Akatsuki a letní desetiboj 02 - Ráno raníčko aneb chci zabít Vůdce

V místnosti se rozhostilo ticho. Kdyby někdo upustil špendlík, bylo by slyšet jeho dopad.
Pein překvapeně zamrkal. Desetiboj? Ale to jsem říct nechtěl.
Ticho trvalo jen pár vteřin, než se obývák otřásl hurónským smíchem.
„Ha ha ha, Itachi,“ smál se Hidan. „Tys mi dal. Desetiboj!“
„Ušiho,“ připotácel se k mladíkovi notně opilý Deidara s lahví v ruce a naklonil se nad něj. Část obsahu skončila v Itachiho klíně.
„Ou, pomiň, to sem nechtel.“
Natáhl ruku s úmyslem, že to černovlasému vysuší. Itachi ale tak opilý nebyl a ruku zadržel. Jemu samotnému nebylo jasné, co je příčinou všeobecného veselí.
O čem to sakra mluví? Jakej desetiboj? Podíval se na Vůdce, který měl ve tváři velmi zvláštní výraz. Co se tak ksichtí? Že by zase vymyslel nějakej super plán?
„Zatraceně! Deidaro!“ obořil se na blonďáčka, kterého musel přidržovat, aby na něj nepřepadl. „Nechtěl by jsi jít otravovat někoho jiného?“
„Ale já sem…“
Ze křesla se pro něj natáhl Kisame a kupodivu udržel rovnováhu.
„Poď sem. Si sedni a pij,“ strčil blonďákovi láhev do ruky. „Málo si pil.“
Kakuzu si zatím nenápadně utřel slzy od smíchu.
„Můžu říct,“ promluvil svým hlubokým hlasem, „to se ti povedlo,“ kývl k Uchihovi.
Mladík se zmateně rozhlédl kolem. Co je tu tak vtipného?
Pein se posadil a zamyšleně si mnul bradu. Desetiboj… To by nemuselo být špatný. Pozvedlo by to bojového ducha, užila by se zábava, chlapi by mohli změřit síly mezi sebou, aniž by se přitom pozabíjeli… Musím si to celé pořádně promyslet. Zvedl se a velice nejistým krokem se vydal do svého pokoje.
Rozdováděné skupince jeho odchod ušel.

Když sluníčko ráno vykouklo nad lesy, první, co v jednom skrytém sídle viděla, byla alkoholem zmožená banda vrahů a renegátů. Leželi jeden přes druhého, tak jak v noci, respektive ráno padli a mezi nimi se válela hromada lahví od sake. Všude panoval klid a mír tak jak to po ránu bývá.

Modrovláska se zavrtěla. Pod sebou ucítila pevné mužné tělo, které ji příjemně hřálo, neboť, jak si uvědomovala, v místnosti bylo z nějakého důvodu zima. Dotyčný ji pevně držel v pase, těsně přivinutou k sobě. Rozšafně se usmála. Její volná ruka se natáhla a pomalu jela od pevného břicha, přes vypracovanou hruď až k obličeji. Avšak namísto hladké tváře a piercingu její prsty narazily na – látku.
Opatrně ohmatala okolí, ale nenarazila na žádnou kůži, na žádný piercing. Pouze na tu látku.
Pomalu zvrátila hlavu dozadu a otevřela oči. Její pohled neopětoval rinnegan, ale pár zelených očí, které ji upřeně sledovali. Zamrkala. Oči měly stále stejnou barvu.
„Ty nejsi Pein?“ zachraptěla.
„Ehmm, ne?“ Kakuzu použil tázací tón, protože netušil, co Konan udělá. To bude tanec… Chci být nesmrtelný. Chci být nesmrtelný.
„Aha,“ přikývla modrovláska a sklonila hlavu.
„A…“ začala se pomalu zvedat. „Proč s tebou…“ Napůl vstala, „proč s tebou ležím v objetí?“ dokončila pohyb a zmateně se rozhlédla kolem. V hlavě jí začalo třeštit.
Kakuzu se pomalu a opatrně zvedl. Ani jeho hlavě se nevyhnuly následky celonočního popíjení. A taky čekal, že Konan každou chvíli vybuchne.
Konan přejížděla očima pes rozházené lahve. Divím se, že nikdo z nás nemá otravu z alkoholu.
Pohled jí padl na rozbité okno. Proto je tu chladno. Dnešní den asi nebude nejteplejší, i když venku svítí sluníčko. Kdo ho ale rozbil?
Snažila se vybavit si, co přesně se v noci stalo. Hlava jí ale začala bolet ještě víc a raděj toho nechala.
Otočila se ke Kakuzovi, který ji pozoroval z bezpečné vzdálenosti.
Nic? Žádný výbuch?
„Jdu udělat něco do kuchyně. Něco, co nás postaví na nohy, ať odtud můžeme rychle vypadnout. Vzbuď zatím ostatní.“
Přikývl a Konan odešla.
„Jo a ještě,“ nakoukla do dveří.
Kakuzu strnul nad Hidanem, kterého chtěl právě probudit.
„O tom probuzení… No… Nikomu to neříkej, jo?“ usmála se nervózně.
Přikývl a Konan opět zmizela za dveřmi.
Povzdechl si. Jsem zvědav, jak dlouho jí to vydrží.

O chvíli později se celá skupinka objevila v jídelně, kde už na ní čekala řada životabudičů. Každý se více či méně dopotácel k nějaké židli bez toho, že by vznikly hádky typu: „Tady sedím já.“ „To je moje židle!“ „Résérvé. Nevidíš?!“ Kdo ti dovolil si sem sednout?!“ a: „Já tu byl první.“
Vše proběhlo v naprosté tichosti.
Konan se rozhlédla a zjistila, že jedna židle je volná.Kde je Pein?
Snažila se rozpomenout, co se s ním stalo. Že by odešel? Ale proč?
Podívala se po ostatních, ale vypadalo to, že ostatní si toho nevšimli. A i kdyby, nejspíš by jim to bylo jedno. Všichni jsou k sobě navzájem tak lhostejní. Jediné, co je sblíží, je alkohol.
Ťukání hůlek postupně ustalo.
„Dojedeno?“ zeptala se Konan sedících mužů.
Dostalo se jí několikerého přikývnutí.
„Fajn. Já to tedy umyji a vy jděte dát do pořádku hořejšek,“ vstala a začala sklízet ze stolu. Skupinka však zůstala sedět a nikam se nehrnula.
„Čím dřív to uděláte, tím dřív budete odsud moci vypadnout,“ upozornila je. „Využijte toho, že Vůdce tu není a že vás přitom nebude otravovat.“
Opět se jí dostalo několikerého přikývnutí. Zamračila se.
„A také, můžete odsud odejít, aniž byste byli navaleni všelijakými úkoly, které nesplníte ani do doby své smrti,“ použila poslední páku, kterou její zmožené mozkové buňky byly schopny vyprodukovat. „Tedy, kromě Hidana,“ kývla směrem k bělovlasému.
To konečně zabralo. Vidina, že odsud odejdou volní jako ptáci, je konečně donutila něco dělat.

O hodinku později se všichni sešli dole. Oblečení do svých černých plášťů s mraky a klobouky se zvonečky.
„Ne Deidaro,“ mával rezolutně v zamítavém gestu Sasori. „Já s tebou na tom ptákovi nepoletím.“
„Ale Sasori-dono,“ bránil se ublíženě Deidara. „Je to rychlý dopravní prostředek. Rychlejší, než když se pěšky sunete v té své loutce,“ mračil se. „A taky, nenadělá žádné stopy, po kterých by nás mohl nepřítel sledovat,“ dokončil výčet kladů.
„To je všechno sice hezké,“ mručel loutkař, „ale je to nebezpečnější než se s obrovskou cedulí Já jsem Sasori a tohle je můj poskok Deidara promenádovat pod úřadem Kazekage.“
„Já…“
„Jééé. Vůdče!“ přerušil jejich dohadování Kisame, který si první všiml postavy čekající u hlavních dveří. „Vy jste se s námi přišel rozloučit?“ nasadil falešně upřímný tón. Výrazy ostatních jeho „upřímnost“ potvrzovaly.
„Ne, nepřišel,“ odpověděl klidně Pein a spokojeně si své věrné prohlédl.
„Tak, co tedy,“ zeptal se opatrně Deidara. Stejně jako ostatní, i on cítil ve vzduchu zradu. A ta zrada se šířila právě od jejich velectěného Vůdce.
„Nikdo totiž nikam nejde.“
Ticho.
První se vzpamatoval Kakuzu.
„Cože?“
„Mám pro vás totiž překvapení.“
„Deidaro?“ otočil se Sasori na blonďáka. „Tvůj dopravní prostředek beru. Odlétáme hned.“
Deidara na nic nečekal a rychle se otočil k vedlejšímu východu.
Vůdce se nepokrytě usmál.
„Kruci,“ zalomcoval Deidara dveřmi. „Je zamčeno.“
„Mno, pánové,“ ozval se medově Pein. „Vaše chování je velmi urážlivé a máte velké štěstí, že mám tak dobrou náladu. Trest vám ještě vymyslím.“
„Ehm,“ podrbal se na hlavě Kisame. „Překvapení?“
Pein se upřeně podíval na velmi pobledlou skupinku před sebou. Asi jim ten alkohol zakážu. Nesvědčí jejich pleti.
„Ano překvapení. Všechno se dozvíte v obýváku. Takže se jděte převléknout a do deseti minut vás všechny čekám,“ sám se vydal tím směrem. Prošel kolem mužů, kteří přemýšleli o puči, ale proti rinneganu se nikomu nechtělo.
„A“ otočil se ještě Pein, „koho tam neuvidím, ten ať si mě nepřeje,“ přelétl je výhružným pohledem a zvlášť se zastavil na Deidarovi se Sasorim. Pak zmizel za dveřmi do obývacího pokoje a pod schody zanechal skupinku v zaraženém a skleslém tichu.
„Tak nic, pánové,“ vrhl Itachi poslední smutný a toužebný pohled po hlavních dveří. „Jdem se převléknout a pak vstříc našemu krutému osudu.“
Ostatní následovali jeho příkladu.