Když se čas naplnil 01-On se vrátil!

Dým se pomalu rozestoupil. V centru dění zůstali už jen oni dva. Dívali se jeden druhému navzájem do očí. Nenávist byla hmatatelná. Slova zášti byly viditelné a ve vzduchu šla cítit smrt. Toto bude konec. Tento boj rozhodne kdo z nich bude mít to provilegium žít. Bude to boj na život a na smrt. Ani jeden z nich nebude mít slitování... ani jeden.

Byli tam jen oni dva... a žabí úderné komando. Byli tam jen oni dva a několik těl, jenž ovládala jedna mysl. Byli tam jen oni dva... a kdoví kdo ještě.

Přes bojiště se přehnal vánek unášejíce ve svých neviditelných dlaních malý zelenavý lístek. Asi nějaký symbol... či předzvěst. Napětí se dalo krájet. Všchni byli tak napnutí. Co se asi stane?! Co bude dál?! Lístek dopadne na zem...

Obě bojové strany se do sebe nemilosrdně pustí. Na jedné straně žabí zabijáci ozbrojení vším možným i nemožným, a na druhé straně obrovské mnohohlavé krvežíznivé čivavy vyvolávány odnikud jedním tělem, jenž bylo ovládáno na dálku mužem co si říkal Nagato.

Situace byla tak napínavá! Čivavy byly přesekávány vejpůl. A když byly jejich těla trhány na kusy, tak neukápla ani jedna jediná kapka krve. Blonďák zneškodňoval jedno tělo za druhým. To co nezvládli všichni ostatní shinobi o mnoho let a misí zkušenějšínež on za celý den boje, to zvládl on během deseti minut. Bylo to tak napínavé! Jak to asi mohlo dopadnout?!

Zraněná Godaime klečela na zemi. Blonďák se před ní postavil a podíval se na ni.
„Hele bábo tu máš ber tyhle cashe a mazej odsud... jasné?! Si mi tu pytel platná stařeno. Ta vaše stará generace nic nezmože! Ne nevykrucuj sa babi! A neval tak na mě čočky frajárko! Ber když davam! Vem si ty prašule a mazej si zahrát do kasína nebo na maty.“
Žena nechápavě pohlédne na Naruta.
„Já už ale nehraju!“
Bloďák se na ni podívá s úsměvem.
"To povídej jiným... ešče furt mi dlužáš 1000 ryou!“
On dospěl! Byl silný! Tohleto byl ten Naruto který si zasloužil uznání! Všichni to věděli... celá vesnice. I žáby a čivavy to cítily... byl vyvolený!

„Toš co ty vrahu?! Chceš po tlamě dostať dobrovlně a nebo po zlém? Hm co ty měšťácký burane? Budeš si zarývať do nás vesničanů konožanů? Mám ti ukázať tu moju vůlu ohňa?“
V jeho žabích očkách se zračil hněv. Najednou okolo proletěla moucha a on po ni vystřelil jazykem... a spolkl ji. Tím dodal svým slovům na absolutní děsivosti. Jeho protivník se trošku zachvěl. Zničit celou vesnici jedním výbuchem to byla hračka... ale jak si poradí s tímhle žabookým stvořením a s úderným komandem žabek ninja?!
„Myslíš si že se tě bojím vesane?! Přišel jsem si právě pro tebe, a jenom pro tebe a tu tvoji devíti ocasou lišku ryšku co máš v sobě. Tak pojď nebude to bolet!“

Žabí očka se stáhnou do nenávistné škvíry rovné jako vodováha.
„Nazval si mě vesanem...a to... ti nikdá neodpustím! Nikdy! Zhebneš cype! Tak přísahám... na Rybník Brčálník! A toďto je moja cesta ninji!“
Blonďák se zuřivě rozeběhne na zrkza. Ten před sebe pošle svá těla jako živý štít.
„Nic ti nepomože! Měšťáku!“
Bloďák mine hlavu jednoho těla, ale ono tělo se přesto sesype zničeno na zem.

Kdesi opodál to komentují dvě staré smradlavé ropuchy.
„Vidělas to stará? Taká ďaha!“
Choť starého ropušňáka přikývne.
„Jo jo ďaha jak sv*ňa.. minul ale přesto ho skolil. Ten ogara je fakt vyvolené děcko! Navíc naša ropuší chakra mu prospívá jako mucha hladnému žabákovi.“
Dědek žabák přikývne.
„Ba stará... ba.“

Pein alias Nagato kulí Rinneganem. Tohle nebylo možné! Jeho čivavy byly vražděny jedna po druhé. Jeho těla dostávaly nakládačku od toho buranského vesana. Co teď? Co jen bude dělat teď?!

„Setnul si mého senseia perverzního Jirayu úchyla! A toďto ti já nikdá neodpustím! Slyšíš ty sketo?! Teď se ti pomstít za šecko co sa tu stalo... a za všecky. Ukážu ti moju nejmocnější a nejnovější techniku.“
Vlny hněvu...

Všude byla tma. Děvčátko nevydrželo to napětí a počůralo se strachy. Maminka ho konejšivě tiskla k sobě a divoce jí tlouklo srdce. Kdesi v zadní řadě se rozbrečel jeden metalista dojetím nad srdceryvnými bojovými scénami. Profesor matematiky začal skládat oslavné básně na to co dnes zhlédl. Dvě třináctiletá děvčata zarývala nalakované nehty do sedadel. Jeden manželský pár se nadobro rozešel, protože každý z nich fandil jiné bojové straně.

Děvčátko dostalo od maminky pohlavek... maminka potřebovala ulevit svým napnutým nervům. Mamince stále ještě bušilo srdce... bylo to tak napínavé. Metalista odcházel stále vzlykaje ven z místnosti. Onen profesor začal mít špatnou náladu, protože zjístil že ke stvoření básně mu nepomůže žádná rovnice z analytické geometrie kvadratických útvarů. Dvě rádoby dospělá děvčata si v důsledku fanatické křeče zpřelámala své růžové nehty... bože jak ony se nemohly dočkat příštího dílu! Co se tam tak asi stane?! Co bude dál?! Nemohly se dočkat až to ti pitomí překladatelé přeloží. Vždycky jim to tak trvalo... jak oni jen byli nemožní! Naučit se anglicky, aby se na film mohly dívat v angličtině však ani jednu z dívek nenapadlo... snažší je přeci jen nadávat překladatelům. Každý z manželů vyšel z kina jiným vchodem. Pepa nikdy netušil, že Jana by fandila tomu trapáckému Peinovi! Zatracená baba! Že on si ji bral! Jana zase nikdy netušila, že Pepa byl tak jednoduchý a fandil hlavnímu hrdinovi... za koho se to ona jen vdala?!

Konečně dojely titulky filmu. Pokračování se mělo jmenovat Vlny hněvu. To už ale nikdo nevěděl. Všichni si mysleli, že je to název nového jutsu.

Všichni se nemohli dočkat jak to bude dál! Bylo to tak napínavé! Všichni až na vrchního promítače v kině který to okomentoval slovy:
„... ach Bože to byl zase jednou provar.“