Život křehký jako kouř 1

Táák... Tohle je spolupráce Ayashiki a Minaty a měla by to být povídka o někom, na koho se až tak nemyslí, i když to byl hrdina. Hrdina od začátku až do konce, protože i když vy to v seriálu nevidíte, jenom málokdo měl tak těžký osud jako on. Ale Ayashiki s Minatou nahlédly do tajných Kishimotovych archivů, trošičku si pomohly svou fantazií a vzniklo... Tohle
(A věřte nebo ne, Ayka píše česky! Píše skvěle česky!)
*
*

*
Déšť plaše bubnoval do skel oken. Jenom jemně, jakoby se bál někoho vzbudit. Jakoby na sebe vůbec nechtěl upozorňovat. Nechtěl rušit něžnou a neopakovatelnou chvíli dvou lidí, obyčejných tvorů s neobyčejnou budoucností, kterou viděl vepsanou v jejich tvářích. Usměvavých, šťastných. Úsměvy zářily černou tmou jako oheň, který nemíní zhasnout. Dokud ho někdo nezhasí násilím. A skrze ty úsměvy si šeptali ti dva, tiše, nevýrazně, ale každý slovům toho druhého rozuměl. V tuhle zvláštní noc…
Naše dítě… Bude silné. Chtěla bych, aby bylo silné. Aby mělo sílu čelit všemu, čemu slaboch nikdy neodolá… Ale aby uvnitř sama sebe chápalo, kde jsou hranice. Aby chápalo, že i síla je slabost…
Tichou nocí, prošuměnou chladivým, osvěžujícím deštěm, procházely páry lidí, kteří měli perný večer, provoněný pachem vína. Potáceli se, celkem čtyři, s hlasitými zpěvy saké a nesmyslnými větami. Kdosi v té tmě prudce rozdělal dřevěné okenice svého domu a začal na ně nadávat. A déšť všechno tlumil… Jakoby snad chtěl, aby tenhle hluk ty dva, ty dva úsměvy, nedokázal přerušit.
Milostivě odnášel slova, milostivě kryl věty svým vlastním tělem.
Bude… Určitě bude silný, chtěl bych to také. A bude spravedlivý… A čestný. Protože to dělá pravého muže…
Ale stejně vrhal jemné stíny oknem na postel pokoje, do kterého svítily paprsky měsíce. Jemné, pohyblivé stíny.
Jak víš, že to bude kluk? Třeba to bude silná a čestná holka…
Aby byla jako ty? Možná… Ale… Chtěl bych kluka… Prostě… Jako každej otec. Učit ho, bojovat proti němu a snažit se prohrávat pro trochu jeho smíchu…
Ticho a tma…
Vždyť já vím, lásko… Já vím… Však počkej. Ještě osm měsíců…
Ta tma byla všude. Jako kdyby svou čerností, svou hustotou popoháněla ručičky starých hodin, visících na měsícem osvětleném kousku zdi. Byla přesně půlnoc. A déšť tlumil zvony odněkud z dálky.
Počkám… A potom…
Potom nikdo neví, co bude dál…

V Sarutobiho pracovně vládlo krásné ticho a Třetí Hokage vzal do ruky jeden z papírů na kupce vlevo. Takové klidné odpoledne, nic nemusel řešit, byla by škoda toho nevyužít a nevyřídit pár papírů. Nerad to dělal, ale jinak to nešlo a čím dřív se toho zbavil, tím líp. Bylo lepší, když hrozbu papírů zlikvidoval hned na začátku a hromádka nedosáhla gigantických rozměrů.
Jenomže...
Jenomže dnes se mu nechtělo. Dnes se mu vůbec nechtělo. Držel ten papír před sebou a hleděl na něj, písmenka se mu pomalu rozmazávala před očima a myslel na... Nemyslel na nic. Měl v hlavě takové to krásné prázdno, právě takové, jaké by Hokage Vesnice ukryté v listí a už vůbec ne Hokage a zároveň nastávajúcí tatínek, mít neměl. Měl vymýšlet jméno pro svého chlapečka - nebo možná holčičku, ale Sarutobi pořád doufal v kluka - anebo rozdělovat mladé geniny do týmů, ale dnes...
Dnes se mu vážně nechtělo. Cítil, že dnes se něco stane, něco velkého a ačkoli zatím netušil co to bude, nezdálo se mu, že by ho to mělo zneklidňovat. Nicméně, tušil že brzy ho něco vyruší a tak bylo vlastně zbytečné začínat s nějakou prací.
Ticho najednou přetrhlo klepání. Rázné, rychlé klepání a pak, klepající vůbec nevyčkal na vyzvání vstoupit a hned vešel. Byl to Chiko, Sarutobiho pomocník a snad i tak trochu rádce, alespoň si to o sobě rád myslel. Byl namyšlený a povýšenecký, jakoby si tím obrovským egem doplňoval to, co mu scházelo na výšce. Človíček to byl malinký a ani ne moc silný, ale čelenku Listové měl uvázanou hrdě na čele. I přes jeho poněkud hloupé a nafoukané vystupování Sarutobiho respektoval a přes papírování byl úplně nejlepší, Sarutobi by si přál ještě tři takové. Jeho paličatá oficialita ho však dokázala pěkně rozčílit, zvlášť v situaci jako byla tahle, když očividně šlo o něco důležitého. Chiko však mluvil klidně, neunáhleně, zdvořile a... Dlouze. Tak, jak byl zvyklý. Ale za ta dlouhá léta se Sarutobi naučil ho nepřerušovat, protože věděl, že vyptáváním a popoháněním by všechno spíš prodloužil. Ale, ačkoli ho nijak nepopoháněl, nemohl zahnat skutečnost, že se mu chce čím dál víc spát...
Myšlenky se od Chikova hlášení - Dobrý den, pane Hokage, dnes je čtvrtek. Ochrana u brány byla posílena na dva chuuniny s pověřením... - se pomalu vytrácely do černého prázdna. Do míst mysli, kde není naprosto nic. Kde si může každý přemýšlet o prázdnu... A přitom se samozřejmě oči klíží velmi snadno, obzvlášť když -
„Ehm ehm,“ zakašlal najednou Chiko a Sarutobi poplašeně otevřel oči.
„Skončil jsi?“ narovnal se okamžitě. Chikův pohled jednoznačně říkal, že ano.
„Dobře. Skvěle...“
Nevěděl, co by mu měl povídat. Každé ráno mu vykládá skoro to samé. Děkuji. Můžeš jít., ve vzácných chvílích Děkuji. Nechtěl bys někomu říct, aby mi uvařil kávu?. Sarutobi zvedl rozhodně hlavu a zhluboka se nadechl.
„Děkuji,“ přikývl a zamyslel se. Dneska by chtěl být originálnější. „A jaká je teplota vzduchu?“
Hmm... Když člověk potřebuje nápad, chodí jenom samé blbosti...
„Sedmnáct stupňů ve stínu, jedenadvacet na slunci, Hokage-sama.“
„A teplota vody?“ skoro se usmál Sarutobi. Ten kluk ví vážně všechno.
„Ehm, myslíte řeku Amekawa tekoucí za Konohou?“
„Ne, myslím vodu ve studni třetího obvodu, patřící rodině Makami.“
Chiko se na chvíli zarazil. A po té chvíli se zamračil.
„Vy si ze mě utahujete, že?“
„Ne, ne, samozřejmě, že ne...“ Prsty si nervózně položil na spánky. „Vůbec ne... Promiň.“
„Nic se neděje, Hokage-sama. Jenom bych upřednostňoval, kdybyste se mě ptal na otázky, které více souvisejí s mojí prácí,“ říkal nudným tónem a bez naprosté gestikulace, aniž by jednou jedinkrát změnil výraz v obličeji. „Například – “
A následoval další dlouhý seznam. Sarutobiho hlava se víc a víc opírala o palec a ukazováček na spáncích. Ale po chvíli sebou trhl. Podruhé už vážně nesmí usnout...
„Děkuji Chiko,“ ozval se, když se chlapec zrovna nadechoval - a že uměl na jedno nadechnutí mluvit hodně dlouho, bohužel. „Můžeš... Můžeš jít.“
Tak, nejspíš se spletl. Žádná velká zpráva, cítil to tak moc silně, že tomu úplně uvěřil, ale kdyby se něco dělo, byl by to Chino, kdo by mu to oznámil. Jistě, ještě pořád zbývala naděje že se to "něco" stane později. Jenomže Sarutobimu žádnou velkou zprávu neoznámil od doby, než se stal Hokage, nikdo jiný než Chiko a on se tomu nějak naučil věřit.
„Jistě, Hokage-sama,“ obrátil se Chiko a těsně, než vyšel ze dveří, ještě jednou se podíval směrem k pracovnímu stolu. „A, abych nezapomněl, vaše žena asi před půl hodinou odjela do nemocnice. Myslím, že ti, co jí pomáhali, říkali něco, co znělo jako 'praskla jí voda', nebo podobné, z čehož jsem usoudil, že vaše manželka zřejmě začala rodit. Z těchto důvodů - “
Nestihl větu dokončit. Hokage se kolem něho mihnul tak rychle, že Chiko z něj viděl jenom rozmazanou červeno - bílou šmouhu.
„Hokage-sama.. Váš klobouk!“ zakřičel. Jenomže Hokage byl tatam a Chiko mohl špičatý klobouk akorát tak položit zpátky na poličku.
„Absolutní ztráta jakékoli úcty,"“ uraženě semknul rty, když za sebou zavíral dveře Sarutobiho pracovny. „A to jsme na tom tolik pracovali, aby se choval na veřejnosti jako vládce, ne jako desetileté dítě... A to všechno kvůli nějaké rodící ženě? Snad jsem mu to nakonec ani neměl říkat...“
Chiko pomalu odcházel chodbou a rozmlouval sám se sebou. Byl to takový podivný zvyk, pořád, pořád mluvit a tvářit se přitom důležitě. Chiko si nikdy nevšiml, že když začal mluvit, lidé kolem něj prchali. Konec konců, on posluchače nepotřeboval, úplně si vystačil sám se sebou. Přesně jako teď.

Zatím Sarutobi úctyhodnou rychlostí pádil ulicemi Listové, v tohle odpoledne naštěstí víceméně prázdnými.
Zpomalil až když měl nemocnici na dohled.
On vlastně zpomalil dost brzo - nemocnice nebyla příliš daleko od jeho úřadu a taky ji bylo vidět hodně zdaleka - ale byl zadýchaný, jako kdyby byl přeběhl kdovíjak dlouhou trať. Snažil se namluvit sám sobě, že to všechno je jenom kvůli tý strašný nervozitě, ale v koutku duše věděl, že odkdy je Hokagem, jeho kondice jde dolů vodou. A také se mnohem lépe krmil.
Zatracený Chiko! Takhle to na něj vysypat, jako kdyby se nechumelilo. Vždyť ono se Chikovi vlastně ani nechumelilo... A taky, kluk byl nejraději, když byl Sarutobi pěkně v úřadě a nevyváděl někde venku pitomosti, jak on říkal. A ve tváři měl tehdy takový ten vševědoucí výraz, jako kdyby byl od něj kdovíjak starší, přičemž to bylo právě naopak. V takových chvílích by ho byl Sarutobi nejraději roztrhl vedví. A tohle mu taky pěkně spočítá!
Nemocnice se nacházela na širém, otevřeném prostoru. Rada nedávno odklepla povolení k výstavbě nových bytů kolem, měly sloužit zejména k ubytování zdravotníků. Sarutobi soudil, že je to dobrý nápad. Všichni ti doktoři a sestřičky tak budou nablízku a kdyby se něco semlelo třeba uprostřed noci, budou moci rychle vyběhnout na pomoc. A taky, nemocnice byla pevná budova, když se zevnitř zamkla, byla téměř nedobytnou pevností a v případě války byla posledním útočištěm raněných a civilních občanů. Zdravotníci, jestli byli blízko, mohli v případě nebezpečí rychle prchnout dovnitř a Sarutobi vždy říkal, že nejdůležitější je udržet při životě zdravotníky. Zatím ale bylo okolí nemocnice zcela prázdné, až na pár nízkých keříků a rozlehlých ploch trávníku na každé straně široké cesty dlážděné kočičími hlavami, které ho tlačily do bot. Pořádná zeleň začínala růst až těsně u nemocnice a přes střechu bylo vidět vrcholky stromů, rostoucích vzadu v nemocničním parku.
V přijímací místnosti se Sarutobi nadobro zastavil. Zmateně se rozhlížel kolem a nevěděl kudy dál.
Paní za pultem se na něj příjemně usmála.
„Hokage-sama, jste tu nějak brzy,“ řekla absolutně klidně. „Bude to trvat ještě tak hodinu, než vám budu moct říct verdikt.“
„Jaký verdikt?“ znejistěl.
„Přece jestli je to kluk nebo holčička,“ vysvětlovala pořád klidným hlasem. Klidným, ale ne únavným, milým a upokojujícím, tak rozdílným od Chikova hlasu.
„Takže žádné komplikace?“ ujišťoval se, jestli pochopil správně.
„Ne a můžu vám s klidným svědomím říct, že ani nenastanou.“
Hokage si vydechl tak moc úlevně, až se to k váženému muži, jakým byl, ani nehodilo. Žena se ale jenom víc usmála. Sarutobi si byl jist, že tohle malé sklouznutí z obvyklé důstojnosti nikomu ani jen nevzpomene.
„Nemusel jste ještě ani chodit. Klidně jste si mohl vypít kávu,“ pokračovala.
„No, když už jsem tu...“ nakousl nejistě.
„Když už jste tu, tak si můžete sednout támhle na židličku,“ řekla nesmlouvavě. „Nemyslíte si snad, že bych vás nechala vlítnout na sál a kafrat se doktorům do roboty? Hravě to zvládnou sami, věřte mi.“
„Jistě. To mě vůbec nenapadlo,“ přikývl silně, snad až příliš silně hlavou a odkulhal k židli. Ve skutečnosti měl na mysli právě něco takového...
Tak jo. Hnal se sem jako šílenec a teď musel uznat že je zcela zbytečný. Jeho mužská hrdost utrpěla vážnou ránu a navíc nesnášel čekání, ale nic už se nedalo dělat, ledaže by se vrátil zas do kanceláře... Ale hned tu myšlenku zavrhl. A co kdyby pak přišel pozdě?
Chodba byla úplně prázdná. A tohle ho strašně znervózňovalo. Kromě něho a sestřičky, která právě něco horlivě psala do jistých lejster, jediná věc, která se v celém prostoru hýbala, byly ručičky hodin. Ťik ťik ťik... Sarutobi se na židli nervózně zavrtěl. Ticho. Ťik ťik ťik...
„Jak dlouho trvá takový porod?“ podíval se směrem k sestřičce. Ta se zarazila, přestala psát, a s pokrčeným obočím zavrtěla hlavou.
„To nikdo neví přesně. U každé maminky je to úplně jiné.“
A psala dál.
Sarutobi se nervózně zavrtěl. Upravil si plášť - tak strašně teď překážel a bylo v mu něm akorát vedro - založil ruce a rozhodl se tupě zírat dopředu.
Ticho.
Ťik ťik ťik...
Ne, vážně to nešlo. Rychle se postavil a začal chodbou procházet tam a zpátky. Sestřička se na něho ani káravě nepodívala, jenom pořád vpisovala něco do těch svých lejster.
Kolik takhle mohl nachodit? Rázným, rychlým krokem... Je zvláštní, že se ani trochu nezadýchal. Prostě věděl, že musí chodit. Kdyby tu jenom nečinně seděl, akorát by se z toho docela dobře zbláznil. Ale tohle chození tam a zpátky...
Nenápadně se podíval na sestřičku a když si ověřil, že už si ho vůbec nevšímá, při té cestě "tam" udělal pár kroků navíc. Jenom lehce, potichu. Otočil se na sestřičku - psala dál. Krátkými a rychlými - skoro až skákavými kroky, pokračoval prázdnou chodbou kolem dveří se štítky jako pitevna 1, pitevna 2, operační sál 5 a za rohem rychle zahnul. Nervózně a udýchaně se opřel o stěnu. Přišlo mu to jako jedna z těch misí, které vykonával ještě na začátku - když byl prvních pár dní genninem a měli hledat kočky. Akorát s tím rozdílem, že teď hledá porodní sál.
Rychle prošel chodbou a na každém štítku vedle dveří zanechal na pár vteřin svůj zrak. Ale pořád nic... Jenom samá pitevna 4, operační sál 1 -
„Sakra, proč máme tolik piteven a operačních sálů?“ zašeptal do ticha a konečně, u předposledních dveří chodby, našel štítek porodní sál. A právě za těmi dveřmi se ozývaly jakési hlasy.
Přiložil ucho ke dveřím, ale žádnému hlasu nerozuměl. A tak před těmi dveřmi začal znovu chodit tam a zpátky. Jak dlouho to mohlo být... Hodinu? Dvě? Ale když se pokusil už asi po dvacáté přiložit ucho ke dveřím, dveře ho prudce smetly a součastně s tím se ozvalo jakési plesknutí a hlasitý dětský pláč.
„Sarutobi-sama!“ zakřičel někdo. Ale to už muž ležel natažený na zemi s dlaní položenou na hlavě a nepřátelsky se díval nahoru.
„Sarutobi-sama... Omlouvám se,“ začervenala se jakási mladá sestřička v bílém.
„Radši mi řekněte, jak to dopadlo,“ zavrčel a s pomocí dívky vstal, ale nečekal na verdikt a do bílého sálu bez pozvání vtrhl. První pohled padl na manželku, ležící na posteli a usmívající se. Ještě nikdy ji neviděl tak vyčerpanou... Byla zpocená, tmavé pramínky vlasů jí visely do obličeje, rychle oddechovala a oči měla upřené na - na muže v bílém, který držel něco v bílém obalu. V bílé látce... A to něco strašně křičelo.
„Dítě,“ vydechl Sarutobi bezmyšlenkovitě. „Dítě...“
Ale nevěděl, ke komu se dřív vydat. K manželce? K dítěti? Naštěstí, miminko hned odnesli k matce a tak se rychle rozešel k oběma naráz.
„Je... Krásný...“ zašeptal jemně, jakoby se bál že se dítě, které mezitím zmlklo, může znovu vzbudit.
„Krásný?“ koukla na něj bokem jeho manželka.
„Krásná?“ opravil se.
Tichounce se zasmála. Sarutobi se na něj s obavou podíval.
„Je ti dobře? Jsi v pořádku?“ zeptal se trochu poplašeně.
„Jsem unavená,“ zašeptala a Sarutobi celkem jasně poznal, jak mu lže. Znal svou manželku...
„Nic tě nebolí? Počkej, já je požádám ať ti něco dají...“
Hokage se rozhlédl kolem a okamžitě mu došlo, že jestli bude chtít pro svou ženu jakoukoli lékařskou péči, bude ji muset na chvíli opustit. Všichni lékaři se vytratili ze sálu, aby jim dopřáli trochu soukromí - každého jiného muže by byli bez milosti vyhnali a ani by je nenapadlo odejít a nechat ho s jeho ženou, ale tohle byl přece Hokage. Vrátil teda svou pozornost zpátky k manželce a tomu malému bílému uzlíčku v jejím náručí. Pro lékaře může zaběhnout taky později...
„A jak se bude jmenovat?“ zeptal se zvědavě. Měl pár jmen, jasně, třeba Kesshi. Hrdina... Znělo to docela hezky. A pak Mogami, nejlepší. Nebo Kogane, zlatý. Všechna jména byla velkolepá a předurčovala vlastníka k velkým činům, ale všechna byla pro kluky. A jak se tak díval na to malé nic, které k němu v nějakém zvláštním popudu vystrčilo své malinkaté prstíčky, musel sám sobě přiznat, že ta jména se ani nehodila. Co vybrat pro tak malou holčičku? Yuri? No, byla taková křehoučká jako lilie, ale snad ne tak žlutá...
„A co tak Asuma?“
„Asuma? Vždyť to je klučičí jméno...“ svraštil obočí.
„Já vím,“ pousmála se.
A tehdy mu to došlo. Jenom ho škádlila - jako vždycky.
„Já mám syna!“ vykřikl, velmi potichu vykřikl, aby dítě nerozrušil a pěst mu vítězoslavně vystřelila vzhůru. Jeho žena se jenom usmála a pevněji sevřela maličkého v náručí.
„A proč zrovna Asuma?“ ptal se nedočkavě dál. „Je to tak obyčejné jméno...“
„Má hloupé příjmení, ať se mu alespoň za jméno děti neposmívají...“ uvolnila stisk a ztěžka se opřela do polštářů, přerývaně dýchaje.
„Co máš proti mému příjmení?“ zamračil se Sarutobi a s očima upřenýma na dítě si ani nevšiml jejího pořád víc a víc unaveného výrazu.
„A taky... Taky podle tý legendy...“ špitla sotva slyšitelně a úplně zapadla do polštářů. Její ruce ještě pořád držely malinkého Asumu, ale jejich stisk už téměř úplně povolil a klouček si tiše a jaksi posmutněle broukal ležíc v jejím klíně. „Jednou mu ji budeš vyprávět...“ dozněl její hlas.
„Drahoušku?“ zeptal se opatrně a sklonil se nad ni. Rukou se jí dotkl tváře a překvapilo ho, jak je studená a vlhká potem.
Sarutobi se zadíval na její bledou pleť a zavřená víčka a zmocnila se ho panika.
„Kde je lékař?“ křikl a to byla chyba.
Vběhli dovnitř jakoby čekali za dveřmi a vystrkali ho ze sálu. Přes jejich paže ještě zahlédl jak sestřička bere Asumu pryč a kluk se zuřivě rozkřičel. Jeho manželka dýchala velice slabě.

„Ztráta krve byla... Transfuze nepomohla...“ špitala nervózně ta sestřička, která tehdy, když vešel do nemocnice seděla za pultem. Jenomže tentokrát tam žádný pult nebyl a ji nedělilo nic od Hokageho, kterému měla sdělit, že jeho žena je mrtvá. Měla strach. Jenomže ten nebyl potřebný.
„Můžu.. Můžu jít za ní? Rozloučit... Rozloučit se?“ hlas se mu zadrhával v ústech. V krku ho škrábalo a jazyk měl docela vyschlý. Ale jinak... Mimo fyzické bolesti necítil nic.
„Ano...“ špitla a pak se koukala mu co nejrychleji klidit z cesty. Reagoval příliš pokojně - lidi většinou rvali a hroutili se - a bála se, co se stane, když mu to dojde. Jenomže on kolem ní prošel, jakoby ji ani neviděl a sebejistě mířil dozadu.
V postýlce vedle mrtvé matky ležel Asuma, jako kdyby ho neměli kam jinam uložit. Nespal, ale ani nekřičel a když se na něj Sarutobi seshora koukl, upřel na něj smutné, zvláštně chytré oči, na tak malé dítě.
„Asumo...“ zašeptal.
Bál se ho chytnout. Co kdyby mu ublížil? Byl tak křehoučký... Jako porcelánová panenka. Kdo ho naučí s ním zacházet? Co si počnou?
„To bude dobrý, Asumo,“ říkal šeptem dál, spíš aby uklidnil sebe než jeho. „Postarám se o tebe. A jednou... Jednou ti tu legendu budu vyprávět,“ slíbil.
Pak, aby ho nemusel zvedat, se k němu sklonil a políbil ho na čelo. A nato se otočil a šel se rozloučit se svou ženou.