mari šla ani nevnímala okolí, ale pak ucítila, že ji někdo sleduje a vrhla na to místo pohled a zůstala nehnutě stát a zírala do těch zelených očích, které při západu slunce jakoby ožily a vše bedlivě sledovaly.
„Nechceš si promluvit?“ rozťal ticho Gaara.
„Ano, ale ne tady,“ sama se divila, že má pevný hlas, když se jí klepaly nohy a srdce měla až krku.

Shira a Sasuke

Shira se probudila vedle Sasukeho, který spal a nemohla uvěřit tomu, že jakmile se k ní přiblíží jen na krok od ní je z ní hned povolná hračka, která plní jeho příkazy.
Pozorovala jak spí a obdivovala jeho vlasy, které se temně leskly a nejvíc jeho tvář byla tak krásná, a ve spánku tak klidná nezatížená starostmi a co teprve jeho tělo. Přikrývka, kterou měl jen do půlky pasu odhalovala vypracované tělo. Měla takovou chuť přejíždět po každé jeho křivce a hned ji přepadla tak mocná touha, že si musela dát facku, aby to pomohlo, ale nějak to nezabralo.
„Za co se fackuješ?“ zajímalo Sasukeho.
Shira to nečekala málem spadla z postele a aby se mu pomstila, tak mu dala další ránu a on z té postele spadl na zem a Shira se musela smát, jak vypadal. Přikrývka, kterou vzal s sebou mu zakrývala onu část a když s pokusil vstát a nešlo mu to Shira se svíjela na posteli v záchvatu smíchu.
„Čemu se směješ?“ chtěl vědět.
„Víš jak vypadáš?“ skoro nemohla vyslovit tuto větu. Stále byla uvězněna v smíchu.
„Ne, ale ty určitě něco vymyslíš, ty moje chytrá hlavičko.“
Smích ji v tu ránu přešel a při oslovení ty moje chytrá hlavičko se začervenala a zapomněla co mu chtěla říct.
„Co se stalo?“ strachoval se Sasuke.
„Nic, ale vypadlo mi co jsem ti chtěla,“ řekla Shira.
V tu ránu se rozesmál Sasuke. Shira to pozorovala se zaujetím, protože za tu dobu co ho znala ho neviděla takhle od srdce se smát a slušelo mu to víc než ten jeho nezájem nebo naštvaný pohled.
„Směj se víc,“ špitla si pro sebe Shira.
Sasuke se přestal smát a oba dva na sebe udiveně koukali a pak Sasuke vstal ze země a řekl jí: „Mám pro tebe dárek.“
„Pro mě?“ divila se Shira.
„Ano, ale bude chvíli trvat než ho najdu… á už ho mám!“ zvolal radostně Sasuke.
„Shiro, tohle je dědictví po tvé matce a babičce,“ vysvětlil.
„Dědictví?“ nemohla uvěřit, že je něco tak malého a může to být tak cenné.
„Nezískal jsem ho násilím, ale tvoje matka chtěla, abych ti ho dal, až si budu jistý, že ho ode mě přijmeš,“ dál ji poučoval.
„Mé matky?“
„Ano, když jsem opustil Konohu a přidal se k Orochimarovi, tak v jednom úkrytu jsem byl chvíli sám a vyšel si na procházku a potkal tvoji matku, která mě očividně hledala. Byla vystrašená a rychle mi předala základní informace a nějaké dokumenty a tohle,“ podal jí to a ona to rychle otevřela. Uvnitř byl rodinný prsten s velmi vzácným drahokamem fialové barvy a ten byl usazen do zlatého trůnu a ten přecházel v kroužek.
Pak ji ještě dal ty dokumenty a řekl: „Měl jsem ti to dát už ten první den, ale bál jsem se, že mě obviníš z vraždy,“ prozradil Sasuke.
„To máš pravdu, ale na druhou stranu ti děkuji, že jsi mi to dal teď, ale dovol mi jednu věc,“ požádala ho.
„Kterou?“ a na odpověď nemusel čekat dlouho. Opět tu byla její pověstná rána a Sasuke se skácel k zemi a zaskuhral: „Já to věděl.“
„Tak proč jsi se ptal?“
„Ani nevím,“ už ta bolest se dala na ústup.
„A to jsem se ještě držela zpátky!“ osvětlila.
„Budu ti muset připomenout, že pokud tohle uděláš, tak já provedu tuhle operaci.“
Hned jí bylo jasné, kterou.